Už se tady dlouho neobjevila výzva,
která by mě vykopla hladinu stresových hormonů na úroveň popcornu v mikrovlnce
nebo mýho Excelu s 23 otevřenýma záložkama. Tak dlouho jsem přemýšlela, čím
bych se mohla zranit víc než tenkrát na open class MMA, až mě napadlo, že
řešení je v prostých věcech: žít jako normální člověk s bohatým sociálním
životem.
Em odjel na pár dnů pryč, takže
se otevřelo úplně skvělý okno, jak si všechno natrénovat. Pravidlo bylo jen
jedno: žádný večer nebýt doma a s tím spojená spánková deprivace. Challenge
accepted!
Den první: Pohodinda
Důležitý je nepřepálit začátek,
to vám potvrdí každej zkušenej jogger nebo nitrožilní uživatel heroinu. Lucka
je taky intro a vídáme se zhruba jednou za půl roku. To setkání bylo naslouchající,
bez tlaku a s velkou mírou naděje, že to bude v pohodě i na další
dny. Možná už nejsem takovej introš, jako jsem si myslela. Každopádně je pozdě
a spánkovou deprivaci tak zachovám přesně jako v zadání experimentu. 6,5
hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 90 %.
Den druhý: Staří známí nerezaví
Sraz s členy bývalý improskupiny.
I tady bylo velký překvapení z návratu ztraceý dcery, nicméně musím večer
zhodnotit se subjektivní jistotou, že se mi dařilo cítit se úplně přirozeně bez
bolesti v čelisti z nucenýho úsměvu a výmluv, že musím zdrhnout dřív.
Do půlnoci doma na Popelku. 6.5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 50 %.
Den třetí: Tréning
Další den mám tréning s naší
improskupinou, se kterou se potom chodí do hospody (na čemž tentokrát v rámci
experimentu pochopitelně lpím). Jako co si budem. Jsem docela unavená, ale no
pain, no gain. Začínám se přistihovat při odpovědích „jo, ne, haha“ a po cestě
domů mi najednou začínaj být protivný i sluchátka. Mám chuť si do nich pustit
ticho, protože i zpěv velryb na mě působí sociálně naléhavě. 6 hodin spánku.
Kapacita mentální baterie: 20 %.
Den čtvrtej: Hromadnej sraz
Ráno se málem pozvracím u
podcastu, protože jde o mluvené slovo. Tenhle sraz jsme původně plánovali s kamarádem,
a nakonec jsme ho rozšířili na celou spřízněnou sociální bublinu s tím, že
stejně určitě nikdo nepřijde. Přišlo 10 lidí. Do narvaný hospody. Všichni mají
strašně moc plánů a historek. Všichni řvou, abychom se u velkýho stolu slyšeli.
Přistihla jsem se na záchodě, jak si hraju s ruličkou papíru a u toho
odpočívám. Neopovažuju se zavřít oči, abych se tady za pár hodin neprobudila
zamčená ve zhasnutý hospodě. 5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 3 %.
Den pátý a šestý: Zombifikace
Hledám si na netu soukromý jeskyně
a pobyty ve tmě, ale možná by stačila poctivá studená hrobka, ve který budu
sama a bude tam ticho. Už někdo umřel na předávkování lidma? Bojím se gpt chata
zeptat, protože jestli jo, budou ze mě při následujícím třídenním hereckým
workshopu obloukem stříkat potoky krve jako na Tarantinovi. Dneska zazvonil
kurýr a předávání balíčku mi připadalo jako neúnosný zapojování se cizejch lidí
do mýho života.
Jsou tady nějaký extroverti? Potřebovala
bych nějakej tip, jak tohle dáváte a u toho jste schopný zářit, jak to byl super
tejden?!
 |
| ...a nejhorší na tom všem je, když k vám pak začne mluvit i vnitřní hlas |
