Vánoce jsou korejský pleťový krémy
s obsahem slimáčího slizu. Zaboříte do nich jen špičku ukazováčku, nalepí
se vám na prst a táhnou se klidně pár metrů, dokud ten prst nepřiložíte k obličeji.
A tam se okamžitě zasáknou.
Dala jsem tenhle zázrak k-beauty
Gábině k narozeninám. Poctivě na něj nesáhla několik měsíců, což je
mimochodem pozitivní zpráva, že nejsme zas tak starý, když nepotřebuje pleť
korejský dvacítky z marketingových fotek. Včera mi od ní pípla zpráva na
messangeru: „To je co za masku? Dala jsem si to na vlasy a nejde to ničím dolů?!“
společně s fotkou, která ze všeho nejvíc připomínala partu zvrhlých
slimáků, co se domluvili na gang bang na cizí hlavě. Což je mimochodem
negativní zpráva, že jsme tak starý, že budu muset svým kamarádkám psát příbalové
informace k dárkům. Hůlkovým písmem: NEPÍT, NEJÍST, NEAPLIKOVAT NA VLASY.
Ale zpátky k Vánocům a
korpoši. Vánoce mají v korpoši okamžitý liftingový efekt. Najednou se
vyhladí celoroční zoufalost z nesplněných kvartálních cílů, odložených IT
releasů a mrzkých příspěvků na stravenky. „Projekt za půl mega? To se vyřeší v lednu,“
krčí se na meetinzích rozpustile rameny. „Radši ochutnejte tady vanilkový rohlíček
a řekněte mi, jestli už máte všechny dárky.“
Je prakticky nemožný se tím
nenakazit. Pokud bych nechtěla dělat revoltu za každou cenu-i za cenu toho, že
budu jako jediná v kanclu dřít a peskovat ostatní s deadliny. Jo, v součtu
špatných vlastností jsem hrozná. Na Babišovy stupnici zkázy před menstruací
dotahuju i Schillerku. Ale takhle hrozná zase nejsem.
Takže jsem se poddala vánočním
tlachům, ochutnávání cukroví (můj sugar detox na mě smutně kouká zdálky už
dlouhý týdny) a firemnímu Mikulášovi. Myslím, že jako dárek by většina z nás
v lednu ocenila poukaz na tři bílý plomby a inzulínovou pumpu. A pak tu máme
peak mé roztržitosti.
Jako nechci to svádět jen na cukr
a zahálku. Já v sobě roztržitost pěstuju celej rok, nejsem v tomhle ohledu
žádný vořezávátko, ani faldík, co se v lednu hrne do fitka. Ale když mám
dost smysluplný činnosti, daří se mi to držet ještě celkem na uzdě. V prosinci
je ale moje roztržitost jako portál do jiný dimenze.
Neustále zapomínám vstupní kartu.
Zapomínám ji až do té intenzity, že mě recepční zahrnul do lidí, se kterými
máte blízké vztahy-stejně jako chlápka, co vozí PPLko a opraváře na výtahy. „A
nechcete si třeba zařídit náhradní kartu?“ zeptal se mě včera nesměle, protože
podle mě pojal podezření, že jsem stalkerka a za pár týdnů ho budu pronásledovat
od recepce až před barák, kde budu sprejovat milostný vzkazy na fasádu.
„Kdepak, já přesně vím, kde tu kartu
mám – v druhým kabátě,“ utnula jsem ráno jeho naděje a poprosila si o návštěvnickou
kartu znova, protože jsem šla do práce zase v tom špatným. Tak a teď začíná
ta záhada. Znáte ty vyprávění, jak lidi zabloudili v časový smyčce a octli
se v hotelu v 19. století, nebo se viděli vznášet nad operačním
stolem a s úžasem sledovali, jak lékaři odhazují rukavice a hází si kámen-nůžky-papír,
kdo to řekne příbuzným?
Tak tohle je jeden z nich. S kartou
číslo 4 propípnu vstup. Jedu do pátýho patra. Svlíknu si kabát, prohodím pár vánočních
zdvořilostí s kolegy. Jdu do kuchyňky uvařit si čaj. Jdu do zasedačky. Tím
můj dosavadní pohyb končí. A teď mi vysvětlete, kam se ztratila karta číslo 4,
se kterou se potřebuju dostat ven na oběd. Není ani na jednom místě, který jsem
vám popsala. Není v kapse, na stole, v puse ani v jiných tělesných
otvorech. Karta číslo 4 nejspíš propadla nějakou červí dírou na opačný konec
planety, kde ji teď drží v ruce překvapený rybář, domorodec nebo makak, co
já vím.
Důležitý je, že já jsem teď v pasti
– buď se půjdu za recepčním přiznat a poprosit ho, ať nevolá na Bílý kruh bezpečí,
že jsem jinak úplně neškodná. Nebo strávím dlouhý dny a týdny v korpoši jako
Tom Hanks v Terminálu. Budu se živit kávou a cukrovím, spát pod stolem, sprchovat
se v bidetu a pěstovat pokojovky. Už nikdy nepřijdu pozdě. Vlastně to zní
jako plán, jak přežít celý šílený svátky – a v lednu se nechat vynést v pytli
na odpadky.
 |
| giphy.com |
