Nevěř nikomu pod deset

Občas se ráda se dozvídám věci, které mě šokují, nebo mi změní život. Někde daleko na severním pólu mé soukromé stupnice breaking news poposedává paní, která nám dělala společnost během poslední jízdy vlakem.

„Esi si sem chcete sednout, tak todle sedadlo je moje.“ představila se nám. Samozřejmě, často si sedám lidem do klína, pokud mě včas neupozorní, že ta teplá věc na jejich sedadle není plyšový přehoz s potiskem člověka, ale skutečná lidská bytost. Nejvíc mě zaujaly její šaty ve tvaru rudého tubusu. Jako dokonalá optická iluze z jedné strany připomínaly večerní róbu z třicátých let a z druhé strany vypadaly jako obrovská svraštělá kápie.

„Traktor, veze ňáký zrní“ zaťukala na okénko, aby nás včas informovala během jízdy.

„Kopec, aha“ mělo nám všem něco dojít při pohledu na vyvýšeninu na obzoru. Děti se zájmem naklonily hlavu. Nejspíš jsem jediný omezenec v kupéčku, kterému při pohledu na kopec prolétne hlavou jen myšlenka na to, za jak dlouho budeme v cílové stanici.

„No nic, dáme si mattonku“ dloubne mě Kápie do žeber a vyloví z igelitky pití, když už to vypadalo, že se pod tíhou vzrušujících nových podnětů budu muset trochu prospat. „Je s bublinkama“ dodá s takovou důležitostí, jako by šlo o poslední volně prodejnou láhev Moët Chandon vylovenou z vraku Titanicu.

Tyhle situace mě dostávají do úzkých. Opravdu se nevědomky tvářím tak zmateně, že v lidech probouzím potřebu vysvětlit mi, že je tento stolek skládací? Nebo jde o šifry těch zázračných a přitom obyčejně vypadajících lidí kolem nás, u kterých vám dojde až za pár let, že ukrývaly výherní čísla, nebo iniciály budoucího prezidenta USA?

Na opačnou stranu stupnice se po Vánocích vyšvihl Žmur. Za všechno přitom může jeho nekalá předvánoční kampaň. „Babička se mě ptala, co bych chtěl k Vánocům“, prohodí Žmur jen tak znuděně. „Tak jsem si řekl o dalekohled, na pozorování ptáků u krmítka.“

K tomu je potřeba dodat, že prarodičů má Žmur plný počet a k tomu si přičtěte dvě tety, které taky rády plní tajné sny budoucího nadějného ornitologa.

Pod stromečkem se tak Žmurovi kromě dalekohledu sešlo zařízení pro odposlech hovoru v jiné místnosti, brýle pro noční vidění, lupa a daktyloskopická sada.

„S tím budeš jako snímat otisky ptačích pařátků?“ zeptala jsem se naivně. „To zrovna“, utře mě Žmur. „Jo a k narozeninám bych ještě potřeboval diktafon“, plácne se za své opomenutí do čela. „Abych mohl nahrávat všechno, co mi kdy slíbíš a pak tě tím usvědčil“ řekne dítě, co bývalo tak roztomilý, když mu byl rok a jeho nejlepší vánoční dárek byla roztrhaná role barevného balícího papíru.

Pojďme si to říct na rovinu: Tyhle Vánoce jsou milník. Něco, jako když vzpomínáte na starý dobrý časy, když ještě nebyly mobily a pod pojem rozšířená realita se vešla tetris konzole na baterky. V našem případě jsou starý dobrý časy i takové prosté věci, jako možnost se bavit o čemkoliv a mít u toho důvěrný pocit, že je to jen mezi námi.

„Všechno jsem slyšel“ okomentuje to teď Žmur, jehož brýle s nočním viděním probleskují pod kuchyňským stolem. „Máma se už těší na konec prázdnin, až bude moct do práce a ty na nás chceš na horách ušetřit. Nevím, jak vám, ale mně teda polopenze stačit nebude.“

Vracím se večer domů a u postele nakopnu nějakej bazmek s červeným světlem napojený nejspíš na čínský servery. „No, tomu bych teda vrátit se do deseti zrovna neříkal.“ ozve se rozespale z vedlejšího pokoje.

O co je protivnější, když vám někdo šťourá do soukromých věcí, o to je větší pocit satisfakce, když soukromé očko pracuje pro vás. 

„Děda sedí na křesle a povídá si s kocourem o tom, jak je venku hnusně.“ hlásí Žmur. „Tu knížku od tebe používá jako podšálek na kafe. Co všechno potřebuješ vlastně zjistit?“

Pro začátek mi bude stačit vědět, jak to vlastně celý bylo z jeho pohledu. Jak se seznámil s mámou, proč nosil zbraň, co cítil, když jsem se narodila. Ale zajímá mě všechno, o čem se nemluví. Takže všechno. Všechny děti jsou tajní agenti, my jsme jen neměli snímač otisků a fotobuňku. To mi nebránilo slídit - a vědět, že ani táta nechodil domů v deset. Přes jeho další firewall jsem se ale nedostala ani za desítky let. Možná za to můžou zbytečný ohledy, možná strach z toho, co se dozvím.

Přesně přes tyhle skuliny se dostanou lidi, který si pod slovem ohledy představí tak maximálně frázi „promiň, to mě teda fakt mrzí“, když vám rozšlápnou mobil po cestě k notebooku, kde si pustí do repráků song bizarní japonské kapely složené z uniformovaných školaček a mývala, zatímco je sobota půl sedmé ráno.

Vnoučata.