Cesta do města

Rasistkou proti svému přesvědčení

Dnešní příspěvek není polínkem do hranice, na které bude jednou upálen Dalibor Železný i s odstavnou kolejí Českých drah napěchovanou v řitním otvoru. Pro pochopení širších souvislostí je ale potřeba zmínit, že jsem včera podnikla romantickou cestu vlakem z rodného města. A že kvůli zbytečné desetiminutové zastávce v Rosicích u Pardubic, kde jsme mohli po celý ten drahocenný čas obdivovat zachmuřenou tvář přednosty stanice a zrezavělé vagóny za posprejovanou cedulí ŽELEZNIČNÍ MUZEUM, ujel přípoj do Prahy. A tak jsem trávila další plodnou půlhodinu na pardubickém nádraží za poslechu hlášení o zpoždění s cestujícími, kterým podle dobových kostýmů ujel vlak někdy před čtvrt stoletím.

Zpestření či dokonce relaxační zónu nabízí pardubické nádraží ve stejném stylu jako to rosické nebo libovolné krematorium. Lhostejné obličeje drážních zřízenců, kelímek s vlažným a zahnědlým obsahem z kávového automatu, dráždivý pach moči a tělních tekutin. Oproti Rosicím se však mohou Pardubice pyšnit technologickou revolucí a to bufetem přímo na nástupišti. Nabídka přesně odpovídá vašim potřebám na tomto bohem zapomenutém místě: pivo, rum, zelená. Slané tyčinky ve vybledlém sáčku a bageta, z níž vyplazuje jazyk gothaj pod plachtou zvadlého čínského zelí.

Než jsem v sobě vyřešila dilema, zda si poškrábat jícen okoralou tyčinkou nebo ověřit expiraci očkování na žloutenku A, zaplnila okénko a širší okolí bodrá žena objednávající si pivo a dvě zelené. „Pěkně do každý nohy“ přikyvuje souhlasně prodavačka v pocintané zástěře. „Jé a pivo už nestihnu, mám tady vlak“, povídá zákaznice, smete kočárek i Žmura z cesty a vřítí se do soupravy. Když se stihnu do vagónu nasoukat i já, čeká na mě volné místo pouze v jediném kupé. Sklápěcímu stolku vévodí pivo v kelímku.

„To víte, pitnej režim musí bejt“ říká zrovna snědá hrdinka tohoto příběhu, naštěstí ne mně, ale naproti sedící paní s tenkými rty staženými v tichém výkřiku. Za chvíli už telefonuje kamarádce, podle mého úsudku zřejmě hluché. „Sandro, ty nedělej, že neslyšíš! Viš kolik to stojí peněz? Už sedim ve vlaku a tady naproti má pani takový krásny koženy boty. Ty musely bejt drahy pani!“ propojuje konferenční hovor mezi kupé a žižkovskou pavlačí.

„Jsou koženkový“ stáhnou se úzké rty do vlnité čárky.

„Vypadaj uplně jako kožený, pani!“

„Ale byly levné, z výprodeje!“ snaží se solidní paní marně dostat z blahobytu střední třídy, neboť bezprostředně hrozí vyzutí a přezkoumání použitého materiálu.

Řada přijde i na Žmura a jeho angličáky. „A ty uličníku, copak to tady máš za autíčka?!“ Žmur bezmyšlenkovitě vrazí autíčka do kapes a couvá ke dveřím. Já ti je neukradnu, no to je diškriminace snad už od děti pani! Čeho se člověk nedočká!“ vyčítavě zatočí kelímkem, aby napěnila zbytek zvětralého piva.

U Kolína přijde řada na věštění z rukou. „Pani, za čtyřicet se podivám do ruky a já vám na očích vidím, že vy budete mít ke klukům i holčičku.“ (Čičman je totiž oblečená do modré mikiny po Žmurovi, díky čemuž si vyslouží i od průvodčí „dětskou jízdenku pro chlapečka, co má rád vláčky“. Odmítnu s odkazem na strach z budoucnosti a nepřesvědčí mě ani sleva na dvacku, co následuje obratem.

Houstnoucí rasistické dusno zachrání až přistupující senilní děda. Sluchově je na tom podobně jako kamarádka Sandra, takže nemilosrdně smečuje všechny pokusy o rozhovor i nabídku služeb.

Věštkyně vzdychla a dosrkla větráka na dně. Konečně bylo slyšet jen hučení vlaku. Bohužel ne dlouho.

„Pani a nechcete parfém?“