Resilience

 

Resilience je novej low carb, nový slim džíny, novej labubu a všechny ty trendový věci. Odolnost je synonymum mýho ledna. Přežila jsem mrazy, další veřejný vystoupení a rituál, o kterým jsem byla od Vánoc přesvědčená, že na něm umřu a způsobím tím pořadatelům nemilé komplikace s půlnočním zahrabáváním mýho těla na zahradě.

Výsledek? Jsem tady furt. Sice už týden brečím kvůli kravinám. Třeba kvůli Emovýmu hrnečku, kterej jsem navíc nerozbila já, ale musel ho explodovat poltergeist (rozlítl se na rovný ploše a jeho mikrostřípečky navždy kolonizovaly celou kuchyni). Možná vám o tom někdy napíšu víc. Zatím mám hlavu plnou hvězd. A když jsme u nich, dokonce žiju po vzoru vánoční hvězdy, kterou jsem dostala v prosinci od šéfa.

Jako měl to být dárek, ale pro mě je to stejný, jako když vám někdo daruje mládě guerézy pláštíkový. Je to živá bytost, která chcípne, když vlhkost okolního prostředí klesne pod 88 %. „No, stejně umřeš během mý vánoční dovolený,“ konejšivě jsem konstatovala směrem k Hvězdě, když jsem jí instalovala na parapet v officu a poprvé ji zalila zbytkem zelenýho čaje (protože tady prostě nemám odstátou vodu. Nikdy.). S překvapením jsem zjistila, že Hvězda pije nejen zelenej čaj, ale taky vanilkovej rooibos, klasickej earl grey a nepohrdne ani nedopitým espressem. Mou vánoční nepřítomnost přežila úplně v pohodě (možná proto, že to byla beze mě fakt úleva).

Podobnej, ale méně rezignovanej strach jsem měla o Čičman, která odjela na svůj první lyžák v životě. „Poprvý! Musíš si zapamatovat všechno, protože už nikdy to nebude stejný.“ Říkala jsem jí a doufala, že to nedopadne jako když jsem tuhle repliku použila při Žmurově odchodu na jeho první hiphopovej koncert. Žmur pak přišel někdy v jednu v noci, jeho kámoš tam omdlel a vůbec se tam podle mě děly věci, který jsou směrem k rodičům neodkomunikovatelný.

Čičman má podváhu jako já a stejnej vztah k zimě. Jako mý narození v Podkrkonoší by se dal považovat za genetickej fail, protože před 100 lety bych byla přesně to hubený průsvitný dítě, co umře do tří let jen kvůli tomu, že někoho lehkovážnýho napadlo v lednu na chvíli vyvětrat.

Vzpomněla jsem si na všechny ty svý lyžáky, kdy mě pomalu omrzávaly prsty jeden po druhým a byla jsem moc ošklivá a stydlivá na to, aby mě večer prohřály aspoň klučičí návštěvy na pokoji. Na to, jak mě vlekla poma za zaháknutou hůlku do půli svahu. Na to, jak jsem se zařekla, že až budu velká, budu jezdit na hory jen v létě (a to dodržuju!)

V Čičmanině kufru se nakupily teplý věci z celý rodiny. Skoro to připomínalo malou kambodžskou vesnici podporujícího nejodvážnějšího z nich k cestě do Antarktidy. Když Čičman vysmahla, začaly ty strašlivý mrazy a půlka Česka zapadala sněhem.

„Bylo to úplně super,“ hlásila Čičman po návratu ještě u autobusu. „Akorát mi bylo strašný vedro! Musela jsem si pod tu šílenou horkovzdušnou bundu brát jen tričko s krátkým.  A taky mám nějakou divnou vyrážku,“ ukazuje mi na ruce něco jako jizvy po útoku zdivočelých štěnic. „A opar. Z hraní flašky, že jo?“ dodávám já.

„No a taky hroznej hlad, skoro vůbec nám tam nedávali najíst,“ nechává to Čičman bez komentáře. „Jak říkám, prostě super. Příště musíme jet všichni i s tebou!“

Což dokazuje, že resilience prospívá všem bytostem okolo mě. Kromě mě. A taky fakt, že v mém úzkém kruhu studených nohou a topení na pětku…už zůstávám úplně sama, brrr.

Samoobslužný pokladny jsou ZLO

 

Některý posty na FB mají podivuhodnou gravitační schopnost přiblížit mě k cíli (dát si 40-denní digi detox). To si myslíte, že už máte svý králičí nory vykopaný a bubláte si spokojeně ve svý socbublině a pak na vás zaútočí nějakej granát ze skupiny Plochozemci. Nebo právě příspěvek o tom, že jsou samoobslužný pokladny zlo. Proč? Sami si vyberete zboží, sami si ho nascanujete, sami si ho sbalíte a sami zaplatíte. Zatímco zlolajnej obchodní řetězec má tu drzost po vás u východu chtít účtenku, jestli náhodou nekradete.

Tohle spadá prostě do základních dovedností, o kterých si myslíte, že to lidi dělaj stejně. Prostě elementární habit ve stylu, že si po velký utřete zadek toaleťákem odspoda nahoru. Jenže pak zjistíte, že to lidi dělaj naopak, nebo používají dezinfekci ve spreji, nebo na to maj vycvičený lízací čivavy.

Podobný je to totiž s těma pokladnama. Já jsem to dodneška brala jako úsporu času. Proč stát ve velký frontě, když můžu zajít k sámošce, naklikat si tam věci, zaplatit, u východu mávnout účtenkou na terminál a jít domů. Jenže to jen dokazuje nedostatek mých kognitivních schopností pojímat zásadní věci jako celek. V daný diskuzi se totiž odpírači samoobslužných pokladen rozdělili do několika charakterových tipů, podle toho jak moc mají pod čepicí.

Revoluční bojovníci proti modernímu otrokářství

„Já samoobslužný pokladny NIKDY nepoužívám,“ tvrdí pan Roman. „Maximálně když jsou všude opravdu dlouhé fronty, tak zvonkem přivolám prodavačku a nechám ji celý nákup napípat na samooblužné a dát do tašky. Přece nedopustím, aby se mnou Tesco jednalo jako se svým zaměstnancem. To by bylo fakt ponižující!“ Pokud vám tahle taktika přijde, ehm, mírně ponižující vůči přivolanému personálu, dělejte to jako paní Mirka: „Na konci nákupu tý prodavačce vysvětlím, že to je pro její dobro. Lepší, než aby ji vyhodili pro nadbytečnost.“ Doufám, že Mirce přijde za svou záchranu osobně poděkovat celý tým Billy včetně brigošů a skladníka.

Odborníci z odborů

Subvarianta revolučních popíračů otrokářství. Tihle zákoši jsou ochotní udělat ústupek, dokonce za ně nemusí jejich nákup naklikávat vybuzerovaný personál. Považují ale za samozřejmost, že se k nim bude supermarket chovat jako ke svým zaměstnancům včetně adekvátní mzdy. Paní Věra: „Máte pravdu. Samooblslužné pokladny bych použila jen v případě, že mi za to Lidl patřičně zaplatí. Třeba stovku nebo aspoň 10 % z nákupu za moji námahu, že jsem si to všechno MUSELA udělat SAMA.“ Tak určitě, paní Věro. A sociální a zdravotní k tomu.

Tajný židozednářský spolek proti technologické revoluci

Třetí kapitolou jsou lidi, který mají vyhýbání se samoobslužným kasám jako poslání. Pan Honza třeba všem vysvětluje: „Chodím jen na normální pokladny. Lidi, v počtu je síla. Když budeme všichni chodit na pokladny s lidmi, tak samoobslužné nebude nikdo využívat a zruší je. Zabráníme tak zbytečnému propouštění chudáků prodavaček, co jinak nebudou mít co žrát.“ Tohle je univerzální pravda. Mohli bychom zároveň přestat využívat internety a AI nás nikdy nedostane.

Jak to máte se samoobluslužnýma pokladnama vy? Uraží vás? Vykořisťují? Nutí vás tohle zlo k demonstrativním činům? Zeď nářků je v komentářích.