Dermadetox

 

Už od 15 jsem měla hnusnou pleť. Fakt. Zvyknete si na to jako na všechno, ale do za celej život vás to stojí spoustu peněz za nový výkřiky dermokosmetiky a bio ezo esence z grónskýho lišejníku.

Jediný období, kdy jsem měla pleť jako běžná korejka v katalogu k-beauty, bylo těhotenství. Jenže tím si zářivej vzhled taky nemůžete udržovat věčně.

Takže jsem si na svý pubertální akné minimálně přes menses zvykla a krmila svůj mozek útěchami, že jsem sice zrůdička, ale na mastný pleti je míň vrásek a že jebáky vizuálně omlazují, ale pak se mi někdy před měsícem udělala. Periorální dermatitida. Představte si to jako když bojujete proti krtkům, ale pak vám na zahradu vjede hydraulickej bagr, kterej vám do pár dnů udělá z ksichtu kolem pusy něco jako demoliční suť po hloubení tunelu Blanka. Jakože cože?

To už mi připadalo fakt docela nespravedlivý a vyžadující profi zásah. Doktorka mi na to poradila Jarishův roztok a zinkovou mast. Obojí úplně na nic. Ponořila jsem se do internetů a zjistila, že tímhle pahnusem lidi trpívaj měsíce a dlouhý roky. Normálně maj svý skupiny jako modeláři a ukazujou si tam svý pěstěný ekzémy.

Na čem se bohužel skoro všichni periorálkáři shodnou, je změna stravovacích návyků. Skoro to vypadá, že si můžete vybrat, čeho se vzdáte: někdo nejí bílou mouku, někdo cukr, někdo nepije alkohol a peripoustevníci (a není jich málo) nejedí a nepijí skoro nic. Každej vám přitom přísahá na vlastní jebáky, že zrovna ta jeho dieta a krémíky jsou to pravý.

Já jsem se rozhodla vyřadit cukr, protože mi to ze všeho připadlo jako nejmenší zlo. Zkoušeli jste to někdy? Je to asi tak snadný, jako když se Kurt Cobain rozhodne seknout s herákem.

První dny jsem měla jen chutě. Vidíte ten zkaženě lákavej cukr úplně všude. Všímáte si. Třeba toho, že úplně všichni lidi kolem vás do sebe jakoby nic hází koláčky, čokošky, perníčky, tyčinky, limošky a coly, zatímco vy si nedáte ani blbej ochucenej jogurt. Jíte kila mandarinek a tváříte se osvíceně jako Helena Houdová u vaginálního mappingu, jenže vevnitř cítíte jen bolest. Periorální dermatitis se tváří naprosto nezúčastněně.

Tohle odeznělo zhruba po týdnu. To už se na lidi s pusou od čokolády tváříte jako Helena Houdová, která zjistila, že se může vaginálně mapovat i za pomocí vibračního vajíčka. Je to vlastně o kousek svobody víc: dlouhý odpoledne v práci už vás najednou nenutí postávat před automatem v rozhodovací paralýze, jestli si za vydělaný drobáky koupíte plechovku RC coly nebo kofilu. Uděláte si zelenej čaj v kuchyňce zadax. Dermatitis se lepší!

Čtrnáctej den byste se měli tvářit jako Helena, která si v Zásilkovně vyzvedává půlmetrový balíček ze sexshopu, ale je tu zvrat: na ksichtě se vám vyseje nová generace obzvlášť hnusný dermatitidy. Máte náladu tak akorát na to, abyste vtrhli do cukrárny s hysterickým výkřikem „tohle je přepadení“ a zabořili si hlavu do toho největšího máslovýho šlehačkáče ve vitríně. Všichni lidi, co žerou sušenky namazaný nutelou maj hezčí pleť než vy a život je nespravedlivá svině.

V takovýmhle rozpoložení jsem vtrhla do lékárny a ignorujíc předraženou francouzskou dermokosmetiku jsem si nechala od lékárnice poradit prostředek na bázi ropy za pár korun s obsahem ichtyolu. Je to game changer.

Už jsem vám vyprávěla o svý posedlosti na vůně. Tohle voní přesně jako když šlápnete do čerstvýho asfaltu, kterej se roztéká v prachu silnice za horkýho srpnovýho podvečeru, když zapadá slunce a vedle v křoví cvrčí cikády. Je vyrobenej z pravěkých ryb vyčiněných kyselinou sírovou a zneutralizovaných amoniakem. Možná je prudce toxickej a způsobuje neplodnost vodních živočichů, ale víte co? Já se ho už nikdy nevzdám. Vytáhl mě z nejhoršího do tří dnů. Nechci tady dělat reklamu zadax (a taky nejsem přesvědčená, jestli to fakt není overkill), ale jestli máte někdo seriózní problém jít s kůží nejen na trh, ale vůbec ven, tak si pište o název na mail.

No a ten cukr pořád držím. Chat gpt další milník slibuje až za další 3 týdny, kdy se můžeme všichni zaradovat z mé zvýšené neuroplasticity a sníženého prahu na dopamin. Stay tuned a uzavírejme sázky!

Fight club 1: Sekta

 

Jestli si myslíte, že život improvizátorky je jen tleskání do rytmu na tréninzích a na vystoupení s šišlavýma dětma, tak se škaredě mýlíte.

Zrovna teď vyšíváme na novým představení, který potřebuje mít ve svým settingu nějakou komunitu. Dobrovolnej hasičskej sbor, policejní služebnu v sudetským zapadákově, maloměstskou nemocnici, nebo třeba (wait for it) sektu.

Sekta nás dost zaujala. Spousta z nás totiž zná osobně nějakýho hasiče, doktora i policajta a víceméně šlo o normální lidi. Ale kamarádi-sektáři jsou stejně nedostupný, jako se nikdo nekámoší s Taylor Swift. Jaký teda jsou? Psychopati, ovečky, mesiáši, anebo (wait for it) taky úplně normální lidi?

Na rozdíl od backstage, kam vás Taylořini bodyguardi prostě nepustí (a ne, fakt si vás ani nevybere v hledišti), třeba k takovým jehovistům se můžete snadno infiltrovat.

S Markem a Tomem od nás ze skupiny jsme si pro tyhle experimentální účely vybrali pravidelný náboženský shromáždění Svědků Jehovových. „To už jste třetí, co tenhle týden volá, přijďte, přijďte,“ neskrývá své radostné překvapení kazatel Míťa, kterýho později přejmenujeme na Vymíťače. Nedivím se-celej rok honíte ovečky po ulicích a dolejzáte za nima domů jak zoufalej fanoušek Taylor Swift a pak vám tři ovce vlezou přímo do nory? Hallelujah!

Na tyhle srazy je důležitý nepodcenit přípravu. Z tréninkových důvodů jsme se rozhodli, že tam půjdeme v rolích. Já jsem šla za Marii Singerovou (podobnost s Marlou Singer z Fight clubu je čistě záměrná). Vzala jsem si dlouhou černou sukni, průsvitnou černou halenku, všechny svý prsteny a pentagram jako ochranu před Jehovou. Jako protiklad vizuálního dojmu kněžny z horoucích pekel posloužila Mariina povaha: byla jsem připravená být naivní, submisivní, osamělá, excitovaná, zvýšeně haptilní a za všech okolností prudce pobožná.

Poslechla jsem si pár podcastů a sjela si tvrdý data. Tady máte směs nudných čísel a funny facts:

-Podle posledního sčítání lidí na našem území operuje zhruba 13.000 jehovistů, svědkové sami ale uvádí mnohem vyšší číslo (včetně sympatizantů okolo 30.000 lidí).

-Mezi členy je vysoký podíl agenturních pracovníků v manuálních pozicích. Kariéra uklízečky nebo nočního hlídače se dá totiž skvěle skloubit s dostatkem času na službu (chození po bytech a nabízení Strážné věže na ulicích).

-Od února 2025 čelí možné ztrátě církevní licence kvůli separaci členů a kontroverzním praktikám, což interně zvyšuje paniku – od roku 2020 dochází k odlivu členů a tím i financí.

-Svědkové mají rozdělené rajóny „svých“ ulic a bytových jednotek. Víte, proč u vás zvoní opakovaně? Doufají, že se vaše situace od poslední návštěvy zhorší a přijmete je.

-Nejvíc kontroverzí způsobuje odmítání krevních transfuzí, neslavení svátků (narozeniny, Vánoce, Velikonoce…), odmítání účasti na politickém životě (včetně voleb).

-Jsou přesvědčení, že od roku 1914 žijeme v posledních dnech, současný svět bude zničený a nahrazen božím královstvím pro 144.000 vyvolených. Aktuálně už se ale nedávají přesné termíny zániku-a to potom, co sekta v roce 1975 oznámila konec světa, na který se všechny její ovečky poctivě připravily. Nestalo se vůbec nic-kromě bolestného vystřízlivění a masivního odlivu členů.

-Pokud jste přirozený talent (třeba na prodej hrnců) a dobrý headhunter můžete si u Svědků sáhnout na manažerskou pozici se služebákem a prémiemi. MLM baby!

--- 

V 18.15 nervózně postávám před Sálem Královstvím. Zatímco mi ještě v metru připadal můj outfit poměrně výstřední, tady se házím do klidu: skoro každej svědek je tady oblečenej jak do opery. Ženy šaty, muži kvádra. Malí kluci kvádra!

V sálu už je Marek a Tom, podle instrukcí se neznáme. Každej z nich má ale svého přidělenýho guarda stejnýho pohlaví, aby se náhodou neděly nějaký nepředloženosti.

Já vyfasuju paní Lenku. Což je super, protože paní Lenka je protřelá harcovnice. Kope v dresu Jehovy už od divokých devadesátek, kdy tady probíhaly masový křty v bazénech a být u jehovistů bylo hrozně sexy už jen kvůli tomu, že se to dřív nesmělo.

Kecáme s Lenkou o dětech. Taky o počasí a konci světa. „Volila jsi Leni?“ ptám se. „Nevolila,“ říká Lenka. „Ono je úplně jedno, koho tady zvolíš (což je bohužel čím dál častější názor i běžného aktivního voliče). Stejně přijde konec světa (doplňte si vysilující popis všech apokalyptických znamení od covidu po ukrajinskou válku) a bude nám vládnout Bůh.

Snažím se nenápadně propašovat otázku ohledně transfuzí. Jasně, že by ji vnoučatům nenechala dát. Nikdy. V současný době přece máme na výběr ze spousty krevních náhražek. (nahradit lze krev jen dočasně a objemově např. fyziologickým roztokem v rámci dočasné první pomoci, dodnes neexistuje náhrada červených a bílých krvinek, destiček a dalších funkčních složek, poznámka Psice).

Začíná kázání, naštěstí krátký. Pak píseň, při které se excitovaně držím za hrudník a prodýchávám. „Občas omdlívám, když je toho na mě emočně moc,“ špitnu k Lence vedle, abych nevypadala jen jako úchyl. Nechcete bonbonek na cucání? Ozve se nějaká ženská za mnou. Je to skvělý řešení hned na dvě věci: abych přestala zpívat a ohrožovat důstojnost shromáždění nepovoleným omdlíváním. Tom zdrhá z druhýho konce sálu. Vím, že už nepřijde.

Následují scénky, což je pro improvizátory vždycky vděčný téma. Bohužel se nemůžu zúčastnit, protože tyhle scénky nacvičujete s bratrem nebo sestrou týden, abyste se pak mohli blýsknout.

Sestra 1 hraje rozdávání Strážné věže a Sestra 2 kolemjdoucí. „Dobrý den, věříte v Ježíše?“ A pak spousta neforemných hereckých výkonů z obou stran, ale happy end: ovečka přijme časopis a dojde na shromáždění. Marek se plíží ze sálu s výrazem týraný čivavy z množírny.

Já zvládnu ještě scénu dvou kluků kolem 8 let. Jeden hraje malýho jehovistu a druhej běžnýho spolužáka.

„Víš, že svět brzo skončí?“ ptá se malej jehovista.

„A co se s náma stane?“ drží se za hlavu běžný spolužák.

„Když budeš věřit ve správnýho boha, tak se nemusíš bát. Budeš ležet pod stromem v novým světě a hladit si nějaký zvířátko. Jaký máš rád zvířátka?“

„Lvy třeba.“

„Tak budeš ležet pod stromem a hladit si lva. Tady máš zatím časopis, kde je spoustu obrázků. Já ti to všechno rád vysvětlím.“

Tady už jako matka rozdýchávám celkem nefalšovaně a při následující písni už jsem Marie Singer v životní roli. „Je ti dobře?“ ptá se Lenka. „Není, odpovím popravdě. Já se dojdu ven vydýchat na čerstvej vzduch, jo?“ Popadnu kabát a vyběhnu. Vysrabeně se nevrátím, i když jsme si slíbili, že si s nimi dáme ještě kolečko otázek a odpovědí.

Kluci kouří u metra. „Tak za tohle příště jedině na prostitutky,“ slíbíme si nad jehobiblí, kterou Tom dostal jako dárek pro nový ovce.

 

Už brzy i ve vašem konci světa

Jsou to jen věci

 

„Jsou to jen věci, ty nemaj duši,“ říkala babička, když jsem machrovala na kole a ohnula si vidlici nebo když jsem jí rozbila broušenou skleněnou vázu z rodnejch Tyrol. Babička byla mistr zenu a v určitý míře jsem to zdědila po ní.

Jsem totiž díkybohu šupák a nevlastním nic věcnýho, co by mě jako ztráta jakkoliv (a natož přehnaně) mrzelo. Jako fakt ne, protože moje nejdražší věc byly rovnátka, který mi v puse nikdo zničit ani nemohl a 98 % mýho neznačkovýho oblečení má černou barvu a můžete to libovolně polívat čímkoliv, aniž by to zanechalo stopy.

Pod pojmem moje osobní elektronika se skrývaj sluchátka za pětibábu a mobil zadax. Pod pojmem moje osobní šperky si představte pentagramy z chirurgický oceli.

Jediný, co mě může nasrat, je ztráta mýho času. A přesně na tuhle slabinu vesmír zaútočil.

Pamatujete na válku s Větrákem?

Jedna bitva nerozhoduje válku, ale předminulý týden došlo ze strany našeho IT supportu k zásadnímu posunu, srovnatelnýmu snad jen k tažení na Stalingrad.

Větrák mi napsal, že pro mě má ready TU klávesnici za vypadlý písmenko N a účty jdou na korpoš. Takže moje nový písmenko N za 3500 CZK dostanu od korpoše k narozkám, abych mohla dál psát slova jako „ne, nepřeji si, nuda nebo netopýr“ Prý se mám stavit. Bude to maximálně hoďka práce a notebook bude zas jak novej.

Z opravy mi ho vrátil za 3 hodiny. Nestihla jsem meeting. Fungovalo N a nefungovalo číslo 1, který jsem vyhodnotila na klávesnici jako klíčový-už vzhledem k tomu, že je součástí hesla, jak se vůbec přihlásit do domény. Větrák si noťas převzal s tak strašlivým úšklebkem, že jsem přes svý doutnající nesympatie měla strach, aby si nevykloubil čelist. Začíná to smrdět tím, že budu muset dokončit projekt mimo můj pracovní čas, kterej už třetí den trávím válením se na židli s mobilem. Nikomu to tady nepřijde divný.

No a při opravě čísla 1 Větrák zničil základní desku. Bylo to stejně překvapivý, jako když jdete k doktorce na přeočkování tetanu a domů vás vrátěj napojený na hadičky ve vegetativním koma.

Byla jsem v takovým šoku nad Větrákovou profesní zoufalostí, že jsem se v jeho IT skladu rozesmála nahlas, což si Větrák přeložil, že jsem ještě hloupější, než doufal a rychle mi podstrčil předávák na náhradní notebook. Náhradník musel patřit nějakýmu bývalýmu zaměstnanci, co s ním skočil z okna-jinak totiž nevysvětlíte prasklinu přes celý jeho tělo. Bohužel to bylo z nízkýho patra, takže drobky a chlupy se z něj vysypaly až na mým stole.

Jestli si myslíte, že je to všechno, tak není. Začala jsem se už zaobírat i zápletkou, jestli mě Větrák tajně nemiluje, protože mi na náhradníkovi nejela další hromada esenciálních programů, se kterýma jsem Větráka navštěvovala jeden po druhým. Ne, nemiluje. Nesnáší mě, stejně jako zástup dalších zoufalých kolegů, protože jsem si všimla, že jeho pracovní stůl je komplet posázenej hřbitovem poblikávajících nefunkčních noťasů nebo mrtvých těl zakopaných pod stolem.

Donutil mě nastavit si heslo do domény „Vetrakjedebil1234567“, donutil mě pracovat přes čas a donutil mě-wait for it-chovat se k náhradnímu notebooku jako k šestitýdennímu kojenci se syndromem motýlích křídel. Přestala jsem bušit do klávesnice. Pokud totiž ještě jednou přijdu o jakýkoliv písmeno, půjdu si hledat novou práci.