Chyba v Matrixu

Když už jsme nakousli ten Ječmen, existuje ještě jedno místo, který se od sedmdesátek vůbec nezměnilo. Ordinace naší dětské doktorky. Tenkrát jsem si ji vybrala hlavně kvůli tomu, že mi teklo do bot – úplně jsem totiž na nutnost předem domluveného pediatra zapomněla a reálně hrozilo, že mi nebude umožněn legální porod, protože povinná kolonka v těhotenském průkazu křičela prázdnotou. Vybrala jsem si ji, protože a) všechny ostatní pediatričky ve věku pod osmdesát let s funkčníma webovkama už měly plno. A za b) má ordinaci ve vedlejší ulici a to se hodí. Protože děti jsou furt nemocný, říkaly holky.

To se u těch našich zdaleka nepotvrdilo – naopak překypují až bezohledným zdravím, nejvíc v období, kdy rýmičky sestřelí nás s eMem a oba pažouti bohapustě zneužívají bezmocnosti stárnoucích rodičů. Ordinaci tedy navštěvujeme jednou ročně na preventivní prohlídky. To se potom očima vpíjím do čekárny, kde ještě pořád visí agitační plakáty na mytí rukou a pití mléka. Mrkací vikslajvantový panenky s urvanýma rukama, ohlodané kostky a angličáky kropenaté od vykašlaného bronchiálního hlenu. Prostě jako urbex ordinace v Pripjati, jenom je vzduch nasycen nasládlým pachem moči z přebalovacích pultů místo radioaktivních izotopů jódu. A ještě něco. Naše doktorka je ze staré školy, kde se ze strany pacienta striktně dodržuje objednací doba. Je jedno, že přijdete na řadu o hodinu později, protože posloucháte, jak se s matkou před vámi dělí o recept na skotské střiky a rozinkový koláč. Na druhou stranu, pochází ještě z doby, kdy se plošně neplýtvalo s léky a už vůbec ne s antibiotiky. Fleming byl ještě uličník s plesnivým chlebem v aktovce, když naše doktorka léčila černý kašel tvarohovým zábalem a přivazovala k rachitickým dětem hůlky na srovnání končetin.

Takže když jsem děti vyzvedávala ze školy dvě minuty poté, co jsme měli být v ordinaci, začala jsem propadat do spirály stresu. O to víc, když se ukázalo, že čekáme na jemnostpána Žmura, co bezstarostně vysedává v jídelně a drtí rekord, kdo vypije víc čaje z várnice za skandování ostatních spolužáků.

Po Vinohradský už skoro klušeme. Konečně zelenej barák, ale. Zvonky jsou vytrhané, uvnitř stojí řemeslník na štaflích a druhý táhne chodbou kyblík s barvou.

„Ona už tady asi ale nebydlí, mami“ pronese Čičman nahlas moji obavu. Mně k tomu v duchu napadá ještě: Proč mi do hajzlu při objednání neřekla, že se přestěhovali? 

„Díkybohu, vyhnu se tý debilní prohlídce a kecům, jak sem zase vyrost“ sesouvá se Žmur na kolena a chce políbit zem.

„Moc se neraduj, ještě to zkusíme. Třeba rekonstruují jenom tu chodbu“ vytáhnu ho z rohožky nahoru, opráším a zaťukám netrpělivě na dveře. Řemeslník číslo dvě řáchne s barvou na zem a jde mi jako ve snách mátožně otevřít.

„Měli byste tady nechávat otevřeno, když jste vyrvali ze zdi ty zvonky“ řeknu nevděčně a jak pospíchám, švihnu jeho kolegovi Čičmaninou aktovkou do štaflí, až se zapotácí. Skrčí se do embryonální polohy mezi šprušlemi a oba na mě zírají, jako kdyby do baráku vtrhla rozzuřená kapybara s mláďaty.

„Nekoukejte na pána, už tak máme zpoždění“ houknu na děti a opřu se do těžkých dřevěných dveří. Chlápek s barvou chce něco říct. „Dobrý, to zvládnu“ usměju se křečovitě a vykopnu to pootevřený křídlo dveří čekárny sama.

„Ona to tady asi ale není čekárna mami“ zhmotní zase Čičman nahlas to, co nám všem naráz dojde. Cizí předsíň. Věšák s kabáty a kloboukem, starodávný perský koberec a zrcadlo, to všechno pokryté igelitem a připravené k malování. Kromě staré paní v župánku se zdviženým obočím, co rychle típá cigaretu a instinktivně hledá podlouhlý těžký předmět na svou obranu. Nevím, jak často se vám stává, že si jen tak jdete po ulici a najednou stojíte v cizím bytě, ale pro mě tohle bylo poprvé.

Mohl to být epický začátek nového přátelství, u kterého všichni vydechnou „No to je prostě neuvěřitelný, svedl vás k sobě osud!“, když se vás někdo na společné oslavě narozenin zeptá, jak jste se seznámili. Místo toho jsme dostali jen strašlivě zrubáno. Poprvé od Župánku a podruhé doktorky: „No kde jste? Vy si snad trajdáte po návštěvách, nebo co?“