neděle 16. února 2014

Prokletí domu Usherů

…volné pokračování zkázy naší pračky



Já jsem to věděla a vy jste to věděli. Pohřeb té mstivé ocelové stařeny nemohl proběhnout bez následků.

“Hernajs, tý se nechce” supí nad ní technik č. 1 a profesionálně odolává pokušení pořádně si do ní kopnout, k čemu bych ho ostatně s radostí povzbudila. Po souboji gladiátorů pračku odtáhne z bytu a podle těžkých úderů o síle zemětřesení na Haiti ji pustil ze čtvrtého patra po schodišti s nadějí, že případní svědci nestihnou ani překvapeně hlesnout a a nezůstane po nich víc než pocákané zábradlí od krve.

“Chcete si to tady nějak uklidit?” zeptá se mezitím opatrně technik č.2. Kuchyňská linka je rozšklebená jako otevřená ústa po vytrhnutém zubu. V mezeře leží v mnoha letokruzích špíny stará poštovní známka s Havlem, magnety z lednice, které se záhadně ztratily před dvěma lety, když začal Žmur chodit a pár zaschlých těstovin. “Na to se asi vykašlem”, mávnu rezignovaně rukou, protože je stejně zavřený přívod vody. Technik souhlasně pokýve a špína v během vteřiny zázrakem zmizí pod novou pračkou.

“Já vás nechci děsit”, říká, a už mi hlavou lítají katastrofické scénaře jako “ale vy už nikdy v životě prát nebudete”, nebo “je tam líheň škorpiónů a jeden z nich vám právě leze po rameni”.

“Já vás nechci děsit, ale ta vodovodní baterie, ta je úplně na vodpis. To je skutečnej technickej zázrak, že něco takovýho ještě funguje”, ohmatává ji a určitě by ji rád viděl ve své archivní vodovodní sbírce z dob napoleonských válek. “Domluvím se s majitelem”, slibuji, ale už vidím jeho šetřílkovské oči, jak mu v nich naskakují čísla a faktury.

“Tak jo, ještě zapnu tu vodu”, rozloučí se, vypáčí v koupelně plastovou tabulku a v zející černé díře otočí kohoutkem. “Co je tam, mami?” stoupá si Žmur na špičky, protože instalatéři jsou pro něj daleko větší povyražení než Mikuláš s bandou belzebubů dohromady. “Tam žijou trpaslíčci a musíme být potichu, abychom je nevzbudili”, odpovím a zavřu dveře.

“Mami, a to nám to tu pěkně tape, viď?”, rozplývá se Žmur s neskrývaným potěšením. Z kohoutku odkapává po straně voda. Volám majiteli a je to úplně do puntíku, jak jsem předpokládala: dvacetkrát musím vyvracet podezření, že neumíme správně manipulovat s kohoutky, což mě jako dospělou svéprávnou osobu s volebním právem trochu uráží a dvacetkrát opakuji slova technika, přičemž v každé verzi přidávám odhadu věku a sešlosti přístroje o pár let navíc. Výsledkem obchodního jednání je, že baterie zůstává zachována pro příští generace a majitel zakoupí rozbočku kohoutku, kterou nainstaluje osobně, aby se ušetřilo za instalatéra.

Do té doby si máme přívod vody do bytu pouštět a znovu uzavírat, kdybychom se snad marnotratně rozhodli napít, spláchnout nebo umýt děti. Večer tedy s Milým stvoříme africký vodovod: na kohoutek je navázaný hadr na podlahu obtočený konopným provázkem jako nestvůrný sloní chobot, který svádí rozbouřený Nil do řečiště v dřezu. Koryto zpevníme rozřezanou pet lahví. A voda teče.

“Žmuríku, co tady děláš?”, ptám se, když si jdu umýt ruce. Na záchodovém prkýnku leží talíř s nedojedenou večeří a Žmur něco strká do otevřené díry s přívodem vody. “Klmím tlpaslícty”, odvětí pohotově a mně dojde, že to něco je chleba s máslem a šunkou.

Další den se staví majitel s kohoutkem. “Já vás nechci děsit”, povídá, “ale všimli jste si té vlhké skvrny na zdi chodby? Jako by vám teklo pod vanou…”

Pokud byl náš plán odstěhovat se po dlouhé měsíce málo výrazný a snadno proměnlivý, právě teď dostal jasné kontury. Dřív, než přijdou monzunové deště, v kuchyni vyrazí první kapradiny a zazděná šunka s máslem se začne kazit.




11 komentářů:

  1. lhát dětem má svá úskalí :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jestli si matně vzpomínám, dům Usherů nedopadl nijak valně a zmizel v bažinách, takže bych se stěhováním neotálel:-)

    OdpovědětVymazat
  3. extláča: lhaní, jaké lhaní? kdo říkal, že trpaslíčci neexistují?:)

    sejra: bažina začíná vyrůstat za kuchyňskou linkou. Je jen otázkou času, kdy si první živé druhy začnou sahat pro jídlo na sporáku.



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cokoliv, co by mi sáhlo na jídlo na sporáku, se zlou by se potázalo!!!

      Vymazat
  4. ne v okýnku pod vanou !

    OdpovědětVymazat
  5. Sejra: dokud to nepůjde po nás, jsem schopná to tolerovat. Od časů, kdy jsme chovali (laboratorní) potkany jsem zvyklá na všechno - překousaný kabely a bobky jako záložky v rozečtených knížkách.

    extláča: a odkud se podle tebe berou příjmení jako Vaníček, Vaněček nebo Vaněk? Od skřítků podvaníčků!

    OdpovědětVymazat
  6. zazděná šunka může zle zmutovat, to je známá věc...a věci jako Cthulhu jsou pramálo vítaným doplňkem radostného domova!

    OdpovědětVymazat
  7. My měli skřítka Kapesníka, bydlel v šuplíku s kapesníky a jeho existenci považuju za významné obohacení svého života. Od sedmi let už si s ním nepíšu - zjistila jsem, že má stejný rukopis jako nejmenovaný člen rodiny a tím se proflákla celá taškařice, která musela působit velkou zábavu rodičům po několik let.
    Ten skřítek s námi jezdil i na chalupu, takže tlpaslícty si můžete klidně vzít s sebou, jestli se přestěhujete, a pokračovat v krmení tam.

    OdpovědětVymazat
  8. Liška: no a vidíš ! skončilo to na PT výcviku! ;)

    OdpovědětVymazat