Dokázáno: Pracovní život po rodičovské skutečně existuje

Už se mi několikrát stalo, že jsem na blogu předstihla to, co se potom doopravdy přihodilo. Naposled minule.

Do konce rodičovské zbývá necelých deset dnů a mám za sebou třítýdenní výběrové řízení, na které mě Korporát pozval a učinil tak laskavé gesto, že staré matky po dvaceti letech na mateřské nepatří do smetí, ani do ústavu. Ráno zvoní telefon:

„Dobrý den Psice, tady personální oddělení. Je mi to strašně moc líto, ale to výběrové řízení jste nevyhrála.“

„Dobré ráno, tak to mě teda hrozně mrzí“, skáče Psice po jedné noze a s výskokem se snaží dotknout žárovky na lampě – protože prázdniny a balík odstupného, to je přesně to, co ji teď čeká. „To se nedá nic dělat, slíbila jsem na mzdovce, že jim dám do zítřka vědět kvůli zprocesování dohody o ukončení…“

„Psice a to je právě ta dobrá zpráva, kterou si nechávám na konec. Váš profil moc zaujal pana XYZ a rád by se s vámi sešel. Takže ještě dnes?“

„Ještě dnes? Pohovor?“ prohrábnu si nejistě mastnou ofinu. „Tak domluveno, v jedenáct na recepci?“

A poprvé si jedu do Korporátu úplně v klidu se zplihlýma vlasama, dírou v punčoše a v okopaných botech, které zažily už leckterý koncert, ale na pohovor jdou dnes úplně poprvé. V hlavě mi zní Houbičovo doporučení odpuzovat, nechávat svobodně kanout slinu z koutku, nebo se schovat pod stůl, když něco nevím – protože já přece po pěti letech nejsem vůbec připravená někam nastoupit s pravidelnou docházkou mezi lidi.

Na recepci si mě převezme pan XYZ a moje odhodlání odpuzovat se s každou otázkou a odpovědí zcvrkává jak hovno na rozehřátém písku. Ošuntělý vzhled nezabral vůbec, a když se snažím nastínit problém s nemocnými dětmi, pan XYZ argumentuje home officem a kolegyní po rodičovské, kterou jeho oddělení už obsahuje. Navíc by šlo o part time hlavně na dopoledne, takže bych děcka mohla vyzvedávat po obědě tak, jak jsem zvyklá.

„To nedáš, zaslintej!“ našeptává mi moje alter ego, navyklé poflakovat se po kavárnách a hřištích. 

„Když mě by tohle… asi… i bavilo“ nesměle se zajíká utlačovaná, kariérní část Psice, se kterou jste se tady setkali naposled před pěti lety.  A nezaslintá, ani se neschová pod stůl.

Což je asi rozhodující faktor pro to, aby mi odpoledne znovu zazvonil telefon.

Příští týden nastupuju. Po pěti letech strávenými výhradně mezi lidmi, které chci, ale jinak vůbec nemusím potkávat, půjde o výlet daleko za hranice současného vesmíru a sociálního komfortu. Vstávání o hodinu dřív, ranní špička v metru, meetingy, stravenky… a taky půldenní odpočinek od leporel a drapomraků z lega. 

Vždycky jsem věděla, že to jednou skončí, ale přišlo to nějak brzo a já jsem zoufale nepřipravená. Potřebovala bych nějaký rychlokurz pro matky po RD s lekcemi, jak ve školce zamaskovat děcko ze žlutou rýmou a taky pár receptů, jak se najíst v poklusu v metru pět minut před deadlinem pro vyzvedávání dětí.

Držím si klobouk, už je to tady – pracovní život po rodičovské. Fakt existuje.