Karmický uvolnění

 

Milý deníčku, kluci a holky z blogu mi radili, že mám hodit starosti za hlavu a dopřát si masáž a další porce kvalitního uvolnění. A tak si Psice vypla centrum úzkostí a racionálního myšlení a začala konat.

Nejdřív vám teda musím říct, že jsem byla na 90-minutový bukální masáži celýho obličeje a krku. Šla jsem tam jako panna na gyndu a jen jsem se sepnutýma rukama tiše doufala, že moje odpaňovačka obličeje nebude taková ta hrozná minda z kosmetiky s umělýma řasama a přifouklou pusou, co se bude ofrňovat, že nevím, na jakou stranu lehátka se položit nebo že při odchodu na záchod  uteču okýnkem pryč jen v ponožkách.

Ne, moje první kosmetička byla mateřsky působící paní vonící po levandulovým oleji, která mě zabalila do hebký těžký deky a potom už po mně jen klouzala svými uklidňujícími prsty. Popravdě řečeno si nejsem jistá, jestli jsem nespala (i když jsem vám zarputile tvrdila, jak se neumím uvolnit!).

Každopádně to ve mně něco aktivovalo, protože do podobný dřímoty jsem upadla i včera na dentální hygieně-a troufám si tvrdit, že spánek na zubařským křesle už je v meditaci vyšší dívčí i pro Dalajlámu. Ale možná si to dovedete představit: ultrazvuková hlavice vytváří konstantní hladinu bílýho šumu a vaše myšlenky se pomalu převalujou v hladině alfa-dokud vám nezajede sonda do dásně. No jo no. Má to svý limity.

Masáž obličeje ale měla svůj limit jen v tý hodině a půl, po který můžu čestně prohlásit, že bych zůstala zavrtaná pod dekou ještě další čtyři. Vlastně bych tuhle levandulovou paní potřebovala mít nachystanou u postele každý ráno.

Ale chtěla jsem vám napsat hlavně o největším ezu, kterýho jsem byla nejen svědkem, ale aktivní součástí. Popravdě mám ezo hrozně ráda. Jednak mi připomíná magickej realismus mýho dětství a taky: Bez eza bychom neměli Jolandu, bez eza by Jarda Dušek nemohl tvrdit, že si za rakovinu můžeme sami, bez eza by si nikdo nenechal mapovat vagínu. Ezo je jako nutela. Někdo si ji dává i na špagety, aby byl život vláčnější a sladší.

Jednou jsem vyprávěla kamarádce Olze o tom, jak jsem byla v rámci diskomforní výzvy na rodinných konstelacích a hrozně jí to zaujalo. Tak moc, že jsem se nabídla, že to můžeme kdykoliv zopakovat spolu (jak vidíte, tak diskomfortní výzvy už se pro mě stávají podobnou rutinou, jako když choděj normální lidi do kina nebo na squash). A protože měla ta moje původní konstelátorka plno, našla jsem jinou. Přímo ve Strašnicích, kousek od nás obou.

Prvním konstelačním krokem bylo, že jsem na to úplně zapomněla. „Sejdeme se teda za hodinu před vchodem, jo?“ píše mi Olga, zatímco si při čtení týhle zprávy v práci opařím pusu espressem.

Ale byla bych hovno improvizátorka, kdybych se přesně za hodinu neklepala nervozitou na Želivárně s ambivalentním pocitem hrůzy a špatnýho svědomí, co jsme to na sebe zase vymyslely. Olga je na tom stejně.

A víte, co máme ještě stejnýho? Naprostou absenci porozumění navigace podle mapy, takže spolu projdeme celý Strašnice a přísahám, že je to divný, ale její Google ukazuje úplně jinou cestu než můj Google a je to spiknutí Larryho Page.

Tohle tvrzení vám možná přijde taky jako ezo, ale v okamžiku, kdy jsme vkročili do kutlochu paní Vanessy, jsou nějaký konspi pindy o Larrym vlastně celkem důvěryhodný informace.

Všechny zdi jsou obložený bůžkama a oltářema. U stolečku sedí Vanessa, master of ceremony a její dvě pomocnice. Takže ze sebe vykoktáme, že jsme jako myslely, že jdeme na klasickou konstelaci a Vanessa nás ujistí, že jsme tady správně-jen v tý konstelaci nebudeme hrát my, ale udělají to za nás ony.

Jako první mám jít se svým problémem já. Vytasím se popravdě s úzkostma, o kterých jsem si dosud myslela, že jde o produkt mýho dětství v kombinaci s tím, že jsem obecně neurotickej chabrus na nervy.

Tak ne, děcka. Vanessa se svým kyvadlem zjistila, že mám úzkosti kvůli tomu, že jsem byla v minulým životě upálená. Podívá se na mě s tím, že se potřebuje vydýchat, takže odejde z místnosti a já vlastně nevím, jestli na cigáro, nebo kopnout do popelnice, protože se tváří ready na obě z těchto činností. 

Po chvíli se vrátí s tím, že si mě přebírá. Mám se Vanesse dívat do očí a postavit ji do prostoru. Zíráme si bezuzdně do očí a když už mi toho přijde trochu moc, vezmu ji podle pokynů za rameno a postavím ji do prostoru.

Pak se dozvím, že jsem byla v minulým životě čarodějnice upálená inkvizicí a holky mi zahrajou celej příběh, jak se to stalo a proč. Mimochodem, přesně v tomhle schématu hrajeme příběhy diváků i na impru, takže je to tak trochu karma zdarma a je dost zajímavý dívat se na to z druhý strany jeviště.

Potom Vanessa a její pomocnice mohutně pálí snopy šalvěje a nalívají úlitby bohům, protože víte co-čarodějnice nelezou k čarodějnicím do doupěte každej den, i když Vanessa tvrdí „že jsme tady měli i mnohem horší případy a člověk potom dře jak mezek a uklízí posvátnej prostor celej zbytek večera“. V každým případě-kromě masážního bodu jsem aktivovala i čarodějný tlačítko a tady to máte – úzkosti jsou pryč, i když bych si podle svých soukmenovkyň měla co nejdřív pořídit ještě ochranný symbol bohyně Heméry.

Neptejte se mě, kde mám hranici ani hranice. Už radši žádný zásadní tvrzení na způsob, že se při masáži nikdy neuvolním. Ale kdybych tady nějak podezřele často zmiňovala vaginální mapování, tak mě radši včas zaražte, jo?

giphy.com