První turné

 

V životě každý kapely a divadelního týmu nastane okamžik, kdy už jsou z vás všichni vaši známí, rodina a fanoušci unavený a vyčerpaný a je na čase expandovat dál. To by vám potvrdil každej karcinom před tím, než sebere odvahu metastázovat na místo, kde jsou na něj naivně zvědavý, protože ještě nevědí, co přijde.

My jsme se rozhodli naše první mimopražský vystoupení odehrát v Českých Budějovicích. Protože skoro každej z nás tam zná někoho, koho neviděl roky, maj veliký náměstí a že pijou hnusný pivo, to jim člověk snadno odpustí. Tak co by se na tom mohlo pokazit, žejo?

Jako první třeba to, že jsem si doma při naprosto nestíhacím odchodu nezapomněla kleštičky na řasy, ale nechala jsem v chodbě spacák. Odbočka. Klidně to berte jako rozmar nebo výstřelek, ale prostě se neumím vyspat s lidma. Umím spát vedle Ema a dětí, ale všichni ostatní jsou pro mě zdrojem úplně novýho rytmu oddychování, převalování, vůně, mluvení ze spaní nebo nedej bože chrápání.

Všechno z toho je pro můj mozek ponořený ve tmě a tichu jako ta hračka opice, kterou mačkáte vzadu a ona vepředu mlátí činely o sebe. Takže při hromadných přespávačkách si beru spacák, kterej můžu kdykoliv rozložit do osamělý útěšný chodby a vyspat se do růžova. Sama sobě říkám spánkový asociál.

giphy.com

Odbočka zpátky: Absence spacáku se ukáže jako obzvlášť tíživá, když ve vlaku lustrujeme hotel a rozdělujeme si pokoje. Ještě před pár měsíci si rozzuření hosté v review stěžovali na štěnice, žaluje přiložená fotka ruky s pupínky na bookingu. Před rokem to samý. Podle půlroční frekvence parazitů další vlna ukazuje právě na tenhle víkend. Po štěničí aféře u nás v paneláku si připadám jako ten lodník, co přežil Titanic, ale brzy na to umřel na výletním parníčku na jezeře.

Druhá pain jsou nedočkavý diváci. Tady v Praze všichni choděj pozdě, začíná se pozdě, a ještě v první čtvrthodině furt někdo vrže dveřma a trousí se poslední lidi od baru. „Budete už muset začít hrát, mě se ty lidi houfujou v hospodě a na baru a už to nemám kam dávat,“ houkne na nás barman půl hodiny před začátkem, když ještě nejsme ani rozcvičený, správně nasvícený a před týmovou modlitbou, aby nás lidi nevypískali.

Takže vpustíme diváky a ukáže se třetí pain, celá první řada jsou jen děti. Děti jsou v divadle největší zlo. Jednou jsme hráli pro děti, postižený a asistenční psy. Zatímco zbývající dvě vyjmenovaný skupiny byli úplně spořádaný a příčetný diváci, děti přicházely a odcházely, objímaly se, zpívaly si nebo se hlasitě praly. Děti jsou evil a tyhle nebyly výjimkou.

Byly to totiž děti, co vám na vyžádání nahazují z publika klíčová slova jako hovínko a prdět. Byly to děti, co hodily na pódium své boty a děti, co nám počítaly každý vulgarismus na scéně – tohle je totiž mystérium, co k tomu taky patří. Když jsou v sále děti a zakážeme si mluvit sprostě, tak je z toho třikrát víc nevhodnýho obsahu než obvykle.

Než se dostaneme k poslední pain, nebylo by fér před váma tutlat, že to bylo asi nejlepší představení. Ever a snad ne forever. Vyprodali jsme celej klub a většina lidí byla na improvizaci poprvé. Většina nám taky kvůli nevěřila, že jsme to fakt neměli připravený, ale stejně nás nepokrytě podporovali. Bylo to jako když si naložíte s padesáti lidma mozek do vany plný šumivýho dopaminu, serotoninu a endorfinu a byl to jeden z těch momentů, kdy se cítím být vděčná za to, zajít tenkrát před 10 lety na první lekci improvizace s potrhlou lektorkou a bandou divnejch lidí.

Ale ať se nerozpouštíme jen v sluníčkových emocích, přichází čas na poslední pain. Jsou dvě ráno, ležím v posteli příjemně vysílená všema těma emocema, takže by šlo usnout i mezi lidma, který jen klidně a pravidelně oddychují, žádná apnoe ani chrápání, ale! Náš štěničí penzion ukáže svou další bestiální tvář hrůzy, kterou je nedaleká přítomnost kostela. Dong, dong, dong, začnou mlátit kostelní hodiny. A tohle dělají každou čtvrthoďku. Když už začínám klimbat, tak v celou vždycky vyběhne celá směna trpaslíků s kladivama, který do toho stroje začnou mlátit, takže prostě rezignuju.

Ráno si dávám jako životabudič dvojitý preso a nejlepší míchaný vajíčka na celým jihu. Sekce otužilců z našeho týmu se jde koupat do ledový Malše a senioři na procházce se na nás dívají jako na magory. Skvělý to bylo. Myslím, že improvizace je mentální sport, kterej mě už asi nikdy neomrzí. A co je na ní nejlepší: dá se na rozdíl od fotbalu nebo baletu žít a hrát až do smrti. Ještě by se hodila nějaká pointa, ale vlastně žádná není. Příště, jo?