Brejdens

Děti prochází několika stupni jasných ideologických přesvědčení a vyhraněnosti vůči někomu, a zpravidla se to vůbec netýká lidí, kteří by si to opravdu zasloužili, ale vás. Začíná to u prvních zaťatých pěstiček a grimasy, kterou jsme nazývali „obrácený rohlík“ a pokračuje postupným odbojem a rozkladem všech hodnot, které budujete, a věcí, kterých si vážíte. V našem bytě se naštěstí tyhle věci už dávno nevyskytují a v podstatě jedinými hodnotnějšími předměty u nás zůstaly notebooky zablácené od natrávených kukuřičných křupek.  Notebooky si někdy můžeme od dětí půjčovat. Je to taková lekce zenu. A i když si myslíte, že už jste docela pokročilí nuzáci, vždycky je ještě co utrhnout, počmárat a okousat. 

Vezměte si to třeba na tomhle notebooku, ze kterého vám teď píšu bez dovolení jen díky tomu, že děti ohlodávají vybavení u prarodičů v Brně. Už dávno jsem se naučila psát bez písmenka Q, které má na dětském černém trhu hodnotu aspoň tří víček od piva. Urvanej Caps Lock? Ten mě stejně sral už od doby, kdy jsem chodila na gymplu na „Základy podnikání“ a učili jsme se psát všema deseti na elektronickém psacím stroji. Elektronický psací stroj je mimochodem na světě úplně stejně potřebný jako CapsLk, punčochy ve spreji a Láďa Hruška před sporákem, nebo kafilérkou.

Zatímco notebook můžete rozkládat pomalu a dlouho to nemusí nikdo poznat, třeba s takovým stolem je to úplně jiný mechanismus. Urveš nohu od stolu, a když ji urveš poctivě a nejde to ani narafičit, už se nenajíš. Jestli vás zajímá, jak se dá jednoduše utrhnout noha od stolu, tak si domů vypůjčte pětileté dítě.

Žmur se totiž identifikoval se subkulturou. Chvíli to vypadalo, že by ho mohl mít pár shodných postojů s punkem, ale protože Žmur má svoji future teprve před sebou, skončilo toto experimentální období jen u nalepovacích kérek ze žvejkaček a blití v autě, kdy udělal Žmur majstrštyk a pozvracel sebe, mě, sedačku, sedadlo a ještě sobě do bot. Pak si nějakou dobu oblékal můj svetřík, ukradl mi vintage diář (do kterého si fakt zapisuje!) a chtěl chodit na čokoládu do kavárny na Krymský jako správnej hipster.  A potom v jedné rozhodující chvilce Žmur na youtube omylem překlikl z Požárníka Sama na breakdance battle.

„Mami, prosím tě, kde mám kšiltovku? A nevíš, jak se tancuje ten brejden?“ vyzvídá Žmur a leze na stůl. „Noo, to přesně nevím“, hrabu se v letních věcech, „ale myslím, že na tom stole není moc dobrý pařit.“

„Ale já na to potřebuju pódium“ zalomí si kšilt hafokrutě do očí.

„Tak si ten stůl dej obráceně, aspoň z toho nespadneš“ posloužím radou, kterou později M. ohodnotí jako zvrácenou logiku.

Žmur tedy s nadšením, kšiltovkou a mýma vypůjčenýma slunečníma brejlema vyleze na pódium, já jsem zvukař a Čičman se dívá, jak její bratr skáče po hlavě. Žmur se do toho noří až po paty, odhazuje směrem k publiku fusekle, aby se to nesmekalo, paní Tiché pod námi na stole zase drncá hrnek s čajem a na Richterově škále je to skoro pětka. Napětí graduje a pak se ozve ostré krrr-ch jak Žmur nakopne nohu od stolu a ta se před ním skácí jako kuželka.

„Jejda“, řekne Žmur. „Tak to aby si táta zase pěkně zaspravoval, co? Chudák táta!“

Naše nová jídelní deska.
Dá se z toho jíst...no, třeba sushi.