Dvousetkunďák

 

V naší domácnosti byly odjakživa dva stany. Ten první stan si představte jako opečovávanou sportovní holku, co má přirozeně vlnitý vlasy, perfektně padnoucí pushup minišortky a sportovní podprsenku. Za noc s touhle holkou platíte minimálně sedmičku, zato má vodní sloupec 2 metry, neodnese vám ji hurikán a po týdnu sopečné erupce na Islandu bude vypadat pořád jako z fancy katalogu výrobce na křídovým papíře. Tenhle stan má nárok s Emem vyrážet do Norska a na všechny zajímavý expedice, kde může zazářit svými high-tech materiály a karbonovými tyčkami.

A pak si představte ten druhej stan. Je to taková ta archetypální ošklivá ségra. Kdysi taky mohla nosit sportovní topy dokonce i bez integrovaný podprdy, ale dneska už má vyvěšený plachty, urvanou předsíň a podlážku samou díru. Tenhle stan Em milostivě dedikoval mně a dětem. Na donošení.

Žmur jel na konci roku na školní výlet pod stan. Takže vám je jasný, že nafasoval bez dalšího vyjednávání ošklivou ségru, ve který s kámošema mohl drobit chipsy, hrát flašku a pohazovat smradlavý ponožky. Osobně mám podezření, že Žmur  stan č.2 během toho výletu naplnil pyrotechnikou a podpálil, ale on tvrdí, že ho tam jen ztratil.

Ať už je to jakkoliv, reálně tady hrozila možnost, že se Em bude muset začít dělit o svůj classy stan. A to poměrně brzo, protože jsem potřebovala stan na svůj první divadelní festival, kde jsme hráli.

Em se pokoušel saturovat mou potřebu levnější kámoškou svýho stanu. Ale já řekla ne. Nechtěla jsem důstojnej stan, ve kterým stejně musíte šaškovat s tyčkama, kolíkama a stavět to hodinu. Chtěla jsem stan, kterej o sobě tvrdí, že je postavenej za 2 sekundy. Dvousekunďák!

Em dostal závrať, protože údajně nic víc mastňáckýho ve světě outdooru už není k mání, když do toho nebudete počítat kempovací stolky i s květovaným ubrusem. Já ho chtěla. Věděla jsem, že ho budu pravděpodobně stavět až ve tmě-a že to v nejhorším dopadne stejně jako stavění standardního stanu. Tedy, že budu ležet uvnitř zhroucené konstrukce a proklínat se.

Podmínky uživatelskýho testu na „dvousetkunďák“, jak ho mezitím přejmenoval zbytek naší divadelní grupy, jsem nastavila na heavy usera. Stan se stavěl někdy kolem 2 ráno, po pár pivech, štamprli domácí slivky, po noční koupačce a za zvukového podkresu Wabi Daňka, protože v tu hodinu už se prostě nic jinýho nepouštělo.

A byl to zázrak, přátelé outdooru. Stačilo vybalit, povolit dvě koncovky a pak už jen stan vyhodíte do vzduchu a on přistane složenej na zemi. Tadá! Vhodíte si do svýho novýho apartmá spacák s karimatkou a můžete se rovnou odebrat do říše snů a blahozpěvů o tom, jak žijeme v době nejlepších vynálezů ever. Nepršelo. Vlahý vánek občas něžně pocuchal šusťák. Ráno jsem vylezla jako vítěz.

giphy.com

Jenže pak to přišlo. Experimentálně jsem si ověřila, že „dvousetkunďák“ je přiléhavý název, protože minimálně tolikrát byl do oněch míst poslanej během skládání. 

Vystřídali jsme se na něm všichni-zkoušeli jsme na něj zakleknout, zalehnout i skočit na něj zákeřně zezadu a překvapit ho. Nejhorší byl usměvavej chlap z instruktážního videa, kterej s obzvlášť namachrovaným klidným výrazem předvádí, že máte do 5 minut hotovo i s předváděním tricáku. Nemáte! 

Máte hotovo tak za půl hodiny a dost pochybuju, že při dalším otevření obalu stan vyskočí stejně ochotně a dokonale. Spíš zůstane ležet ve tvaru uraženě zkroucenýho embrya, do kterýho jsme ho násilím uvedli. 

Protože dvousekunďák úplně nejlíp vystihuje TOHLE:

https://www.instagram.com/reel/DL4mMiUt1To/?igsh=MTdzeHg0aHJydTl2aA%3D%3D