Extrovýzva

 

Už se tady dlouho neobjevila výzva, která by mě vykopla hladinu stresových hormonů na úroveň popcornu v mikrovlnce nebo mýho Excelu s 23 otevřenýma záložkama. Tak dlouho jsem přemýšlela, čím bych se mohla zranit víc než tenkrát na open class MMA, až mě napadlo, že řešení je v prostých věcech: žít jako normální člověk s bohatým sociálním životem.

Em odjel na pár dnů pryč, takže se otevřelo úplně skvělý okno, jak si všechno natrénovat. Pravidlo bylo jen jedno: žádný večer nebýt doma a s tím spojená spánková deprivace. Challenge accepted!

Den první: Pohodinda

Důležitý je nepřepálit začátek, to vám potvrdí každej zkušenej jogger nebo nitrožilní uživatel heroinu. Lucka je taky intro a vídáme se zhruba jednou za půl roku. To setkání bylo naslouchající, bez tlaku a s velkou mírou naděje, že to bude v pohodě i na další dny. Možná už nejsem takovej introš, jako jsem si myslela. Každopádně je pozdě a spánkovou deprivaci tak zachovám přesně jako v zadání experimentu. 6,5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 90 %.

Den druhý: Staří známí nerezaví

Sraz s členy bývalý improskupiny. I tady bylo velký překvapení z návratu ztraceý dcery, nicméně musím večer zhodnotit se subjektivní jistotou, že se mi dařilo cítit se úplně přirozeně bez bolesti v čelisti z nucenýho úsměvu a výmluv, že musím zdrhnout dřív. Do půlnoci doma na Popelku. 6.5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 50 %.

Den třetí: Tréning

Další den mám tréning s naší improskupinou, se kterou se potom chodí do hospody (na čemž tentokrát v rámci experimentu pochopitelně lpím). Jako co si budem. Jsem docela unavená, ale no pain, no gain. Začínám se přistihovat při odpovědích „jo, ne, haha“ a po cestě domů mi najednou začínaj být protivný i sluchátka. Mám chuť si do nich pustit ticho, protože i zpěv velryb na mě působí sociálně naléhavě. 6 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 20 %.

Den čtvrtej: Hromadnej sraz

Ráno se málem pozvracím u podcastu, protože jde o mluvené slovo. Tenhle sraz jsme původně plánovali s kamarádem, a nakonec jsme ho rozšířili na celou spřízněnou sociální bublinu s tím, že stejně určitě nikdo nepřijde. Přišlo 10 lidí. Do narvaný hospody. Všichni mají strašně moc plánů a historek. Všichni řvou, abychom se u velkýho stolu slyšeli. Přistihla jsem se na záchodě, jak si hraju s ruličkou papíru a u toho odpočívám. Neopovažuju se zavřít oči, abych se tady za pár hodin neprobudila zamčená ve zhasnutý hospodě. 5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 3 %.

Den pátý a šestý: Zombifikace

Hledám si na netu soukromý jeskyně a pobyty ve tmě, ale možná by stačila poctivá studená hrobka, ve který budu sama a bude tam ticho. Už někdo umřel na předávkování lidma? Bojím se gpt chata zeptat, protože jestli jo, budou ze mě při následujícím třídenním hereckým workshopu obloukem stříkat potoky krve jako na Tarantinovi. Dneska zazvonil kurýr a předávání balíčku mi připadalo jako neúnosný zapojování se cizejch lidí do mýho života.

Jsou tady nějaký extroverti? Potřebovala bych nějakej tip, jak tohle dáváte a u toho jste schopný zářit, jak to byl super tejden?!

...a nejhorší na tom všem je, když k vám pak začne mluvit i vnitřní hlas