Nejlepší dárky

 

Už to klepe na dveře-jediný dny v roce, kdy i od původně škudlivých a příčetných lidi dostanete věci, nad kterým váš mozek vybuchne jako atomovej hřib. Já si stejně nemyslím, že to je spravedlivý.

Vánoce jsou svátky pro lidi jako je Čičman. Původně jsem doufala, že z toho vyroste, ale s věkem se to zhoršuje: Čičman miluje věci a věci milují Čičman. Dvanáctiletý holčičky jsou něco jako chodící obří magnety na nejzbytečnější věci na naší planetě: třpytky, figurky kočiček, sněžítka, mikromýdlíčka a voňavý minisvíčičky.

Ale celkem by mě zajímalo, jestli Ježíš u příležitosti svých přehnaně vyhajpovaných narozenin myslel i na minimalisty: na lidi, který jsou v komfortu jen s věcma, který používáš. A v tom případě je jasný, že si je vybereš sám. Protože ti už není deset, a protože po svý rodině ani nechceš, aby ti četli myšlenky a věděli, jaký je tvý číslo podprsenky, jestli potřebuješ novou flašku na pití a že ti všechny citrusový parfémy páchnou jako přípravek na mytí nádobí.

Nemyslel, že jo, Ježíši. Takže pro nás minimalisty jsou Vánoce jako Velikonoce pro bigotně věřící. Některým z nás dokonce naskakují vyrážky a krvácející stigmata z kosmetiky, která se celej rok válela v regálu a pak někoho napadlo zabalit to jako vánoční sadu se Santou a PF 2026. Štědrej den je pro nás něco jako ukřižování ponožkama a pak toužíme ležet tři dny v tmavý, TICHÝ a PRÁZDNÝ jeskyni.

Některý lidi vám říkaj, že to na vyzráli a dávaj obálky. Ale pro mě je to další struggle vánoční soutěž, ve který se snažíte uhodnout hodnotu bankovek protihráče a dát mu tu samou bankovku. Když to podstřelíte, tak jste za lakomce a když přestřelíte, tak za blbečka.

Nebo se můžete v rámci rodiny domluvit, že si dospělí dávat nic nebudou (jaká úleva!), jenže pak pod stromkem s hrůzou zjistíte, že se to říkalo obviously jako vtip, kterej jste nepochopili jen vy. Vánoce jsou hrozně sociálně komplikovaný.

Navíc je v nich zakázáno být o samotě. Jakmile se o to pokusíte, tak se někdo chytne za hlavu, že je nutný vás navštívit a dokrmit cukrovím. Výsledkem je nejvíc sebevražd z celýho roku, protože pro některý z nás je to poslední způsob, jak uniknout novým ponožkám a třem oříškům pro Popelku.

Vánoce u nás jsou natřikrát: jednou komorní s Emem a dětma, podruhý italský velký s Emovou rodinou a potřetí komorní s dětma a našima. Z těch posledních se už vracívám vyflusaná jako citrón a těším se i na tak šílený věci jako je chození do práce.

Letošní komorní Vánoce ale byly skvělý:

-S Emem jsme si navzájem dali oboustranně souznělý NIC. Krásný materiální vakuum, zato nápady na cestování a výlety na příští rok

-Od velkýho Žmura jsem letos poprvé dostala kupovaný dárky. Za peníze, který si musel odtrhnout od huby z kapesnýho, pokud si nepřipustím možnost, že je pro nás ukradl. Dostala jsem asijskou omáčku, na který se sice píše „carbonara“, ale je hnědočervená a podle vůně má potenciál propálit jícen až někam do tenkýho střeva. Druhým dárkem jsou plátky, který google lens přeložil z korejštiny jako „influncerův sen senzace“ a jsou složený z gumy, glycerínu a glutamátu. Oba balíčky mě svou výstředností pozitivně šokovaly a daj se sníst. Ze Žmura vyroste skvělej minimalista.

-Od Čičman jsem dostala asi 7 pytlíčků holčičí něhy. Na jednom z nich je třeba „přívěšek letní noci“ a v něm třpytkové korálky na nitce, do který fouknete a přetrhne se. Nebo „chomáček radostné mlhy“ s duhovým vatovým tampónem napuštěným mým oblíbeným parfémem.

Přesně v těhle momentech ve mně Grinch hází ručník do ringu a už vím, co bych si přála: velkou prázdnou krabici, do který si tohle všechno můžu nandat. Protože s dětma tomu stejně neunikneš a kdo si bude pamatovat všechny ty Vánoce, který byly magic hlavně kvůli jejich nadšení? Nikdo. Děti maj prostě výjimku i u Grinchů mýho kalibru.

Stejně ale trvám na tom, že by tahle výjimka měla být časově omezená a dospělí by si měli dávat jako dárek svou dobrovolnou fyzickou a mentální přítomnost. Představte si ty poukazy – Čtyřhodinová procházka lesem, při který vám bude někdo opravdu naslouchat. Dvě hodiny čistý vylejvárny, kdy někomu můžete říct všechny svý struggly a pochybení a nebudete za to souzení. Explorativně objevný výlet, kdy si s někým koupíte letenku na divný místo. Možnost někomu v případě nouze zavolat kdykoliv.

Jaký dárky by udělaly největší radost vám?

Typologie taxikářů

Jsem holka z malýho města. U nás se taxíkem vůbec nejezdilo. Jezdilo se všude na kole a alternativou taxíku bylo, když tě máma nebo tvůj kluk vzali na štangli, ale za to se neplatilo. Mámě nikdy a klukovi jen způsobem, o kterým se nesměla dozvědět máma.

V devadesátkách se u nás objevil první taxikář. Měl koženou bundu, digtálky, vozil turisty do novýho bordelu za městem a prodával pervitin. Jezdit s takovýmhle taxikářem bylo jako cejch a signifikantní znamení, že šlapete, šňupete nebo kombinujete víc hříchů najednou. To už vás máma viděla radši s Kobrákem na štangli zajíždět do lesa.

Když jsem se pak odstěhovala chvíli po přelomu milénia do Prahy, tak byli taxikáři mnohem míň hříšný, ale o to víc vás okradli. Na krátký trase a cesta na letiště stála jak půlka letenky. To jsem si radši počkala na 22ku a jela s ní domů hodinu. Jenže pak jsme se přestěhovali do Malešic, kde po půlnoci autobusy skoro nejezdí a když jo, tak předtím na Želivárně uhýbáte před blitkama bezďáků a kudlama ožralejch Bělorusů, takže mi Em nainstaloval Liftago. Blbý je, že na dobrý si vždycky zvykáte rychle. Zvlášť, když váš první řidič spadne do kategorie Dream Driver:

Dream driver

Voňavej usměvavej chlápek, jednorožec mezi taxikářema. Když ho někdy potkáte, pevně se připoutejte a zaryjte si do hlavy každej detail. Je totiž vysoce pravděpodobný, že ho nezažijete už nikdy. Dream driver nemá nikdy blbou náladu ani povrchní znalosti filozofie. Můj dream driver psal knihu, otužoval se a hrál divadlo. „Nevstupuješ do díry v ledu, ale do okamžiku tady a teď, kde není nic předtím ani potom.“ Že není nic potom, to vám dojde už u druhý jízdy s Vekslákem.

Vekslák

Ukřivděnej boomer, pamětník starejch dobrejch časů, kdy bylo možný ultimátně okrádat zákoše. „Dneska je to vo hovně. Jo, to dřív, slečno, to byly časy. Jsem vozil Jonáka s jeho polonahejma buchtama, Amíky na letiště, mafiány na schůzky. Dneska může řídit každá cvičená vopice s google maps, to my jsme ještě museli poctivě naučit místopis. Dáte mi pět hvězdiček za jízdu? Jo a pak vám to nabídne spropitný. Za to, že počkám, než zajdete do baráku.“

Petrolhead

Chlápek posedlej autama tak, že z nich nemůže vystoupit. „Zavřete ty dveře opatrně,“ sykne bolestivě ještě než si sednete. „Voni to lidi neuměj-prásknou rozhoděj mi vibrace v karoserii. A já pak jak debil furt kalibruju zvukovou diagnostiku.“ Potom dostanere nalejvárnu. Napětí lambda sondy, optimální teplota oleje a palivový korekce. Tenhle typ řidiče má v hlavě zabudovanej intuitivní detektor na alkohol. Pokud máte víc než půlku promile, tak dostanete důrazný varování ještě před jízdou: „Kdyžtak poprosim blít jen z vokýnka. Mám sedadla v kůži.“

Žena

Vítaný feminní zpestření. Kupodivu jsem nikdy nanarazila na řidičky vizuálně odpovídající obsluze kamiónu. Jedna byla něžná subtilní blondýna a prý si na ní žádnej chlap nic nedovolil. „Vono teda, co si budem, na druhej úvazek tancuju latinskoamerický tance a eště učím taekwondo. Asi to zákazníci podvědomě vycítí a nic si nedovolí.“ Chvíli jsem pak přemýšlela, co z toho muže děsí víc.

Freak

„Tuhle práci nesnášim, ale nevim, co bych měl dělat jinýho. Já nic jinýho neumim,“ obohatil mi naposled rejstřík taxikářů chlápek, kterej vypadal, že přijel dírou v časoprostoru. „Všude mě vykopnou, no. Třeba teď jsem se vrátil z Německa, tam jsem vozil drogy z Amstru. Pak jsem se vrátil do Prahy, tady jsem akorát lítal s igelitkama jak bezďák a spal tady v autě. Taky jsem dělal maséra v Thajským ráji, ale co myslíte?“ „Vykopli vás,“ dopovím za něj. „Přesně tak,“ odpoví Freak a dá mi vizitku. „Ale vás bych namasíroval i se slevou. A hele-na zadní straně jsou prací prášky, co si přes mě můžete objednat. Z Německa!“

A jo, je mi jasný, že na druhý straně internetu existuje blog o tom,
jak šílený jsou taxi zákazníci...