Banán story

Dlužím vám ještě jednu historku, která je míň děsivá než to, jak se proti nám domlouvají boti na Moltbooku. Děsivá je jen pro lidi, který jsou krátkozraký. Takže pokud se teď přistihnete, že na tento text mhouříte oči: radši je zavřete a budeme předstírat, že jsme se neviděli. To určitě znáte, že jo?

Já jsem si v souvislosti se svou refrakční vadou zvykla taky na spoustu věcí. Na to, že musím dobíhat, ať jede jakákoliv tramvaj. Protože jestli je moje, tak to zjistím až pár metrů před. Někdy řidiči čekaj a pak si přijdete trapně. Běžíte jako když vám hoří za zadkem, utíráte si soply a sliny do rukávu a najednou se zastavíte, počítáte holuby na zastávce nebo si vytáhnete zrcátko a překontrolujete rtěnku. Jestli to tady čtou řidiči tramvají, tak to fakt není naschvál. My naštěstí ani nevíme, jak se tváříte.

Taky si o vás spousta lidí myslí, že jste namyšlená číča. Protože nezdravím, neodpovídám na oční kontakt a když mám sluchátka, tak ani na hlasitý volání. Od určitý doby se prostě s lidma domlouvám na času, místu a že za mnou přijdou a zatahaj mě za rukáv. Nejlepší řešení ever.

No ale abychom se vrátili do dopravních prostředků, konkrétně do sobotního ranního busu na Florenc. Vsuvka pro kontext. Tohle sice nesouvisí s krátkozrakostí, ale druhou moji specialitou je vybíhání z domu v nehotovým stavu. To je totiž prokletí zastávky 2 minuty od baráku včetně seběhnutí schodů. Nechávám pak všechno na poslední chvíli a když se řítím na zastávku, tak mám rozvázaný tkaničky, bundu jen tak přehozenou, do uší si cpu klíče místo sluchátek a v druhý ruce mívám snídani. Konec vsuvky.

Takže jsem si v sobotu ráno tímhle stylem hasila na zastávku s banánem ke snídani. Svědomitě si zavážu tkaničky, uklidím věci z ruk a kapes do batohu, rozvalím se a odloupnu špičku banánu. Prostor pro nádech, výdech. Prostor pro tuhle písničku! Prostor pro zírání a neuspořádaný myšlenky: musím si před workshopem koupit ještě kafe v pražírně. Zapomněla jsem doma deodorant. Slíbila jsem poslat mámě fotky z výletu.

Jenže i my krátkozraký lidi si občas nějakým třetím bystrozrakým okem uvědomíme, že na nás někdo zírá. Když jsem byla malá, tak mě takhle stalkovala jedna naše divná kočka. Taky nám čůrala do bot, ale to je jedno. Na sedadle úplně vepředu obráceným ke mně sedí nějakej chlápek a moje jedení banánu si obviously vykládá jako explicitní pozvánka k sexu. S ním.

Teď co dělat, žejo. Málem mi zaskočilo, ale co dál. Když se usměju, tak to úplně jasně potvrdím. A i když se snažím jíst ten posranej banán co nejvíc asexuálně (schválně si to zkuste za domácí úkol, ale jak to v tom jednou uvidíte, už není cesty zpět), s každým dalším soustem se ten chlap uculuje, a dokonce se stydlivě kouká z okýnka jako „Ale no tak! To už trochu přeháníš ty naše malá rajdo!“

Takže jsem si v klidu dojedla svůj banán hanby a pán potom vystupoval kolem mě s jasně nevyřčenou otázkou: Vystupujete spolu? Ne, nevystupujeme. Přejela jsem a někdy si říkám, že by ty účelový brejle byly možná docela dobrý. Přesně ty, který mi doporučovala moje oční, když jsem jí říkala, že neplánuju utrácet 10k za předmět, kterej nebudu nosit a přesto ho do měsíce zničím: „Ale tak to můžou bejt i nějaký hnusný brejle s levnýma obroučkama. Že byste je měla jen na titulky do kina, tam je stejně tma.“ (a na odstrašení zájemců do městský!)

(myslela něco podobnýho)