Kam s dětmi v Praze, když přijde vedro

…volné pokračování prázdninové jízdy. Jinak, kdyby vás zajímalo, jak to vlastně dopadlo, a kam nasomrovat děcka o prázdninách a nedopustit se přitom trestného činu, tak je správně první možnost a budou to tři turnusy po předškolních zařízeních.

Ale zpátky k tématu. Ono už to teď zase tak úplně nevypadá, ale víkend naznačil dost z toho, co se bude dít v následujících měsících. Sice neodkryl všechny karty, protože nebude dvacet sedm ve stínu, ale o deset víc a tím pádem bude všechno mnohem víc koncentrované, toxické, páchnoucí a hořlavé. Nejvyšší čas odhodit růžové brýle a představy, ve kterých děti tančí v kapkách vody ze zavlažovacího zařízení a odhazují květinové věnce. Protože podle dlouhodobého výhledu ČHMÚ voda jednoduše nebude. A těch pár ucajdaných kapek padne stejně do tvořítek ledu všech pražských kaváren a zbytek se vylije do rybníčku na Vysočině, aby Miloš na nafukovacím člunu nezapadl do bahna plného žíznivých pijavic. Co zbyde nám ostatním?

Urinoterapie

Podle Žmurovy favorizované příručky Velká kniha čůrání moč není nic, čeho bychom se měli bát a už vůbec to není nic, co by se mohlo jen tak s čistým svědomím spláchnout do hajzlu. Věděli jste, že indiánský kmen Činuků ze severozápadu USA považuje za největší lahůdku žaludy pět měsíců naložené v čůránkách? 

Velkou letní inspirací nám letos budou obyvatelé pouštních částí Afriky, což se mimo jiné projevuje už teď trendovými etno kolekcemi všech módních řetězců. Běžný Čech po nákupu v Háemku vypadá jako Masaj s hladovým bříškem a poruchou pigmentace. V Africe vodu z PETek klopí jen dobrovolníci. Místňáci pijou, co teče, a umývají se v kravské moči. 

Ostatně nákup krávy, nebo jiného hospodářského skotu lze na tuto sezónu jen doporučit. Jednak poskytuje mléko a hlavně vymočí okolo deseti litrů za den. To znamená, že je vana napuštěná za necelý týden a nikdo nemusí okřikovat děti, ať do ní nečůrají.

Pobyt ve tmě

Prý stačí týden ve tmě a je to jako léta meditace, nebo rodinné balení posmrkaných papírových kapesníčků u vašeho osobního kouče. Ať už máte jakékoliv duchovní aspirace, pro naše účely postačí, že je v zastíněné chýši většinou přirozený chládek a tma. Nikdo včetně vás neuvidí, že máte mastné vlasy a týden jste se nemyli. Většina dunkel terapeutických center poskytuje navíc zvukotěsné stěny v ceně, takže neuslyšíte ani táhlé bučení vašeho dobytku ustájeného v koupelně.

Hospody, kavárny a bary

…se stanou hlavními výdejními a směnnými místy ledíků. Kdo má ledy, má nejhezčí holky v báru. Ty ošklivější půjdou i za rozpuštěný led v kyblíku na sekt. Ten už stejně nikdo nepije, protože není tak etno a hipster, jako masajská kořalka z flusanců a nezbytné kraví moči.

Dětská hřiště s brouzdalištěm

Jediná místa, kde se nezmění vůbec nic. Řev, ukopnuté palce a stojatá žlutá hladina, po které něco pluje a není to pralinka. Náhradní řešení za vanu plnou kravské moči. Některé podniky to už aspoň transparentně deklarují přímo v názvu. Třeba Žluté lázně.

Výměnné uprchlické programy

Dobrodružnějším povahám, lidem s urinofobií a zdatným plavcům mohou být určeny jednosměrné letní pobyty v Sýrii, Libyi, nebo Eritrei, které kromě radikálního islamismu nabízí kilometry písečných pláží s pozvolným vstupem. Pošlete selfie z pláže a bacha na píchlé čluny a čínské záchranné vesty. Vlastně pozor na jakékoliv vesty, hlavně ty bachraté, ze kterých čouhají drátky. Vyřešíte přeplněné uprchlické tábory i nenáviděné sousedy jednou ranou. 

Jak jsme ztratili Žmura

Od doby, co jsou s námi děti, se mi trochu ustálily motivy děsivých nočních můr. Klaun se zkaženýma zubama, co mě v noci tahá za chodidla, nebo zabiják v zaseknutým výtahu, jsou jen bodří strejdové proti nočním můrám o dětech. 

Jedničkou je u mě příběh s pracovním názvem Terasa. Beru Žmura do práce něco vyřídit a vyjedeme výtahem na střešní terasu se zahradou. Žmur se rozběhne za sýkorkou, přeskočí nízký rantl na kraji… a se mnou se najednou zatočí celý svět. Je úplně jasný, co se stalo, slyším houkačky a spěch na ulici, ale sama jen v nepřekonatelný závrati ležím na břiše a nemám odvahu se podívat - a vlastně ani  nadechnout a žít dál.

Dvojce říkám Porodní krvák a je to laciný béčko s přesahem do psychologického thrilleru. Začíná tím, že jsem těhotná a cítím, že budu brzy rodit. Čert ví, kam se poděl M. a moje děti. V tom snu jsem úplně sama, jen s velkým těhotenským břichem, které ochranitelsky držím v dlaních a běžím na tramvaj. Tam si sednu a projede mnou ostrá kontrakce. Ze sedátka pode mnou skapává jasně červená krev, snažím se tvářit, že je to úplně v pohodě. Vystupuju před porodnicí, z té mě ale vyhodí – už mají plno. Cítím na stehnech krev a cáry plodových obalů, jdu dál. Někdo mě sbírá z chodníku a odveze mě do špitálu, možná je to spíš pohřební ústav. Podstupuji císařský řez s roubíkem v ústech na pitevně, potom mě personál doprovodí před bránu a dostanu do ruky malou krabičku jako od hodinek, ve které leží předčasně narozený plod. Pojmenuji ho Vašík a šourám se stále celá od krve v nemocniční košili na zpáteční tramvaj. I když se mě nikdo neptá, všem lidem na zastávce tvrdím, že se vyléčí a vyroste. Bude z něj kluk jako buk, přisvědčují rozpačitě lidé. A teprve až někde hluboko v sobě vím, že lžu.

Třetí noční můra zní Ztráta a má více podob. Buď jedeme všichni autobusem a já stejně jako v "Sám doma" v půlce cesty zařvu s bulvami několik centimentrů před obličejem „Kde máme Žmura???“, nebo ztratíme Čičman v noci v lese. Všechny tyhle variace spojuje jedna emoce – totální panika. A nadešel den, kdy se sen změnil ve skutečnost (díkybohu jen ten třetí na škále nejhorších běsů).

Vlastně jsem vždycky věděla, že se to stane. Ale myslela jsem, že to bude na hřišti, nebo v parku. Ne během deseti sekund od posledního vizuálního kontaktu.

To jsem si takhle jednoho slunného odpoledne přijela s dětmi z Maloměsta na Černý most, kde nás čekal M. Scházíme z pasáže v prvním patře odjezdové haly, ze které vede prosklený tubus s dvěma točitými cestami. Jedna menší vývrtka se schodištěm a okolo ní větší sjezd pro kočáry. Po tom jsme šli s M. a Čičman. Žmur na nás jen tak v letu zavolal, že běží po schodech. Ještě vidím, jak kmitá ve vnitřním proskleném tubusu, aby tam byl první. A když dojdeme dolů, Žmur tam není. Jen desítky stánků farmářského tržiště, místní hiphop crew a lidé spěchající na autobus. V první chvíli to vůbec nehrotíme, jen čekáme, odkud na nás bafne a budeme moct jít dál.

V druhé chvíli M. běží nahoru. Kde se ten mohl sakra schovat a zrovna když pospícháme.

Nahoře není.

Začínám křičet jeho jméno a M. obíhá kruhy mezi stánky jako ohař.

"Žmúúú- réééé!" Paralelně vidím M., jak zvětšuje prohledávaný rádius.

"Žmúúú-réééé!!" Ani jsem nevěděla, že mám takhle silný hlas.

"Žmúúú-rééé!!!" Nic. Když ztichnu, slyším, jak mi naráží krev do spánků ve vlnách jako tsunami. Tak radši křičím dál. Je mi úplně jedno, že si na mě lidi okolo ukazují.

"Žmúúúre! Žmúúúre! Žmúúúre!" Přibíhá ke mně trhovkyně a ptá se, co měl naposled na sobě. Zjišťuju, že mám docela blackout. Prosím, ať to není pravda.

M. obíhá tak velké kruhy, že ho ztrácím z dohledu. Stojím u toho prokletýho tubusu s Čičman a řvu do ochraptění, dokud mě neosloví nějaký cizinec s tvrdým ruským přízvukem. Prý viděl samotného chlapečka tam někde na cestě, ukazuje mi. Jak se jmenuje? A jak je velký? Běžíme tím směrem spolu a řveme dvouhlasně. 

"Žmu-rééé!" 

Na cestě nikdo není. Trochu se mi podlomí kolena. Ještě kousek dál, naznačí pán posunkem a zase křičíme, dokud nezaběhneme za zatáčku.

A tam stojí na obrubáku Žmur. Žmur s tou svoji srandovní kšiltovkou a rukávem mokrým od nudlí. Děkuju pánovi, ten jenom vesele zamává a běží na autobus. Až později mě napadne, že jsem mu něco měla dát, protože nás zachránil. Našli jsme ho až skoro na parkovišti u obchodního centra, úplně opačným směrem, než parkujeme. Úplně jinde, než jsme ho hledali. Sednu si, nebo se spíš složím k němu. Asfalt příjemně hřeje.

„Ale... jak tě napadlo jít zrovna sem a bez nás?“ ptám se, protože se mi to celý nějak nezdá. V porovnání s Čičman mi přijde, že už má rozum a spoustu věcí zvládá samostatně. „Když já jsem myslel, že jste šli prostě napřed, nebo jste se z legrácky schovali“ vysvětluje si to Žmur úplně iracionálně, protože by nás za á jednak nenapadlo schovávat se na nepřehledným tržišti a za bé kdekoliv, pokud se předtím nevyhlásí ofiko schovka.

Volá M., který nemůže najít už vůbec nikoho. Dobíhá za námi. 

„Tak už prosím vás pojďte k tomu autu. Já mám strašnej hlad“ povídá Žmur kapánek unaveně, jako bychom byli rozjívené děti na hřišti a nadešel čas odchodu. „A proč vlastně brečíte?“

Nástup!

Jestli se mi z něčeho dělalo pět let špatně od žaludku, byla to představa prvního pracovního dne. A dnes si vysvětlíme, že byla zcela oprávněná.

Předtím bych ještě ráda zmínila jisté gender rozdíly, které po konzultaci s náhodným vzorkem pracujících matek můžu zařadit do složky Univerzální pravdy. M. vnímá můj návrat do práce jako jedinečnou kariérní příležitost, první krůček na červeném koberci slávy, na jehož konci je kancelář s obložením z jantarové komnaty a pohůnci s masážními kuličkami a palmovými listy na ovívání. „Je přece úplně jasný, že jsi ta pravá. Vždyť na tebe čekali celých pět let!“, vystrkuje mě M. v pondělí ráno netrpělivě ze dveří bytu a pro jistotu je zajistí řetízkem.

Já si v přímém protikladu s jeho tvrzením myslím, že se někde stal velký omyl. Byla jsem na tom pohovoru vůbec já? Nespletli si moje telefonní číslo se zdatnějším kandidátem? Cítí se Korporát dostatečně silný na to, aby čelil anarchistickým matkám po rodičovské dovolené?

Se zdravým sebevědomím sráče, co se několik sezón v kuse válí po lavičkách v parku a samostatně dovede vymyslet a načrtnout leda tak skákacího panáka křídou, vstupuji do chrámu plného pracovního zapojení. Ha! Moje stará vstupní karta vydá na terminálu nesouhlasný tón prohry, který obratem přivábí sekuriťáka. Jsem připravena odhodit kabelku na zem a vzdát se, nebo rovnou utéct – tím bychom měli celou tu aférku s pracovním poměrem sfouklou. Mohla bych se jít převléknout zpátky do děravých tepláků a odpoledne se stavit cestou do parku na pracáku. Agilní M. to s trochou maskování může zjistit klidně až za několik měsíců.

To mi bohužel není umožněno, protože mě Rambo ochotně pouští jako návštěvu. Návštěva zní celkem nezávazně, nebo to aspoň rozhodně nevylučuje předchozí scénář. Ztrácím proto rozpaky a dychtivě potřásám rukou zaskočeným lidem v nejbližší kuchyňce jako Robinson, co neviděl několik let civilizovanou lidskou duši kromě pár krvelačných divochů, což není zas tak daleko od pravdy. A vlastně by to mohlo být vnímáno i jako srdečné gesto, kdyby to nebyli úplně cizí lidi, co vůbec nepatří do mého oddělení. S cizíma lidma to ale bohužel zůstane jenom trapný. Nicméně si cením, že na mě nezavolali Ramba z recepce, protože bych si po tomto zážitku o vyvedení už explicitně poprosila.

Na setkání tentokrát s mým opravdovým týmem už logicky moc odhodlání nezůstává. Na úvod upustím z roztřesené ruky kabelku, ze které se vysypou všude po koberci kyselé žížalky, pár nálepek s obrázky princezen a zmuchlané dlouhé papírky. Kontruju ale tím, že neupustím obsah svěračů, pamatuji si své celé jméno a dokonce se ani jednou nezakoktám. Šéf mi na základě tohoto výkonu přiděluje několik virtuálních školení požární bezpečnosti a dobrácky dodává, že to stačí do konce května (zřejmě se tvářím opravdu vyděšeně). Tady se ale projevuje jedna z mála soft skills, kterou oplývají právě matky – stihnu je vyklikat do slabé čtvrthodinky, protože mě neruší děti, a hladově se rozhlížím po další práci. Nepotřebuje tu někdo utřít nudli? Mají všichni čisté zadky?

Šéf se vrací z porady a můj brilantní časový výkon s jednoznačným prvenstvím české skupiny v celé globální síti Korporátu vyvolává spíš lehké rozpaky. Vychází mi z toho, že bych si mohla více vážit práce a naučit se trávit volný čas. Definitivně to pochopím na bezstarostnými vtípky proloženém obědě pod rozkvetlými kaštany. Konečně přišel čas vydechnout a udělat si kafe do hrnku, namísto do jediného čistého kelímku se Supermanem. Stop permanentnímu dětskému teroru. Začala mi pracovní dovolená!

Dokázáno: Pracovní život po rodičovské skutečně existuje

Už se mi několikrát stalo, že jsem na blogu předstihla to, co se potom doopravdy přihodilo. Naposled minule.

Do konce rodičovské zbývá necelých deset dnů a mám za sebou třítýdenní výběrové řízení, na které mě Korporát pozval a učinil tak laskavé gesto, že staré matky po dvaceti letech na mateřské nepatří do smetí, ani do ústavu. Ráno zvoní telefon:

„Dobrý den Psice, tady personální oddělení. Je mi to strašně moc líto, ale to výběrové řízení jste nevyhrála.“

„Dobré ráno, tak to mě teda hrozně mrzí“, skáče Psice po jedné noze a s výskokem se snaží dotknout žárovky na lampě – protože prázdniny a balík odstupného, to je přesně to, co ji teď čeká. „To se nedá nic dělat, slíbila jsem na mzdovce, že jim dám do zítřka vědět kvůli zprocesování dohody o ukončení…“

„Psice a to je právě ta dobrá zpráva, kterou si nechávám na konec. Váš profil moc zaujal pana XYZ a rád by se s vámi sešel. Takže ještě dnes?“

„Ještě dnes? Pohovor?“ prohrábnu si nejistě mastnou ofinu. „Tak domluveno, v jedenáct na recepci?“

A poprvé si jedu do Korporátu úplně v klidu se zplihlýma vlasama, dírou v punčoše a v okopaných botech, které zažily už leckterý koncert, ale na pohovor jdou dnes úplně poprvé. V hlavě mi zní Houbičovo doporučení odpuzovat, nechávat svobodně kanout slinu z koutku, nebo se schovat pod stůl, když něco nevím – protože já přece po pěti letech nejsem vůbec připravená někam nastoupit s pravidelnou docházkou mezi lidi.

Na recepci si mě převezme pan XYZ a moje odhodlání odpuzovat se s každou otázkou a odpovědí zcvrkává jak hovno na rozehřátém písku. Ošuntělý vzhled nezabral vůbec, a když se snažím nastínit problém s nemocnými dětmi, pan XYZ argumentuje home officem a kolegyní po rodičovské, kterou jeho oddělení už obsahuje. Navíc by šlo o part time hlavně na dopoledne, takže bych děcka mohla vyzvedávat po obědě tak, jak jsem zvyklá.

„To nedáš, zaslintej!“ našeptává mi moje alter ego, navyklé poflakovat se po kavárnách a hřištích. 

„Když mě by tohle… asi… i bavilo“ nesměle se zajíká utlačovaná, kariérní část Psice, se kterou jste se tady setkali naposled před pěti lety.  A nezaslintá, ani se neschová pod stůl.

Což je asi rozhodující faktor pro to, aby mi odpoledne znovu zazvonil telefon.

Příští týden nastupuju. Po pěti letech strávenými výhradně mezi lidmi, které chci, ale jinak vůbec nemusím potkávat, půjde o výlet daleko za hranice současného vesmíru a sociálního komfortu. Vstávání o hodinu dřív, ranní špička v metru, meetingy, stravenky… a taky půldenní odpočinek od leporel a drapomraků z lega. 

Vždycky jsem věděla, že to jednou skončí, ale přišlo to nějak brzo a já jsem zoufale nepřipravená. Potřebovala bych nějaký rychlokurz pro matky po RD s lekcemi, jak ve školce zamaskovat děcko ze žlutou rýmou a taky pár receptů, jak se najíst v poklusu v metru pět minut před deadlinem pro vyzvedávání dětí.

Držím si klobouk, už je to tady – pracovní život po rodičovské. Fakt existuje.