Rukavice na šňůrce

Od dětí se můžeme v řadě věcí inspirovat, i když jsou tady věci, které už nikdy nebudete chtít dělat. Napichovat na ukazováček a jíst škraloupy z hrnečku teplého mléka. Nosit body s patentky v rozkroku. Lepit si holuby z nosu v řadě za sebou na tričko (Žmur dnes ráno).  

Ale potom jsou vynálezy, které pomohly vyřešit moji mnohaletou krizi se ztrácením věcí. A to jsou přesně ty věci, ve kterých si, my senioři, můžeme brát od dětí příklad. Rukavice na provázku. Efektivně prosté. Prostě efektivní. Když jsem je měla poprvé venku, můj pocit stárnoucí infantilní lolitky rychle přebil fakt, že jsem si rukavice nezapomněla doma, na lavičce, ani v kavárně pod židlí. Ušetřena byla spousta nadávek a sebeobviňování. Rukavice na šňůrce prostě fungují.

V prvotním nadšení jsem dokonce přemýšlela, co dalšího bych si k sobě tak mohla přivázat. Deštník? Mobil? Klíče na krk? Ponožky na šňůrce?

Potom jsem vzala rukavice na gumě na večerní vycházku do hospody. To je vůbec skvělá věc, protože putyky bývají často postavené na temných místech s křížící se energií. Taková černá díra sice obvykle nepohlcuje ponožky, zato rukavice, deštníky a peníze jako na běžícím pásu.

Odhodila jsem tedy kabát na sofa s úlevou, že se konečně nemusím nutit je přepočítávat a vůbec té kurevské věci věnovat zlomek myšlenky a místo toho se mohu s chutí koncentrovat na nápojový lístek. Brzy na to mi sklenička s vínem cinkla do zubů, protože někdo zezadu narazil do gauče. Podle duté rány a náhlého klidu to bylo zřejmě hlavou a potom se sesunul v bezvědomí na koberec. To mě neznepokojilo tolik, jako když se můj kabát roztřásl epileptickým záchvatem, přičemž se v pozadí ozývalo temné mručení šelmy. Boxer Ježek. Vysvětlivky, místní psí štamgast. Jen o mou osobu dosud neprojevil větší porci zájmu než znuděné zívnutí, takže jsem se jatá černou předtuchou začala pídit po příčinách Ježkovy aktivity.

Z kabátu se táhne dlouhatánská pupeční šňůra. A na jejím konci stojí Ježek. Z tlamy mu čtverácky vykukuje zelený kožíšek s odkapávající slinou. Jestli jste někdy tahali cokoliv z tlamy boxerovi, ani nemusíte pokračovat ve čtení. Pro ostatní je to něco jako vyprošťovat velice umolousaného pražského krysaříka ze zavřených dveří tramvaje. Komplikované záchranné práce se navíc ukázaly jako ten nejlepší motivátor, aby hra pokračovala dál a ve vyšším levelu. Zbytek večera jsem tedy rukavice držela nad hlavou, stála a posléze na nich seděla, popíjela chlupaté psí víno a snažila se dopovědět zbytek příběhu. Ježek mě neúnavně obíhal v kruzích a násilně se pokoušel probourat pod zadek pro vytouženou kořist.

Pokud ale může být na rukavicích na provázku ještě něco horšího, bez zaváhání tak označuji placení na baru. Ježek doslova chytil poslední příležitost za pačesy. Nikdy v životě jsem neviděla boxera skákat tak vysoko a výt jako šakal. Když pochopil, že jeho pletená laň uniká do bezpečí domova, alespoň se mi přitiskl celou vahou k noze a chvatně se rozloučil několika kopulačními pohyby. Po krvavé bitvě dnes rukavice odpočívají na topení. Vytahaná šňůra mi umožňuje nosit je proklatě nízko, ale nevím, zda si s nimi zítra troufnu do parku, kde své hravé psy venčí půlka Prahy.

II. Předvánoční boj

„Hele, tady mají dokonce vlastenecký betlém s Bivojem!“  žasne Lucka u jednoho z padesáti naklonovaných stánků na Staromáku s nabídkou vánočních ozdob, Krtečků a rukavic s labutěnkou. V nose mě šimrá převařený hřebíček a dijonské hořčice z kyblíku u vedlejšího stánku.  Slaměný anděl se mlsně houpe ve větru a žehná klobásám na grilu. „To je přece pastýř“ zachrchlá po nás prodavač. „A ty vysmahni!“ houkne jedním dechem na holčičku, která se na jeho vkus dívá asi až příliš zblízka na ten prapodivný betlém složený ze starých pověstí českých, vystřihovánek a figurek z kinder vajíčka. Původně jsem tedy tento příspěvek chtěla nazvat předvánočním Bivojem, ale houstnoucí atmosféra města jen pár dnů před apokalypsou nebo invazí zombies mě donutila ke zkrácené a údernější verzi.

Včera jsem koupila poslední dary, které nešly nebo se mi nechtělo objednávat přes internet a ráda bych podotkla, že jsou to bez jakýchkoliv pochyb poslední dárky, které kdy hodlám fyzicky kupovat týden před Štědrým dnem. Stonásobně napálené marže v obchodech, které se za pár dnů opět sníží na běžnou prodejní cenu díky lednovým výprodejům. Dav, který vás unáší po ulici a vtahuje i do obchodů, kam jste původně nechtěli. Když mě nákupní peloton vyplivnul mezi smažky na Muzeu čekající na heroin, na nic dalšího jsem nečekala a utekla domů s přesvědčením, že zbylým obdarovaným raději vlastnoručně vytvořím jehelníček ze staré punčochy nebo můj legendární máslový koláč.

Vánoce jsou ale díkybohu taky srazy, večírky a koncerty. Jeden z těch vydařených jsme podnikli s Martinou a Houbou. Ale kdybyste se na něj zeptali Houby, asi by si z něj pamatoval jen půlhodinové čekání před Rock Café, kde si ho různé skupiny přicházejících návštěvníků pletli se svým kamarádem nebo se ho snažili adoptovat. Martina si totiž při odchodu zabouchla klíče od bytu a zůstala ve vězení ohraničeném chodbou a zamčenými vchodovými dveřmi, přičemž se nedozvonila ani na žádného z paranoidních sousedů jejich domu. Po dvaceti minutách zoufalství ji osvobodila až vetchá stařenka s pudlem.

Moje omluvenka pozdního příchodu byla ještě o něco absurdnější. Protože jsem zvyklá využívat volného času na doraz, šla jsem na koncert rovnou z Višňového sadu Divadla na Zábradlí. Bohužel jsem stihla jen první část představení a tak jsem se po jejím skončení rozloučila s Luckou a Petrem a mířila na další kulturní štaci. Ještě předtím jsem pocítila nutkavou potřebu si odskočit. Což se dá v divadelní přestávce realizovat velmi delikátně, zvlášť pokud křepce vyběhnete ze sálu jako první a obsadíte kabinku.

Tento teplý pocit drobného lidského vítězství se ale v minutě změnil v paniku a sociální vyloučení. Zásobník toaletního papíru, myslím to ruské kolo, kde bývají kilometry celulózy, obsahoval poslední dva ucárané útržky. A chodbička toalet se mezitím zaplnila všemi ženami, které jsem fikaně předběhla. Naštěstí divadlo dobrotivě oplývá dvěma záchody, ale i tak jsem patnáct minut musela sedět, opakovat "obsazeno" a "stále ještě obsazeno!" a trýznivě čekat do posledního zazvonění, než jsem  mohla poníženě vyběhnout se sukní u kotníků a rozdrásat si zadek hrubými papírovými ručníky od umyvadla.

Na závěr slíbené pokračování vánočního seriálu o nekonečnosti lidské kreativity. Ženy fleru, fler ženám!

Sejra se zaraduje, tento blog opět ožije keywordem kalhotky! Tentokrát jsem měla problém vybrat ty pravé, které jediné by mohly zdobit dnešní příspěvek. Po letmé prohlídce jsem totiž nabyla dojmu, že je fler.cz majoritně provozován a financován pletací mafií spodního prádla. Myslím však, že model „Erika“ na vás zapůsobí dostatečně sugestivně. Další level mu dodá snad už jen neholený klín.

Co jsem dodnes nevěděla, existují také kalhotky hárací! Dokonce v daleko vkusnější verzi než náš první model. Vhodný dárek pro všechny menstruující feny:

U menstruace (a háčkování) se ještě krátce zastavíme. Diskrétní společník perných pěti dnů ženského života.

Ale ani tohle ještě není aspirant na nejhorší dárek roku. Tím je alespoň za mě překvapení z houští. Zkrátka klacek z lesa. Vhodný pro fyzické tresty, bio&eko náhrada vařečky nebo proušťouchávač ucpaného odpadu.

I. Předvánoční odboj

Můj děda byl řezník. Mám hluboko v sobě vzpomínku na dětství, kdy jsem byla na návštěvě u něj. Venku sněžilo, na stole stála váza s chvojím a po stěnách byly pověšené kůže na vyschnutí a nafouklé močové měchýře jako lampióny. Z dráťáku se linuly zprávy a můj milovaný děda seděl na židli, doléval si pivo a hrál na akordeon. Dodnes je pro mě advent víc děda a jeho „generál Laudon jede skrz vesnici“ za pohupujícími se močovými měchýři než stromek, františek a blikátka (podotýkám, že jsem z úplné rodiny a tyhle všechny tradiční atributy Vánoc obstarávala máma). Dědu ale nepřebila a dnes sice jako poloviční vegetariánka nevěším pláty kůže ani vnitřnosti po bytě, ale imprinting tradiční vánoční výzdoby mě úplně minul. Pokud tedy vynechám nákup kilovky lanýžových vánočních figurek, což byla ale čistě účelová záležitost k uspokojení receptorů slasti, protože zmačkaný barevný staniol v misce adventní výzdoba prostě není.

Poněkud se to změnilo s příchodem dětí. Ospravedlnila jsem si, že výroba vánoční výzdoby za á ventiluje Žmurovu přebytečnou energii, za bé posiluje estetické cítění, za cé ať to cokoliv, na misce se to bude vyjímat lépe než zmuchlaný staniol. Když se tu navíc objeví možnost vytvořit kreaturu ve vánoční dílně, kde to po nás navíc někdo uklidí a nalije mi svařák, není co řešit!

Na místě se nabízel hned u prvního stolku advanced level a to vytvořit si vánoční betlém pomocí tavící pistole. Protože pociťuji ke zbraním odpor, táhla jsem Žmura nenápadně dál. Než si toho všimne a bude si chtít zahrát paintball horkým voskem.

Druhý stůl působí poněkud chaotickým, ale velmi domáckým dojmem. Batole utahující si kolem krku smyčku na stužce s kometou. Malý grázl vymačkávající své malé sestřičce tubu Kanagonu do culíku, zatímco si jejich matka objednává dvojitý grog. Stolek je vratký a měkce pluje v prostoru. Jak zjistím později, sedí pod ním kokršpaněl, zvrací třpytky a při každém vzpřímení hlavy nebo pokusu o odchod se nízký stolek nadzvedne o pár čísel. V rohu pospává hosteska. „Tvoříme Mikuláše, čerta a anděla“. Tady máte předlohu“ vysvětlí mi apaticky, když ji oživlý stůl kopne do holeně.

„Tak co budeme dělat?“ ptám se Žmura, který už pokukuje po dokonalých vzorcích na poličce před námi. „Aněla“ vydechne. (To mi bylo jasný od začátku, protože ze všech mých kamarádek preferuje dlouhovlasé blondýny). „Tak anděla“ souhlasím a mrknu po Čičman. Žvýká s kokršpanělem roli balícího papíru, ten jí neuškodí.

Nalepím na kartónovou hlavu oči. Podle Žmura musí být bulvy velké a červené. Stříhám dlouhé zlaté vlasy z vánočního řetězu. „Mami, to ne, to je hozný!“ lomí Žmur pateticky rukama. Asi bude na přírodní blondýny. „Já chci taky takový“ ukazuje prstem na Grázla na protější židličce, který andělovi na hlavu lepí celkem přirozeně vypadající plsť. Při bližším pohledu pochopím, proč se střídavě zanořuje pod stůl; andělské vlasy jsou tvořeny chomáčky ustřižené srsti kokra, který usnul v kaluži vyblitých třpytek. Opatrně vytáhnu Čičman zpod stolu, aby se na dalších Grázlových figurkách neocitly také její vlásky.

Žmur trvá na tom, aby bylo spotřebováno maximální množství použitelného materiálu. Anděl je tedy přetřen několika vrstvami třpytek a Žmur mu na silnou vrstvu lepidla přimačkává jakési plstěné koule. Když se dostane z katarze, vrávorá před námi něco jako leningradská prostitutka s metastázemi po celém těle. Nádory ji převažují na jednu stranu, takže se musí podpírat zprava. Ale taky zezadu, bez opory jí je z čelního pohledu vidět jen brada. Zbytek hlavy se nebezpečně zaklání pod vahou polyesterové trvalé a obřích červených očí.

Tento příspěvek bohužel nepřináší fotku jako důkaz, protože Aněl se při cestě domů přilepila svými mokvajícími nádory na dno koše kočárku a při pokusu o odtržení došlo k jejímu finálnímu rozpadu na celulózu, třpytky a lepidlo. Její zbytky odpočívají mezi mými nadávkami v popelnici před vchodem.

Zato přináším fotky předvánoční inspirace z fler. A jak je patrné z kategorie “Muži”, nejvíc ty Vánoce odserou zase jenom oni.

Pánské dupačky pro dospělé. Podle tvůrce supermódnívychytávky vhodné na doma, cvičení i ven.

Pokud u silně otrlých případů sexuální život neskončí v dupačkách, nabízí se zbraň hromadného ničení. Nebo kvičení? Autorka česnekačka poněkud diskriminačně upravuje obchodní podmínky pro afroamerické zákazníky: "Prádelko je příjemné na kúži, elastické a velikost přizpúsobím vašim vnadám (cena podle spotřeby materiálu - platí hlavně pro černochy.)"

A na závěr nadílky nesmí chybět věnování dárkyně. Něco jako medailónek s podobenkou, abyste měli svoji milou stále při sobě. Lepší než fotka v peněžence! muli-muli: disco číča

Mrtvola na schodech

Už jsem Vám někdy psala, že jsem nekrofobik? Nezaměňovat se strachem ze smrti prosím. Ne že bych se na sekáče s kosou těšila, ale jsem relativně smířená s tím, že si pro mě jednou zubatá přijde, já si sbalím svoji krosnu dobrých a špatných skutků a půjdem. Stejně jako mi v dlani může pochodovat pavouk a pohladím si hada, v obou případech ale musí splňovat podmínku, že jsou živí ani nevypadají, že zatáhnou během následující čtvrthodinky. Každý máme něco. Oproti populárním fóbiím, kdy pacienty těchto diagnóz okolí přehnaně lituje a podporuje (jasně, že tě nebudu nutit jezdit výtahem, půjdeme spolu po schodech, nepotřebuješ Neurol/ vzít tašku/ obejmout), tak jsme my nekrofobici veřejností zpravidla nepochopeni. Divili byste se, pro kolik lidí je roztomilé obléknout svoji čivavu na poslední cestu do oblíbeného svetřiku nebo česat dědečkovi přehazovačku v rakvi, aby byl štramák na funus. A vás berou za necitelná monstra, co se jim přestanou nejlepší kámoši pozdávat jen proto, že z nich lije posmrtný pot a smrdí po zkaženém mase.

Se mnou se to navíc věkem zhoršuje. Zatímco mně v mládí přejetý ježek přivodil jenom šimrání v krku, dnes mi stačí jít okolo mrtvého holuba na ulici, abych začala nadavovat a vystoupil mi tlak na 200/150. Přičemž se křivka stresu zvyšuje přímou úměrou k evolučnímu stupni a posmrtné zralosti mrtvoly. Zakousnutá kočka je větší liga než mrtvý křeček. Najít v ZOO uškrceného orangutana na laně je horší než rozsápanou laň v lese. Na vrcholu nekrofobické pyramidy je samozřejmě člověk a je bohužel úplně jedno, jestli je to hodná podkrkonošská babička nebo anonymní obeť autonehody.

Takže vám zkusím přiblížit, jaké to je, když jdete v neděli ráno (všimli jste si, že se v našem domě dějí všechny temné věci v sobotu v noci?) To je jedno, jdete tedy v neděli ráno pro čerstvý chleba a sýr a na posledním schodu před vchodem leží člověk, tiše a odevzdaně, vůbec mu nezáleží na tom, že vás vyděsil k smrti, ani to s ním nehne. Já pro to mám pochopení, že se to často nedá poznat, natož ovlivnit, která cesta pro rohlíky je ta poslední. Že všichni nestihnou zalézt do křoví a tam v soukromí ztrouchnivět, aniž by někoho obtěžovali. Ale proč kurva zrovna na našich schodech?!

Pokud jste nekrofobik, běží vám teď v hlavě řetězec myšlenek. Není mrtvý, bude ožralej jak zeman, tvrdí vaše racionální já, ale tuch-tuch-tuch, každým úderem vám do hlavy zrádné srdce pumpuje krev přesycenou adrenalinem a ten velí „bojuj nebo uteč!“

Jenže vy nemůžete bojovat proti mrtvole, protože taková mrtvola je navíc v reálném světě, kde platí neporazitelné fyzikální zákony, dost neškodná, ale zároveň nemůžete utéct, protože jeho tělo se rozvaluje přes celý schod a to znamená ho překročit. V širším domýšlení následků cítíte, že byste ho při takovém obkroku mohli snadno pozvracet. Ale nemůžeš zvracet na bezvládné tělo a utíkat pryč, připomíná se opět záblesk racionálního já, třeba je jen v kómatu a potřebuje pomoct. Stejně jako náš kamarád Petr, kterého našel s krvácením do mozku jeho soused na zemi v domovní chodbě. A byl to dobrý člověk a navíc nebyl nekrofobik, takže mu poskytl první pomoc a zavolal rychlou a díky tomu můžeme s Petrem dál chodit na pivo a do parku, stejně jako tohle je nebo byl něčí kamarád a ze mě se může stát dobrý člověk právě dnes ráno, ale to znamená, že si musím přestat hryzat nehty a něco udělat.

Tuch-tuch-tuch. Dřepnu si tedy nad jeho obličej a snažím se pominout, že je to úplně bezvládný a bezbarvý obličej, a soustředit se raději na to, jestli dýchá. Dost o tom pochybuji až do okamžiku, kdy mrtvola silně zachrápe, otevře oči a zařveme oba. „Dobré ráno, já se omlouvám, že vás ruším“, říkám roztřeseně „nebyla jsem si jistá, jestli...“

„Já jsem asi nějak usnul“ říká omluvně umrlec a táhne z nej vodka, takže opět polykám nadávené žaludeční šťávy, protože nechci dělat trapnou společenskou situaci ještě méně únosnou pro obě strany.  

Jsem svobodná a běžím ke vchodu. Paralelním zrakem vidím, že mrtvý muž toporně vstává a hrabe se v kapsách. Zřejmě kontroluje, jestli jsem mu nevzala mobil a peněženku. Vidíte a to je to absolutní nepochopení, o kterém jsem mluvila na začátku. A ze mě se opět nestal dobrý člověk.