Tak jo. Přidám se k výletním reportům, který tady všude
rašej jako petrklíče nebo grcky na velikonoční pondělní odpoledne.
S Emem máme dlouholetou tradici: na Velikonoce se jezdí
do Brna. V sobotu necháme děti u babičky a dědy a odjíždíme se partnersky
restartovat o kus dál na jižní Moravu. Do skromných hotelů a penzionů, o kterých
si naše děti vždycky myslí, že jde o fancy místa přetékající ústřicema a
vířivkama, kam je nebereme jen kvůli naší lakotnosti a zlovůli jim odpírat
luxus.
Letos jsme z naší výletní loterie vylosovali Hustopeče
a jako varování se hodí uvést, že text níže není vhodný pro milovníky jižní Moravy.
Možná je v tom jižní Morava nevinně. Možná za to můžou
průmyslový Sudety, kde jsem se narodila já. Jakmile se jednou narodíte na
místě, kde se střetává hustej podkrkonošskej les se zbořenýma statkama a zrezavělým
parovodním potrubím, tak je hrozně těžký radovat se z estetiky úhlednosti
na steroidech.
Když se řeknou Hustopeče, možná se vám taky reflexně vybaví
mandloně. Je to hlavně díky tomu, že jižní Morava má marketingovej tah na branku
udělat z každýho prdu významnou evropskou lokalitu. Konkrétně v dubnu
se větší část Český republiky sebere a jede do Hustopečí obdivovat kvetoucí
mandlový sady, což je fakt, který jsme při plánování výletu introvertů úplně nedomysleli.
Takže přijedete do Hustopečí a je to jako v Lurdech, hemží
se tu Poláci, černoši a korejský výpravy, jsou tady stánky s mandlovicí a
billboardy směřující vás k tomu zázraku, mandloňovým sadům. Tam se dostanete
i bez billboardů, protože stánky s vínem a mandlovicí nejsou v přímé úměře
s počtem toitoiek, takže je cesta na kopeček lemovaná počůranýma kapesníkama
jako orienťák s přehnaně zodpovědnými organizátory. Pak se před vámi otevře
ten zázrak: je to KOPEC, na kterém stojí STROMY.
Em říká, že to ode mě není spravedlivý, ale já si prostě
nemůžu pomoct. Víte, kolik my máme v Sudetech kopců se stromy? Bez
počůranejch kapesníčků? Tady je to ale samozřejmě hype, protože kromě toho
kopce tady už pak není nic.
Vlastně, abych nekřivdila: frekventovaná dálnice. A pak netypičtější
znak jižní Moravy: řadový baráky s jedovatě barevnýma omítkama. Nevím,
jestli maj obyvatelé jižní Moravy nějaký spešl slevy do Bauhausu na raritní barvy
omítek, nebo je to nějaká vrozená vada barvocitu.
Ale kdo tady nemá jablíčkově zelenou, magenta nebo aspoň
šmolkovou omítku, ten jako by nežil. Přičtete k tomu ještě geneticky modifikovanou
zdobnost, která tady vlivem všech generací úplně přerostla přes hlavu: z krojů
se staly šílený komba leopardích legínů a krajkových tílek a úplně všichni musí
mít před barákem sádrový zajíce.
Ale abych jen nekřivdila. Když zdrhnete z toho jednoho nejslavnějšího
mandlovýho kopce na světě, najdete tam i starý zarostlý sady jabloní, který už
vypadaj jako ze zapomenutýho kraje. Všude tam kvete hadí mord, kterej je stejně
jedovatě žlutej jako toxický omítky ve vesničce. A hlavně tam nejsou ty děti,
že jo. Nebo aspoň ty vaše. Uměj obstojný řízky, jsou přátelský-a co je na nich
nejlepší: tenhle kraj považujou za nejlepší na světě. A jen díky tomu nemáme v Sudetech
na urbex barácích maršmelounový omítky a sádrový trpaslíky. Hlavně jim o tom nikdo
neříkejte!
