Festival nejhorších výmluv pod sluncem: To ta koza!

Předem se omlouvám, ale dneska bych si vás potřebovala na něco půjčit. Řekněme – jak by vám bylo na pár minut v roli úřednice na matrice?

Věc se má asi takhle. Od října jsem vdaná  - ale jenom v Portugalsku, protože svatby v cizině tady v Česku vyřizuje jediná úřednice v Brně. Má na to lhůtu půl roku, aby vám vystavila platný oddací list. Wow. Už jste někdy slyšeli o úřednici takového celostátního významu? Co kdyby umřela? Víte, kolik lidí by kvůli tomu nedosáhlo na manželský papíry? Jo aha, vy už se těšíte, že se stanete touhle master úřednicí. Tak to vás musím zklamat. Tahle úřednice si splnila povinnost a poslala oddací list někdy začátkem března. A já jsem měla jako řádný občan splnit svou povinnost a nechat si udělat novou občanku na vdanou paní.

Jenže to máte: Stresy v práci. Zápisy na základkách. Články na blog. Upomínka z knihovny a tisíc dalších věcí. Jako správný nabalovač v batohu nosím papírový desky, ve kterých tahám rodný listy, registrační papíry od zápisů, seznam nevrácených knížek a jmenný rejstřík věcí na školu v přírodě. Kdybyste se mě pokusili legitimovat třeba na návštěvě v ZOO, zjistili byste, že mám na sebe víc dokladů, než drahej pes s rodokmenem.

„Jenže mě ta vaše ZOO nezajímá“, řeknete, protože jste ta úřednice na matrice. „Občanku, oddací a rodný list“ a podíváte se na mě přes brýle. Důrazně. Nemáte čas na nějaký srandy, za čtvrthoďky jdete s Jarkou z bytovýho odboru na obídek.

„Ale to by vás mělo zajímat, protože právě tady začíná celý ten příběh“ odpovím vám na to přesvědčivě a udělám si u přepážky pohodlí. Pošlu Čičman s dvackou do automatu na kafe.

„Cappuccino?“ zeptám se.

„Oříškové, prosím“ nejistě přisvědčíte. Čičman odběhne.

„Takže se procházím s tím batohem plným důležitých dokumentů po ZOO“ začínám.

„Zbývá vám přesně 7,5 minuty úřední otevírací doby“ odcedíte mrzutě, ale to mě nevyvede z konceptu.

„Právě jsme si prošli pavilón slonů a míříme pro zmrzlinu. Mimochodem to víte, že se má hrabáčům kapským každým dnem narodit první mládě?“

Ne? Na mláďátka vás nedostanu. Tak to prostě budu muset vysypat popravdě.

„No a pak jsme došli k takové té ohradě s africkýma kozama, ke kterým můžete vlézt a mazlit se s nimi. Fakt nechápu, jak vás k nim můžou pustit bez zbrojního pasu a uspávací pistole. Jo, ty kozy jsou úplně netečný. Ale jen do chvíle, kdy si koupíte ty kozí granule jako krmivo v kornoutu.“

Na to chcete taky něco říct, ale já vám nedám šanci. „Vaše cappuccino“, podá vám Čičman kelímek a vy se rezignovaně napijete.

„Ty bestie se začaly organizovat, už jak slyšely povědomé rachtání granulí na chodníku. A když jsem mezi ně s tím kornoutem vlezla, sesypalo se na mě celé devítičlenné stádo. Zatlačily mě do kouta. Jejich šéfka vyskočila na ohradu, aby byla vyšší než já a dívala se mi upřeně do očí.

„Takhle“ nakloním se k přepážce a vytřeštím na vás bulvy jako pacient s Graves-Basedowovou chorobou. (Okamžitě si to přestaňte googlit a soustřeďte se prosím!)

„Pochopila jsem, že to je ta legendární marocká koza, co umí lézt  po stromě. Její černá sestra mě kopýtkem šlápla na nohu a třetí jsem měla opřenou přes rameno a žvýkala mi vlasy….“

„A proč jste jim ten kornout nehodila?“ Dobrá otázka, nabízí se. 

„Nevím. Něco mi říkalo, že kdybych to udělala, tak to prohraju za celou lidskou rasu. Ale prohrála jsem to stejně, protože ta koza na kameni za mýma zádama mi mezitím z pootevřenýho batohu vytáhla z desek rodný list a seznam nevrácených knížek.

„Chcete mi tady tvrdit, že jste si v březnu povinně nevyřídila platný občanský průkaz, protože vám na konci dubna sežrala koza rodný list? V ZOO?!“

„A seznam nevrácených knížek“ přisvědčím smutně.

Ehm. Jo, já vím. Asi to neprojde, co?

Nati Melnychuk/ Unsplash

Křížová cesta po ubytovnách Jižní Moravy, ročník třetí

Myslete si o tom, co chcete, ale my s eM pojímáme Velikonoce tradičně. Odjedeme s dětmi za babičkou a stejně jako Ježíš to v pátek zabalíme s tím extakticky strhaným výrazem, jak se nám bude stýskat, abychom se za nimi pozítří vrátili jako znovuzrození s blahosklonným úsměvem odpočinutých rodičů.

Zatímco naši kolegové z  korporátů vyráží do vysokohorských hotelů, kde jsou na posteli labutě z ručníků a čokoládky na nočním stolku, zaujali jsme v tomto směru opačnou strategii. 

Jezdíme na místa, kde nic není. Místa, na kterých si vylámali zuby nejlepší copywriteři, a stejně se o nich na turistických webech dočtete maximálně „Rozkládá se ve zvlněné krajině obklopené poli a petrochemickými závody.“ 

Naším posláním je usvědčit i taková místa, jako jsou moravské Ždánice z toho, že tam prostě něco je. A tady to máte. Psice Planet. Ždánice očima Sudeťačky a Brňáka.

Psice: „Pokud nejste z Moravy, neujde vaší pozornosti typický stavební styl jihomoravských vísek: Nahňácat nízké baráky podél hlavní příjezdové komunikace. Nedílnou součástí tohoto jihomoravského selského baroka bývá omítka v křiklavé barvě hráškové polévky, nebo cukrové vaty a lavička před barákem využívaná jako komunikační uzel pro distribuci hejtů na sousedy.“

eM: „Závidíš moravskou malebnost a sounáležitost. Koukej, tady se usadil i jeden Sudeťák při nuceným odsunu (ukazuje na ohořelou stodolu)“. Bod pro eM.

Psice: „Počkej, až uvidíš naše ubytování. Je to jediný penzion v celé obci a pokoj stojí dvě stovky na osobu! To je cena za sušenku z cvrččí mouky a latté se sójovým mlíkem v pražský hipsterský kavárně.“

eM: „Jestli hodláš zmínit pražskou kavárnu, dostaneme přes hubu. Nebo aspoň já.“

Vrchní v hotelu Radlovec nám stručně představí pokoj a jídelní lístek. Líbí se nám, že si na nic nehraje. Vrchní, ani jídelní lístek. Všechno kromě ceny ubytování je mastný. Ubytovací část podniku je oddělena omlácenými dveřmi s nasprejovaným nápisem HOTEL. V koupelně visí pruhovaný trencle a ponožky a záhy se k lednici na chodbě dojde představit i jejich majitel, Boris.  

Pracuje nejspíš v místním fábru a umí zručně ubalit cigárko jednou rukou, zatímco udrží v díře po předním zubu druhé a další dvě má za ušima. Než si jde zakouřit, ochotně poradí, kde koupit pivo, a kam si ho dát vychladit do společné lednice. 

V hotelové restauraci se hosté schází už od oběda. eMovi málem zaskočí smažák, když začnou starousedlíci nadávat na Kometu Brno. Málem by to byl bod pro Psici, kdyby se místní pokérovaný kulturista v tílku nezačal navážet do jejího zaměstnavatele, nejmenovaného telekomunikačního operátora, konkrétně „kurvy z Prahy, co mu neposlali ten vypíčené modém.“

Kdybych se v téhle houstnoucí atmosféře nedůvěry zeptala na to, kde je tady v obci krám, nebo sójový mlíko, je po nás. Naštěstí atmosféru odlehčí děti, které starostlivé matky poslali pro tatínky.

„Tati, máš jít domů“, objeví se ve dveřích holčička v kroji (!). eMova tvář se rozjasní nezaslouženou hrdostí na tradice jihomoravského kraje (ačkoliv je to dítě Brna, co běhalo ve vytahaných teplácích mezi paneláky) a zpraží mě významným pohledem. „No a co. U nás zase nosilo spoustu lidí uniformu“, odpovím, ale bodík si tím nevysloužím.

Z výletu se vracíme až po setmění. Společnost mezitím dozrála a vykvetla. Některé otce dotáhly děti domů s úspěchem, pro zbylé dorazily partnerky. 

„Bez krojů“ nezapomenu podotknout, ale za to musím uznat, že se většina starousedlíků ožírá sudovým vínem, jak se na Moravu sluší a patří. Jedinou výjimkou je Boris, co investuje panáka Tullamorky do zrzky na baru.

„Tak na tebe. Já sem Boris z Rumburka.“

„Aha. Já su Alena.“ odpoví zrzka bez jediné známky nadšení. Vezme kámošku za loket a zmizí.

"Sudeťák přesně jako ty!" nevěří eM svému štěstí a připisuje si rozhodující vítězné body.

Borisovi ze solidarity odpouštím i ty plechovky piva, které ráno v naší komunitní lednici chyběly. Ale přesně takhle to dopadá, když na Moravě nezamaskujete svůj skutečný původ!

Insta Lounge Radlovec

8 let: Tajná sonda do duše lidí, co jednou zaplatí důchod i tobě!

Mám ráda dětský oslavy. Líbí se mi od tý doby, co jsem viděla ještě jako bezdětná film Old School, kde si hlavní hrdina na balónkový party hraje tak dlouho s uspávací pistoli ve stáji poníků, až si z ní vystřelí šipku do hrudi a potom běhá pod vlivem ketaminu po zahradě jako tyranosaurus a obtěžuje učitelky, zatímco děti s ječením uskakují do stran. Vždycky jsem v něm viděla eM, co se taky s oblibou vrtá v jemné mechanice věcí, po kterých mu zpravidla nic není - a doufám, že se mi jednou splní být svědkem podobné scény.

Do té doby se na trapných momentech dětských oslav mlsný eM podílí aspoň vzdáleně. Konkrétně tím, že koučuje děti, aby mu přinesli aspoň ochutnávku z nabízeného cateringu, což naposled vyústilo v nález řízku v umaštěném kapesníku a kapsu od mikiny plnou smažené strouhanky.

Když slavil v úterý narozeniny Žmurův nejlepší kámoš Vincent, měla jsem ještě o jeden důvod ke zvědavosti navíc: potvrzenou účast jeho holky Johanky, se kterou Žmur chodí od první třídy. A zbytek třídního gangu.

Voilà, tady je sonda do osmiletých současníků – díky tomu, že ve mně máte tajného insidera, nenápadnou kolemjdoucí v paruce s brýlemi a nalepovacím knírkem, postávající u kompostu (prakticky všechny děti totiž vyklidily veřejný prostor zahrady okupovaný námi – staříky, aby se mohly bavit o svých věcech). Jsou úplně jiní, než my za socíků, ale jedno nás v tomhle věku mezigeneračně spojuje: Tohle máma prostě nepochopí!

Svět podle Minecraft

Při trošce štěstí a vlezlosti vás dítě někdy nechá koukat přes rameno při hraní Minecraft. Vy v tom sentimentálně vidíte grafiku osmdesátých let, a to je v 99 % případů asi tak všechno. Na první dobrou vám zpravidla unikne, proč kolem baráku chodí zombie a že vás stádo kostičkovaných prasat na kostičkovaný louce může sežrat. Jestli si myslíte, že vám znalost slov „craftit“, nebo „creeper“ pomůže vylepšit skóre věčně vyjeveného geronta, tak nepomůže. Dokud nebudete poctivě craftit každej den, jste prokouknutelný jak list papíru pod lampičkou. A beznadějně out!

Dialogy v chatovacích zkratkách

Někdo řekne vtip a vy odpovíte „to je dobrý“, nebo se nedej bože kontrolně přeptáte na pointu? Zapomeňte. Na vtip se odpovídá „LOL“ nebo „ROFL“. Když se vám něco nelíbí, řeknete „WTF“. A když vidíte matku, nebo fotříka, jak se snaží pochopit Minecraft, stačí dramaticky vyvrátit bulvy a shrnout to ve třech písmenech: „OMG!“

Gender mainstreaming

Pamatujete na druhou třídu, kdy se kluci a holky oslovovali jen příjmením? Nejpoužívanější komunikační fráze od holek ke klukům byla „seš blbeeeej“ a píchanec kružítkem do zad. Noví kluci a holky dělají smíšený party, přičemž některý vedou holky (jde to i bez kvót!). Holky konečně zjistily, že je aktivní agrese mnohem efektivnější, než žalování učitelce. Jo, je to trochu zvláštní, když vidíte holky v růžových šatech vykopnout chvat, za kterej by se nemusel stydět ani klan létajících dýk. Ještě pořád si můžete myslet, že to byla náhoda. Ale když při vybíjený poradí jedna druhý „dej mu pořádnýho pindíka“ a Róza vyšije takovou pecku balónem do inkriminovaných míst, že se Max jen bezmocně zlomí v pase, tak vám dojde, že náhoda to není. (A taky, že současná jemnohmotná podoba Čičman je zřejmě jen stručná a nedůležitá kapitola ve vývoji).

Sebedestrukce

Podle mého empirického výzkumu se současné děti touží vymanit z okovů přetechnizovaného dětství tím, že se za vašimi zády nenápadně odpraví. Nástroj k této hromadné sebevraždě se ofiko nazývá parkour a ve zkratce jde o to, že sekáte přemety dopředu, dozadu, do stran a z výšky za mohutného povzbuzování skupiny. Pokud se vám v pár minutách slávy nepodaří zlomit si vaz, nebo rozdrtit lebku o obrubník, ostatní zahučí „Nááájs“ a vystřídá vás kámo s ještě hustějším trikem, ze kterýho se nám staříkům na mobilu automaticky vytáčí číslo 155. WTF?!


Chirurgicky čistá upřímnost

Taky jste se styděli před mámou svýho kámoše, když jste na něj zvonili s kopačákem v síťovce? Tohle dnešní děcka nedělají. Róza mě vyzpovídala ohledně oblíbených jídel. Medě se líbila moje sukně, ale obě holky se shodly, že mi k ní absolutně nesedí boty. Nakonec přišel Žmur a otevřeně se zeptal: "A neměla by ses náhodou vrátit už do klubu matek? My si tady potřebujem ještě něco důležitýho říct." Tím bohužel dneska končíme. S povzdechem, že to nejlepší stejně navždy zůstane ve 2.A.

Jak jsme šli k zápisu

Dámy a pánové, už brzy se v našem mikrosvětě nadobro uzavře rozplizlá kapitola školka. Skončí čas krupičných kaší sypaných kakaem, spaní po obídku a přebírání vší ve vlasech. Čičman jde o září do školy.

A víte, co je fakt divný? Vůbec si nevzpomínám na historky ze Žmurova zápisu. Buď jsem je vytěsnila, nebo je to tak, jak si myslím – že bylo Žmurovi úplně buřt, kam jdeme, kdo tam bude, a co se tam s ním bude dít. Žmur měl svoje angličáky, kolo a rajskou s knedlíkem. Přechodem do školy bezprostředně nehrozilo odnětí ani jedné z výše uvedených životních motivací. Žmur si to prostě šel vyřídit stejně, jako když potřebujete zajít na úřad pro novou občanku a chybí vám rodný list. Sice neuměl zavázat tkaničku, ale to mu morálně vůbec nebránilo v rozmrzelým žbrblání na frontu před třídou.

Když jsem šla včera ráno do školky s Čičman, nebylo naopak jisté, zda bude v možnostech školy zajistit na její zápis dostatek času, personálu a prostoru. Během dvaceti minut mi odříkala a odzpívala pásmo písniček, proložené melodramatickou recitací básně „Sojka nese novinu“ a jazykolamů z logopedie (jen při amatérském pokusu o jejich interpretaci byste si vykloubili sanici). Měla nazpaměť našprtanou nejen jméno a adresu, ale i podrobný rodokmen zhruba k pozemkovým reformám Marie Terezie a bulvární střípky o jednotlivých členech rozvětvené rodiny. Čičman nepodcenila ani šatník, proto se, bez náznaku ochoty vést se mnou dialog, rozhodla zazářit v šokující kombinaci zvířecích vzorů a tylové sukně se třpytkami. Čím víc třpytek, tím víc škola!

Byla jsem připravená ve škole poskytnout psychologickou první pomoc a natočit na youtube tutoriál všem matkám, jejichž děti nejsou na český vzdělávací systém připraveny stejně jako Čičman. Poprvé v životě jsem si připadala jako Davy Russel, co na trávníku liverpoolské Steeplechase vede ověnčeného Tigera Rolla s tím nenuceným výrazem „Jako fakt bych rád, ale nevím, co bych poradil ostatním jezdcům… jsme prostě tým“.

Naše školní dostihy začaly na stanovišti pracovní činnosti a výtvarné výchovy. „Jestlipak umíš uvázat tkaničku?“ zeptala se učitelka Čičman a předsunula před ní trenažér v podobě boty. Vedle Čičman seděl chlapeček, o který na trenažéru pletl jako na imaginárním tkalcovském stavu a průběžně jej zavlažoval sprškou slz bezmoci. Čičman vzala tkaničky zkušeně do ruky a udělala na nich pevný uzel. A ještě jeden. Po čtvrtém uzlu ji učitelka pochválila za festovní základ, ale trvala na původním zadání. Učitelka na chvíli odchází a matka chlapečka využije chvilkové nepřítomnosti a tkaničku zaváže za něj. Takový faul! Než se ale rozhoupu k akci, přistihne mě úča in flagranti s tkaničkama v ruce. „Je to úkol pro děti, ne pro rodiče“ zpraží mě přísně. A ještě musím za trest složitě rozmotávat gordický uzel, co Čičman spáchala na úvod.

Se zpožděním a razítkem jen z milosti procházíme na stanoviště český jazyk. Tady se zahojíme!

„Čičman, máš ráda pohádky?“ ptá se laskavě učitelka. Čičman horlivě přikyvuje.

„A kterou máš nejradši?“

„Ledové království“ vydechne Čičman.

„Aha, ale to je nějaká moderní pohádka z televize, viď? Takové já neznám.“ krčí rameny učitelka a probodne mně pichlavým pohledem, za kterým se skrývá něco jako: „Chudák dítě. Vy si doma asi moc nečtete!“

„Co kdybys mi pověděla o nějaké pěkné české pohádce. Třeba o červené Karkulce.“

Polije mě horko. Z klasických pohádek se u nás chytnou tak maximálně krváky od Grimma. Aktuálně nejoblíbenější pohádky jsou kromě Kastnerové a obecně dětských knížek z Portálu vymýšlenky na tři slova. To znamená, že vám soupeř nadhodí slova prďanec, ponožky a bradavice a vy z toho musíte postavit pohádku s mravním ponaučením na konci. Ale zpátky ke Karkulce.

„Ém, maminka Karkulku poslala za babičkou do lesa. S košíkem.“

„A copak si v tom košíčku nesla?“

„Víno.“

„Ano, měla v něm víno a ještě něco?“

„Bábovku. Jablka. Repelén!“ vyrazí ze sebe Čičman.

„Potkala v lese vlka a bavili se. Vlk doprovodil Karkulku až k babičce. Ém… a počkal venku na zahrádce. Ne, tohle nebude dobrý.

Tam sežral bábovku a bylo mu špatně.“ (tady končí paralela se psem mý mámy). „Babička ležela v posteli a měla vykulené oči, velké uši a špičaté zuby.“ (a tohle není paralela s mou mámou!)

„Ale Čičman, ty to trochu pleteš. No, proč ta babička vypadala tak zvláštně?“

„Protože byla mrtvá.“ odpoví Čičman pochmurně.

„A taky umí spoustu pěkných českých básniček“ prolomím ticho tohoto epického okamžiku falešně pozitivním tónem.