Zázraky pod modřínem

Minule jsme skončili ve vagónu Českých drah, kde to mají s klimatizací podobně jako to měl můj děda s třemi fungl novými páry vlněných papučí ještě s vánoční hvězdou na krabici: Studeného vzduchu by mohlo být dost, ale byla by ho škoda, když máme ještě všichni dost kyslíku o teplotě 35 stupňů s příchutí psího pižma a potu, nad kterým dávno ztratily kontrolu i antiperspiranty s hlinitou solí.

A ve speciálu „jak napsat post v extrémních podmínkách“ budeme pokračovat i dnes. Po mé pravé straně stojí Karlík. Bystrý dítě, který to jednou někam dotáhne, minimálně na zdánlivě žoviálního vyšetřovatele, co z vás vytáhne pravdu i za cenu, že kvůli tomu ohne ústavu základních práv a svobod. 

„A tetó“, začíná Karlík vyšetřování a systematicky přejíždí ukazováčkem po touchpadu notebooku, čímž vytváří v textu dramatické efekty a přesmyčky. „Copak to zase píšeš? Zase něco pro toho naštvanýho chlápka, kterýmu jsme se dovolali se Žmurem, když jsme si půjčili tvůj telefon jako vysílačku?“ Po tomhle úvodu se ke mně zpravidla shluknou i další členové šestihlavého dětského gangu. Někdo se ptá, jestli se dá v zavřeným notebooku topinkovat chleba, někdo jezdí s myší jako s autíčkem a Čičman nad tím vším zpívá zvonivým hláskem „Pásli ovce Valaši, při betlémskej salaši“. 

Všechno je to jen o srovnání. Myslím, že snažit se o psaní v tom vlaku bez klimatizace to bylo vlastně nakonec docela fajn. Někdy přemýšlím i o tom, jaký by to bylo psát během waterboardingu. Možná docela příjemný, pokud by to bylo bez dětí a bez koled.

Ale potom je tady spoustu dalších věcí, které byste museli vidět na vlastní oči. Les, kam se ještě neprokousal kůrovec. Stará studna s nejlepší vodou na světě. „Mně teda nechutná“, přerušuje mě teď Žmur, který jako jediný ze zírajícího gangu umí číst. „Napiš, že je málo chlórovaná.“

Máte to mít, ale hlavně jsem vám chtěla napsat, že svět je o srovnání a taky o okamžicích, které si zapamatujete až do konce života. Vím, že si za pár let nevzpomenu na moření, utrženej kabel od myši a pravděpodobně ani na vánoční koledy. Ale do konce života si budu pamatovat na to, jak jsme šli večer se Žmurem ke kapličce čekat, až za námi dojede eM.

Když jsme vycházeli, bylo to léto jako od Boženy Němcový. Babička na lavičce pod lípou, snopy obilí a chvějící se horký vzduch. Potom se přes slunce převalily první težký mraky. „Já ti nevím, jestli spíš obludně nezmokneme“, říkám to na rovinu, ale Žmur mě uklidňuje, že u kapličkou stojí modřín, pod kterým bylo sucho i po minulý velký bouřce. „Úplně suchá hlína, chápeš to?“ rozumuje Žmur. „To asi proto, že je tam ten svatej obrázek.“

„Hm, to jsem si sebou mohla vzít ten utrženej kabel a myš, jestli by to nesrostlo, když se tam dějou zázraky“ utrousím zas já a potom začne pršet. Něžně. Postupně víc. Dobíháme ke kapličce. Nakonec se nad námi zformuje černá deka na obloze, jako když nad vámi přelétá hejno holubů a všichni se vám na povel vyserou na hlavu třikrát za vteřinu. I ta bouřka je tady jako od Boženy Němcový!

Nejspíš vás stejně jako mě nepřekvapí, že se žádný zázrak se suchou prstí pod svatým obrázkem nekoná. Všude kolem nás lejou proudy vody, unáší bahno a mravence, do toho všeho hřmí a Žmur mi zařve do ucha: „Skrč se!“ 

Zakryje mi hlavu a záda svou bundou. Sedím na bobku, objímám jeho ledový nohy, hýkáme spolu smíchy a vím, že právě tyhle chvíle stojí za všechny urvaný kabely a falešně zpívaný koledy na světě.

Za druhý zázrak se dá počítat, když se ze zatáčky vynoří stříbrná Astra a za pár sekund už vytváříme rozpitý louže na sedadlech. „Já jsem to věděl už zdálky, že jste to vy" kroutí hlavou eM. „Věděl jsem, že nikoho jinýho by nenapadlo schovávat se v lijáku pod děravým modřínem, když je za zatáčkou dvacet metrů od vás zakrytá autobusová zastávka!“