Nokia: Cesta do pravěku

Před týdnem jsem ve stejnej den ztratila klíče a podělal se mi mobil. Nechci, aby to vyznělo, že jsem negativistka, ale ten den měla zrovna přijet Gábina a čekat nic netušící návštěvu bez klíčů a bez telefonu je v dnešní době bráno jako poděl na hosta s jasným záměrem nechat ho bloudit po nebezpečné metropoli napospas výprodejům spodního prádla, prodejcům Strážné věže a naháněčům do bordelu. Aby toho nebylo málo, tak se Gábině po náročném vlámání do našeho příbytku ztratil pes (v Karviné), takže jde zřejmě o prokletí překračující hranice středočeského kraje. 

Klíče se našly (v kapse Žmurovy bundy), pes se našel (v Polsku), jen můj podělanej mobïl zatrvrzele trval na své vadě a odjel na měsíc do křemíkových lázní v autorizovaném servisu. Nafasovala jsem od M. starou Nokii, na kterou si chodí hrát hada půlka oddělení Korporátu a vážně uvažuju o jeho zpoplatnění, zvlášť pro kolegy, co si na něm po mnoha letech abstinence obnovili závislost. 

Pokud se ukáže, že lze jeho používání monetizovat, zdaleka to vynahradí úvodní hodiny utrpení, kdy jsem ho při psaní SMS ze zvyku naklopila naširoko, nebo se chtěla podívat na mail. A víte co? Po pár dnech si začínám, zatím potichu a nesměle, přát, aby se můj nevděčnej Samsung dostal v servisu pod ruku psychopata, co mlátí ženu, když není teplá večeře, do práce chodí imrvére se zbytkáčem a má amputovanou ruku od nehody na hárleji, takže mému přepíčeně choulostivému Samsungovi při pokusu o opravu nevratně zryje sklíčko pirátským hákem, co má přidělanej místo protetický ruky. Nebo že s ním bude tentýž opravář mobilních zařízení na toaletách masturbovat nad fotogalerií, kterou jsem si před jeho neohlášenou klinickou smrtí samozřejmě nestihla vymazat a sklouzne mu z toho lepkavýho pirátskýho háku rovnou do hajzlu. 

S Nokií si od svého věku na občance odečtete patnáct let. Nikdy vás vyčítavě neupomene na narozeniny člověka, o jehož existenci nejste zdaleka přesvědčeni a nevysírá dalšími otravnými statusy z Facebooku. Jestli vám někdo něco chce, tak si pěkně zavolá, nebo pošle esemesku, žádný podvádění přes Whatsapp. Fotky jsou takový, jako je svět okolo vás. Skoro. Jestli máte vyblitou pleť a náběh na kruhy pod očima, tak je budete na fotce z Nokie vypadat jako namodralý delfín s rozpitými kaňkami místo očí. Cuká vám ruka pod dychtivou touhou vědění, co se stalo za posledních deset minut na lidovkách, nebo kdy jede tramvaj? Po pár trýznivých pokusech dobýt zkrachovalý WAP portál zůstanete stát na zastávce a v lepším případě se dozvíte novinky posloucháním cizích rozhovorů. V horším případě stojíte na zastávce jak svatej za dědinou a díváte se spolu se svým hloupým telefonem na to, jak všichni zírají do svých chytrých telefonů. Vy se do svého dívat nemusíte, protože esemesku vám dneska už nikdo kromě přání k svátku od babičky nenapíše a prohlížet zrnité fotky omrzí, stejně jako poslouchat dvanáct vyzváněcích tónů pořád dokola. 

Ale aspoň vás hřeje baterka v kapse, kterou jste nabíjeli naposled před týdnem. Stejně jako fakt, že si vaše děti se špatně skrývaným pohrdáním přestaly půjčovat telefon na hraní her. Venku začíná jaro, ze kterýho máte mnohem víc než fotku na Instáči. V záplavě endorfinů jsem se rozhodla eliminovat další elektronická zařízení, ale v rozletu mi brání nedostatek materiálu. Televizi nemáme a „notebook už starej a hnusnej máš“ kroutí zamítavě hlavou M. Tak si zatím teda jen plánuju, co všechno už rozhodně nebudu dělat s nafučeným Samsungem, až se mi vrátí popraskaný a navlhlý z opravy. Co se týká pokroku, oproti Nokii bych ráda využívala jen jinou vyzváněčku. Zkontrolujete mě za měsíc, žejo?