Poltergeist a plumbergeist

 

Znáte ty zlý znamení, který se typicky dějou během expozice v horrorech? Rodina sedí u večeře, nenuceně probírá hluboká témata (co bylo ve škole nebo kdo zase zapomněl vynést koš), když se najednou s démonickým lupnutím roztříští zrcadlo na milion malých kousků. A je to jako s pornem: víte, že tahle trapná předehra končí a odteď půjde jen do tuhýho.

Vždycky jsem to považovala za trapárnu, protože komu z vás se tohle reálně stalo? Pak se to prý stává, když umře nějaký člen rodiny. Jenže když u nás (klepu do dřeva, dávno) umřela naposled babička s dědou, tak tenhle typ posmrtného humoru úplně postrádali. Anebo nevěděli jak na to. Jenže ani prababička-spiritistka, která už zaživa dávala velké naděje na nezapomenutelnou show, se po smrti nevycajchnovala ničím jiným, než že po ní zbyly spálený buchty v troubě. Trefil ji při pečení šlak a zbytek rodiny málem vyhořel, protože s tímhle exitem prostě fakt nikdo nepočítal.

No a pak přišel poltergeist, nečekán, nezván, k nám. V úplně obyč datum a obyč hodinu. Prostě se v úterý v 10 ozvala rána jak svině a implodoval nám sprcháč. Normálně se z něj bez jakýkoliv pomoci zvenčí vysypalo sklo. Dovnitř, po celý koupelně, až do kuchyně to ty malý posraný úlomčičky tříštivýho skla zvládly dolítnout.

Když pomineme zneklidňující otázku, jak je možný, že jsem v něm v tu chvíli nestála já (protože všechny zlý věci v naší domácnosti jsou většinou spojený s mou přítomností), zůstaly praktické otazníky: Dá se to spravit? Kdo to udělá? A za kolik?

Jedno po druhým: nedá se to spravit, protože tenhle bazmek se už ani nevyrábí. Takže ano, budeme vlastníky novýho sprcháče a nebudeme veselí uživatelé jako z reklamy, protože teď už víme, že se tahle věc může kdykoliv bezdůvodně vysypat znova. Jak máte pak ksakru věřit tomu, že aspoň něco ve vašem životě je stabilní?

Za třetí, je potřeba sehnat někoho, kdo vám to udělá. Protože i když Em umí spoustu věcí a já nic, na kout jsme si ani dohromady netroufli. Já si troufla jen na obvolávání pražskejch instalatérskej kartelů:

Instamafie č. 1: „Zavolejte si za tři tejdny, máme toho moc.“

Instamafie č. 2: „Právě se věnujeme zákazníkům, kteří se dovolali před vámi. Naše operátorka se vám brzy ozve zpátky.“ (NIKDO už NIKDY nezavolal, takže si připadáte jako ošklivá holka po záchodovým sexu v klubu).

Instamafie č. 3: „Skládat sprcháč, jo. Heh. Tak to je teda pěknej voser, to vám povím. Mravenčí práce, takže si to taky necháme zaplatit, to vám říkám dopředu. Počítejte 12 tisíc a možná něco navíc, až TO uvidíme.“

Takže jsem napsala jsem zoufalou prosbu na Malešickou partu, i když by bylo možná rozumnější napsat na Vymítače ďábla nebo nějaký podobný facebookový skupiny. Ozval se Igor a Charlie. Igor nazýval už ve zprávách náš starej sprcháč jako „trosku“, což ve mně vyvolalo rozpaky nad tím, jak by oslovil mě, až se poprvé uvidíme. Charlie byl charliemantní, kompetentní a řekl si ve srovnání s instalatérskou mafií i poloviční výpalný.

Jenže. Poprvé měl Charlie přijít ve čtvrtek. To ráno nemohl, protože problémy s děckem ve školce. V pohodě, to známe všichni. Odpoledne ne a ne přijít žena jeho žena z práce. Začali jsme mít jedno velký déjà vu z rekonstrukce bytu, kdy byli všichni domluvení řemeslníci náhle nezvěstní.

Pak měl přijít v sobotu mezi 8-9. V 9 nám psal, jestli může přijít v 8. „Jako před hodinou?“ zeptala jsem se překvapeně. „No jako zítra v 8,“ odepsal.

Dneska ráno se Charlie probudil v půl 10 a rovnou nám napsal, že to moc nevidí „protože mu to překazilo počasí.“ Jako chápu, slunečnou neděli si nechceš podělat prací.

Takže jsem se smířila s verzí, že příštích 10 let budeme mít doma sprcháč zalepenej pytlem na odpadky jako teď. Je to vlastně designový, funkční a na nikoho kvůli tomu nemusíte být nasraný. Nezbývá než doufat, že nám neimploduje taky trouba, pračka a lednice, protože určitý problémy igelitem a izolepou prostě nevyřešíš.