středa 6. listopadu 2013

Máslový koláč posledních dnů

Těžký a černý jako moje duše


dnes se ani nebudu srát s žádným úvodníkem na téma tlejících listů, světélkování v rašeliništi a jinovatky ve vousech bezdomovců. Pokud bych se probrala archívem, asi bych narazila na periodicky depresívní posty zrovna v této době. Babí léto v tahu a před námi půl roku tmy, ledových nohou v pletených fuseklích, ožmolkované svetry, svařák v termosce.

Někdo se smyslem pro bizarní humor k tomu vymyslel jako cenu útěchy Vánoce a Silvestr, v případě mých rodičů taky moje narozeniny. Jako jedinou akceptovatelnou omluvu si ale dovedu představit jen měsíc náhlého oteplení někdy v půlce ledna a vší té beznaděje, kdy v parku vykvetou macešky, člověk si zajde ráno pro čerstvé rohlíky s piknikovou dekou v podpaží a vrátí se domů večer a to ještě jen pro mikinu na tričko.

Včera jsem počítala čas, vypravit se s dvěma dětmi ven mi zabere hodinu. Hodinu zapínání patentů a knoflíčků, hodinu, kdy pronásleduji Žmura kolem křesla ve snaze podrazit mu nohy a navléct na něj punčocháče. Hodinu, kdy na konci čichovou zkouškou vyčerpaně zjistím, že musím Čičman přebalit. Když už stojíme všichni v předsíni, zarudlí a zapaření v teplých bundách, trávím další drahocenný čas argumentací na téma teplá čepice versus kšiltovka s mašinkou Tomášem.  

Hodina příprav mnohdy odpovídá času strávenému venku. Venku se totiž často zjistí, že prší, je zima, nebo se Žmurovi chce čůrat a odmítá tento úkon dělat v nepříznivých klimatických podmínkách.

Každopádně pobyt doma sebou nese i pozitivní dopady. Jako když vařím. Několika pokusy jsem potvrdila empirické pravidlo, že cokoliv hodím a nechám dostatečně dlouho v remosce, je výborné. A cokoliv, co se rodí z těsta v troubě, je přes slibné výpary a velká očekávání vždycky prohra. Navzdory chemii, fyzice i teorii relativity!

Možná je úplně špatně základní axiom: pokud jsou všechny díly kompatibilní a dobré, neznamená to filharmonii chuťových zážitků ani labužníkovu cestu kolem světa.

Posuďte sami: dóza kaštanového pyré. Lahůdka králů. Domácí máslo. Jogurt Hollandia s miliardami přátelských bakterií. Mouka s marketingovým označením Babiččina volba
Čekali byste snad od té vetché stařenky něco špatného? Přesto to musela být ona, záškodnice z plesnivé pšenice! Jablka Golden Delicious. Ale jablka necháváme mimo hlavní podezřelé, protože ta jediná chutnala... prostě jako obyčejná pečená jablka.

Hlavní ingredience jsem tedy smíchala v míse. Je to nuda, ale většina božských dezertů vzniká právě takhle. Poměry jednotlivých spoluhráčů jsem aktivně dorovnávala podle své fantazie a čistého svědomí. Protože všechny moje koláče mají zásadní handicap v kynutí, resp. v absenci tohoto procesu, flákla jsem tam pěkně celý kypřící prášek. A půlku dalšího, ať je to sichr.

Nalila jsem těsto do pekáče za užaslých výkřiků Žmura a pokladla měsíčky jablek. Chudák si myslel, že se dostaneme k finální podobě produktů od babičky.Posypala skořicí a jako invenční novinku také kandovaným cukrem. 

A vytáhla jsem starou známou. Upocenou a mastnou spolužačku nadýchaných koláčů v časopise Apetit. Ošklivku, nad kterou se Milý smiloval jen ze soucitu a nechal si ukrojit 5 cm čtverečních za bedlivé kontroly, abych mu náhodou nenadělila o pár milimetrů víc.

 „To vůbec nevadí, že to zase nenakynulo, uklidňoval mě. Aspoň to bude nešizená hutná buchta. Něco jako solidní, pevné jádro planety proti plynnému obru.“ Kámen z nerozpečeného kandovaného cukru mu zavrzal mezi zuby a mě bylo jasné, že by dal cokoliv za plynného obra s čokoládovým přelivem a šlehačkou. 

„Ptáky bych s tím nekrmil“ řekl opatrně. „Mohla bys je zabít.“
„A co ježci, před zimou potřebují nabrat“, navrhuji.
„Já bych s těmi živými bytostmi moc neriskoval. Je pěkně mastná, ale přitom tuhá a konzistentní. Co ji nastříhat jako impregnační houbičky na koženou obuv?“



18 komentářů:

  1. Chyba bude nejspíš mezi vařečkou a troubou:-)))
    Mimochodem, slyšel jsem strašlivou historku o paní ve třetím patře bez výtahu a dvojčatech. Nejednou se jí povedlo, že ač dvě hodiny lítala nahoru a dolů, oblíkala a zase svlíkala, ven se ani nedostali:-((((

    OdpovědětVymazat
  2. To je hrozný příběh! Ale pomalu se blížím k podobné zápletce...

    Chyba bude na konci té vařečky - v ruce, která ji drží. Babiččina volba je v tom nevinně. Ale stejně jednu věc nechápu: myslela jsem, že když to takhle přehnojím kypřicím práškem, poteče to v horším případě ze schodů jako v hrnečku vař. Co tam teda ten kypřící prášek dělá, že nic nedělá?!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě nechtěl úplně přesně uvést, kde je chyba:-)
      Nicméně - o pečení nic moc nevím, ale kypřící prášek není můj kamarád.
      Chceš ten hrozný příběh v bodech povyprávět?

      Vymazat
    2. Tak jo.
      Milá maminka to popisovala takto:
      Oblékne první nemluvně, trvá to dost dlouho (punčocháče, svetr, kombinéza, čepice atd.)
      Začne oblékat druhé. Mezitím se první posere. Takže slíknout, přebalit a znova oblíct.
      Návrt k druhému a jeho oblékání. Metitím se první pobleje. Takže převlíknout.
      Konečně oblékne druhé.
      Pak vezme první a nese po schodech dolu, kurtuje do doublekočárku. Druhé nahoře řve.
      Běží nahoru, dole první začíná řvát.
      Přiběhne a zjistí, že druhé se mezitím z řevu posralo. Běží dolu pro první, vynese ho nahoru, převlíká druhé.
      Pak s zase s prvním běží dolu, přikurtuje a běží nahoru pro druhé, běží dolu, přikurtuje druhé a v tom okamžiku se druhé pobleje.
      Takže zase oba nahoru, převlíknout, oba dolu a ven.
      Pokud se to zkombinuje ještě s hladem, ven už se nejde.
      ---------------------------------------------------
      Ještě si hodláš stěžovat na oblékání žmura a čičman?

      Vymazat
  3. Příliš řídké těsto ?
    Zvlášť pokud jsi to překypřila práškem ?

    OdpovědětVymazat
  4. Při čtení prvního odstavce jsem pochmurně přikyvovala - tma, svetr ... když tu: svařák v termosce!!!
    To je skvělá myšlenka a já mám novou termosku! Nemám svařák, ale to půjde nějak dohnat. Namísto pečení buchty ohřev vína.

    Oblékání mě nikdy nebavilo, natož oblíkat externí stvoření s malými rukávečky, kam strčím tak dva prstíčky (teď mě napadá důvod, proč vznikly Jeskyňky!).

    OdpovědětVymazat
  5. dalo to na samostatnou řetězovku: http://www.rekapitulace.cz/?p=298 a demonstruje to to, že není nic odlišnějšího, než pohledu muže a ženy :)

    OdpovědětVymazat
  6. Anonym: příliš řídké mi teda nepřišlo. Spíš takové oplácané. Jako celulitida na stehnech.

    Liška: termoska s obsahem je nejlepší přítelkyně na zimních výletech! Něco jako potkat bernardýna s plným soudkem...

    extláča: tvé argumenty zní dost přesvědčivě. Až člověku připadá drsná romantika plná těžké manuální práce přitažlivá (ale to bude tou zmíněnou absencí dětí a zvýšeným přísunem čabajky a chlastu). Ale hlavně bych se za těchto podmínek do lesa uchýlila tak ve dvaceti stupních ve stínu. Severni vítr je krutý!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. zapomněl jsem, hlavně je to změna po těch měsících vedra, potu, much a komárů

      Vymazat
  7. No jo, pečení, při vší úctě, moc nepřeje improvizaci :) ale frustraci z oblíkání sdílím, mně stačí oblíkat jedno vzteklé (stále ještě) mimino, které ještě pro jistotu nechce sedět v kočáře... Někdy jsem ráda, když je tak hnusně, že mám výmluvu ven vůbec nejít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, a já se těším, až bude Čičman sedět. Protože zatím může v kočáře jen ležet jako balík slámy a koukat se nahoru. To sice chápu, že nadšení brzy opadne a změní se to v pěknou prudu. Ale poslouchat celou procházku hrdelní zvuky, jako by byla svázaná řetězy a snažila se z nich vyprostit, taky není žádná selanka. Ještě když s ní kličkuju a běžím za Žmurem dychtícím vřítit se na odrážedle do křižovatky...

      Vymazat
    2. Nojo, taky jsem si to říkala, když viděla jenom nad sebe, ale teď... Umí to teda osladit v každém věku, ale v přímém srovnání mám asi radši zpacifikovatelné vzteklé mimino než ročku aktivně opouštějící kočár všem zádržným systémům navzdory a řvoucí jak týrané dítě...

      Vymazat
    3. Jo, to je fakt, všechno má něco. Já bych teď naopak někdy s chutí do kočáru nacpala Žmura, když se mi zhroutí v půlce cesty domů s tím, že už dál nemůže, nepůjde a nepomůže nic jiného, než ho vzít za krk nebo mu koupit "kokoládu". Když potom mají chodit, tak teprve docení kočár. Ale to je asi nějaká základní lidská vlastnost.

      Vymazat
    4. A pro Žmura by nešlo na kočárek dát ten stupínek pro mladší sourozence? Dost to pomahá s dojezdama.

      Vymazat
  8. Když malá jen ležela na zádech, dávali jsme jí v létě na břicho v položené sedačce a nadzdvihli jí tu krytku nad hlavou tak, že mohla na břiše koukat škvírou ven a ještě jí to stínilo záda a hlavičku. Musela být ale v kšírách, pro sichr.

    OdpovědětVymazat
  9. Bosorko, my máme poněkud urostlejší děti a když Žmur stál na stupínku, tak většinou taky skákal nebo dělal jiný opičince, takže kočár převracel...

    Jinak Žmur takhle na břiše jezdil s nadšením několik měsíců (i dávno potom, co už seděl), říkali jsme té poloze pilot stíhačky, jak mu vykukovala jen ta hlava. Jezdil hlavou po směru jízdy, tak jsem jen musela dávat pozor, abych s tím kočárem někde nenarazila zepředu. Čičman to vůbec nebaví.

    OdpovědětVymazat
  10. A v teplým kafi jsi to pečené cosi nezkoušela změkčit?

    Něco jako lodní suchary. I ten kandovaný cukr by se rozpustil.

    A.P.

    OdpovědětVymazat