Záhada černého kufříku

Myslím si o sobě, že vypadám celkem nenápadně – když zrovna není sobota ráno a já nejdu pro snídani do Žabky oblečená jen v ovečkovým pyžamu, mikině, pod kterou nic nemám, a v důvěře nejen v kvalitní zip ale hlavně v to, že můj outfit není nic, co by mohlo prodavače Karla ráno šokovat. Zatím to tak vždycky bylo – Karel jen smutně zachrchlá, označí moje pečivo za „pár sraček, který budete chtít určitě platit kartou nebo dvoutisícovkou, žejo?". Pak si jde rezignovaně zapálit před krám a zatlačí sousedům vajgla do truhlíku s muškáty. 

Potom jsou magické předměty, které vám v každodenní realitě tak nějak vylepší status přezíravosti velkoměsta. Vždycky jsem si myslela, že mezi ně patří třeba cvičená vačice na vodítku, nebo minišaty z průhlednýho igelitu, ale po včerejšku vím, že jsou lidi fakt vyprahlý a stačí jim strašně málo. Klidně jen černý kufřík.

Historka s černým kufrem je sama o sobě nominací na banalitu roku 2020, i když je teprve začátek ledna. eMova sestra poslala babičce kufr a já v tom hrála roli spojky. „Je to jenom prázdný černý kufřík a uděláš mi tím velkou laskavost“, znělo zadání, jestli prahnete po detailech. „Dan ti ho přiveze do práce. Stačí, když ho vezmeš metrem domů."

„Fakt pospíchám, takže by bylo nejlepší, kdybys stála připravená před Korporátem u silnice a chytala ho“, volá mi druhý den Dan a akce s kufříkem se začne zvrhávat v průjezd Pabla Escobara chudým předměstím Medellinu s čerstvou zásilkou kokainu.

Z akce s házením kufru z auta v plné rychlosti se nakonec Dan bohužel vysrabil, takže k předání dojde na plácku před Korporátem za pozorného dohledu znuděných kuřáků. Jak se ukázalo, moje očekávání od slova „kufřík“ byla značně zkreslená. Kufr mám nastojato ve výšce prsou, kácí se na všechny strany a vešla by se do něj mrtvola chlapa, se kterou se nemusíte čtvrtit – stačilo by ho rozseknout na dvě půlky a pevně dovřít zipy.

„Hele, to byl tvůj novej? Vy už nejste s eM?“ spiklenecky na mě mrkne kolegyně ve výtahu, zatímco hledá v kabelce orbitky. „Jedete spolu na víkend?“ zeptá se její spolukuřka z účtárny. Pokouším se holky uspokojit banální historkou stejně jako vás, ale obě jen netrpělivě přikyvují, jako když se někomu snažíte krkolomně lhát, a ještě jste u toho zatraceně nudný. „Aha“ ocení moji snahu kolegyně bez stopy zájmu o pravdivou verzi. „Tak to je teda fakt romantický“, dodá sarkasticky účetní, které jsem právě ukradla sny.

Na patře potkám bývalého kolegu, se kterým jsem se naposled viděla před první mateřskou dovolenou. Obvykle se vás lidi po deseti letech ptají na manželství, děti, nebo barák, ale Honza se jen dychtivě sápe po mém zavazadlu. „Co neseš v tom Kufru?“ snaží se ho nenápadně dotknout. Sbírala jsem pár milisekund trpělivost na další opakování. Ale potom jsem si vzpomněla na zklamaný výraz holek, a celou pravdu o rodinné poště jsem radši zmuchlala do kuličky a hodila do přeplněného odpadkového koše zbytečných nápadů v mé hlavě. „Dvanáct mega v neoznačených bankovkách a ruční granát“ odpověděla jsem. „Měj se krásně, Honzo!“ a zaplula jsem na schodiště.

„Správně bych vás teď měl prohledat“ uculuje se securiťák úchylně a mne si ruce, když se snažím s kufrem neúspěšně procpat přes vstupní turnikety. „Nepronášíte v tom tiskárnu? A co toaleťáky?“

„Je v tom internetová konektivita“ zasyčím na něj a dám si prst přes pusu. „150 mega vysokorychlostního připojení. Beru si to domů, když přes den neprosurfuju všechno na Facebooku a v pracovních mailech s velkou přílohou.“ Přijde mi to mnohem absurdnější, než předchozí ruční granát, ale podle zaraženého pohledu ostrahy mám minimálně vroubek pro příště.

V metru nemusím ani nic říkat a rovnou sklízím upřímnou neodfláknutou nenávist všech cestujících s trvalým bydlištěm v Praze. „Já bych tydle cizince.….“ nechává větu zlověstně viset ve vzduchu starší chlápek s aktovkou, když vedle něj Kufr zabere stejně místa jako moje mladší tlustá sestra a chová se na svých viklavých kolečkách taky stejně nevypočitatelně. Přemýšlím, jestli přece jen nezužitkovat tu první asociaci s rozpůleným chlapem na vysvětlenou, ale než se odhodlám, je tu další stanice. Chlápek do mě drbne loktem a demonstrativně si přestoupí do druhého vagónu. Vysloužím si solidární pohled německých turistek a nabídnuté sedadlo od týpka s batohem.

Trochu jsem doufala, že doma Kufru vyvrhnu vnitřnosti a najdu tam něco, co mě ohromí – třeba zakrslýho králíka, který tam  v nestřežené chvíli vlezl ještě před tím, než se Kufr vydal na svou třísetkilometrovou poutní cestu. Potom jsem se okřikla, že bych měla být skromnější – můj nový společenský status v práci je víc, než spousta bobků a na smrt vyděšený domácí mazlíček. Stát se turistou ve vlastním městě taky stojí za to – ale o tom vám nejspíš napíšu mnohem víc až po víkendu.