O lidech, který jsou dobrý ve
všem. A pak o těch druhých, co vynikají ve s*aní do vlastního hnízda
Asi všichni máme z minulýho týdne
představu toho, jak zpívám – ano, je to ten tón spojený s netopýrem v ohni,
vyjící čivavou a faktem, že jsem z hudebky dostávala vždycky dvojku.
Pokud je nějaká další paralela, s čím
se dá přirovnat můj zpěv, byl by to Emův tanec. Em tvrdí, že nebyl 20 let na
parketu, protože nechodil do tanečních. Já si tajně myslím, že ho z tanečních
normálně vyrazili hned v průběhu první lakce. Prostě ho vzal taneční mistr
za flígr a táhl ho po naleštěných parketách až k východu, kde si odplivl a
vyměnil si bílý rukavičky za nový.
Jediným svědkem Emova tance byla
jeho máma a ségry, když odjeli hluboko do polskýho vnitrozemí na svatbu
nějakýho vzdálenýho příbuznýho. Emova poslední vzpomínka na tu událost se týká asi
stovky Poláků, jejichž nesrozumitelnost výrazně přihoršoval zvyk prásknout každému
hostu vedle jeho talíře flašku vodky. Em to pít nechtěl, ale z bodrých spolustolovníků
okolo pochopil, že když si s nima nedá panáka, tak bude nevěsta přinejlepším
prokletá a v nejhorším od nich dostane na hubu před kulturákem, kde se ta celá
hrůza konala. Druhá věc, kterou od polskýho strýce pochopil jako národní povinnost,
byl tanec s nevěstou.
Nesrozumitelně drmolící lidi,
kterých aspoň podle Ema neustále přibývalo a v tomto okamžiku už jich muselo
být aspoň 500, se rozestoupili a udělali kruh. Virbl. Em nastupuje s nevěstou.
Hudba začala hrát. Asi to měla být mazurka, ale Em znal ze Sissi, mladé
císařovny, jen rakousko-uherský valčík. Emova máma není dodneška schopná tu
historku dopovědět s vážným výrazem na tváři a v polský větvi se prý
dodnes šušká, že to je tím, že se nemodlíme.
Druhá věc je Emovo lehký pohrdání
mýma zálibama, konkrétně divadelní improvizací. Chápete to, teče z vás pot a slzy,
umíte ze sebe v jedný sekundě udělat mluvící lajku na orbitální dráze a
pak Miss World s vadou řeči, ale Em si jen odfrkne, že divadlo je přehrávaný
a že jsou mnohem lepší filmy s počítačovou simulací.
Takže, tramtadadá, moje volba
byla jasná: lekce taneční improvizace. V uzavřený skupině, kam jsem Ema
protlačila přes e-mail, že je tanec jeho život a rád by se mu věnoval
profesionálně, ale bohužel nemůže kvůli kloubům. Em to na mě vyškemral už v pondělí
a dva dny se moc nebavil.
V o to víc povznesený náladě
se vrátil ve středu večer. „Většina z nich byly ženský, v legínách
a upnutých topech,“ zasní se Em a pokračuje: „V první části byla rozcvička,
kde jsme se vzájemně dotýkali. Pak jsem měl sólo, kdy jsem měl taneční sólo v roli
housenky a všechny holky z toho byly unešený, takže se mnou pak chtěla
tančit ještě lektorka. Přemýšlím, že tam začnu chodit na kurz,“ a nadutě
dodal, že tuhle skupinu si zabírá on a kdybych to někdy chtěla zkoušet, tak ať
si najdu nějakou jinou. „Ale nevím, jestli by tam měli zájem o lehce nadprůměrně
pohybově nadaný lidi,“ neodpustil si na konec. „Tohle totiž můžou vyhrát
jen ti úplně výjimečný.“
giphy.com
