Sejdeme se na hřbitově! (bláznů)

Odjakživa jsem měla ráda hřbitovy. Máma dodnes vzpomíná, jak jsem za ní chodila ještě jako oplácané batole a sice netloukla hlavou o dlaždice ve snaze vynutit si návštěvu hřiště jako to dělala Čičman, ale s mrazivou trpělivostí trvala na tom, že spolu půjdeme „na hloby“. Jestli převtělování opravdu funguje, nepřekvapilo by mě, kdyby se v mé karmické linii vyskytovali vykradači hrobů, nebo upíři. 

Úplně nejlepší bylo, pokud se mi podařilo mámu zdržet na hřbitově do tmy, když se všude okolo rozsvítily svíčky jako ve vlastním městě ve městě. Se stejným dychtiivým nadšením jsem v noci na hroby tahala v šestnácti i svýho tehdejšího kluka Máru. Dodnes mám podezření, že do toho šel jen pod představou obskurního sexu. Na ten stejně nedošlo díky společnému masívnímu zvracení po domácím odvaru z makovic (zrovna jsme oba procházeli psychotropním hledáním své vlastní identity). Odnesla jsem z toho hned několik užitečných zkušeností: třeba že pro mě není dobré opium, ani sex na hřbitově a už vůbec ne sex s Márou, čímž se náš křehký čtrnáctidenní vztah utrpěl poslední ránu do zátylku a jeho fotku jsem rituálně spálila nad záchodem zapalovačem, co jsem švihla tátovi.

Naštěstí to nepoznamenalo můj kladný vztah ke hřbitovům. Dodnes mám ráda ten náš na Maloměstě. Hrob se sochou Ikara, pod kterým leží pilot havarovaného letadla i zadní neudržovanou plochu přecházející do lesa, kde jsou orezlé kříže vojáků z první světové. „Mrtví ti neublíží, dávej si pozor na živý“, říkala vždycky babička, když na vojácích sbírala netknutou úrodu křemenáčů a polohříbků (a možná přitom myslela na všechny rituálně spálené podobenky mých chlapců).

Takže když jsme s Marťou a psem plánovaly náš další výlet do starých Bohnic, na tenhle krchov jsem se těšila jako hipster na novou kavárnu. A nezklamal mě!

Vypadá to, že základem pro návštěvu jsou zimní měsíce, protože po pár reportážích Blesku s perexem „Šok! Nejtajemnější místo ve střední Evropě objeveno!“ tady i v přízemním mrazíku najdete překvapivě dost nažhavených ghost busters. U brány míjíme pár z nich. Všichni se spokojeně usmívají, bledá jako zakopaní místňáci je jen jediná slečna z hloučku. 

Po průchodu se s Marťou navzájem čeknem. Obě se cítíme úplně stejně jako pár metrů před branou. Jediné známky paranormální aktivity vykazuje fena Kyra. Neposlouchá a obíhá hřbitov ve zmenšujících se kruzích. „Kostičky fuj!“ zařve na ní Marťa, když se staví do pozice hraboše nad jedním z kopečků. Sice je nám fajn, ale zase ne tak moc dobře, abychom Kyře tahaly z huby kusy umrlců a nenápadně je po ní zastrkovaly zpátky do hlíny. Hrabat je tady rozhodně co: ve třech vrstvách více než 4.000 těl pohřbených od založení ústavního hřbitova v roce 1909 až do jeho uzavření v padesátých letech. Viděli jste Shutter Island? Na tenhle film jsem si tady vzpomněla hned několikrát. Břečťan, kam se podíváš. Je zvláštní, že mimo hřbitovní zdi po něm není ani větvička.

Kyra jde radši na špagát a my míříme k polorozpadlé budově márnice. Pořád se bojím víc toho, že mi přistane rozpadající se krov na hlavě, než temných sil, ale už se přistihnu minimálně u toho, že se něčeho obávám. Nebo? 

Jihozápadní roh, nejobávanější místo celého hřbitova. Tam, kam se kněží obraceli zády, jsou hroby údajných sebe/vrahů. Kyra se rozhodne vyrobit z nás siamská dvojčata a nerozlučně nás omotává vodítkem k sobě za srdceryvného kňučení. Pokud chcete někoho nenápadně sbalit, tak si sem rozhodně vezměte psa. Jen bacha na norníky. My se radši rozmotáme, kdyby bylo potřeba rychle odsud vysmahnout. Spontánně zrychlíme krok k mohyle. 

"Tak co?" ptá se Marťa. Já cítím tlak od levého ramena dolů k srdci, jí něco potutelně píchá ze zad do žeber. Na hlavní cestě je nám fajn, ale ke zpěvu a tanci to teda úplně není. Tak si masochisticky dáme ještě několik koleček. A buď jsme sugestibilní labilky, nebo na tom rohu a jediném zbylém náhrobku se jménem Maria Tuma prostě je něco divnýho. Kyra si myslí to druhý. A mě se zase podruhé vybaví Shutter Island.

Když sedíme v suchu a teple v hospodě naproti léčebně a dáváme si zaslouženou Plzeň a smažák, zaslechneme od vedlejšího stolu nepěkné věci o „starý Tůmový“. Pak se na nás osočí zachmuřelej chlápek od stolu, že ho ten nás pes určitě pokouše (u toho byste se nejvíc bavili, kdybyste Kyru znali – to už vás víc pokouše zlatá rybka v při čištění akvária). Takže jestli skrz toho kousavýho čokla nechceme vypadnout. Děkujeme, nechceme. To si vzpomenu na Shutter Island potřetí. Někde si nemůžete být stoprocentně jistí, na který straně vlastně jste. Třeba právě v Bohnicích.

Opuštěná místa: Hřbitov bláznů