Ztráty a nálezy

 Důkaz o kvantové pomíjivosti zavazadel

 

V neděli jsme se vraceli z Brna, obtěžkaní batohama, taškama a sáčkama s jídlem od babičky. Protože tak to je, když někam jedete s Českýma dráhama-vždycky se vyplatí mít jídlo a vodu na tři dny, kartáček na zuby a teplý rukavice pro případ, že další přípoj odjede v jiným ročním období.

To se naštěstí nestalo, zato se stala druhá nejhorší věc. „Žmure, kde je ta černá taška, cos nesl do vlaku,“ zeptám se na Hlaváku s neblahou předtuchou. Oprávněně neblahou, protože Žmur přizná, že taška zůstala ve vlaku. Tak se snažím brát to věcně, i když mám menstruaci, ztratila jsem svůj onyxovej prsten a v pondělí jdu kvůli Žmurovi na kobereček do ředitelny. V tý tašce mám ale černý džíny, klerý už nikde nikdy neseženu a kleštičky na řasy, takže při tom pomyšlení stejně exploduju, pošlu všechny nasupeně domů a jdu na Ztráty a nálezy.

Jestli jste s tímhle typem provozovny ještě neměli tu čest, tak je to kutloch, kterej je před veřejností hermeticky uzavřenej ve velký hale na úschovu zavazadel, takže se musíte ptát nádražních zřízenců dvakrát, abyste to vůbec našli. Adrenalin stoupá. Tyhle nedostupný podniky jen na zvonek mě vždycky dovedou vyrajcovat. To není jako laciný krámy s vulgárně doširoka otevřenýma dveřma. Ztráty a nálezy jsou holka, co o vás nestojí a co naschvál nebere telefon, i když moc dobře ví o tom, že voláte. Ví totiž moc dobře, jaký jste zoufalci.

„Nocojé“ otevře místo pozdravu paní, která působí dojmem, že ještě před minutou spala a v téhle činnosti nepokračuje jen kvůli mým hloupým rozmarům.

„Já bych chtěla jen nahlásit ztracený zavazadlo, černou tašku na rameno, která teď jede asi někam do Ústí,“ vyjevím své přání, který si paní napíše na papírek jako nákupní seznam do Tesca a celý Ztráty a nálezy se zase zavřou, zhasnou a zanoří jako předtím.

Takže mi došlo, že to byla ta holka, se vám už nikdy neozve. A proto jsem byla v šoku, když mi druhej den ráno volá neznámý číslo. „Tak pro vás máme tu černou tašku, paninko,“ raduje se hlas na druhým konci, „podařilo se jí odchytit v Děčíně. Chcete si udělat vejlet, nebo ji pošleme vlakem pěkně zpátky do Prahy?“. V pozitivním šoku pětkrát poděkuju a pak zaúkoluju Žmura, jestli se může po škole stavit na Hlaváku a tašku na útěku vyzvednout.

Žmur údajně Ztráty a nálezy našel napoprvé, ale když zazvonil, tak ho paní odpálkovala s tvrzením, že tam žádná černá taška není a že ji teda asi poslali zase zpátky do Děčína. Málem exploduju podruhý.

Když tam volám, zvedne to zase ten hodnej pán: „Ale prosím vás, to si z vás někdo musel udělat legraci. To od něj nebylo moc hezký, viďte. Ta černá taška tady normálně je a čeká na vás, tak se ničeho nebojte a stavte se.“

To už ve mně rostlo konspirační podezření, že jsou dva podniky Ztrát a nálezů-v jedný šéfuje hodnej chlápek a v druhý jeho zlolajný dvojče. Takže ještě než tam Žmura pošlu napodruhý, radši volám. A bere to dvojče: „Jaká černá taška? Víte, kolik je tady černejch tašek?“ vzteká se hlas na druhým konci a podle tlumených ran kope do věcí. „Třeba tady je černá taška. Á, tak copak tu máme: máme tady trička. Černý džíny, deodorant, vložky a co je tohle za přístroj?“

„To budou asi kleštičky na řasy,“ koušu se do rtů, „a nemělo by to být obráceně, že bych vám to měla říct já, co v tý tašce je? Mně šlo jen o to, že tahle taška prý odjela zpátky do Děčína. Tak ji prosím vás nikam neposílejte, jo? Dáte mu jí, když se pro ni syn odpoledne staví?“

„Do Děčína? To kdo vám říkal?“ směje se ta ženská na druhý straně a podle „ts-ts“ v pozadí se právě voní mým parfémem. „Jasně, že dáme. Ať přijde.“

Odpoledne pak přišel Žmur. Sám, bez tašky, i přes výslovné upozornění, ať bez ní radši ani vůbec nechodí. „Neměl jsem občanku a 50 korun,“ pokrčí smutně rameny.

A já v tu chvíli vím, že je to marný. Že Ztráty a nálezy nejsou jen namyšlená holka, ale holka, co se přes vás chce pomstít všem bývalejm partnerům, co kdy něco zapomněli. Taky v tu chvíli vím, že ta taška odjede nejbližším vlakem do Děčína. A že až v Praze potkám ženskou v mým oblečení a řasama až k ofině, tak to bude větší drama než souboje v Kill Billovi!

Limitky: Dubajská čokoláda

 

Víte co? Hejtím je. Pokaždý je to stejný, pokaždý na ně nalítnu. Sice už to dávná historie, kdy jsem ještě nebyla weirdo ajťák, ale holka z marketingu. Ale mám stále živý vzpomínky na to, jak jsem s prohnaným úsměvem od ucha vymýšlela jedinečný kampaně na jedinečný produkty. Na produkty, který jsou tak jedinečný, až je nikdo nechce. Takže je důležitý prodat je co nejdřív.

Kup si to, protože tohle přesně budou mít všichni tvoji kámoši. Kup si, to, protože jinak nevíš, jaký by byly na dotek červánky, kdyby se daly obejmout. Jak by chutnala nutela s příchutí mnohonásobného orgasmu. A jak by vonělo vydestilovaný dětství v designovým flakonu s rozprašovačem. Jo, a hlavně si to kup hned a radši dvakrát, protože do konce týdne máme prázdný sklady. To říkáme jen tobě, protože jsi něco víc než tvůj kolega, kterýmu choděj trapný letáky z Lidlu. Víme to o něm.

S takovou karmou by se vám měly automaticky zobrazovat titulky „PAST“ a „NEKUPUJ TO“ při pohledu na jakýkoliv neodolatelný nabídky, ale nějakým záhadným způsobem limitky stejně obchází firewall v mým mozku a prostě o ně bezvýhradně a nerozumně stojím. V kombinaci se slabou vůlí je to skoro vždycky fail.

Myslím, že za to může moje přehnaná představivost, která mě mimochodem stojí strašný prachy obecně. Třeba si totiž nekupuju oblečení, ale kostýmy. Když vidím hezký boty, tak se mi nevybaví zůstatek na kontě ani jestli mají ortopedickou vložku. Představím si, jak v nich jdu na jarní výlet, jak se s nima skáče přes kameny přes potok a jak se koukám na jejich špičky, když jdu po kládě a dávám bacha, abych z ní nespadla. Ve vzduchu přitom voní smůla a rozmáčená hrabanka.

Takže už víme, že dubajská čokoláda je další z doslova sladkobolných výzev, kterým jsem opět neodolala. Ale bacha, tentokrát aspoň ne za mý prachy. Šlo o investici kolegyně, která mi zbytek svý nedožraný čokolády předhodila jako somrákovi u hlaváku s tím, že ztratila zájem. A kdo je Psice, aby těmhle soustům řekla své „ne“?

Takže jestli ještě nejste zasažený šípem asi všech globálních a lokálních prodejců sladkýho, tak dubajská čokoláda je plněná pistáciovou směsí, tahini a tenoučkým těstem kadayif. Mělo by to křupat a zároveň být krémový a hlavně boží.

Realita? Je to sladký, sladký, sladký. Ještě chvilku jedou z mozku zprávy o nadměrečný glukóze a pak teda přijde závaneček křupavosti, který tak nazvete jen proto, že víte, že za ty prachy to snad kurva má křupat. Pak se vám to nalepí na zuby a dásně, takže chvíli nemůžete civilizovaně mluvit a když už můžete promluvit, tak řeknete: Geisha! Fakt to chutná jako tahle kultovní čokotyčinka, která je mimochodem další podvod, protože pravá geisha by nic podobnýho nepozřela a když už by něco mělo chutnat po ní, tak by to určitě obsahovalo jasmín.

Anebo jsem zkrátka neměla tu pravou. A za ty prachy se mi to nechce zkoušet-jednoduše si asi počkám, až tohle fomo skončí a pak si budu kupovat čokošky po expi, naházený v tom koutku se zvadlou zeleninou a šedivejma šunkama. (dokud mi z toho nebude blbě). Anebo se vrhnu na něco úplně jinýho a v tom případě potřebuju tip: Jaký limitky sebraly vaše srdce?

giphy.com

Diskomfortní výzva, který neunikneš: Stát se rodičem teenagera

 

Stát se rodičem teenagera je něco jako lítat s nigerijskýma aerolinkama. Víte, že statistika hraje proti vám, ale každý další ráno doufáte, že přistanete do světa, který je v pořádku.

Já jednou vstala a v kuchyni stojí cizí chlap. Je o 10 cenťáků vyšší než já a hlasem Dalibora Jandy po dvou krabičkách cigár na mě zachroptí: “Zase došlo musli. Proč kupujete tak málo jídla?” A je to tady. Drtivý dopad a pak se jen hrabete z trosek vzpomínek a jízdního řádu, kterej už nikdy nebude platit. 

Všechny ty vzpomínky na malýho kluka, co za mnou v noci tajně chodil do postele na tu stranu, kde není Em. Přitiskl svý studený chodidla na moje stehna. Zteplal a změkl jako kynutý těsno a pak se na mě počůral. Jak jsem mu jednou koupila na aukru krabici plnou angličáků a on nadšeně hýkal celý odpoledne (a pak se počůral). V době, kdy jsem nasraně prala počůraný trenky, by mě nenapadlo, že s nima bude spojených tolik skvělých příběhů.

Anyway, Žmurovi je 14 a rozhodl se od nás definitivně mentálně odstěhovat. Samozřejmě se zachováním svého fyzického pobytu a nehorázných účtů za potraviny. Protože jakmile se vzbudíte v bytě s cizím chlapem nebo ženskou, tak k tomu neoddělitelně patří:

Teenageři žerou. Sorry jako za to slovo, ale použít ekvivalent “jíst” prostě neodpovídá realitě. Realitě odpovídá maximálně pojem “přišel a za půl minuty vdechnul svíčkovou s 8” a pak za 10 minut čekoval ledničku, aby si namazal chleba s máslem, pokrájel na to banán a pošplíchal to sríračou. True story. 

Teenageři si myslí, že jste starý. Je úplně jedno, jestli si o sobě myslíte, že jste zachovalý, nebo se mentálně cítíte na dvacet. Pro puberťáka jste trosky nad hrobem. Sama jsem to s překvapením zjistila, když jsem se nedávno prohrabávala fotkama z gymplu a narazila na hromadnou fotku profesorů. Na většinu z nich vzpomínám jako na dědky a báby, který lakomě přesluhovali, aby si přilepšili k důchodu. Realita? Podle tý fotky byla většina z nich tak akorát v mým věku.

Teenageři se za vás stydí. Ačkoliv by dávalo smysl, že všichni teenageři mají solidárně stejně debilní a starý rodiče, takže se před sebou nemusí za svý páprdy stydět, není tomu tak. Když si Žmur přivede domů kamaráda, proběhnou rychle chodbou a s hlasitým boucháním dveří hermeticky uzavře prostor. “Chcete něco k jídlu?” zeptám se Žmura, když se vyplíží na chvíli z pokoje, pečlivě zavírajíc dveře, aby mě jeho kámoš nespatřil. “Ne a hlavně tam nechoď!” sykne na mě Žmur, jako by obýval byt s kafkovskou postavou obřího hmyzu, vousatou ženou z kabinetu kuriozit nebo nějakou podobnou zrůdičkou.

Teenageři mají furt špatnou náladu, ale jen doma. Tohle je další zajímavej paradox. Když se Žmura zeptám, co dělal přes den, tak mi odpoví, že se většinu dne směje s kamarády, čemuž lze aspoň podle hýkavých mutujících zvuků z pokoje při návštěvách věřit. Jakmile ale Žmur dorazí domů sám, narazí si před panelákem na hlavu masku smutečního hosta nebo kontemplujícího světce po povaření v kotli.

Teenageři jsou vampýři. Tohle je jedna z těch příjemnějších změn. Malej Žmur byl jako slepice na speedu – netrpělivá na to, až na obzoru vyraší první sluneční paprsky, aby mohl konečně vstát a začít užívat dne. “Proboha Žmure, jdi ještě spát” byla moje mantra, kterou jsem opakovala nejmíň deset let – když mě o víkendu vzbudil zvuk rozsypanýho lega nebo autíčka na dálkový ovládání a bylo 5:30.  Tak tohle je teď úplně jinak. 

“Hele už je 10, budeš třeba vstávat, nebo tak něco?” ptám se, když otvírám přítmí Žmurovy krypty. “Neee, jsem TAK unaveneeej” zachroptí hrabě Dracula ze svý postelový rakve a zaklopí si hlavu dekou. Dělá to jen proto, že hovada puberťáci ve spánku rostou. Takže pak se uráčí přijít ke snídani o dalších 20 cm vyšší a vyluxuje lednici do posledního drobku.

Teenageři nepřiznají lásku ani vztahy. Nikdy. Když chodil Žmur do druhý třídy, rozešla se s ním jeho platonická láska. Tenkrát prohlásil, že se ženama skončil a tenhle status quo trvá. Všechny holky jsou ošklivý a strašný, ale nejvíc ty z jejich třídy. Něco jako z tý písničky od Kapitána Dema: Ženský jsou krávy, jdu se dívat na zprávy. Asi bych se celkem bavila, kdyby v jejich třídě zavedli kamery pro rodiče-stalkery, jak se to jednou navrhovalo v nějaký fantazijní vizi monitorovaný školy. Žmur a jeho soukmenovci by tam většinu doby nadbíhali a holky by je nemilosrdně pálkovaly a o přestávkách se bavily o klucích ze čtvrťáku.

Teenageři nosí uniformy. Žmur sice díkybohu nepotrpí na značky, ale většinu jeho outfit tvoří naopak věci, za který by se nemusel stydět průměrnej lavičkář před hlavním nádražím. Všechno je sepraný, černý a děravý, ale běda vám, jakmile se oblíbený kousek “ztratí” při praní v pračce. Teenageři jsou v tomhle nesmlouvavý. Nebudou se za to s váma bavit další 3 roky-což je přesně to, co nastane i v případě, kdy jim nic nevyhodíte a poslušně se odklidíte, aby vaši zrůdnost nemohli ohodnotit jeho přátelé. Bambuch žehne! Je ještě něco, na co by se měl člověk přichystat radši v předstihu?

giphy.com