Nástup!

Jestli se mi z něčeho dělalo pět let špatně od žaludku, byla to představa prvního pracovního dne. A dnes si vysvětlíme, že byla zcela oprávněná.

Předtím bych ještě ráda zmínila jisté gender rozdíly, které po konzultaci s náhodným vzorkem pracujících matek můžu zařadit do složky Univerzální pravdy. M. vnímá můj návrat do práce jako jedinečnou kariérní příležitost, první krůček na červeném koberci slávy, na jehož konci je kancelář s obložením z jantarové komnaty a pohůnci s masážními kuličkami a palmovými listy na ovívání. „Je přece úplně jasný, že jsi ta pravá. Vždyť na tebe čekali celých pět let!“, vystrkuje mě M. v pondělí ráno netrpělivě ze dveří bytu a pro jistotu je zajistí řetízkem.

Já si v přímém protikladu s jeho tvrzením myslím, že se někde stal velký omyl. Byla jsem na tom pohovoru vůbec já? Nespletli si moje telefonní číslo se zdatnějším kandidátem? Cítí se Korporát dostatečně silný na to, aby čelil anarchistickým matkám po rodičovské dovolené?

Se zdravým sebevědomím sráče, co se několik sezón v kuse válí po lavičkách v parku a samostatně dovede vymyslet a načrtnout leda tak skákacího panáka křídou, vstupuji do chrámu plného pracovního zapojení. Ha! Moje stará vstupní karta vydá na terminálu nesouhlasný tón prohry, který obratem přivábí sekuriťáka. Jsem připravena odhodit kabelku na zem a vzdát se, nebo rovnou utéct – tím bychom měli celou tu aférku s pracovním poměrem sfouklou. Mohla bych se jít převléknout zpátky do děravých tepláků a odpoledne se stavit cestou do parku na pracáku. Agilní M. to s trochou maskování může zjistit klidně až za několik měsíců.

To mi bohužel není umožněno, protože mě Rambo ochotně pouští jako návštěvu. Návštěva zní celkem nezávazně, nebo to aspoň rozhodně nevylučuje předchozí scénář. Ztrácím proto rozpaky a dychtivě potřásám rukou zaskočeným lidem v nejbližší kuchyňce jako Robinson, co neviděl několik let civilizovanou lidskou duši kromě pár krvelačných divochů, což není zas tak daleko od pravdy. A vlastně by to mohlo být vnímáno i jako srdečné gesto, kdyby to nebyli úplně cizí lidi, co vůbec nepatří do mého oddělení. S cizíma lidma to ale bohužel zůstane jenom trapný. Nicméně si cením, že na mě nezavolali Ramba z recepce, protože bych si po tomto zážitku o vyvedení už explicitně poprosila.

Na setkání tentokrát s mým opravdovým týmem už logicky moc odhodlání nezůstává. Na úvod upustím z roztřesené ruky kabelku, ze které se vysypou všude po koberci kyselé žížalky, pár nálepek s obrázky princezen a zmuchlané dlouhé papírky. Kontruju ale tím, že neupustím obsah svěračů, pamatuji si své celé jméno a dokonce se ani jednou nezakoktám. Šéf mi na základě tohoto výkonu přiděluje několik virtuálních školení požární bezpečnosti a dobrácky dodává, že to stačí do konce května (zřejmě se tvářím opravdu vyděšeně). Tady se ale projevuje jedna z mála soft skills, kterou oplývají právě matky – stihnu je vyklikat do slabé čtvrthodinky, protože mě neruší děti, a hladově se rozhlížím po další práci. Nepotřebuje tu někdo utřít nudli? Mají všichni čisté zadky?

Šéf se vrací z porady a můj brilantní časový výkon s jednoznačným prvenstvím české skupiny v celé globální síti Korporátu vyvolává spíš lehké rozpaky. Vychází mi z toho, že bych si mohla více vážit práce a naučit se trávit volný čas. Definitivně to pochopím na bezstarostnými vtípky proloženém obědě pod rozkvetlými kaštany. Konečně přišel čas vydechnout a udělat si kafe do hrnku, namísto do jediného čistého kelímku se Supermanem. Stop permanentnímu dětskému teroru. Začala mi pracovní dovolená!