pondělí 17. března 2014

Revizor



Některá stigmata si sebou neseme celý život. Když jsem byla na škole, nikdy jsem si nekupovala lístek na MHD. Znám kamarády, kteří vnímají dodnes konfrontaci s revizorem jako příležitost k divadelní improvizaci a jeden z nich se dokonce v rámci obětování na oltář studia psychologie v plné tramvaji pomočil vestoje u tyče, aby otestoval reakce spolucestujících. U mě za tím nehledejte revoltu mládí, ani otázku cti a boje proti establishmentu. Finanční tok od mých rodičů odkapával přiškrceně jako kohoutek ruského plynovodu a já jsem raději investovala do beedeesek, nebo biliáru za školou. A do prázdných kazet, na které jsem si nahrávala po částech Nirvanu z písniček na přání v rádiu včetně zatípaných komentářů moderátora, protože origoška stála třistapade, moje studentské total revenue skoro na celý měsíc.

Zhruba v téhle době lze datovat počátek mého SNRR (syndrom nepřiměřené reakce na revizora). Stejně jako když na alergika v půlce zaručeně vegetariánského pokrmu zamává krevetí klepýtko umně skryté v jasmínové rýži, začnu se při detekci muže v tmavě modrých tesilkách s rukou v kapse potit, zalykat a nervózně šacovat kapsy, a to bez ohledu na fakt, že mám měsíční kupón, Opencard a pro všechny případy ještě cvaklou jízdenku.

Zákony městské džungle neznají soucit. Pokud se schováváte za sloupem v metru v předsmrtné křeči, půjdou po vás v ostří hoši s odznakem a jágřím účesem jako hyeny po umírajícím černouškovi s nafouklým bříškem a nebude je vůbec zajímat vágus močící do kolejí ani náckové, kteří na ně drze vykřikují, že nemají lístek a jestli nepotřebuje nakopat do ledvinky.

O to větší zklamání pro ně představuji, protože navzdory všem absolvovaným kurzům psychologie na téma „jak rozpoznat černého pasažéra“ já svou jízdenku po chvíli najdu. Ano, je to chvíle plná nadějí v představách pochvaly před nastoupenou jednotkou revizorů a spokojeně pokyvujícím šéfem. Chvíle, kdy měním barvy a vysypávám obsah příručních zavazadel na zem. Chvíle, kdy mi jeden z nich drží batoh a druhý krmí dítě z lahvičky. Ale vždy skončí zklamaným konstatováním „ale vždyť vy máte platný lístek“ a já si pokaždé připadám jako naschválnice, co je úmyslně obírá o čas. Jako strýček skrblík. Jako když jsem si ve hře flaška sundala ponožky místo podprsenky.

Před měsícem mi odešel mobil, což je příběh, který vám napíšu někdy jindy, třeba až mi konečně doletí Lenovo z Číny a nebudu se muset vysírat se starou Nokií, ve které vydrží baterie přesně 3 hodiny a 25minut. Dnes dopoledne tento přesně vymezený čas odtikal hned po nástupu do tramvaje, takže jsem si nestihla poslat SMS jízdenku a začala se místo toho rovnou potit v nastupujícím záchvatu SNRR. Syndrom se rozjel naplno, když na další zastávce nastoupil nebezpečně nenápadný padesátník v mariňáckých tesilkách a šusťákové bundě. Revizor! Začala jsem panicky prohledávat kapsy. Jediné, co jsem našla, byl posmrkaný kapesník, leták z kindervejce a papírek s pořadovým číslem z pošty. V jedné setině sekundy jsem právě ten vyhodnotila jako plán.

„Žmury, trhej“, nacpala jsem mu papírek do ruk. „Jakože jízdenku“, sykla jsem na vysvětlenou. „Na kousíčky!“ Zatímco Žmur přičinlivě trhal a já upadala do mdlob, revizor zkontroloval několik nevinných obětí s platným lístkem, potom usedl pár sedadel před nás a hověl si. Vystartoval po mě až na další zastávce. Pod Žmurem se skvěla kupa papírků. „Chcete pomoct ven s kočárkem?“ zeptal se. A já bych měla zítra na dopravní podnik přinést pytlík bonbónů.

13 komentářů:

  1. Já to mám taky, spojené s nenávistí až za hrob, když mě jednou zkásli den po skončení platnosti jízdenky a jindy, když automat na konečné v sobotu večer nefungoval a jiná možnost získat jízdenku nebyla. Byla bych všema deseti za turnikety s odpípávacím systémem a zrušení těchhle hajzlů, co si přesně troufají převážně jen na chudé studenty a nabušence ignorují :)

    OdpovědětVymazat
  2. Velice krásné.
    Pytlíky bonbónů dva!!!

    OdpovědětVymazat
  3. reaguji jedním palindromem z vlastní dílny: googluje revizor gogola?
    tedy, pravidla palindromu to nesplňuje, ale na to se historie ptát nebude!

    OdpovědětVymazat
  4. úplně mám nasládlo v puse, od toho adrenalinu ... já se tedy naučil to, že když přicházím k řadě rybářů (rybičky, rybičky, rybáři jedou), nasadím takový ten neloajální výraz alá "jestli mně někdo zkontroluje, rozbiju mi tlamu" a vzhledem ktomu, že mám pleš, 130 kilo dřevorubecké váhy a obočí po Stalinovi, tak to většinou stačí, aby se pravidla hry otočila (rybáři, rybáři, žralok se blíží).

    OdpovědětVymazat
  5. Ohledně revizorů pořád čekám, kdy se mi naskytne ta karmická příležitost splatit jede starý dluh - jednou mě revizor nevybral jen proto, že se stihl dohádat a dorvat s nějakými studenty o tyč přede mnou. Od té doby, co jezdím v šalině zásadně minimálně s dvěma dětmi, z nichž na obě mám vyřízenou šalinkartu "doprovod dítěte do tří let", pořád čekám, až přede mnou revizor vybere nějakého studenta a já budu moct zakročit, vrazit studentovi do rukou rukojeť kočáru a prohlásit "On je tu s náma."

    OdpovědětVymazat
  6. opocení, panika :-D známe známe a hledám lístek jak šílená. obvykle je uložený v kapse, kterou normálně nikdy nepoužívám, protože když ho tam ukládám, přijde mi to jako geiální nápad, jak ho nevytratit.. naštěstí jsem nikdy nemusela podstoupit cestu městskou v dětných dobách

    OdpovědětVymazat
  7. Quanti: Ano, ano...vlastně, nebude potom jízda MHD tak trochu nuda?:)

    Sejra: já vlastně ani nevím, jestli se revizoři živí zrovna bonbónama. K realitě blíž asi bude lahev fernetu.

    lobo: pravda, za čas bude Gogol jen v digitální podobě pod nickem Googol.

    extláča: kdybych nasadila tenhle výraz já, tak si mě revizoři natočí na mobil a druhý den se to bude šířit jako virál na youtube

    squire: aby se ti to karmicky nevrátilo spíš tak, že budeš v příštím životě revizorkou! (Nebo ještě v tomhle, když je to s tou důchodovou reformou nejasné...tipuji, že v sedmdesáti pět let před důchodem vezmu zavděk čímkoliv)

    Ela: jj, já tyhle geniální úkryty používám na řadu věcí, stejně jako generuju tak neprůstřelná hesla do internetbankingu, že třeba u Zuna volám na helpdesk při každém pokusu o přihlášení (naštěstí tam nemám běžný účet)



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Od jistýho věku mám radši nudu :D ale toho projíždění spolucestujících, kterej z nich je revizor, už se beztak nikdy nezbavím...

      Vymazat
  8. Trochu jsem občas jako squire - kdybych mohla nějakýho nebohýho studentíka zachránit tím, že mu podstrčím svůj, již čeklý lístek, udělám to ;-) Odmalička se totiž cítím na 2. straně barikády a občas své lístky nechávám ve strojcích k použití zoufalým bezlístkáčům. Ty štíplé nemají čas. údaj, jsou k použití dokud se nezmění čísel. kombinace ve voze, nebo je řidič nevyhodí. Snad nebudu muset nikdy toto řemeslo vykonávat. Dopravní podniky utrácí miliony za nadměrné platy manažerů a předražené zakázky a pak jako prašivé psy nechají honit lidi bez párkorunových lístků. Jsou města, kde je MHD pro své trvalé pobytáře zdarma. Je to mj. ekologické a nakonec z jejich daní jde podpora jejich dopravy.

    OdpovědětVymazat
  9. Ajaj, taky mě revizoři už dvakrát odváděli - jednou do služebny policie v metru (ale příslušníci už tam v půl devátý večer nebyli, tak jsem byla propuštěna), jednou na shromaždiště hříšníků u hlavního nádraží. Odtud mě už naštěstí taky propustili, protože jsem měla na zádech batoh a pochopili, že by mi ujel vlak.

    A párkrát jsem vyvázla zcela zázrakem a neplatila pokutu nebo jindy jsem ztuhla zděšením a zůstala nehybně zírat, mezitím můj společník revizorovi ukázal jízdenku a revizor řekl: "To stačí jen od pána" a šel ven, zrovna vystupoval, protože na té stanici bydlel; jak říkali potom spolucestující. Už ho znali - vždycky v jedenáct večer na cestě domů ještě kontroloval lidi, nažhavenec jeden. Pak určitě vlítnul k manželce do ložnice celej šťastnej, jak to v tramvaji rozjel...

    OdpovědětVymazat
  10. Jo ale jednoho revizora jsem vždycky ráda viděla, toho jsem si oblíbila, protože vypadal jako Jean Gabin. Ani nevím, jestli ještě jezdí; když jsem v Břevnově bydlela (a nejen pracovala), jezdila jsem často tramvají 22 a tam chodili často.
    (Ale ne ráno ve směru od města, chachá, takže jsem jezdila do práce 1-2 stanice načerno :-)

    Bohužel jsem taky jednou viděla, jak se rvou dva revizoři s jedním chlapem v autobuse na konečné. Už byl jinak prázdnej, my to sledovali s dětmi z oddílu z nástupní stanice. Vypadalo to hůř než když se rve Belmondo ve filmu. Hrozný rány a hodně. Načež ten chlap po svých odešel. To jsem nechápala. A revizoři pak jeli v našem busu a kontrolovali nás, ble.

    OdpovědětVymazat
  11. liška: shromaždiště hříšníků na hlaváku je hustý. To aby se člověk bál, že skončí v dobytčím vagóně s jednosměrným lístkem na nucené práce!:)

    Jo a rvačku revizora s pánem jsem už taky viděla. Ale z tohoto zápasu gladiátorů vyšel vítězně pán, resp. knokautoval ho k zemi a zdrhnul. Revizor ho ani nesledoval a vešel nabrblanej a zmuchlanej do tramvaje. A nikdo ho nelitoval - takovy stigma kolektivni nenavisti, i kdyz ten typek mohl byt klidne agresor, nebo vymazanec. Ale pro vsechny lidi v tram to byl proste Janosik, zatimco zbity revizor predstavitel svrchnosti, drab a vyberci dani.

    OdpovědětVymazat
  12. Já už jsem to dohnala až tak daleko, že se mi o revizorech a jízdě bez platného jízdního dokladu pravidelně v noci zdává.
    A samozřejmě nejvtipnější historka je ta o návštěvě mých kamarádek, když jsem bydlela v Praze ještě krátce (asi půl roku). Oběma jsem jim světácky zakoupila dětské lístky a když je kontrolovali revizoři, tak Lucka (právnička, dva magisterské tituly) se zmohla jen na všeříkající: "Ale my jsme z Brna." Což nezabralo, přestože to bylo ještě dávno před "village of Brno near Prague".

    OdpovědětVymazat