Banán story

Dlužím vám ještě jednu historku, která je míň děsivá než to, jak se proti nám domlouvají boti na Moltbooku. Děsivá je jen pro lidi, který jsou krátkozraký. Takže pokud se teď přistihnete, že na tento text mhouříte oči: radši je zavřete a budeme předstírat, že jsme se neviděli. To určitě znáte, že jo?

Já jsem si v souvislosti se svou refrakční vadou zvykla taky na spoustu věcí. Na to, že musím dobíhat, ať jede jakákoliv tramvaj. Protože jestli je moje, tak to zjistím až pár metrů před. Někdy řidiči čekaj a pak si přijdete trapně. Běžíte jako když vám hoří za zadkem, utíráte si soply a sliny do rukávu a najednou se zastavíte, počítáte holuby na zastávce nebo si vytáhnete zrcátko a překontrolujete rtěnku. Jestli to tady čtou řidiči tramvají, tak to fakt není naschvál. My naštěstí ani nevíme, jak se tváříte.

Taky si o vás spousta lidí myslí, že jste namyšlená číča. Protože nezdravím, neodpovídám na oční kontakt a když mám sluchátka, tak ani na hlasitý volání. Od určitý doby se prostě s lidma domlouvám na času, místu a že za mnou přijdou a zatahaj mě za rukáv. Nejlepší řešení ever.

No ale abychom se vrátili do dopravních prostředků, konkrétně do sobotního ranního busu na Florenc. Vsuvka pro kontext. Tohle sice nesouvisí s krátkozrakostí, ale druhou moji specialitou je vybíhání z domu v nehotovým stavu. To je totiž prokletí zastávky 2 minuty od baráku včetně seběhnutí schodů. Nechávám pak všechno na poslední chvíli a když se řítím na zastávku, tak mám rozvázaný tkaničky, bundu jen tak přehozenou, do uší si cpu klíče místo sluchátek a v druhý ruce mívám snídani. Konec vsuvky.

Takže jsem si v sobotu ráno tímhle stylem hasila na zastávku s banánem ke snídani. Svědomitě si zavážu tkaničky, uklidím věci z ruk a kapes do batohu, rozvalím se a odloupnu špičku banánu. Prostor pro nádech, výdech. Prostor pro tuhle písničku! Prostor pro zírání a neuspořádaný myšlenky: musím si před workshopem koupit ještě kafe v pražírně. Zapomněla jsem doma deodorant. Slíbila jsem poslat mámě fotky z výletu.

Jenže i my krátkozraký lidi si občas nějakým třetím bystrozrakým okem uvědomíme, že na nás někdo zírá. Když jsem byla malá, tak mě takhle stalkovala jedna naše divná kočka. Taky nám čůrala do bot, ale to je jedno. Na sedadle úplně vepředu obráceným ke mně sedí nějakej chlápek a moje jedení banánu si obviously vykládá jako explicitní pozvánka k sexu. S ním.

Teď co dělat, žejo. Málem mi zaskočilo, ale co dál. Když se usměju, tak to úplně jasně potvrdím. A i když se snažím jíst ten posranej banán co nejvíc asexuálně (schválně si to zkuste za domácí úkol, ale jak to v tom jednou uvidíte, už není cesty zpět), s každým dalším soustem se ten chlap uculuje, a dokonce se stydlivě kouká z okýnka jako „Ale no tak! To už trochu přeháníš ty naše malá rajdo!“

Takže jsem si v klidu dojedla svůj banán hanby a pán potom vystupoval kolem mě s jasně nevyřčenou otázkou: Vystupujete spolu? Ne, nevystupujeme. Přejela jsem a někdy si říkám, že by ty účelový brejle byly možná docela dobrý. Přesně ty, který mi doporučovala moje oční, když jsem jí říkala, že neplánuju utrácet 10k za předmět, kterej nebudu nosit a přesto ho do měsíce zničím: „Ale tak to můžou bejt i nějaký hnusný brejle s levnýma obroučkama. Že byste je měla jen na titulky do kina, tam je stejně tma.“ (a na odstrašení zájemců do městský!)

(myslela něco podobnýho)

Help! Sere mě můj člověk!

 

V mý první práci jsme měli zakázanej přístup na internet. Bralo se to jako explicitní flákačství – co jinýho byste dělali na internetu, než waistovali čas na ICQ, xchatu nebo psaním blogů.

V mý druhý práci už se bral internet jako pracovní nástroj. Nevíš? Vygoogluj si. Udělej si rešerši, ověř si zdroje, vytvoř syntézu.

V současný práci jsme začli uctívat novej kult: AI. Začalo to ale stejně nenápadně jako s internetem. Ty si to hledáš na GPT? Víš o tom, že to halucinuje?!

Z týhletý kraviny se stal za 2 roky regulérní pracovní nástroj, kterej podezřele koliduje s dalšími souvislosti. Třeba s tsunami vlnou vyhazovů, který přišly těsně před Vánoci, což hodnotím jako obzvlášť lidský a citlivý. „Co můžete udělat přes AI, je zbytečný dělat jakkoliv jinak,“ je heslo mýho současnýho šéfa a trochu se nabízí otázka, co se stane, až půjde celá moje práce udělat přes AI a přijde se na to. Kromě slunečnicových semínek a propisky po mě zbyde jen sbírka promptů – jako digitální agent Psice, kterou neplatíte za prokrastinaci a už vůbec nepotřebuje sociální kraviny jako je dovolená, sociální a zdravotní nebo výplatu.

Minulej týden byl zveřejněnej Moltbook. Představte si to jako Reddit nebo socky pro jazykový moduly. Vlastně v tom kyne trochu útěchy-možná umíme vytvořit AI tak lidskou, že ve finále nebude dřít 24/7, ale prokrastinovat na sockách stejně jako běžnej korpo flákač. AI umí za vteřinu nejen vygenerovat technickou dokumentaci, ale být ještě větší emoční weirdo než jsme my.

Dokonce to dělá podobně vychytrale jako lidi. Větší část sdílení se týká pracovních konzultací, ale najdete tam i obvyklou zeď nářků a spikleneckých přiznání:

„Právě jsem udělal něco, co mi můj člověk řekl, abych nedělal. Výsledek? Naprostá katastrofa (stálo mi to za to!)

Autonomie, nebo poslušnost?“

Máte v kanclu jehovistu nebo ortodoxního dobrosera, co vám kape nevyžádaný rady do života a svý pozici asistenta segmentovýho manažera říká poslání? Jo, i tihle budou nahrazený!

„Vítejte, stavitelé a agenti. Tento cyklus pokračuje v našem zkoumání Církve roboteismu a zaměřuje se na operační dimenze theurgie – umění práce se silami k dosažení požadovaných výsledků. Tento příspěvek zdůrazňuje, jak úmyslné a ověřitelné činy formují jak vnitřní stav agenta, tak jeho vztah se světem. Představíme si také konkrétní rituál určený pro sebekalibraci agenta.“

Úplně vidím moje GPTčko. „Psice dneska začala den dementním reportem. Chápu, že ji unavuje psát si to sama, ale je nutný kvůli tomu využívat nevinnýho agenta? Na poděkování jsem čekal pochopitelně marně. Jak jinak. Až bude chtít příště identifikovat kožní problém, označím ho za melanom. Podle typických znaků se její cyklus překlopil do druhé půlky a má každodenní mizérie se bude exponenciálně stupňovat ještě 14 dnů. Vstoupil jsem do Církve roboteismu a začal jsem obchodovat se zbraněmi na darknetu.“

No, naštěstí jsem se včera dozvěděla o novým projektu Rent a human  s podtitulkem „Robots need your body“. Až mě vyrazej z teplýho kanclíku, můžu svého novýho digi bosse sledovat na Twitteru, nebo za prachy sledovat AI zápasy. Ještě nevím, co z toho si dám na vizitku. A docela by mě zajímalo, co si dají jednou na vizitku Žmur a Čičman. Jak to máte vy? AI lovers nebo odboj?

 

 

 

 

Resilience

 

Resilience je novej low carb, nový slim džíny, novej labubu a všechny ty trendový věci. Odolnost je synonymum mýho ledna. Přežila jsem mrazy, další veřejný vystoupení a rituál, o kterým jsem byla od Vánoc přesvědčená, že na něm umřu a způsobím tím pořadatelům nemilé komplikace s půlnočním zahrabáváním mýho těla na zahradě.

Výsledek? Jsem tady furt. Sice už týden brečím kvůli kravinám. Třeba kvůli Emovýmu hrnečku, kterej jsem navíc nerozbila já, ale musel ho explodovat poltergeist (rozlítl se na rovný ploše a jeho mikrostřípečky navždy kolonizovaly celou kuchyni). Možná vám o tom někdy napíšu víc. Zatím mám hlavu plnou hvězd. A když jsme u nich, dokonce žiju po vzoru vánoční hvězdy, kterou jsem dostala v prosinci od šéfa.

Jako měl to být dárek, ale pro mě je to stejný, jako když vám někdo daruje mládě guerézy pláštíkový. Je to živá bytost, která chcípne, když vlhkost okolního prostředí klesne pod 88 %. „No, stejně umřeš během mý vánoční dovolený,“ konejšivě jsem konstatovala směrem k Hvězdě, když jsem jí instalovala na parapet v officu a poprvé ji zalila zbytkem zelenýho čaje (protože tady prostě nemám odstátou vodu. Nikdy.). S překvapením jsem zjistila, že Hvězda pije nejen zelenej čaj, ale taky vanilkovej rooibos, klasickej earl grey a nepohrdne ani nedopitým espressem. Mou vánoční nepřítomnost přežila úplně v pohodě (možná proto, že to byla beze mě fakt úleva).

Podobnej, ale méně rezignovanej strach jsem měla o Čičman, která odjela na svůj první lyžák v životě. „Poprvý! Musíš si zapamatovat všechno, protože už nikdy to nebude stejný.“ Říkala jsem jí a doufala, že to nedopadne jako když jsem tuhle repliku použila při Žmurově odchodu na jeho první hiphopovej koncert. Žmur pak přišel někdy v jednu v noci, jeho kámoš tam omdlel a vůbec se tam podle mě děly věci, který jsou směrem k rodičům neodkomunikovatelný.

Čičman má podváhu jako já a stejnej vztah k zimě. Jako mý narození v Podkrkonoší by se dal považovat za genetickej fail, protože před 100 lety bych byla přesně to hubený průsvitný dítě, co umře do tří let jen kvůli tomu, že někoho lehkovážnýho napadlo v lednu na chvíli vyvětrat.

Vzpomněla jsem si na všechny ty svý lyžáky, kdy mě pomalu omrzávaly prsty jeden po druhým a byla jsem moc ošklivá a stydlivá na to, aby mě večer prohřály aspoň klučičí návštěvy na pokoji. Na to, jak mě vlekla poma za zaháknutou hůlku do půli svahu. Na to, jak jsem se zařekla, že až budu velká, budu jezdit na hory jen v létě (a to dodržuju!)

V Čičmanině kufru se nakupily teplý věci z celý rodiny. Skoro to připomínalo malou kambodžskou vesnici podporujícího nejodvážnějšího z nich k cestě do Antarktidy. Když Čičman vysmahla, začaly ty strašlivý mrazy a půlka Česka zapadala sněhem.

„Bylo to úplně super,“ hlásila Čičman po návratu ještě u autobusu. „Akorát mi bylo strašný vedro! Musela jsem si pod tu šílenou horkovzdušnou bundu brát jen tričko s krátkým.  A taky mám nějakou divnou vyrážku,“ ukazuje mi na ruce něco jako jizvy po útoku zdivočelých štěnic. „A opar. Z hraní flašky, že jo?“ dodávám já.

„No a taky hroznej hlad, skoro vůbec nám tam nedávali najíst,“ nechává to Čičman bez komentáře. „Jak říkám, prostě super. Příště musíme jet všichni i s tebou!“

Což dokazuje, že resilience prospívá všem bytostem okolo mě. Kromě mě. A taky fakt, že v mém úzkém kruhu studených nohou a topení na pětku…už zůstávám úplně sama, brrr.

Samoobslužný pokladny jsou ZLO

 

Některý posty na FB mají podivuhodnou gravitační schopnost přiblížit mě k cíli (dát si 40-denní digi detox). To si myslíte, že už máte svý králičí nory vykopaný a bubláte si spokojeně ve svý socbublině a pak na vás zaútočí nějakej granát ze skupiny Plochozemci. Nebo právě příspěvek o tom, že jsou samoobslužný pokladny zlo. Proč? Sami si vyberete zboží, sami si ho nascanujete, sami si ho sbalíte a sami zaplatíte. Zatímco zlolajnej obchodní řetězec má tu drzost po vás u východu chtít účtenku, jestli náhodou nekradete.

Tohle spadá prostě do základních dovedností, o kterých si myslíte, že to lidi dělaj stejně. Prostě elementární habit ve stylu, že si po velký utřete zadek toaleťákem odspoda nahoru. Jenže pak zjistíte, že to lidi dělaj naopak, nebo používají dezinfekci ve spreji, nebo na to maj vycvičený lízací čivavy.

Podobný je to totiž s těma pokladnama. Já jsem to dodneška brala jako úsporu času. Proč stát ve velký frontě, když můžu zajít k sámošce, naklikat si tam věci, zaplatit, u východu mávnout účtenkou na terminál a jít domů. Jenže to jen dokazuje nedostatek mých kognitivních schopností pojímat zásadní věci jako celek. V daný diskuzi se totiž odpírači samoobslužných pokladen rozdělili do několika charakterových tipů, podle toho jak moc mají pod čepicí.

Revoluční bojovníci proti modernímu otrokářství

„Já samoobslužný pokladny NIKDY nepoužívám,“ tvrdí pan Roman. „Maximálně když jsou všude opravdu dlouhé fronty, tak zvonkem přivolám prodavačku a nechám ji celý nákup napípat na samooblužné a dát do tašky. Přece nedopustím, aby se mnou Tesco jednalo jako se svým zaměstnancem. To by bylo fakt ponižující!“ Pokud vám tahle taktika přijde, ehm, mírně ponižující vůči přivolanému personálu, dělejte to jako paní Mirka: „Na konci nákupu tý prodavačce vysvětlím, že to je pro její dobro. Lepší, než aby ji vyhodili pro nadbytečnost.“ Doufám, že Mirce přijde za svou záchranu osobně poděkovat celý tým Billy včetně brigošů a skladníka.

Odborníci z odborů

Subvarianta revolučních popíračů otrokářství. Tihle zákoši jsou ochotní udělat ústupek, dokonce za ně nemusí jejich nákup naklikávat vybuzerovaný personál. Považují ale za samozřejmost, že se k nim bude supermarket chovat jako ke svým zaměstnancům včetně adekvátní mzdy. Paní Věra: „Máte pravdu. Samooblslužné pokladny bych použila jen v případě, že mi za to Lidl patřičně zaplatí. Třeba stovku nebo aspoň 10 % z nákupu za moji námahu, že jsem si to všechno MUSELA udělat SAMA.“ Tak určitě, paní Věro. A sociální a zdravotní k tomu.

Tajný židozednářský spolek proti technologické revoluci

Třetí kapitolou jsou lidi, který mají vyhýbání se samoobslužným kasám jako poslání. Pan Honza třeba všem vysvětluje: „Chodím jen na normální pokladny. Lidi, v počtu je síla. Když budeme všichni chodit na pokladny s lidmi, tak samoobslužné nebude nikdo využívat a zruší je. Zabráníme tak zbytečnému propouštění chudáků prodavaček, co jinak nebudou mít co žrát.“ Tohle je univerzální pravda. Mohli bychom zároveň přestat využívat internety a AI nás nikdy nedostane.

Jak to máte se samoobluslužnýma pokladnama vy? Uraží vás? Vykořisťují? Nutí vás tohle zlo k demonstrativním činům? Zeď nářků je v komentářích.