úterý 25. června 2013

Terapie společenským životem


„Měla bys víc chodit mezi dospělé lidi“ shrne to Milý po návratu z práce. Po obývacím pokoji jsou rozmetány střepy a hlína z květináče, na futónu pláče Čičman, protože jí Žmur přišlápl hlavu (jak mi ostatně sám bezelstně přiznal – aspoň ji nebudou muset rentgenovat od hlavy k patě, až na ni zase jednou náhodou upadne Žmurova ruka v ničivějším rozsahu). V koupelně pláče Žmur a uprostřed toho všeho pláču já do lopatky a utírám si nos smetáčkem. Stejně jako v dětství a dospívání Adolfa Hitlera to začalo celkem nenápadně.  Nejdřív Žmur přestal být k Čičman ten pozorný mladík, za kterého jsem ho měla a všude vychvalovala. Následovala fáze náhodné a potom konkrétně namířené nenávisti. Aktuálně jsem členkou nečisté rasy taky já. „Nikdy jsme neměli mít dvě děti“ říkám. Měli jsme pečlivě zvážit i následky jednoho dítěte, které právě teď podle dutých ran bije vzteky hlavou o kachličky. Možná jsme hraniční pár na to, abychom si pořídili tak maximálně jezevčíka.

„Zajděte si s Gábinou na jedno“ jemně mě Milý vystrkuje mě večer po vykoupání dětí, nějakým zázrakem přeživších další společný den. Asi naočkoval víc našich známých, protože mi druhý den volá Houba. „Co děláš dnes večer? Vyhlašování top firem na Žofíně all inclusive“, láká mě. „Přijde i Miloš s popelníčkem“, zasadí mé váhavosti definitivní knokaut.

Výběr dressu mě poněkud zdrží. Přece jenom bych nerada, aby hned ráno na idnes.cz má nevhodně odhalená stehna v letním outfitu vykukovala za Zemanem típajícím čvaňháka do foie gras. Nakonec zvítězila černá klasika, ve které jsem se mohla rozšoupnout, tedy dýchat a dokonce se i pohybovat místo snahy o udržení konstantní křeče břišních svalů ve zbývajících modelech. Drsná realita mi však měla brzy ukázat, že jsem vyměnila vzácnou hodinu před skříní za hodinu na baru zbůhdarma; po rudém koberci korzovala pestrá směs od antických bohyň přes úplety z H&M až po velkou večerní od Vietnamců s plastovými perlami nalepenými do výstřihu šejdrem.

V čem se naopak nestala žádná chyba byl raut a výběr vín. Houba pozvánkami nešetřil a tak jsem se trochu strnule bavila s Lenkou a její kamarádkou z ejčár, která se snažila prolomit ledy otevřenými otázkami. Lenka naopak nemluvila vůbec a teprve po pár drincích mi prozradila, že je na lovu. Zbytečné řeči se stejným pohlavím zřejmě tedy jen narušovaly koncentraci na kvalitní výběr. Pozvání se naštěstí dostalo i naši společné známé Martě, se kterou jsme právě degustovaly moldavský Kagor a nacházely překvapivě mnoho stejných rodičovských problémů při výchově našich dětí a Martiných fenek bullteriéra. Marta je neuvěřitelně zábavná, přemýšlivá a nejvíc netaktní ze všech lidí, které znám.

„Prostě jsem jí v tom omáchala čumák“ nabízí mi pár prověřených tipů na odplenkování, když se k nám přitočí jediný Afroameričan celé párty, abych zůstala rasově korektní. Což stejně nebudu moci dodržet, jak pochopíte z následujících řádků.

„A vy se jmenujete jak?“ vpadne nám do půlky nedořečené věty a od pohledu vypadá, že se nebude chtít nechat jednoduše odbýt.
„Za á jste mi přerušil tok myšlenek a za bé je to moje velmi soukromá a choulostivá záležitost, děkuji za pochopení a nashledanou“, odpinkne Marta tenisák na druhou stranu sítě a nerušeně pokračuje o psím pomočování.  „Ale já jsem se vás zdvořile zeptal a považuji za přirozený rámec slušného chování, abyste mi odpověděla“, vrátí se jí přihrávka spolu s upřeným pohledem do výstřihu. Pičus, vyměníme si mezi sebou pohledy. Potom se Marta nadechne. „To je skandál, prošla jsem přes ostrahu a teď se snad budu legitimovat před vámi?!“ zahřímá až se zvedne pár očí od talířů se selátkem.

A tak začalo naše večerní dobrodružství s Ericem, managerem jednoho z oceněných korporátů.  „Tohle je možné v demokratickém Kongu, ale tady demokracie neznamená legitimování a genocidu poloviny sezvaných hostů “ namátkou vybírám z konverzace, nebo „šunka musí být pro váš zažívací trakt nepoživatelná. Mám skočit raději ke stolu s ovocem pro banán?“ „Ale já opravdu nemám AIDS“ zarputile se obhajuje Eric před celým barem, když se vracím z toalet.

O hodinu později se společnost rozchází, zůstává náš stůl. Eric mi se mi snaží namluvit, že děti nejsou na překážku. Plodné konžské ženy mají běžně mnoho dětí s mnoho muži, aby se udržel zdravý genofond. Když se zeptá na telefonní číslo ejčárky, uraženě se stáhne od stolu se zaťatými koutky. „Ona je lesba?“ zeptá se Lenky, která by nejraději odpověděla sedm sedm tři..., ale není tázána. Venku začíná bouřka a mě se stýská po dětech. Po jejich teplých tvářičkách usmívajících se ze snu. Jak mi mohlo ještě dnes připadat, že jsou to nestvůry z pekla?


11 komentářů:

  1. „A vy se jmenujete jak?“
    :-))
    - typická afro-zdvořilost, jak ji známe:
    "Dobrý den, jak se jmenujete, jak se máte, kde bydlíte, můžu vás navštívit, tam, kde bydlíte, proč vás nemůžu navštívit tam, kde bydlíte..."

    OdpovědětVymazat
  2. a Limoš s popelníčkem ?

    OdpovědětVymazat
  3. Liška: na druhou stranu, třeba jsme fakt nudní a studení čumáci z Evropy, co vůbec nechápou, že se dá uzavřít několikero přátelství i zásnuby jen po cestě pro noviny...

    Anonymní: Zrada, Limoše jsem neviděla vůbec!

    OdpovědětVymazat
  4. Ohledně sourozenecké rivality mohu doporučit "Musíme si promluvit o Kevinovi". Četla jsem těhotná s 2. dítětem a skoro jsem si to chtěla v 5. měsíci ještě rozmyslet. No možná jsem si po přečtení chtěla rozmyslet i to 1. dítě! Takže možná snad vlastně ani nedoporučuji... Každopádně skvěle napsaná knížka, ovšem jen pro otrlé matky.
    Catha

    OdpovědětVymazat
  5. Catho, chystala jsem se na film natočený na to konto. A ano, už jenom popisek distributora a recenze dávají tušit, že to nebude Step by Step;) Zařazuji do pořadníku knih, ke kterým se snad konečně dostanu, až děti odletí z hnízda.

    OdpovědětVymazat
  6. Prosím, co je 773? Bos.

    OdpovědětVymazat
  7. Bos. začátek telefonního čísla?:)

    OdpovědětVymazat
  8. Sourozenecké problémy se vyřeší (tedy odsunou z pohledu rodičů), je-li sourozenců více. Nejméně tři.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  9. Aha, nepochopila jsem pak ještě, zda by to číslo (své?) nadiktovala schválně jako pomstu, nebo nesprávně jiné, taky jako pomstičku, nebo zda by ho prostě ráda dala, v té houšti popisu akcí a reakcí jsem se ztratila, sorry ;-)uff Bos.

    OdpovědětVymazat
  10. Myslela jsem si, že šlo o nějaký mě neznámý kód nějaké situace, akce, paragrafu, nadávky.., asi jako 3,14ča a 69 ;-) Bos.

    OdpovědětVymazat
  11. Milane, to je nad hranice mojí představivosti a trpělivosti (nepsala jsem něco podobného před druhým těhotenstvím?)

    Bos. špatně jsem to houští proklestila. c) je správně, prostě ráda dala

    OdpovědětVymazat