Válka s Větrákem

 

Mám jeden divnej pracovní návyk, kterýho se nedovedu zbavit. Když píšu něco na klávesnici, fakt do ní buším. Něco jako ten gif s opičákem. Prostě čím důležitější je to sdělení, tím víc je potřeba zatlačit na písmena, aby to se stejnou prioritou dolítlo i na druhou stranu. To přece dává smysl, žejo?

Giphy.com

Bych se skoro vsadila, že to i funguje, ale má to pár technických nedostatků. Jedním z nich jsou přecitlivělý kolegové na zvukový vjemy, takže uprostřed mýho epickýho sdělení a naprosto soustředěnýho flow začne většinou někdo hulákat „zase do toho mlátííííííš!“. Druhým nedostatkem je HW. Je to něco podobnýho jako když po týdnu reklamujete žraloka na botě a prodavačka vám řekne, že to nejde, protože „tohle je společenská obuv, se kterou se nesmí chodit venku.“ Jako na co tyhle boty teda konkrétně jsou? Na nošení ve značkových kabelkách? Na vození v kočárku?

A stejný je to s klávesnicí mýho noťasu. Empiricky jsem si ověřila, že používám nejčastěji písmeno „N“ (to jsou ty moje důrazný zápory…) protože se mi z tý notebookový klávesnice normálně vylomilo a zůstala po nich smutná díra jak po zubu pacienta s počínající parodontózou.

takže zadám novej miliontej service desk do našeho help desku, kterej mě pokaždý jen nasere, což bezpochyby platí vice versa. Normálně začínám mít taky podezření, že na mě dedikovali za trest nejhoršího ajťáka z celýho korpoše, kterej se jmenuje Marek Větrovský. 

Mr. Větrovský je podle mě nějakej hacker puštěnej z kriminálu na podmínku, ale bohužel rozhodně nevykazuje nějakou známku podřízený ochoty a empatie. Přičtěte k tomu, že jsem zdrojem nejbanálnějších a nejzákeřnějších chyb systému – při jednoduchých operacích jako je změna hesla mi většinou naskočí tovární nastavení, implodují Windowsy, na černý obrazovce začne blikat pentagram a v Africe vypukne epidemie eboly.

Když tohle všechno poctivě zaznamenám do chybovýho ticketu, Větrák mi na to napíše, že jsem zadala špatně login. Je vychcanej, žádný zkoušela jste vypnout a zapnout. Dobře ví, že nezkoušela, ale napíšu, že mám zrestartováno. 

Tohle mě ale ještě dovede zabavit, takže se znova přihlásím pod stejným loginem, udělám z toho print screen a pošlu to zpátky.  Větrák mi mezitím vygeneruje tři nový hesla, který nefungujou. Tím oba zabijeme hodinu drahýho času placenýho korpošem a jdem s kolegy na obídek si na sebe navzájem postěžovat. 

Od tý doby, co v service desku přibylo tlačítko „urgovat u nadřízeného“ mám možnost zapnout v týhle mikrohře režim TURBO a jen těžko byste u nás v korpoši pohledali někoho, kdo má u Větráka v šuplíku woodoo panenku s mou fotkou staženou z intranetu. Fakt myslím, že ji tam má. Jinak by mi to Nko možná ani nevypadlo.

Ale vypadlo, takže jsem zadala novej ticket a jen se děsila, že tenhle typ chyby si vyžádá naši první fyzickou interakci, až mi tam bude Větrák fyzicky vkládat nový písmeno a u toho mbě polije ksicht kyselinou. Větrák měl z mý osobní návštěvy na IT oddělení asi stejně pohostinný pocity, protože přehodil můj požadavek na zpracování externí firmě.

Uběhly krásný dva týdny, kdy jsem dvakrát neodolala tlačítku TURBO, protože Větrák zarputile nereagoval na zprávy v helpdesku ani maily. „Čekám na nabídku dodavatele“ napsal mi pak suše na jednu obzvlášť emoční intervenci o vypadlém centimetrovém kousku plastu.

V pátek mi Větrák poslal nabídku dodavatele. Po třech týdnech. Náhrada za moje vypadlý písmenko by byla z platiny nebo možná z klu jednorožce, protože externí dodavatel za něj chce 3.500 CZK. 1:0 pro Větráka, ale víte co? Jedna prohraná bitva ještě nedělá prohranou válku. Psice strikes back!