Jak jsme ztratili Žmura

Od doby, co jsou s námi děti, se mi trochu ustálily motivy děsivých nočních můr. Klaun se zkaženýma zubama, co mě v noci tahá za chodidla, nebo zabiják v zaseknutým výtahu, jsou jen bodří strejdové proti nočním můrám o dětech. 

Jedničkou je u mě příběh s pracovním názvem Terasa. Beru Žmura do práce něco vyřídit a vyjedeme výtahem na střešní terasu se zahradou. Žmur se rozběhne za sýkorkou, přeskočí nízký rantl na kraji… a se mnou se najednou zatočí celý svět. Je úplně jasný, co se stalo, slyším houkačky a spěch na ulici, ale sama jen v nepřekonatelný závrati ležím na břiše a nemám odvahu se podívat - a vlastně ani  nadechnout a žít dál.

Dvojce říkám Porodní krvák a je to laciný béčko s přesahem do psychologického thrilleru. Začíná tím, že jsem těhotná a cítím, že budu brzy rodit. Čert ví, kam se poděl M. a moje děti. V tom snu jsem úplně sama, jen s velkým těhotenským břichem, které ochranitelsky držím v dlaních a běžím na tramvaj. Tam si sednu a projede mnou ostrá kontrakce. Ze sedátka pode mnou skapává jasně červená krev, snažím se tvářit, že je to úplně v pohodě. Vystupuju před porodnicí, z té mě ale vyhodí – už mají plno. Cítím na stehnech krev a cáry plodových obalů, jdu dál. Někdo mě sbírá z chodníku a odveze mě do špitálu, možná je to spíš pohřební ústav. Podstupuji císařský řez s roubíkem v ústech na pitevně, potom mě personál doprovodí před bránu a dostanu do ruky malou krabičku jako od hodinek, ve které leží předčasně narozený plod. Pojmenuji ho Vašík a šourám se stále celá od krve v nemocniční košili na zpáteční tramvaj. I když se mě nikdo neptá, všem lidem na zastávce tvrdím, že se vyléčí a vyroste. Bude z něj kluk jako buk, přisvědčují rozpačitě lidé. A teprve až někde hluboko v sobě vím, že lžu.

Třetí noční můra zní Ztráta a má více podob. Buď jedeme všichni autobusem a já stejně jako v "Sám doma" v půlce cesty zařvu s bulvami několik centimentrů před obličejem „Kde máme Žmura???“, nebo ztratíme Čičman v noci v lese. Všechny tyhle variace spojuje jedna emoce – totální panika. A nadešel den, kdy se sen změnil ve skutečnost (díkybohu jen ten třetí na škále nejhorších běsů).

Vlastně jsem vždycky věděla, že se to stane. Ale myslela jsem, že to bude na hřišti, nebo v parku. Ne během deseti sekund od posledního vizuálního kontaktu.

To jsem si takhle jednoho slunného odpoledne přijela s dětmi z Maloměsta na Černý most, kde nás čekal M. Scházíme z pasáže v prvním patře odjezdové haly, ze které vede prosklený tubus s dvěma točitými cestami. Jedna menší vývrtka se schodištěm a okolo ní větší sjezd pro kočáry. Po tom jsme šli s M. a Čičman. Žmur na nás jen tak v letu zavolal, že běží po schodech. Ještě vidím, jak kmitá ve vnitřním proskleném tubusu, aby tam byl první. A když dojdeme dolů, Žmur tam není. Jen desítky stánků farmářského tržiště, místní hiphop crew a lidé spěchající na autobus. V první chvíli to vůbec nehrotíme, jen čekáme, odkud na nás bafne a budeme moct jít dál.

V druhé chvíli M. běží nahoru. Kde se ten mohl sakra schovat a zrovna když pospícháme.

Nahoře není.

Začínám křičet jeho jméno a M. obíhá kruhy mezi stánky jako ohař.

"Žmúúú- réééé!" Paralelně vidím M., jak zvětšuje prohledávaný rádius.

"Žmúúú-réééé!!" Ani jsem nevěděla, že mám takhle silný hlas.

"Žmúúú-rééé!!!" Nic. Když ztichnu, slyším, jak mi naráží krev do spánků ve vlnách jako tsunami. Tak radši křičím dál. Je mi úplně jedno, že si na mě lidi okolo ukazují.

"Žmúúúre! Žmúúúre! Žmúúúre!" Přibíhá ke mně trhovkyně a ptá se, co měl naposled na sobě. Zjišťuju, že mám docela blackout. Prosím, ať to není pravda.

M. obíhá tak velké kruhy, že ho ztrácím z dohledu. Stojím u toho prokletýho tubusu s Čičman a řvu do ochraptění, dokud mě neosloví nějaký cizinec s tvrdým ruským přízvukem. Prý viděl samotného chlapečka tam někde na cestě, ukazuje mi. Jak se jmenuje? A jak je velký? Běžíme tím směrem spolu a řveme dvouhlasně. 

"Žmu-rééé!" 

Na cestě nikdo není. Trochu se mi podlomí kolena. Ještě kousek dál, naznačí pán posunkem a zase křičíme, dokud nezaběhneme za zatáčku.

A tam stojí na obrubáku Žmur. Žmur s tou svoji srandovní kšiltovkou a rukávem mokrým od nudlí. Děkuju pánovi, ten jenom vesele zamává a běží na autobus. Až později mě napadne, že jsem mu něco měla dát, protože nás zachránil. Našli jsme ho až skoro na parkovišti u obchodního centra, úplně opačným směrem, než parkujeme. Úplně jinde, než jsme ho hledali. Sednu si, nebo se spíš složím k němu. Asfalt příjemně hřeje.

„Ale... jak tě napadlo jít zrovna sem a bez nás?“ ptám se, protože se mi to celý nějak nezdá. V porovnání s Čičman mi přijde, že už má rozum a spoustu věcí zvládá samostatně. „Když já jsem myslel, že jste šli prostě napřed, nebo jste se z legrácky schovali“ vysvětluje si to Žmur úplně iracionálně, protože by nás za á jednak nenapadlo schovávat se na nepřehledným tržišti a za bé kdekoliv, pokud se předtím nevyhlásí ofiko schovka.

Volá M., který nemůže najít už vůbec nikoho. Dobíhá za námi. 

„Tak už prosím vás pojďte k tomu autu. Já mám strašnej hlad“ povídá Žmur kapánek unaveně, jako bychom byli rozjívené děti na hřišti a nadešel čas odchodu. „A proč vlastně brečíte?“