Tohle není žádnej obyčejnej nanuk

Víš co bych si přála k narozeninám? Chtěla bych se opít. Spát dokdy budu chtít. Umýt okna. Objednat si long island ice tea bez výčitek, že mi bude blbě v šest ráno, až budu Čičman dělat mlíko ke snídani. Sedět v kuřácké kavárně u dvojitého espressa a číst si noviny.

Jak se můžete přesvědčit, od osmnáctin a darů materiálního charakteru jsem ušla dalekou cestu. Zato narozeninové oslavy se s přibývajícím věkem koncentrují a smršťují jako zanikající neutronová hvězda. A tak odjel v pátek odpoledne Milý s dětmi do Brna a já osiřela v bytě s rozházenými hračkami a pytlíkem octových chipsů jako jediným nutričním zdrojem na víkend, nepočítaje šumivý acylpyrin.

První chybou bylo velkolepé promo. První narozeniny po třech letech! píšu jsem do subjectu pozvánek. Vezměte sebou kohokoliv. Tím myslím opravdu kohokoliv! Omluvenky nevystavuji, pokud nemůžete – pošlete za sebe náhradníka. Zřejmě o mně máte pochyby a máte na ně nárok; přesto potvrzuji, že nejsem těhotná, ani nekojím. Vaše Psice.

Pokud by vás někdy napadlo psát podobné zhůvěřilosti lidem, kteří se půl roku těší, až se budou moci pomstít za vaši účast na jejich narozeninách, tak vás mohu ujistit, že dostanete strašně moc totožných lahví svatomartinského, mnoho lidí u stolu uvidíte poprvé a naposled a mezi zbytek neznámých ksichtů zařadíte obsluhu a ten váš v zrcadle před ucpaným hajzlem.

Přesto a proto, že jsem obesílala jen pár dnů předem, bylo setkání s některými hosty doslova haluška. Nejen díky páteční akci double vodka s redbullem, ale třeba takového Míru z Braníka jsem neviděla skoro rok. Míra to vzal navíc poctivě a jako jediný přinesl hudební nástroje, pokud mezi ně můžeme zařadit chřestidla z vydlabaných tykví. „Zmrzlina?“ zadívám se na kelímek jahodové dřeně. „Tohle“, říká Míra, „není žádnej obyčejnej nanuk. Tohle je můj kamarád Mrož“ a opatrně nadzvedává víčko. Okolní stoly profackuje čpavá vůně vysokovoltážního hulení a číšník protestně tříská objednanými nápoji o stůl.

Ostatně proč ne? Narozeniny mám jednou v roce a zrovna dneska spoustu času. Za půl hodiny se vesmír rozdělil do obrazových fragmentů jako z mušího pohledu. V jednom z oken s Mírou synchronně chřestíme před hospodou v rytmu ča-ča. V jiném přichází nová várka gratulantů a propuká zmatek v tom, kdo a kde je ksakru oslavenec. V předposledním z nich se mi číšník posmívá, když platím tři jahodové džusy a šlehačku. Konečně v posledním se vytrácím tajemněji než Hugo Haas a přicházím domů tanečním krokem a v rozšafném rozmaru krátce po půlnoci. A potom tu zbývá jen poslední záhada, protože ráno domem profukuje svěží větřik skrz vymlácené okno v mezipatře. A já se dodnes marně obhajuji, že jsem to fakt nebyla!