Den, který nebyl

O síle sugesce

Vraťme se k výrostku Aloisovi, o kterém jsem vám tu už jednou psala. Má se dobře a prospívá, děkuji za optání. Kdyby ale nebylo podivuhodné časové smyčky, Alois by už mezi námi nebyl. Pokud tomu nerozumíte, vůbec si to nevyčítejte. Jsem na tom úplně stejně.

Termín Aloisovi excize byl stanoven na čtvrtek v osm ráno. V předvečer události se ptám Milého, jestli počítá s dopoledním hlídáním Čičman. Přesto, že jsem se připomínala pošesté, jevil Milý nefalšované známky překvapení až nepřipravenosti čelit této možnosti, nicméně si dopoledne přeplánoval a zařídil v práci a já mohla vyrazit na svou velkou operaci. Po cestě jsem volala do školky, abych na dnešek omluvila Žmurovu absenci.

„Dobrý den, já jen volám, že Žmur dnes nepřijde, ale zítra dorazí jako obvykle, nashledanou“ zdravím a loučím se.

„Jasně, myslíte v pondělí, že přijde“, ujišťuje se učitelka

„Nene, myslím tím, že přijde zítra v pátek“ vysvětluji trpělivě, jsem na to ze života s dětmi trénovaná.

Učitelka ze školky je ale proti mně guru po-ma-lé-ho vysvětlování základních faktů a tak odpoví: „Pá-tek je dnes-ka. Takže v pon-dě-lí přijde“.

„Počkejte, ale dnes je čtvrtek“, odporuji.

„Dneska je pátek“ trvá na svém na to pedagožka, ale z hlasu se pomalu vytrácí jistota.

„Nebo počkejte, já se zeptám kolegyně“ (Vidíte, už je rozložená). V dálce je slyšet zmatené dohadování. Do diskuze se zřejmě zapojují také děti.

„Já se moc omlouvám, ale my si tady kolektivně myslíme, že je opravdu pátek“ praví za chvíli udýchaně do sluchátka.

Před základkou stojí hlouček školáků a šmelí mezi sebou nálepky hokejistů. První stupeň kouří cigarety, druhý stupeň jointa, radikální frakce se chystá zapálit koš před tramvajovou zastávkou. „Kluci, je dneska čtvrtek nebo pátek?“ půjčuji jim zapalovač. Malí kuřáci tvrdí, že spíš pátek, malí huliči soudí, že na tom nezáleží, protože dneska už do školy stejně nepáchnou. Zapalovač, který koluje po malých grázlech, už nikdy nedostanu zpět.

Zato vratká skupinka Britů, které právě vyrazili z kabaretu, nepochopila ani tohle jednoduché zadání. Domnívají se, že se ptám na bar Friday´s, ale bohužel si nejsou zcela jistí, jestli už bude otevřeno.

Ztrátu zapalovače aspoň částečně kompenzuje získání časopisu od jehovistů. Přeprogramovaní dědci sice netuší, která bije, zato jsou plni ochoty jít k nám domů a probrat to společně s předčítáním nejzajímavějších článků aktuálního vydání Strážné věže.

Stejně nezbývá, než zavolat Milému a přiznat si prohru. Je pátek. A za chvíli se opravdu ukáže v celé nahé kráse, že si přeplánoval dopoledne úplně zbytečně, protože po čtyřech letech mateřské jsem nadobro ztratila schopnost rozlišovat pracovní dny a víkend, natož dodržet slovo, že někde budu ráno v osm.

Ale řekla jsem si, že na kožní zavolám s pravdivou omluvou, ačkoliv ji sestra přijala chladně a s neskrývaným pohrdáním, jako když jsem na základce třídní učitelce tvrdila, že naše kočka porodila na žákovskou knížku a tím ji trvale znehodnotila k dalšímu nošení do školy. Zbývá ještě pár měsíců, abych svůj budoucí dream job přizpůsobila aktuálním schopnostem. Takže, noční hlídačka? Přebalovací pohotovost? Profesionální odvšivovačka? Nebo využít nových kontaktů jako distributorka Strážné věže?

Trable s mrtvým ptákem

Od poslední úmrtní historky uběhly skoro dva měsíce, což je číslo, kterým pták překvapil. Dva měsíce na útěku, než ho Zubatá dostihla. Vás to asi moc neohromilo, ale nás nekrofobiky najde smrt pokaždé nepřipravené jako silničáře, na které se tiše snáší sněhové vločky.

Mně osobně tedy na ptáku v poslední době zaujaly minimálně tři věci:

1. Byla to zebřička s nejdelším dožitím v zajetí ve střední Evropě (bezmála 11 let)

2. Až ten poslední měsíc našeho soužití jsem zjistila, jak se o něm necelých jedenáct let neprávem domnívám, že má v hlavě vakuum. Ale on vůbec nebyl hlupoň.  Nebo aspoň ne vůbec. Jasně, že jeho soft skills končily u odtroubení povinné odrhovačky „Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu! Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu!“ a rozlišovací schopnosti zůstaly celý život na úrovni, zda je miska se zrním plná/prázdná/zase si do ní nasral (tj. bezhlavě do ní klovat je efektivní pouze v prvním případě).

3. V okamžiku, kdy začal umírat, náš pták poznal, že se ho bojím. Asi volání divočiny, stejně jako nesmíte opětovat pohled z očí do očí medvědici s mládětem, když máte holé ruce. A já jsem udělala kapitální chybu, že jsem ucukla pod jeho pomalu uhnívajícím pařátkem, když se mě omylem dotkl při krmení.

Od té doby se totiž místo na umírání začal soustředit na to, aby mě dostal. Jasně, mohl umřít za den, prostě si lehnout do kouta, trochu se uvolnit a natáhnout brka, ale tohle pro něj byla výzva, na kterou čekal celé desetiletí.

Každé ráno jsem šla na záchod kolem jeho klece a po očku nahlédla, jestli žije (OK), nebo umřel (správná chvíle pro propadnutí do nekrofobické paniky). Pták si dal dvě a dvě dohromady, vytvořil si časový harmonogram mého vstávání a byl připraven. Choulil se v rohu klece s hrozivě vyvráceným křídlem a jakmile jsem zařvala „Můj bože!“, otevřel oko, vylítnul proti mně a mlátil se hlavou do mříže jako v béčkovém horroru, takže jsem se strašně polekala a běžela se vyblít. Když jsem šla zpátky ze záchoda a dosmrkávala zvratky do toaleťáku, seděl pohodlně rozvalen na bidýlku, klátil se ze strany na stranu a poškleboval se, nebo na mě povzbudivě zatroubil „Tutu-rutu-tůůů-tu! Já-jen-tak-nechcíííípnu!“

Pozpěvovat si přestal asi tak před týdnem. To mu totiž došlo, že si sice nakrásně může poslední chvíle zpříjemňovat tím, že někoho děsí, ale i tak si Zubatá každý večer před spaním odlepuje ze zdi nad smrtelnou postelí jednu nálepku ptáčka a až si odlepí i tu poslední, dojde si pro něj. A že jich tam už moc nezbývá. V týmu se mnou navíc hrál Žmur, co si k jeho kleci vždycky přisunul židli a ptal se ho zvonivým hláskem „Ptáčku, už si umšel? A kdy umšeš?“ Cynikovi, jako je náš pták, se tohle občas hodí připomenout.

Pták začal poléhávat celé dny, ale spotřeba prémiového krmiva v misce šla rapidně nahoru. (To mě mátlo. Opravdu prémiové krmivo funguje?) Zvedal už jen hlavu a tvářil se jako Jack Nicholson, což bylo mnohem plíživější psycho, než přihlouplé vyskakování monstra jen tak na efekt. Z jeho prázdného pohledu na mě cenila své obnažené dásně hniloba, prázdnota a rozklad. Zkrátka nejvyšší čas odjet s dětmi na pár dnů za rodinou do východních Čech.

Na pár dnů se zklidnit, spravit si žaludek, pokud mámě nebude umírat třeba kočka, a až se vrátím do vydezinfikovaného bytu, místo klece bude na lednici květináč s azalkou. Ta pod mou péčí taky brzy zhebne, ale aspoň u toho nebude nikoho strašit a pak smrdět a lepkat.

To by byla pro ptáka samozřejmě prohra na plné čáře. Takže radši uzavřel nějaký pakt s ďáblem, o kterém tady raději nechci vést dohady, a těch pár dnů počkal. Pak tiše zemřel pravděpodobně na následky nudy, protože se ho během mé nepřítomnosti nikdo neděsil a nechytal se za srdce, když dělal Nicholsona. 

Číhal na mě mrtvý, když jsem s dětmi přišla z nádraží.

Šok. Teď co s ním. Při bližším ohledání ze vzdálenosti dvou metrů leží, nedýchá a je scvrklý. To je tím, že už je určitě posmrtně ztuhlý! Oklepu se. Posílám Žmura, nadšeného mladého biologa, co by do něj klidně šťouchnul vidličkou, kdybych mu to dovolila. „Ten je mhtvej na cucky“ potvrzuje mé domněnky koroner Žmur, takže se jdu obligátně vyblít, udělám si čaj Spánek a nervy a pak si sednu za stůl, autisticky míchám lžičkou a snažím se jednat chladnokrevně.

Rozhodně nemůže zůstat v kuchyni. Nejlépe by mu bylo v Milého pracovně, protože Milý má podle mých měřítek k mrtvolám poměrně lhostejný až smířlivý vztah. Jdu tam otevřít okno, aby mohla dušička vylétnout ven a zejména proto, aby se tam nevznášel hnilobný puch. Jestliže to aranžmá ale bude vypadat podezřele, začne Milý opět označovat můj alternativní vztah ke smrti pojmem problém a obratem navrhovat řešení jako nějakou menší, sympatickou terapeutickou skupinu.

Z tohoto úhlu pohledu by bylo lepší obalit celou klec i s ptákem neprůhlednou fólií, počkat na západ slunce a fláknout to všechno do popelnice v sousedním baráku. A večer potom tvrdit Milému, že jsem ho dala do rakvičky z Pringles, pohřbila pod lípu v parku a jsem v pohodě. Potom si vzpomenu na třídírny odpadu a kriminalisty, kteří řeší nálezy potracených plodů. Když ho tam hodím s klecí, může si někdo myslet, že tam byl vhozen účelově a živý. Ještě si taky můžou vydedukovat, že jde o zavražděné ptáčátko, jak je smrsklý!To by bylo pro to lstivé zvíře příznačné. Aby tady zítra zvonili fízlové v čele s Greenpeace a zakabouněnou Martou Kubišovou . A nikdo mi neuvěří, že to byl geront, který pravidelně zapomínal zemřít už tak osm let a co na mě za poslední měsíc strojil.

Terapie neterapie, pták si půjde odpočinout k Milému minimálně do doby, než přijde z práce a zahájíme pohřební briefing. Plížím se ke kleci, beru za drátěné očko nahoře a opakuji si, že to je úplně to samé, jako nést obyčejnou prázdnou klec, protože pták tam z pohledu matematiky už není. Byl odečten. 

Běžným vizuálním pohledem tam ale je a je hrozný až běda. Dál si vybavuji pouze to, že má pravá ruka pouští očko poněkud předčasně, takže klec hned za prahem zprudka odletí, třískne pletivem o zem a překutálí se na bok. Vzduchem lítá zrní, peří a mrtvoly, já nekontrolovaně ječím a pak zabouchnu dveře od pracovny, až se opět urve ten kus zdi, co urazil Žmur a byl tam od té doby jen volně zastrčený.

A tohle je celá story o tom, jak se se to ptákovi povedlo. Protože se vsaďte, že tamto, co teď leží rozprasené po celém pokoji, vyděsí k smrti i Milého!

Hasiči? Hasiči!

Řeknu vám tajemství. Mít za dítě čtyřletého chlapečka je ta nejlepší věc, co se vám jako matce může přihodit. Samozřejmě, že ta druhá nejlepší věc je taky mít dvouletou holčičku a ano, počítám s tím, že z té roztomilé klučičí tvářičky se úderem deseti, dvanácti let stane grázl, za kterého se chodí se sklopeným zrakem omlouvat a platit srolovanou bankovkou ve zpocené dlani sousedům za demontované brzdy z kola, nebo namátkovou kontrolou kapsáčů před vypráním člověk s jistým překvapením získá dvacet gramů hulení (tím si ale oklikou potvrzujeme axiom, že chlapečkové jsou prostě nejlepší).

Když jsem byla já malá, třeba mě vůbec nezajímali hasiči. Ano, měla jsem igráčka požárníka, ale šmahem jsem ho zbavila helmy, olepila ho růžovýma třpytícíma se hvězdičkama a naaranžovala ho barbínám do pokojíčku. Prostě takové to typicky ženské pojetí. Popeláři pro mě nebyli superhrdinové, ale špinaví chlápci, co hulákají a jezdí si pro odpadky. Saniťáci byli zajímavější, protože si jednou přijeli se zapnutou sirénou pro pana Peška odvedle, a když už byl na nosítkách a saniťáci chystali auto, všechny děcka z ulice se seběhli na něj zírat. Jeden můj spolužák na něj dokonce za vybraný dvacetník sáhnul, jestli už je studenej.

Takže etapu prožívání hasičů, sanitek a policajtů máme se Žmurem teď oba poprvé. Dobře se doplňujeme – on má zájem o techniku a strašně se stydí a já mám zájem o lidi, kteří tu práci dělají  a většinou na ně nevyvaluji oči, nesliním a nedrolím si kukuřičné křupky po bradě, ani nezapomínám větu hned v úvodu, když už s nimi mám mluvit. Jestli jste z Prahy, tak právě dnes je na všech stanicích den otevřených dveří.

A vy víte, jakou mám zálibu v záporných hrdinech příběhů, jak se dovedu upřímně zaradovat z každého podlejzáka, hafokrutora, nebo jen obyč hajzla bez přívlastku, ale dnes musím s lítostí prohlásit, že zlouni nejsou skladem. Protože na centrále v Sokolovské to prostě vypadá jako na promo spotu hasičského sboru. (Anebo mají všechny chcípáky a nelichotivé kusy dnes zamčené ve skladu dýchacích přístrojů). Vyleštěná auta. Sympatičtí muži, kteří skromně skrývají silné ruce pod kombinézou a rádi vám na požádání převypráví třídenní požár v Sapě i průběh zachraňování koťátek, papoušků a hadů ze stromu, nebo psů napadaných do okapů a ještě u toho elegantně sjíždí po tyči.

Žmur dostal pexeso, omalovánku a skládanku, před vjezdem do garáží se složil a dojatě prohlásil „Jsem dnes tak šťasten!“ V ten moment na dvůr přijela ještě troubící sanita s majáčkem zřejmě pro kolabujícího člena hasičského sboru, nebo jiného návštěvníka, kterého přemohl pocit štěstí, ale to už jsem oba vedla ven.

Podezírám totiž Žmura, že je přesně ten typ, co by si chtěl sáhnout, jestli už je studenej.

Máme, ale neprodáme!

První variantou je, že mě poslední dobou v obchodech, večerkách a marketech pronásleduje nějaký podivný druh smůly. Druhým vysvětlením je, že se na českém trhu začala ve velkém objevovat nekalá praktika – princip nedostupnosti. Nebo snad věříte, že jsou tyhle historky založené na skutečných událostech náhoda?

Deštivé ráno v Albertu. Prodavačky v modrých tričkách se plouží jako obvykle strnulou zombie chůzí a nedobrovolně zatahují zákazníky do svých troskotajících životů. „A to jsem tady včera byla do desíti, protože nevycházely kasy a eště sem musela znova vytřít jak tady ty čuňata zase nacápali“ říká první se smutně zplihlým culíkem a druhá místo odpovědi souhlasně práskne přepravkou, až nadskočím. Nic, vybrat  pár jogurtů a rychle pryč.  Ostatně jediná správná možnost v Albertu po věky věků.

Hm, a co tenhle kokosový s mandlovýma křupinkama? Sáhnu po něm, ale ujede mi pod rukama. Jak vám mohu pomoci totiž odebere celý kartón. „Počkejte, já si jen vezmu ten jogurt“ poprosím, ale prodavačka ultimátně zavrtí hlavou. „To se už musí vodnýst, je před datem spotřeby.“

Do té doby to byl obyčejný kokosový jogurt, kterých je v regálu sto. Ale teď prostě potřebuju mandlové křupinky! Nechci živořit bez karibského kokosu a mandlí, když venku prší!

„To fakt nejde“, přitáhne si prodavačka jogurty k hrudi skoro až mateřským gestem. „Můžete si tady vzít tady ten čokoládovej“. Já nechci žádnej čokoládovej! Mám ji snad sledovat, kam je nese a pak ho nenápadně vzít z kontejneru a jít ke kase? Ne. Jdu ke kase jako čestný člověk a pak vymetu dvě vietnamské večerky, než seženu kokosový jogurt s mandlovými křupinkami. Je to ten nejlepší jogurt, který jsem kdy jedla.

Jemně upravenou taktiku používá setmělý bezejmenný bar ve Vršovicích. V šeru lze identifikovat líně se vzlínající Krakonošovu mlhu z vypálených špeků a typa s plnovousem, který stojí na opačné straně baru, ale tváří se velmi nezúčastněně. Je to obsluha? Nebo je na práškách? Nepřišli jsme snad k někomu domů?

Barman: mlčí a dívá se přímo na mě. Tedy přímo skrz mě. Vyčkáváme. Nějak dlouho.

Teď už je to ale opravdu nespolečensky dlouho.

Já:  „Dobrý večer.“

Obsluha: mlčí a dívá se přímo na mě, pokračuj na první řádek rozhovoru

Já: „Máte bílé víno?“

Obsluha (Sláva, pracuje tu a není postižený! Ledy jsou prolomeny!): „Dobrý den. Kché-chrm.“ Odkašle si a vyplivne hlen do výlevky. „No, víno, to jako asi máme, žejo, když jsme v hospodě. To bejvá častá věc. Ale jestli teda spolu můžeme mluvit votevřeně slečno, já bych si todleto víno fakt nedal.

Já: „Aha, chápu. A co byste si dal, kdyby to nemělo být pivo?“

Barman: „No, to bych si dal asi rum.“

Vyřešeno, piju celý večer stařený rum, zatímco fousáčovi zcela jistě zraje barrique v dubových sudech za výlevkou. Moji běžnou útratu vynásobte čtyřmi. Geniální!