Máte nějakýho kamaráda úplně mimo
všechny kategorie? Pro mě je to Houbič. Známe se 20 let a naše první setkání
bylo předurčující. Poznali jsme se v brněnským klubu pod jedním stolem.
Tenkrát jsem ještě kouřila,
stejně jako kouřili (skoro) všichni a (úplně) všude. Když jsem se sklonila pro
spadlý zapalovač, zjistila jsem, že pod stolem už se jako v paralelním světě
za zrcadlem pohodlně rozvaluje Houbič. Taky vám to připomíná Alenku v říši
divů? Povídali jsme si pod tím stolem asi hodinu a od tý doby jsme byli nerozlučná
dvojka. Jako Asterix a Obelix. Nebo jahody se šlehačkou. Oba jsme v tý době
hledali vztah, ale naštěstí jsme měli odlišnej vkus na kluky. Taky jsme byli nastejno
buď v depresi nebo bezuzdným stavu nadšení. A bez peněz. To jsme byli
pořád – tahle křivka nebyla sinusoida, ale záznam srdeční akce marně resuscitovanýho
nebožtíka.
Prostě ideální spolubydlící za dalších
pár let v Praze. Myslím, že je to právě Houbič, kterýmu Em může poděkovat
za to, že moji tepovou frekvenci nezvedne ohrnutej roh koberce nebo obtisk
skleničky na stole. Vsuvka. Strašně dlouho jsem si myslela, že tohle je o nás
ženách jen pomluva. Že nám vadí tyhle blbosti. Pak jsem se ale seznámila se
Světlanou, která mi barvitě líčila, jak se musela rozejít s nadějným partnerem,
protože seděl na špatný straně gauče a KOLEČKOVAL skleničkou. Konec vsuvky.
Já jsem měla na spolubydlení dost
drsnou školu, kterou vystihuje jediný základní popis našeho útulného bydleníčka
(nemám ráda zdrobněliny, ale tady nemůžu jinak): garsonka 16 m2. Jednou u nás spal Houbičův kámoš a poblil se nám
pod polštáře a někdy u nás záhadným způsobem spalo 5 dalších lidí a místo pokrývky
používali ručníky.
Od tý doby jsme s Houbičem vyrostli
a zbohatli, ale nějaký sinusoidy zůstávají pořád stejný. Dokonce i ty pracovní.
Oba s Houbičem pracujeme v korporátech. V odlišných, navzájem
nepropojených odvětvích.
Díky tomu jsme zjistili, že
všechny korpoše ovládá jedno židozednářský spolčení. Byl to pro nás stejnej
šok, jako když játra a ledvina zjistí, že za jejich orgánový tuk může mozek,
který ovládá úplně všechno a posílá jim tam bůček a panáky. Začalo to maličkostma,
jako jsou ovocný dny.
A skončilo to mega kampaní na firemní
diverzitu. Žádný ageismus, sexismus a už vůbec body shaming. Never! V rámci
korporátu jsme všichni asexuální bytosti v jednom neurčitém věku, pohlaví
a orientaci. Něco jako polštáře nebo mraky. Spolupracuj s bližním svým a
hlavně se ho nesnaž jakýmkoliv způsobem označit. Nebo nedejbože popsat!
V praxi by to mohlo vypadat
asi takhle: „Kdo z nich je můj šéf? Ém, je to ta lidská bytost u okna generující
kontingenční tabulky a databáze.“ V bezpečí jste navíc jen jako
bezpohlavní účetní, jakákoliv jiná pozice vás postaví do rozhodovací paralýzy. Finanční
auditorka na prasáka vyřvává do světa, že jde o ženu. Což ovšem nevyloučí možnost
urážky, když ji nazvete auditorem.
Od tý doby si s Houbičem voláme
a oslovujeme se „Ahoj stará milfko!“ nebo „Čau tlustá buzno!“ za
což se jednou Houbič urazil, ale jen proto, že po zápalu plic shodil 10 kilo a
trval na tom, že příště musím použít ještě hanlivější variantu s bulimikem.
Většinou jsou tyhle telefonáty
hrozná ostuda, protože Houbič má kromě smyslu pro urážky taky šestý smysl pro
načasování. Volá mi zásadně, když jedu v přeplněným metru nebo busu, a navíc
hrozně řve. Takže je to zároveň takový mindfulness meditační cvičení na pocit
hanby a vyloučení ze společnosti. Což je mimochodem jeden z nejsilnějších lidských
strachů vůbec - schválně si to vyzkoušejte,
jak nepříjemný to je jen na blbý palubě mětskýho autobusu.
O to víc pak překvapí, když se
pán na sedadle vedle mě začne nekontrolovatelně třást v poctivě tlumeném
smíchu. „Promiňte, že poslouchám cizí telefonáty“ řekne ten pán
přidušeně, „ale to je úplně jak u nás v práci!“
Tak, a je to potvrzený. Vidíte, k čemu
nás korporátní monstra donutili? Je tady ještě někdo, kdo začal kvůli svému
zaměstnavateli nálepkovat? Sdílejte, než to smažou!