O dobrých skutcích

(O víkendu v kavárně)

Dívka X vchází a zacinká zvonečkem o futra. "Dobrý den. Mohla byste mně prosím ohřát dvakrát zeleninový boršč a panini s nivou, jablky a ořechy? A ještě ten margotkový koláč tamhle za sklem, vezmu si vše sebou."

Obsluhující slečna Y (podává čerstvý tisk): "Samozřejmě, na chvíli se posaďte prosím."

Nenápadná paní Z v ošoupaném tesilovém plášti se silným ukrajinským přízvukem vchází do kavárny: "Dóbry den, prósim vas, tady někdo na ulici ztratyl peněženku. Asi ten pan, co pravě vyšel ze vchodu odvedle, ale než jsem za ním styhla dójit, tak ujel. Tak mu to prósim předejte, kdyby se vrátyl..."

Obsluha: "Určitě předáme, počkejte,..."

Paní Z zazvoní zvonkem a ztratí se do deště na ulici.

Dívka X za štítem Lidových novin (k sobě): "Chudák chlápek, tak mu teda nezávidím. Vsadím se, že ho ani nenapadne hledat ji v kavárně, kde vůbec nebyl (Živě si vzpomíná na sled administrativních sranců, když jednou zapomněla peněženku v taxíku a následující týden běhala po služebnách a úřadech vyřizovat si novou identifikaci).

Obsluha: "Slečno, máte to tu připravené. Bude to 162 korun prosím."

Dívka X vysype na pult nejdřív obsah kabelky a potom klíče a posmrkaný kapesník z kapsy. "No to snad..." Oči ji zatěkají ke stolu, kam paní Z položila peněženku. "Ale to je MOJE peněženka" vykřikne v údivu a vzápětí ji dojde trapnost situace - no jasně, zrovna teď při placení je to najednou její peněženka, musí si o mě myslet ta číšnice. "Počkejte, vím, že to vypadá šíleně, ale ukážu vám doklady." Sází na stůl fullhouse z občanky, řidičáku a inkarty.

Obsluha: "No to se nám tady ještě nestalo. Máte tam všechno? A kde jste ji nechala?"

Dívka X: "Je tam všechno. Musela mi vypadnout na ulici...tu paní už asi nestihnu, co...?"

(Před týdnem před barem:)

Dívka X: "Máme všichni všechno? Mám já mobil?" (Vysypává obsah kapes a kabelky na římsu) "ZTRATILA JSEM MOBIL!"

Ostatní: "To známe. Nemáš nosit tu šílenou bachratou kabelu, která požírá věci" Kamarád Y: "Dej mi ji a já ti ho najdu do pěti vteřin."

Dívka X nenápadně zkontroluje počet a stupeň intimních předmětů v tašce, které přeskupí a potom bez nadšení: "No tak se podívej. Ale nedívej se do té pravé postranní kapsy!! Říkala jsem to, nemám ho!"

(Taška koluje po jednotlivých kamarádech, všichni nahlíží do pravé postranní kapsy). Dívka X: "Tak to stačilo, prozvoňte mě prosím někdo. Já se z toho poseru, samozřejmě zase nemám zálohu kontaktů. Za jak dlouho mi udělá Vodafone novou SIMku?"

Kamarád Y s mobilem na uchu: "No vidíš to, zvoní, to je pozitivní". Poslouchá kabelku. "Akorát nezvoní u tebe."

Dívka X sprintuje k předešlému baru, rozráží dveře, je to v háji - u stolu už sedí kolečko cizích lidí. Nestihne říct ani "prosímvás" a ten nejvyšší z nich už stojí a podává ji mobil. "My už ho tady pro vás máme připravenej. Akorát jsme nevěděli, jestli máme brát ten hovor..." Dívka X, sotva popadne dech. "Já, já... prostě děkuju strašně moc! Co pijete?"

Jestli se náhodou ještě ptáte, kdo byla ta zapomnětlivá dívka X, jestli nemá Alzheimera a nekouří na to moc marihuany, tak jsem to byla já. V posledních dvou týdnech jsem po delší pauze opět mohla být bez mobilu a bez peněženky. Díky všem anonymním nálezcům a ráda bych ten endorfinový pocit, že to ještě není úplně v hajzlu a dobří lidé nevymřeli, vrátila. Takže kdybyste náhodou přede mnou něco ztratili nebo zapomněli, byla bych moc ráda. Vrátí se vám to převázané růžovou stužkou a s kelímkem zmrzliny Haagen-Dazs...