Znáte obchodní taktiku Door in the
face? Protistrana v prvním kroku vysolí naprosto nereálný očekávání.
Modelovej případ: Čičman nenuceně prochází bytem s atlasem psích plemen. „Ach,
ty jsi doma,“ povšimne si teatrálně-jako kdyby se u nás na gauči rozvaloval
plegosaurus nebo jako bych byla prchavá esence, která se doma prakticky
nevyskytuje.
„Máš tady místo?“ nalepí se na mě
zadkem a otevře atlas přesně na stránce 666, s popiskem vlčáka. „Víš, že
jsou některé informace v téhle knížce zavádějící?“ kuje Čičman želízko.
„Fakt, jo?“ podivím se.
„Fakt no. Třeba tady píšou, že je
vhodný na hlídání objektů a na větší pozemky. To už dávno není pravda. Teď
žijou vlčáci v bytech. Panelákovejch.“
Na to už byste museli mít
lobotomii, abyste stále nechápali, o co tady jde. „Tak to vysyp,“ řeknu smířeně
a Čičman má vyhlídnutýho Kazana. Starýho vlčáka z útulku, se kterým by naše
rodina měla perfektní match. Třeba tím, že bych nemusela už nikdy vařit,
protože Kazanova bouda by zabrala většinu naší mikrokuchyně. Taky bych se bála
chodit domů pozdě, protože poloslepej hluchej Kazan by mě zaklekl hned u dveří
a zarazil by mi svý parodontální choboty do předloktí, jako když ho pohraničníci
cvičili proti diverzantům.
A pak srovnání: Všechny její
kamarádky mají rodiče, co svým dětem kupují psy, stěhují se na statky, staví
koňské stáje a ideálně nejsou ani tak úzkoprsí, aby lpěli na školní docházce. To
jenom my jsme tak přísný, chudý duchem i hmotnýma statkama a nedopřejeme jí v
životě ŽÁDNÝ potěšení. Fňuk. Bééé. Slza se mi vpíjí do trička a když už je tam
loužička, je ten nejlepší čas bavit se o kompromisech.
Poslední křeček nám umřel přesně
na svý druhý narozeniny. Jako rychlovarka v záruce. Pak byl ¾ roku klid. Pomalu
se stabilizujete, zahojí se vám jizvy od hlodáků. Vyklepete poslední bobky z vrchních
regálů skříně, kam se ten hovád musel nějakým způsobem katalpultovat. Aha-tak ne.
Ve skutečnosti prožral díru do skříně a pak se odrážel skulinou mezi stěnou.
Pomalu obměníte děravý kousky oblečení za víc business outfity. Kytky začnou
obsedantně růst a stínit, protože jim nikdo nevyrejvá kořínky.
Pak přišel frontální útok roztomilosti
ze stránek chovatelský stanice křečků, jak můžete vidět na fotce. No nechtěli
byste to doma taky? Akorát, že doma tohle stvoření skoro nevidíte, protože je
buď zalezlý, nebo ho vidíte rozmazaně v rychlosti 2 km/s. Eira má papíry a panickou poruchu,
protože když na ní sáhnete, vyskočí metr vysoko (a to samý uděláte za čtvrt
vteřiny po ní). Mám už první nesmělý hryzanec na prstě a několik poryvů něhy. Aspoň
teda nezabere půlku kuchyně a její hovno není větší než moje, ale stejně ve mně
hlodá pocit…že jsem se stala obětí holčičkovskýho marketingu.
Čičman je fakt skvělej vyjednávač.
OdpovědětVymazatA.P.
Až si máma bude příště naříkat, jak se obětovala, tak jí zkus říct "Vždyť to máš ráda." A neboj, třeba umře rychleji, než tu domácí péči bude potřebovat.
OdpovědětVymazatMě by se celkem i hodilo bejt s mámou doma, oni jsou nějaký pečovatelský služby, aby ji někdo profesionálně vysprchoval a tak, ale ani na to nedošlo, ani ne do měsíce bylo po všem a špatně to vypadalo až ten poslední den. Tak trochu optimismu. Taky může mít bouračku nebo mrtvici. Nikdy nevíš. Teď to neřeš, pak budeš starší a tedy moudřejší a problémy si tě stejně najdou samy, až přijde jejich čas.
A.P.
Jo a odpoví mi na to "naučila jsem se to mít ráda kvůli vám." Máma je profi oběť, žádný vořezávátko. Máma je v obětování stejnej profík jako Adam Dolník. Můžeš na ní zkoušet jakýkoliv taktiky, ale nakonec budeš ten zlej ty, ani nestačíš mrknout.
VymazatTo mě mrzí. Žes to měl tak rychlý, až to zase asi na druhou stranu nebylo možný odprožít bez šoku. Mámě bude letos 80. Není zas tak moc času, jak by se mohlo zdát. A navíc máme v genetice Alzheimera, toho teda měla máma mýho táty. To už je za mě doma skoro neopečovatelný, bez současného vyhoření pečovatele.
Umí mačkat tvoje tlačítka. Mě by to takhle akademicky svádělo k tomu, vymejšlet, co říct dalšího, ale moje matka to není, tak se mi to kecá a s mojí matkou se nedalo domluvit zase v jinejch věcech. Vlastně mi až nedávno došlo, že chyba byla se o to už jen pokoušet. Jako v Cantenburských povídkách Bathova žena.
VymazatŠok to byl, ale ten hnusnej rozchod byl tak desetkrát horší.
S Alzheimerem to je ovšem na nějakej pečovatelskej domov. Přijedeš tam, oni ti vynadaj, co jsi zač a proč je otravuješ, ošetřovatele je odvedou k TV nebo co to ještě budou poznávat a pak zas pojedeš domů.
Je to pořád lepší, než mít někoho ve vězení. Aspoň máš image tý obětavý dcery, co to má těžký, než abys byla třeba ta on toho ve vězení, co je taky divná.
A.P.
Ano. To je mimo jiné i důvod, proč tě takhle může vytočit jen rodina nebo partner/ka. I když se pro ostatní lidi zdají být jako normální. Kdyby to byla cizí matka, tak jejímu potomkovi jen řeknu: Hele, ona to tak nemyslí. Dělá oběť kvůli tomu, že má sama úzkost ze zodpovědnosti a kvůli podceňování sama sebe má pocit, že nic sama nezvládne-i když zvládne víc než chlap. Furt se o tebe bojí, protože seš pravděpodobně to nejcennější, co má. Bodyšejmuje tě za hubenost, protože se bojí, že s tou podváhou něco chytneš a umřeš a kdoví jestli nejedeš v nějakým Ozempicu a věcech, o kterých se mluví ve zprávách a moc tomu nerozumí."
VymazatČím byl hnusnej ten rozchod? Jestli to chceš sdílet třeba i jen ve zkratce.
Jo no. Babička takhle volala pravidelně sestry na tátu, když za ní chodil na návštěvu. Že jí leze do pokoje cizí chlap a určitě ji chce okrást. Viděl už jsi Father s Hopkinsem? A víš, že jsme díky longevity na začátku epidemie Alzheimera? Máme díky medicíně delší život ale tohle zůstalo jako nezabezpečenej bug. Srdce funguje jak za mlada díky antihypertenzivům, cévy díky proticholesterolový léčbě často od 30 čisťounký, nohy s umělýma kloubama běhaj jako ve 20. Akorát ten mozek je potaženej plakem, co neumíme vyčistit a nemáme lidi s demencí kam dávat. Kolega to řešil s mámou a byl v pořadníku asi 3/4 roku, během kterých se málem zbláznil sám.
Když máš někoho ve vězení, je to pohoda. A nečekáš na pořadníky na výkon trestu.
Co je problém s Ozempicem? Ptám se pro kamarádku. :-D
VymazatMimochodem, teď je nová naděje na léčbu Alzheimera. Modifikovat astrocyty, aby vyžíraly amyloidové plaky; na myších to funguje pěkně. Tak třeba to bude první lék, co něco zmůže i ve třetí fázi klinické studie...
VymazatJá vím, kamarádka ovšem při podobnejch vysvětlovacích hláškách vždy vylítne. Všechno se to totiž nakonec redukuje na to, že tě nerespektuje a nebere vážně tvoje "Ne". Takže v podstatě je diktátor a ty nemáš, co říst, aby přestala. Její bání se o tebe stojí taky na neochotě se otravovat s realitou a že to asi s tou podváhou u tebe není až tak děsivý a že je velká pravděpodobnost, že neumřeš.
VymazatV jádru to je Ty: "Uznej to" Ona: "Ale, mě se nechce a je mi jedno, co ti to udělá za problémy."
Jak je to v tý reklamě Müller Riso, kde babička strká vnukovi nos do pracovního pohovoru se "Zapomíná na svačinku".
Všichni se při tom pousmějeme, jenže to je právě ono. To pousmání je o tom, že dotyčného už nebereme tak vážně. Když má už nějakou silnou pozici, jako třeba Klaus, když už byl prezidentem a něco podobného řekl o své mámě, tak to je plus, protože ho to zlidšťuje (ale to víš, že jinak má nad tebou navrch), ale normálně to hraje proti němu. Když ji nemáš a něco potřebuješ, tak záleží na každém detajlu.
V Samotářích je dealer Robert, co jde za matkou do nemocnice a vezme sebou Vesnu a ta tam mele úplný nesmysly a matka jen mlčí a kouká a teprve když Vesna odejde, tak se ptá syna, co to má znamenat a on jí vysvětlí, že jí něco nakecal, aby ji sbalil. - Jenže tahle babička z Müller Riso a spol. by reagovala hned ve stylu Bertíku, co to slyším, ty bereš drogy... atd.
Ve filmu The Guilt Trip/Výlet s mámou, je o tomhle celej vztah a film. Je to tam pořád dokola. Postava Barbry Streisand tam demoluje život syna hranýmu Seth Rogenem. Navíc režisérka, podle toho, co řekla, snad ani přesně nechápala, o co tam přesně jde. Jen to měla přesně před očima.
Jeden psychiatr, co tohle pomáhal lidem řešit, vymejšlel komplikovaný triky, že se třeba ženská musela začít poblejvat, aby jí vlezlá tetička s manželem nelezli domů jim "pomáhat" s úklidem. Tetička chtěla "pomáhat," aby vypadala jako ta lepší, ovšem na její účet. Ale uklízet zvratky se jí nechtělo a tak se začala mladý bát, jak se cejtí, než přijela.
Proto Žmur nechce, aby ses tam nějak moc projevovala před jeho kámošema, protože by to proti němu použili.
---
To Father s Hopkisem jsem neviděl, ale v jednom díle Dr. House tam byl asi Wilson za svým otcem a tak nějak to vypadalo stejně.
Desmond Morris jednou vysvětloval, že jsme dělaný jak auta, aby se všechno při správný životosprávě opotřebovávalo a pak podělalo přibližně stejně, ale pak tam jsou ty nemoci, co píšeš, co nás sklátěj dřív. Když se předávkuješ ve třiceti kokainem nebo rozmlátíš v autě jak James Dean, tak spoustě hnusnejch nemocí unikneš.
Do vězení ti příbuzný vezmou bez pořadníku, to je fakt, ale ti si tě na rozdíl od Alzheimeriků pamatujou a furt po tobě něco chtěj, protože ve vězení, kde nic nemůžeš rychle získáš pocit, že ti venku můžou všechno. Návštěvní hodiny jsou brzo, stěhujou ti je z věznice do věznice a ještě tě kontrolujou při vchodu. Těžko se vybírá.
Nehledě k tomu, že někteří lidi maj smysl pro spravedlnost a mít syna/bráchu ve vězení nespravedlivě je taky záhul, i když je jinak ocas.
A.P.
Rozchod byl hnusnej tím, že to bylo nečekaný, nesmyslný, nespravedlivý. Jestli znáš tu písničku od Sonny & Cher - I Got You Babe, tak tak nějak jsme působili. Cizí lidi se na nás usmívali, třeba v parku. No a pak byl rozchod, pro mě z minuty na minutu, a když jsem se pídil po důvodech, tak žádný skutečný nebyly. Pak mi došlo, že ve skutečnosti mě jí doma vylíčili jako lempla, protože jsem tehdy neměl práci a že se mnou nemá žádnou budoucnost, jenže určitý věci nevěděly a já zas nevěděl, že do ní ryjou tak jsem se nemobl ani bránit.
VymazatOna ráda říkala, že by se nikdy nevdala pro peníze. Bylo to trochu naivní, ale milý. Hledal jsem dobrou práci napořád a ne jakoukoli. Sice jsem ji něco začal říkat už několikrát, jen ji to nezajímalo, nebyla to urgence a vypadalo to, že je na to dost času. Tou dobou jsem už jel na doraz a systematicky všechno promejšlel a zkoušel, co se dalo, takže bych všechno snadno obhájil, kdyby o tom byla pětiminutová debata.
Jen nebyla, nejspíš proto, že se bála o tom začít. No a při rozchodu nemůžeš začít mluvit o tom, jak jsi na tom finančně doopravdy, jen aby s tebou zůstala. V ostatních prkotinách už sice věděla, že to bylo jinak. To, že do ní hustí něco máma se ségrou, to neřekla, to mi došlo až potom a ségra mi to pak výslovně potvrdila. Tak jsem ségře napsal, jak jsem na tom doopravdy a bylo ticho po pěšině. Z její pohledu mě asi nechala s krvácejícím srdcem, že to nemá budoucnost, no a teprve po 3 měsících zjistila, že asi mělo.
To už jsem na ni nemusel brát ohledy, měl jsem dobrou práci, rezervu do budoucna, jen prd z toho. Smutně koukáš na to, jak ti peníze přibejvaj na kontě a dumáš proč to nemohlo přijít dřív.
Ona už byla mezitím s tím rebound (a vypadala jak po traumatu), už nebyla sama sebou a ještě věděla, že to vím, tak to bylo pro ni hnusný. Necháš se dotlačit k něčemu rozumnýmu, co nemáš jak vyvrátit a najednou to je obráceně a jsi za tu špatnou. Já byl na ní součaně nasranej,že něco neřekla,nasranej na její matku a sestru, bylo mi jí líto,protože vím,jak se cejtila, jak to myslela. Do toho pocit ztráty a vědomí, že už nemáš čemu věřit, ani když to otočíš proti sobě, protože si nemůžeš věřit, že bys tohle příště prokoukl. - Jako když říká Saudek, že fotce musíte věřit, aby byla dobrá a když nevěříš, tak to nejde. Vztahům musíš taky věřit, aspoň v tom, co tam hledáš.
Taky vypadáš jak blb,když ji před někým obhajuješ, když tě odkopla a ať to otáčíš jak chceš, vždy je to blbě a konce to nemá.
Když ti někdo "jen umře," tak umře na tvý straně a když se "jen rozejdete" tak je někde dál, takovej jakej byl. Většinou máš nějaký věci, o kterejch víš, že jsi je mohl udělat líp, tak si můžeš říkat, "kdybych neudělal to či ono, tak by se to nestalo" a věci mají smysl. Takhle ti zmizí ze života, jste proti sobě, vlastně už není a smysl to nemá.
A.P.
Ywaim: Si možná máma myslí, že si k mý hubenosti pomáhám doplňkama celebrit, o kterých slýchá v TV zprávách, ale mně stačí starej dobrej stres:)
VymazatJo, taky jsem četla, že už je víc nadějných kandidátů v testech. Tak uvidíme, to by byla příjemná zpráva do budoucna. A zároveň by se už nedalo vymlouvat na stařeckou zapomětlivost...
AP: Tak to je fakt tragirozchod. Na druhou stranu, chtěl bys zůstat s někým, kdo se proti tobě nechá zmanipulovat názorem někoho jinýho? Pravděpodobně by to nebyla poslední epizoda-a pravděpodobně by ses ani s penězma nestal miláčkem její matky a ségry, adorovaným novým členem rodiny.
VymazatTěžko říct. Taky jsem zažila blbě načasovaný rozchody-kdy stačilo málo a nemusely bejt. Ale zpětně mi přijde, že by se to stejně vychylovalo čím dál víc a když by se nestaly v tom daným okamžiku, tak by to bylo později. Což by nebyla ani tak ztráta času, jako spíš větší utrpení (s tím, jak by časem narůstala i vazba na toho partnera). V tomhle prostě není správně ani špatně. Jen teď-a jak je to posuzovaný v danou vzájemnou přítomnost. Zase bys nepotkal svou novou přítelkyni a spousta (všechny?) věci by byly jinak, ne?
Ywaim: Problém s Ozempicem je hlavně asi ten, že je to na doživotí, pokud to má zůstat tak, jak to je. A druhá věc je, že jeden korejskej lékař dlouhodobě studuje GLM-1, který funguje na potlačení sytosti, resp. je to hormon, který relaxuje organismus po jídle (takže organismus nemá chuť jíst). Bohužel teda potlačuje i jiný chutě a u některých lidí má dlouhodobý užívání následky v podobě oploštělých emocí a ztráty motivace, že zkrátka nic necítí, přestanou je zajímat lidi, věci, co dřív rádi dělali, nic najednou nemá smysl. Prostě taková divná deprese, akorát normálně vstaneš ráno z postele, jdeš do práce, ta schopnost fungovat je zachovaná (na rozdíl od deprese), akorát nevíš proč to děláš a nic u toho necítíš. Takový rozbombardovaný centrum "odměnových" hormonů prostě.
VymazatPsice
VymazatNo, ta otázka se ani takhle nekladla. Ono to všechno popadalo ,jak ty dominový stavby, jen rychlostí výbuchu.
V jednu chvíli tu byla, v příští se změnila v někoho jiného a konec. Problém byl, že já jsem přestal věřit, že je někdo, kdo se zmanipulovat nedá. I když to neřekla, tak jsem hned věděl, že z rovnice já-ona to bejt nemohlo a šlo to zvenčí.
Já nepotřeboval bejt jejich miláček, jen to nějak uhrát. Ona se pak společným známým zmínila, že musí mít víc odstupu od matky, tak ji to došlo rychle, ještě než se dozvěděla o tom majetku. Jenže to bylo stejně pozdě.
Já bych se asi namáhal víc a uznal chybu. Bylo by mi to blbý, bejt vůči ní nespravedlivej.
Tady byla vazba naplno, ta už neměla kam narůstat. Kvůli tomu to už nechci znova prožít. Jsou věci, na který nemám. Z představy vztahu mám stejný pocity jak ty z návštěvy hřbitova. Nemusím si sedat, ale zas nemůžu jít na terapii, protože na to potřebuješ vědět, že to děláš špatně a jen nevědět, jak to dělat líp. Já věřím tomu, že to líp nejde. Jednou jsem se bavil na chatu s holkou a nakonec jsem jí řekl, že se s ní musím přestat bavit, protože na všechno, co řekne budu mít negativná odpověď, samotnýho mě to štve, ona mě přesvědčit nemůže a já ji ani přesvědčovat nechci. (Může jí to vyjít jen náhodou... a iluze ať si ztrácí jinde.)
Kamarádka není přítelkyně. Ona má svýho přítele, takže nad spoustou věcí, který by mě u přítelkyně štvaly, jen mávnu rukou. Je to, jako když maj normálni lidi doma teenagera. Je někdy otravnej, jo to teenageři bejvaj, ať si to dělá po svým. Bude ve sračkách, bude se mu pomáhat, když o to bude stát.
Asi všechno by bylo jinak. Nejspíš lepší a smysluplnější. Ale stalo se to takhle.
V tom porozchodovým absťáku to bylo pořád dokola "Jo,tohle vlastně nebude" "Jo, tohle vlastně už nemá smysl" "Jo, tohle je vlastně pryč navždy". Teď je to jen daleko a vybledlý, ale jinak stejný.
Znáš vězňovo dilema? Chytnou 2 vězně, když budou oba mlčet, dostanou jen 2 roky. Když bude mluvit jen jeden, pustí ho a druhý dostane 10 let, když budou mluvit oba, je to 6 let pro každýho. - Tak jakobych dostal těch 10.
A.P.
F.: Díky za doplnění. Se smutným pousmáním k tomu dodám, že k těmto stavům občas skouzávám i bez Ozempicu.
VymazatAP: Jak je to dlouho, co jste se rozešli? Jakože od té doby nevěříš vztahům natolik, že nejsi schopen zamilování se vůbec připustit-nebo jenom jako zázrak? Vybavila se mi ta hláška Michaela z americkýho kanclu: "Jsem připraven se znovu zranit." Ale chápu, že pokud člověk přijde za drastických okolností o ruku, nohu, nebo celý srdce, tak už k žádným dalším zraněním dobrovolně připravenej nebude. Ale zase víš co. Někdy se tě na city rozum neptá. Prostě se to stane, vypne ti to neokortex a zbabráš se z toho nejdřív za několik měsíců až let. Docela výstižnej článek o tom měl teď na blogu Otto Bohuš.
Jo, vězňovo dilema znám. A víš, co je teď s ní? Jak pokračoval její život bez tebe?
Příští leden to bude 20 let.
VymazatPředstav si školní pravítko. Ohneš ho, narovná se, ohneš ho, narovná se, ohneš ho, narovná se a jednou ho ohneš moc a praskne a už to nijak nespravíš.
Trvalo 8 měsíců, než jsem si vůbec jen všiml, že je nějaká holka hezká a trvalo to tak 3 vteřiny.
Asi tři roky po rozchodu jsem dělal na brigádě s holkou, s ní to byl perfect match po dvou větách (takovej, co potkáš jednou za 10 let, ale i tak jsem na ex myslel každou chvíli), bylo jasný, že je to vzájemný. Čtvrtý den mě nečekaně odveleli jinam, neměl jsem duchapřítomnost si říct o číslo, pak už tam nebyla, nevěděl jsem příjmení, neměl jsem jak ji najít. V kavárně, co zmínila, jsem ji nikdy nepotkal. Napůl rád, že to samo nevyšlo. - Pak jsme se po létech potkali náhodou v tescu, ona s přítelem vedle, kterýho by hned nechala. Já tam byl náhodou s blonďatou prsatou kamarádkou a asi nebylo poznat, že nepatříme k sobě. I ten přítel poodešel, abychom mohli prohodit pár slov a on nebyl za stíhačku, ale zase jsem neměl duchapřítomnost, dát si s ní nenápadně spicha (nejsi v balícím módu, ztratíš reflexy) a ona viděla tu holku, tak taky nic neřekla. Prohodili jsme pár banalit a rozešli se.
Nenápadně se tam odehrálo drama, kdy jejího přítele hodně zblízka minul rozchod, a nikdo to neviděl. Jako v Doširoka otevřené oči mezi Kidman a tím pilotem. Stačilo kývnout a šla by za ním na kraj světa. Jen ji snad ani neviděl. My se viděli jak z protijedoucích vlaků. Stačilo se nepotkat u Tesca ale v hospodě. Stačilo tam bejt každej sám. Osud.
Pak jsem si to samozřejmě vyčítal, zároveň jsem věděl, že mě to ani hned napadnout nemohlo, ale ve skutečnosti se mi zároveň ulevilo, protože kdybych měl v ten moment víc času, něco si s ní začal, tak bych byl stejně podělanej strachy. Ne přímo z ní, ale co se kdy zase nečekaně posere. Ne "připravenej se zranit," ale "když nemám žádnej důvod se tomu vyhnout, tak to mám udělat". Blbej mindset. Třeba by mě to pak vedle ní s ex rychleji pustilo a třeba by to novej vztah zničilo, já bych jí zničil život, co kdo ví. Přišla skvělá věc v špatnej moment.
Viděla jsi Posedlost s Ironsem a Binoche? Na konci tam je sám, zdrchanej ve Španělsku a kouká na fotku sebe, syna a Binoche. Co v ten moment s jinou ženskou.
Za další rok potom jsem byl v korporátu a stejně na mě byl ten rozchod bez říkání vidět. Pak se to s dalšími léty vytrácelo, ale když nějaká sympatická holka něco po liškovsku násnakem zkoušela, tak jsem to radši přehlížel.
VymazatCo je s ex teď nevím. S tím, co byla po mě se po 2 letech taky rozešla. Přes známý vím, že mu řekla, že chce do Čech, on nechtěl, tak se rozešli. Bylo frustrující, že se pro něj namáhala, i mu řekla, že chce do Čech, když pro mě se nenamáhala. Frustrující bylo i že jemu ani nestála za to. (Znal jsem ženskou, co se taky po rozchodu dala s někým dohromady. Byla s ním dlouho s hlavou plnou bejvalýho a ten novej ji pak nechal, protože měl toho dost, jen zrovna v momentě, kdy se do něj začala konečně zamilovávat.) Jestli jsi viděla No sex last night, tak tam zas byla hrdinka s někým, kdo měl plnou hlavu bejvalý, zas na hovno vztah.
Dál s ex nevím. Má nějakej malej obchod nebo firmu. Jednou jsem ji možná zahlédl v tramvaji, už působila jako když jsme byli spolu, ale pak mi ji hned zakryli lidi, tak ani nevím, jestli to byla fakt ona. Možná je vdaná, má děti a jen v tom živnostenským seznamu je pod starým jménem.
Možná je furt přinasraná, co jsem nedělal blbýho, že těm jejím rozchodovejm výmluvám věřím, ale nemůžu dělat blbýho, jen abych s někým zůstal, jako nemůžu při rozchodu vytahovat prachy. Kdybysme se náhodou měli potkat, tak to bude nejspíš trapnost, protože ulehčovat ji to nemám proč, nejspíš o to ani nestojí, nějakou nostalgii od ní nečekám. Takže je to všechno jen na ušklíbnutí. Jak zpívá Radůza "A všem i sobě odpustit", Hogenová říká o odpouštění to samé, ale hovno. Sobě se odpouští dobře. Komu uděláš podraz ty sám, tomu neodpustíš nikdy.
Jestli to má něco znamenat a v příští vteřině to nemá znamenta nic a já mám bejt za toho divnýho, protože se hned nepřepnu, tak o tohle se nemusím snažit vůbec.
A.P.
Jak jsi poznal, že by tam toho přítele nechala? Jinak jen číst je to hrozně znepokojující - jako když se díváš na horror a hlavní hrdina se jde v noci podívat kolem prokletýho baráku, proč ten pes štěká. Jakože ti držím palce, abys jí mohl potkat ještě jednou a sám. A zároveň sis pro to setkání navolil tak hrozně těžký a nedosažitelný podmínky, že i kdyby to byla disneyovka, tak si i malý děcko ke konci začne kousat nehty, jestli to náhodou nedopadne blbě.
VymazatPočkej, ona se s tebou rozešla kvůli manipulacím svý rodiny a ty to bereš jako svůj podraz na ní? V čem?
Protože s ním se o spoustě věcí nemohla bavit.
VymazatMěli jsme toho daleko víc společnýho. Nejde jen o to, jaký máte zájmy, ale jak na ně a na svět nahlížíte.
S jednou holkou na chatu jsme se o něčem bavili, já ji něco vysvětloval a ona píše "počkej, přemejšlím o protipříkladech," což je přesně to, co dělám já, ale většina lidí to nedělá. Nebo jsem jí říkal, jak si Platón vymyslel Atlantidu nebo zednáři tu svoji tajemnou minulost a hned to pochopila. S jinou holkou to kliklo, když jsme byli na nějakým kurzu a já začal kritizovat film, co se nám předkládal jako veleumění, tak pro ni jsem zasvítil jak maják, protože si myslela to samý, jen to radši neříkala. Jiná holka mi v debatě zas začala citovat příběhy ze švýcarskýho časopisu, o kterejch jsem normální vykládal holkám já. S další holkou to kliklo, když mi řekla, že přišla ze školy domů, seděla v houpacím křesle a poslouchala Hegerovou - to jsme měli stejně. - Představ si, že je to pokaždý bod a když je jeden s 30 bodama a druhej se 75, tak je to celkem jasný.
S ní jsme se bavili s plným zájmem 8 hodin, 3 dny po sobě, pořád v tomhle stylu.
To je jak uhodnout, jestli má u Brada Pitta větší šanci Aniston nebo Jolie. Aniston byla příjemnější, ale s problémama, a Jolie byla zářivější a v době, kdy ho sváděla, tak nebylo vidět, jaká je to magorka. Ale kvůli tomu, že je magorka, tak zas byla tak dobrá ve svádění. - Sice to bylo o jiným druhu zájmu, ale princip je stejnej.
Proto mě utěšuje, že s ním může mít a asi má, normální život. Vzhledem k věku a cukrovce a tomu, že by teď měla mít rodinu, tak už by to bohužel nikam nevedlo.
----
Ne, podraz udělala bejvalá na mě, ale ta situace platí pro všechny stejně. Je všeobecně těžký a nepříjemný přiznávat chybu, ještě takovou, co je proti tvejm hodnotám a ještě takovou, kde máš tu špatnou roli a stydíš se za to. Navíc když je možný, že se to proti tobě zneužije. (Na druhou stranu, když se za něco omluvíš dětem, tak jsou rády, že jsi to uznal, že se s tebou vůbec domluvěj a chybu ti odpustěj).
John Wayne dokonce hlásal princip "Nikdy neuznávejte chybu". Jo, jsi za chlapáka, jskobx to v ten moment vyhraješ, ale když opravdu děláš v něčem důležitým chybu, tak se s tebou nedá vyjít a lidi pak odejdou bejt sami sebou někde jinde. Nebo pak vedle tebe třeba uchřadnou.
A.P.
Eira? Není to aktivistka IRA?
OdpovědětVymazatPořád lepší než Kazan. Ten by se ti při jakékoliv zmínce o zahraniční dovolené na prohnilém Západě zahryznul do pravého předloktí..
Aktivistka to rozhodně je, ale zatím bojuje proti všem.
VymazatS Kazanem by žádný dovolený nebyly-max na cvičáku a zotavovně ROH.
Hehe, u nas je to naopak. Ja mela jako mala sny o zviratkach, ale mamka mi dovolila jen krecka, ktery vzapeti utekl z akvaria a skocil z balkonu z sesteho patra.
OdpovědětVymazatTed po 40 mi dodatecne doslo, ze jsem vlastne ta mamka jsem ja.
Zaclo to adopci psa (ohare, protoze jeden ADHD navic se v nasi rodine uz ztrati), pokracovalo akvarkem s minikrevetkami (to mimochodem velmi doporucuji, krasny a bezudrzbovy, akvarko si cistej samy a staci vymenovat tydne cast vody). No a na ceste mam terarko pro cervenou uzovku a nacitam si ted o sklipkanech.
Mýho křečka sežrala kočka, kterou jsem si od mámy vysomrovala a emočně povydírala jako malá já:)
VymazatTy minikrevetky zní ale super. To jsi mě skoro nalomila. Jen bych musela doufat, že je u nás někdo (Žmur) nehodí na pánev s nudlema. Ale zvíře, co si po sobě i uklízí, to je sen!
A držím palce s hadem a sklípkošem. Mně se to na koukání líbí, ale na údržbu bych byla posera.
Vymazat"Kdy si pořídíme kočičku?"
OdpovědětVymazat"Až si uklidíte v pokojíčku."
...kočku stále nemáme...
Teď je hodně koťátek, bacha. Just saying, kdyby tě náhodou omráčila čistota pokojíku:))
VymazatTak s Trudi by tohle bylo totálně safe. V jejím pokojíku nechtějí být už ani pavouci. Bohužel si před časem vybrečela králíka. V době, kdy jsme si ho donesli domů, měl rok a půl. Nyní je to veselý senior přeživší nádor varlete a okupující kout v obýváku, který plný sil v červnu oslaví devět let. A v létě nás opět čeká hledání bunny sittera během naší dovolené.
VymazatKdybys, milá Psice, tu čistotu dala do uvozovek, býval bych ti mohl s čistým svědomím říct, že mne omračuje dnes a denně.
VymazatVýhody by ustájení kočky v takovym svinčíku ale mělo - něco k jídlu by si vždycky našlo a třeba by nebyla potřeba ani bedna s kočkolitem... :-D
No vidíš, až na pár škrábanečků bys o tý potvoře ani nevěděl-a na oplátku by doma ubylo pavouků. Jen ty jejich výměšky, do toho bych teda šlápnout nechtěla:))
VymazatF.: Vy ho furt máte, jo? To podporuje mou teorii, že je to démonický stvoření z jinýho světa. Kdyžtak dej vědět, kdy máte tu dovolenou-pokud by vám nevadila zavážka, klidně se ho ujmem.
OdpovědětVymazatZajímavé: Ten křeček tam má úplně stejný bordel jako naše děti v pokojíku. Ale každopádně všechno je lepší než Kazan.
OdpovědětVymazatJá myslím, že se od dětí zásadně liší jen tím, že má bobky v pelechu a žere salát.
VymazatEira je boží. A naše morčata z chovné stanice reagují i po letech podobně vyplašeně - ne teda, když se jim cpe jídlo nebo tak něco, ale nedejbože, aby je někdo chtěl pohladit - totální panika, hned to utíká - vyloženě se tím občas bavím. Ale nejvíc tím, jak se ty potvůrky mají dobře... :-)
OdpovědětVymazatUž se moc těším na nové křeččí příběhy! :-)
nomi