Stát se rodičem teenagera je něco
jako lítat s nigerijskýma aerolinkama. Víte, že statistika hraje proti vám,
ale každý další ráno doufáte, že přistanete do světa, který je v pořádku.
Já jednou vstala a v kuchyni stojí cizí chlap. Je o 10 cenťáků vyšší než já a hlasem Dalibora Jandy po dvou krabičkách cigár na mě zachroptí: “Zase došlo musli. Proč kupujete tak málo jídla?” A je to tady. Drtivý dopad a pak se jen hrabete z trosek vzpomínek a jízdního řádu, kterej už nikdy nebude platit.
Všechny ty vzpomínky na malýho kluka, co za mnou v noci tajně
chodil do postele na tu stranu, kde není Em. Přitiskl svý studený chodidla na
moje stehna. Zteplal a změkl jako kynutý těsno a pak se na mě počůral. Jak jsem
mu jednou koupila na aukru krabici plnou angličáků a on nadšeně hýkal celý
odpoledne (a pak se počůral). V době, kdy jsem nasraně prala počůraný trenky,
by mě nenapadlo, že s nima bude spojených tolik skvělých příběhů.
Anyway, Žmurovi je 14 a rozhodl se od nás definitivně
mentálně odstěhovat. Samozřejmě se zachováním svého fyzického pobytu a nehorázných
účtů za potraviny. Protože jakmile se vzbudíte v bytě s cizím chlapem nebo ženskou,
tak k tomu neoddělitelně patří:
Teenageři žerou. Sorry jako za to slovo, ale použít ekvivalent “jíst” prostě neodpovídá realitě. Realitě odpovídá maximálně pojem “přišel a za půl minuty vdechnul svíčkovou s 8” a pak za 10 minut čekoval ledničku, aby si namazal chleba s máslem, pokrájel na to banán a pošplíchal to sríračou. True story.
Teenageři si myslí, že jste starý. Je úplně jedno, jestli si o sobě myslíte, že jste zachovalý, nebo se mentálně cítíte na dvacet. Pro puberťáka jste trosky nad hrobem. Sama jsem to s překvapením zjistila, když jsem se nedávno prohrabávala fotkama z gymplu a narazila na hromadnou fotku profesorů. Na většinu z nich vzpomínám jako na dědky a báby, který lakomě přesluhovali, aby si přilepšili k důchodu. Realita? Podle tý fotky byla většina z nich tak akorát v mým věku.
Teenageři se za vás stydí. Ačkoliv by dávalo smysl, že všichni teenageři mají solidárně stejně debilní a starý rodiče, takže se před sebou nemusí za svý páprdy stydět, není tomu tak. Když si Žmur přivede domů kamaráda, proběhnou rychle chodbou a s hlasitým boucháním dveří hermeticky uzavře prostor. “Chcete něco k jídlu?” zeptám se Žmura, když se vyplíží na chvíli z pokoje, pečlivě zavírajíc dveře, aby mě jeho kámoš nespatřil. “Ne a hlavně tam nechoď!” sykne na mě Žmur, jako by obýval byt s kafkovskou postavou obřího hmyzu, vousatou ženou z kabinetu kuriozit nebo nějakou podobnou zrůdičkou.
Teenageři mají furt špatnou náladu, ale jen doma. Tohle je další zajímavej paradox. Když se Žmura zeptám, co dělal přes den, tak mi odpoví, že se většinu dne směje s kamarády, čemuž lze aspoň podle hýkavých mutujících zvuků z pokoje při návštěvách věřit. Jakmile ale Žmur dorazí domů sám, narazí si před panelákem na hlavu masku smutečního hosta nebo kontemplujícího světce po povaření v kotli.
Teenageři jsou vampýři. Tohle je jedna z těch příjemnějších změn. Malej Žmur byl jako slepice na speedu – netrpělivá na to, až na obzoru vyraší první sluneční paprsky, aby mohl konečně vstát a začít užívat dne. “Proboha Žmure, jdi ještě spát” byla moje mantra, kterou jsem opakovala nejmíň deset let – když mě o víkendu vzbudil zvuk rozsypanýho lega nebo autíčka na dálkový ovládání a bylo 5:30. Tak tohle je teď úplně jinak.
“Hele už je 10, budeš třeba vstávat, nebo tak něco?” ptám se, když
otvírám přítmí Žmurovy krypty. “Neee, jsem TAK unaveneeej” zachroptí hrabě
Dracula ze svý postelový rakve a zaklopí si hlavu dekou. Dělá to jen proto, že hovada
puberťáci ve spánku rostou. Takže pak se uráčí přijít ke snídani o dalších 20
cm vyšší a vyluxuje lednici do posledního drobku.
Teenageři nepřiznají lásku ani vztahy. Nikdy. Když chodil Žmur do druhý
třídy, rozešla se s ním jeho platonická láska. Tenkrát prohlásil, že se ženama
skončil a tenhle status quo trvá. Všechny holky jsou ošklivý a strašný, ale
nejvíc ty z jejich třídy. Něco jako z tý písničky od Kapitána Dema: Ženský jsou
krávy, jdu se dívat na zprávy. Asi bych se celkem bavila, kdyby v jejich třídě
zavedli kamery pro rodiče-stalkery, jak se to jednou navrhovalo v nějaký fantazijní vizi monitorovaný
školy. Žmur a jeho soukmenovci by tam většinu doby nadbíhali a holky
by je nemilosrdně pálkovaly a o přestávkách se bavily o klucích ze čtvrťáku.
Teenageři nosí uniformy. Žmur sice díkybohu nepotrpí na značky,
ale většinu jeho outfit tvoří naopak věci, za který by se nemusel stydět
průměrnej lavičkář před hlavním nádražím. Všechno je sepraný, černý a děravý,
ale běda vám, jakmile se oblíbený kousek “ztratí” při praní v pračce. Teenageři
jsou v tomhle nesmlouvavý. Nebudou se za to s váma bavit další 3 roky-což je přesně
to, co nastane i v případě, kdy jim nic nevyhodíte a poslušně se odklidíte, aby
vaši zrůdnost nemohli ohodnotit jeho přátelé. Bambuch žehne! Je ještě něco, na
co by se měl člověk přichystat radši v předstihu?
 |
| giphy.com |
