Kultivace násilím

 

V rámci divadelní improvizaci si čuchnete kde k čemu. Je to jako labyrint – otevřete jedny dveře a stojíte v pokoji, kde je pět dalších. V rámci improvizace potřebujete všechno. Nejsou scénáře a zkoušky, u kterých byste měli čas ze sebe dojit falešný slzy při vzpomínce na křečka Péťu, kterýho sežrala kočka když vám bylo devět. Je to fakt rychlý-někdy tak, že celý představení odřídíte na autopilota a na závěrečný reflexi vám ostatní říkaj, co jste dělali a vy se upřímně divíte nebo omlouváte jako poctivej schizofrenik.

Je celkem snadný v sobě během vteřiny nastartovat příjemný emoce. Radost, péče, euforie, to všechno se hraje samo, protože váš mozek v tu prchavou chvíli „tady a teď“ nerozlišuje, že je to jen jako. Hází tam lopaty serotoninu a oxytocinu jako topič na Titanicu. Horší je to s negativníma emocema. Protože pokud jste vyrůstali v sedmdesátkách, osmdesátkách a devadesátkách, tak tohle byl docela tenkej led. Kluci nebrečej a holčičky se neperou. Bulíš kvůli takový blbosti? Tady máš facku, ať máš důvod. Nemám na tebe čas. Na to si najdi kamarády. Ve škole o tobě učitelka říkala, že se straníš a mluvíš nmoc potichu. Jsi jak leklá ryba. Nikdy jsem mámě ani úče neřekla o šikaně, protože vím, jaká by byla odpověď: To si zasloužíš za to, že se s nima nebavíš.

Celkem logicky se mi to pak seplo s tím, když jeden lektor herectví vyprávěl, že kluci mají větší problém v sobě najít upřímnej smutek a holky zase vztek. Hrozně dlouho jsem uměla ten vztek hrát. Precizně, ale hrát. Jenom jako. A pak jsme měli předminulej týden naši malou skupinu divnolidí, co trénujou Meisnerovu techniku. Děláme to v čajovně, protože sály na pronájem jsou drahý a nikdy nevíme, kolik se nás sejde. Vůbec se mi tam tenkrát nechtělo, protože jsem měla svoji tradiční podzimní depku, menstruaci a chuť spoustu lidí odprásknout svou mentální virtuální sniperskou puškou, aby se teatrálně rozlítli na krvavou kaši jako ve Squid game.

První půlka odsýpala jako vždycky. A pak to přišlo. Octla jsem se ve scéně s Kubou, kterej šel mýmu vnitřnímu schovanýmu vzteku dost naproti. V tý scéně byl brácha, kterej vás jen dojí o peníze. Oportunismus, konzum a nezájem. Bylo pro mě zevnitř docela silný, jak se to přecvaklo. Známá poloha „takhle asi vypadám, když se vztekám“ se během vteřiny najednou přepla do podoby, kdy jsem pustila všechno. Je to jako strčit dráty do zásuvky. Vřískala jsem a házela židlí a měla v očích slzy. Ticho. Potlesk. Někdo opatrně zmíní, že bychom si na tohle měli konečně najít odhlučněný prostor dřív nás ofiko vyrazej.

Nějakým přirozeným flow se začalo násilí víc přenášet i na naše klasický impro tréningy, až jsme si říkali, jestli to trochu nesmrdí fight clubem. Hádky, slow motion rvačky a wannabe facky. Je to návykový. Cítíte se potom jak znovuzrozený: sice vám buší srdce, ale v hlavě máte uklizenej pokojíček jak od Marie Kondo. Violence zen.

Zrovna když jsme včera před tréningem laborovali nad tím klubem rváčů, jestli už nejsme moc, tak se k nám do skupinky na ulici přidal nějakej nafetovanej týpek. Takovej ten, co vypadá jako potulnej přátelskej pes: docela smrdí a nemá zuby, ale dobromyslně u vás stojí a vrtí ocasem. Chvilku somruje cigára a chce za to klečet a dělat artistický kousky, o který nestojíme. Mája s ním vymění cigaretu za to, že vysmahne pryč. Jenže to se nestane: týpek po nás začne koulet rozšířenýma zornicema a boxovat nám před očima.

„Pojď ty to rozdat jako chlap s chlapem, kundo nevděčná!“ vykřikne potom na Honzu a afektovaně ze sebe strhne bundu a tričko. A je to impro, je to rychlý a není čas přemýšlet. Kluci zkouší deeskalovat napětí. Nějakej chlápek otvírá vchodový dveře. „Tyvole, tenhle borec tady včera šermoval nožem, pojďte všichni na dvorek, honem, holky první“ zahání nás jako hejno slepic. „Včera jsem na něj volal policii.“

Proběhneme poslušně vraty. „Ještě nezavírejte, ještě nám jeden chybí!“ Petr. Vykukujeme do tmavýho průchodu. Ti dva tam spolu stojí a něco řeší. Pak přijde Petr jakoby nic. „Jsem mu dal ten nedojedenej kebab. Asi měl chudák blbý dětství“. Tomu říkám umlátit někoho vlastní roztomilostí. Vlastníci chytrých hodinek si vyměňují hodnoty tepové frekvence. Myslím, že v mý sociální bublině se toho aplikovanýho násilí bát ještě dlouho nemusíme.

Kraťas

Víte co? Už jsem dost stará na to, abych mohla rozdávat rozumy. Třeba svýmu mladšímu já. Zeptala bych se na prvním rande s Emem, jak to měl za mlada s pubertou. Em by se krátce zamyslel a pak by mi řekl o svým experimentátorským období nebo jak utekl do Anglie a srazilo ho tam auto. Já bych na to řekla dlouhý „hmmmmm“ a po vybídnutí bych mu řekla o tom, jak jsem zasadila sazeničku trávy tátovi mezi rajčata a myslela si, že je úplně blbej (nebyl) nebo jak jsem přišla domů na LSD a povídala si s kočkou.

Pak bychom moudře pokrčili ramena a řekli si, že s touhle genetickou výbavou je jednoznačně výhodnější pořídit si dva retrívry, abychom jednou nemuseli řešit komplikovaný sociální situace s výchovou dětí.

Ale to ne. Radši jsme si pořídili děti se skoro 100 % zárukou, že jejich puberta bude karma zdarma.

Čičman se zatím drží hodně při zdi. Ale možná je to jen zákeřná taktika, protože já jsem byla ve 12 taky jen hodná holka a změnila se v démona až v 15.

Žmurovi je 14 a o našich pravidelných pochůzkách do ředitelny už víte. Tenhle školní rok byl s ředitelem a jeho neutuchajícím zájmem o nás podezřelej klid. Zato mi v pátek ráno pípla od Ema zpráva „tohle je tvoje?“ a fotka pytlíku se zeleným práškem. Naleziště: záchod.

Jako jasně. Určitě sebou tahám matchu v pytlíku na WC. Nebo hennu, kdybych si náhodou chtěla omočit culík do záchoda a obarvit si vlasy během ranní stolice. Zároveň jsme poučený rodiče, takže máme poměrně jasno brzo: kratom.

Tenhle rostlinnej prášek je k mání ve většině večerek a je to ultimátní deepshit. Hlavně teda díky tomu, že si to může koupit úplně kdokoliv včetně dětí. V malejch dávkách působí jako stimulant, ve větším naopak jako tlumič. Váže se na opiodní receptory stejně jako heroin, závislost vzniká už za pár týdnů a dokonce i absťák je podobnej: bolesti celýho těla, třes, zácpa, craving. Proti heroinu to bude přece jen asi čajíček, ale stejně: chtěli byste, aby to zažívalo vaše dítě ve 14 spolu s možným neuropoškozením a zničenejma ledvinama?

Bylo obvious, že na tohle se bude muset trochu jinak, než vlítnout ke Žmurovi do pokoje jako URNA a začít ječet, že bere drogy a máme na to důkazy. Zároveň to nejde odkládat dlouho.

„Žmure, neztratil jsi něco na záchodě?“ zeptal se Em Žmura, když si pročesával čupřinu na čele (dělá to stokrát denně a stejný květáky nosej i jeho kámoši).

„Co?“ ztuhl Žmur asi na desetinu sekundy, než nabral znova sebejistotu.

„Tohle je kratom, že jo?“ poukázala jsem na sáček.

A pak došlo k rozhodovací paralýze dítěte z generace, která proti nám vyrostla v době, kdy se můžete s rodičema bavit asi tak o milion % otevřeněji-ale pořád ne o tom, že berete drogy a zasloužíte si za to poplácání po ramenou, jakej jste nigga gangsta.

„Jsem to našel ve škole na záchodě a chtěl jsem to prodat Tadeášovi, protože vím, že to bere,“ vysmahl Žmur první verzi, ve který ze sebe udělal ještě navíc dealera. Jsem to na tom záchodě fotil a posílal mu to, jestli to chce…“

„No a šla by teda ukázat ta zpráva,“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi svíjí mozek v nový roli Colomba a jak strašně na hovno je vyšetřovat vlastní děcko. Nešla, no. Protože žádná neexistuje. „No, tak mi to dal kámoš na fotbale, já jsem to jednou zkusil a teď jsem se toho chtěl zbavit“, iteroval Žmur další verzi a u toho se tvářil tak, že by mu nevěřila ani moje máma bez brejlí. Zkusila jsem večer upřímnej talk, ve kterým se přiznalo mnohem víc z mýho mládí než z jeho.

Takže jsme se nakonec dohodli na náhodným testování na kratom sadou domácích testíků z Alzy a je to na prd. Nějak jsme za celejch 14 let zaspali se sháněním manuálu na puberťáka-a karma je zdarma. Někdo nějaký tipy?

Extrovýzva

 

Už se tady dlouho neobjevila výzva, která by mě vykopla hladinu stresových hormonů na úroveň popcornu v mikrovlnce nebo mýho Excelu s 23 otevřenýma záložkama. Tak dlouho jsem přemýšlela, čím bych se mohla zranit víc než tenkrát na open class MMA, až mě napadlo, že řešení je v prostých věcech: žít jako normální člověk s bohatým sociálním životem.

Em odjel na pár dnů pryč, takže se otevřelo úplně skvělý okno, jak si všechno natrénovat. Pravidlo bylo jen jedno: žádný večer nebýt doma a s tím spojená spánková deprivace. Challenge accepted!

Den první: Pohodinda

Důležitý je nepřepálit začátek, to vám potvrdí každej zkušenej jogger nebo nitrožilní uživatel heroinu. Lucka je taky intro a vídáme se zhruba jednou za půl roku. To setkání bylo naslouchající, bez tlaku a s velkou mírou naděje, že to bude v pohodě i na další dny. Možná už nejsem takovej introš, jako jsem si myslela. Každopádně je pozdě a spánkovou deprivaci tak zachovám přesně jako v zadání experimentu. 6,5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 90 %.

Den druhý: Staří známí nerezaví

Sraz s členy bývalý improskupiny. I tady bylo velký překvapení z návratu ztraceý dcery, nicméně musím večer zhodnotit se subjektivní jistotou, že se mi dařilo cítit se úplně přirozeně bez bolesti v čelisti z nucenýho úsměvu a výmluv, že musím zdrhnout dřív. Do půlnoci doma na Popelku. 6.5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 50 %.

Den třetí: Tréning

Další den mám tréning s naší improskupinou, se kterou se potom chodí do hospody (na čemž tentokrát v rámci experimentu pochopitelně lpím). Jako co si budem. Jsem docela unavená, ale no pain, no gain. Začínám se přistihovat při odpovědích „jo, ne, haha“ a po cestě domů mi najednou začínaj být protivný i sluchátka. Mám chuť si do nich pustit ticho, protože i zpěv velryb na mě působí sociálně naléhavě. 6 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 20 %.

Den čtvrtej: Hromadnej sraz

Ráno se málem pozvracím u podcastu, protože jde o mluvené slovo. Tenhle sraz jsme původně plánovali s kamarádem, a nakonec jsme ho rozšířili na celou spřízněnou sociální bublinu s tím, že stejně určitě nikdo nepřijde. Přišlo 10 lidí. Do narvaný hospody. Všichni mají strašně moc plánů a historek. Všichni řvou, abychom se u velkýho stolu slyšeli. Přistihla jsem se na záchodě, jak si hraju s ruličkou papíru a u toho odpočívám. Neopovažuju se zavřít oči, abych se tady za pár hodin neprobudila zamčená ve zhasnutý hospodě. 5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 3 %.

Den pátý a šestý: Zombifikace

Hledám si na netu soukromý jeskyně a pobyty ve tmě, ale možná by stačila poctivá studená hrobka, ve který budu sama a bude tam ticho. Už někdo umřel na předávkování lidma? Bojím se gpt chata zeptat, protože jestli jo, budou ze mě při následujícím třídenním hereckým workshopu obloukem stříkat potoky krve jako na Tarantinovi. Dneska zazvonil kurýr a předávání balíčku mi připadalo jako neúnosný zapojování se cizejch lidí do mýho života.

Jsou tady nějaký extroverti? Potřebovala bych nějakej tip, jak tohle dáváte a u toho jste schopný zářit, jak to byl super tejden?!

...a nejhorší na tom všem je, když k vám pak začne mluvit i vnitřní hlas