Máslový koláč posledních dnů

Těžký a černý jako moje duše

dnes se ani nebudu srát s žádným úvodníkem na téma tlejících listů, světélkování v rašeliništi a jinovatky ve vousech bezdomovců. Pokud bych se probrala archívem, asi bych narazila na periodicky depresívní posty zrovna v této době. Babí léto v tahu a před námi půl roku tmy, ledových nohou v pletených fuseklích, ožmolkované svetry, svařák v termosce.

Někdo se smyslem pro bizarní humor k tomu vymyslel jako cenu útěchy Vánoce a Silvestr, v případě mých rodičů taky moje narozeniny. Jako jedinou akceptovatelnou omluvu si ale dovedu představit jen měsíc náhlého oteplení někdy v půlce ledna a vší té beznaděje, kdy v parku vykvetou macešky, člověk si zajde ráno pro čerstvé rohlíky s piknikovou dekou v podpaží a vrátí se domů večer a to ještě jen pro mikinu na tričko.

Včera jsem počítala čas, vypravit se s dvěma dětmi ven mi zabere hodinu. Hodinu zapínání patentů a knoflíčků, hodinu, kdy pronásleduji Žmura kolem křesla ve snaze podrazit mu nohy a navléct na něj punčocháče. Hodinu, kdy na konci čichovou zkouškou vyčerpaně zjistím, že musím Čičman přebalit. Když už stojíme všichni v předsíni, zarudlí a zapaření v teplých bundách, trávím další drahocenný čas argumentací na téma teplá čepice versus kšiltovka s mašinkou Tomášem.  

Hodina příprav mnohdy odpovídá času strávenému venku. Venku se totiž často zjistí, že prší, je zima, nebo se Žmurovi chce čůrat a odmítá tento úkon dělat v nepříznivých klimatických podmínkách.

Každopádně pobyt doma sebou nese i pozitivní dopady. Jako když vařím. Několika pokusy jsem potvrdila empirické pravidlo, že cokoliv hodím a nechám dostatečně dlouho v remosce, je výborné. A cokoliv, co se rodí z těsta v troubě, je přes slibné výpary a velká očekávání vždycky prohra. Navzdory chemii, fyzice i teorii relativity!

Možná je úplně špatně základní axiom: pokud jsou všechny díly kompatibilní a dobré, neznamená to filharmonii chuťových zážitků ani labužníkovu cestu kolem světa.

Posuďte sami: dóza kaštanového pyré. Lahůdka králů. Domácí máslo. Jogurt Hollandia s miliardami přátelských bakterií. Mouka s marketingovým označením Babiččina volba

Čekali byste snad od té vetché stařenky něco špatného? Přesto to musela být ona, záškodnice z plesnivé pšenice! Jablka Golden Delicious. Ale jablka necháváme mimo hlavní podezřelé, protože ta jediná chutnala... prostě jako obyčejná pečená jablka.

Hlavní ingredience jsem tedy smíchala v míse. Je to nuda, ale většina božských dezertů vzniká právě takhle. Poměry jednotlivých spoluhráčů jsem aktivně dorovnávala podle své fantazie a čistého svědomí. Protože všechny moje koláče mají zásadní handicap v kynutí, resp. v absenci tohoto procesu, flákla jsem tam pěkně celý kypřící prášek. A půlku dalšího, ať je to sichr.

Nalila jsem těsto do pekáče za užaslých výkřiků Žmura a pokladla měsíčky jablek. Chudák si myslel, že se dostaneme k finální podobě produktů od babičky.Posypala skořicí a jako invenční novinku také kandovaným cukrem. 

A vytáhla jsem starou známou. Upocenou a mastnou spolužačku nadýchaných koláčů v časopise Apetit. Ošklivku, nad kterou se Milý smiloval jen ze soucitu a nechal si ukrojit 5 cm čtverečních za bedlivé kontroly, abych mu náhodou nenadělila o pár milimetrů víc.

 „To vůbec nevadí, že to zase nenakynulo, uklidňoval mě. Aspoň to bude nešizená hutná buchta. Něco jako solidní, pevné jádro planety proti plynnému obru.“ Kámen z nerozpečeného kandovaného cukru mu zavrzal mezi zuby a mě bylo jasné, že by dal cokoliv za plynného obra s čokoládovým přelivem a šlehačkou. 

„Ptáky bych s tím nekrmil“ řekl opatrně. „Mohla bys je zabít.“

„A co ježci, před zimou potřebují nabrat“, navrhuji.

„Já bych s těmi živými bytostmi moc neriskoval. Je pěkně mastná, ale přitom tuhá a konzistentní. Co ji nastříhat jako impregnační houbičky na koženou obuv?“