Všechny depky světa i ta má

 

Je tu podzim, je tu podzim, je tu podzim, chce se mi třískat hlavou do klávesnice, protože začíná období, kterýmu pracovně říkám „přilítli havrani“ a cyklicky se opakuje vždycky na konci léta. Člověk by se tím pádem měl všímavě podívat do kalendáře a všímavě poznamenat „aha, destruktivní myšlenky, přesný jako hodinky“ a prostě tu hrůzu dál neřešit.

Ale víte co? Podzim je stejně plíživej a zákeřnej jako PMS, nutí vás hádat se s lidma, cítit se osaměle a staře, vybírat si v katalogu sebevražedných pomůcek a kupovat si košíčky plněný nutelou, abyste se už brzy mohli k tomu všemu cítit ještě hnusný a tlustý. Ale z toho všeho mi podzim vždycky připadal jako ekvivalent stáří – pomalého nachylování se do hrobu, ze kterýho vás vytrhne až zubatej zimní mráz, kdy to utrpení skončí.

Tak si to pojďme sepsat. Protože jestli si tohle všechno budu myslet ještě na jaře, tak… jsem fakt stará. A to bude v hajzlu-mnohem víc, než když jsem si tenhle fakt připustila poprvé ve 25.

Jsem stará a brzo umřu protože:

1. Si to myslí i moje děti:

„Tak jaká je ta nová úča?,“ ptám se Čičman, když se chystám na třídní schůzky. „Je mladší než ta minulá? A hodnější?“

„Mnó, to ani ne. Je starší jako ty. Ale ty jsi hodnější“ (aspoň něco. Můj mozek mě v tom okamžiku vykreslil jako starou babičku, která je navíc dementní, takže nevyžaduje disciplínu).

2. To vidím, ne:

Nevím, jestli má tenhle optickej jev nějakej název, ale já ještě včera v poslední slunečnej den vypadala celkem normálně. Ale hned dneska ráno jsem se vzbudila do 13 stupňů s nechutnýma vráskama kolem koutků úst a vylezlou stařeckou pigmentovou skvrnou pod okem. I tohle s váma udělá podzim – změníte barvu, zkrabatíte a zplesnivíte jako spadlej list.

3. Moji rodiče jsou starý:

Tátovi se před pár lety zdálo o andělu smrti, kterej mu řekl, že se nedožije Vánoc. Myslím, že to ze strany nadpřirozených entit byl typickej phishing, podobnej africkejm princům a celkem se divím, že z něj tenhle přízrak netahal prachy, protože táta by mu je s radostí vysolil, jen aby nemusel zůstávat na Zemi s mojí matkou.

Místo toho se táta teda nachystal a nekupoval ani dárky. Vánoc se pochopitelně dožil, stejně jako výčitek mý mámy, že nedostala ani rychlovarku jako každej rok. 

Osobně doufám, že to bylo dostatečný poučení se příště na nějaký sliby-chyby shora vysrat. Stejně se ale nedá ignorovat, že jsou k tomu oba blíž – zvlášť když je vidím každý měsíc jednou a ne kontinuálně. „Čičman je zase větší a Žmurovi se mění hlas,“ žasne a raduje se máma nad drobnýma změnama, nepostřehnutelnými v rámci každodenní reality. Podobný změny vidím i já na svých rodičích – jen je radostně nehlásím.

4. Jsem advokátkou zralých šílených žen:

V rámci zkvalitňování našich pracovních vztahů máme whatsapp skupinu, do který si posíláme fotky z dovolených, zpravidla zarámovaných do výkřiků „Můj hrad z písku na pláži na Bali, co jste dneska udělali vy?“ a následných hejtů na flákače, za který musíme dřít na společný HDP, aby si naše republika mohla dovolit pár metrů dálnic. Výjimkou je naše kolegyně Vlaďka 60+, která jako jediná publikuje hanbaté fotky ve vyzývavých pózách a v bikinách tak miniaturních, že by se vešly do kindervajíčka a ještě by zbylo dost místa na skládacího dinosaura.

„No a co jako,“ okřikuju kolegy z mravnostního, kteří se tady vždycky najdou a začnou se bouřit, že to Vlaďka posílá kolem oběda NASCHVÁL a povzbudím Vlaďku, ať nám pošle ještě nějakýho svlečenýho beachboye. „Proč by se nemohla fotit klidně nahá? Já v 60 letech taky nehodlám sedět doma a luštit křížovky.“ A u toho mi vždycky dojde, že si jen připravuju půdu pro to, aby později osazenstvo našeho kanclu při mých budoucích výstřednostech…ani NECEKLO.

Jak to máte vy? Jste taky starý na podzim nebo celoročně? Máte nějaký pozitivní výhledy, kterýma bychom se mohli společně ukolíbat?

Giphy.com

Lesáci versus Skaláci: Lov traumíků

 

Tak a je po prázdninách, koťátka. I když tomu venkovní teploty moc nenasvědčují, což je pro nás lidi bez termoregulace otravný jako Despacito. To hráli jednu dobu úplně všude a mělo to stejně nelineární nástup vedlejších účinků jako to aktuální vedro.

To se totiž nejdřív zaradujete, protože teplý večery, krátký šaty, sandálky. A když někam jedete, stačí na to malej batůžek, kde jsou navíc jen plavky a ručník. Časem zjistíte, že vás ty zpocený trička a přecpaný zahrádky vlastně už tas tak moc nebaví A fáze 3 je, když se tohle všechno nakumuluje. Posledních pár dnů mám prostě omezenou provozní dobu někdy do 10 dopoledne, a pak od 17 dál. Mezitím se mi chce spát, pobolívá mě hlava a vyvracím bělmo při kontrole předpovědi počasí, kterou provádím asi desetkrát za hodinu. Ruku na srdce, není to úplně povzbuzující zpráva pro mého zaměstnavatele, co mi platí stejný výpalný bez ohledu na roční období.

Žmur se nám vrátil z tábora. Po strastech military campu s Karlíkem jsem mu letos našla respektující tábor s flat strukturou, kde vedoucí nejsou veteráni z Afghánistánu na antidepresivech, ale kamarádi. Organizátoři čas od času umísťovali na socky fotky a videa. Na jednom z nich byl tábor zachycenej po bouřce a vypadalo to jako Woodstock: hlavní cesta se proměnila v klouzačku, po který jezdí děcka po břiše a s rozběhem. Holky mávají jen v plavkách z bahnivýho jezírka. Další dva kluci s hroudama bahna na hlavách mávají na kameru. Make love, not war. (Vsaďte se, že v tom samým oblečení chodili všichni zbytek týdne, a že do várnice s čajem kuchařka každý ráno nasypala lžičku LSD.)

Žmur se vrátil vyšší než já. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, ale kvóta 175 cm padla fakt během jedinýho týdne. Začalo mi svítat, když se Žmur pochlubil, že tam jeden den sežral 26 krajíců chleba (mám editorský nutkání tohle číslo upravit, protože je tak nereálný, že mi to nebudete věřit. Žmur na tom ale trvá, prý si to počítal). Druhej den spořádal k večeři 7 párků v rohlíku a taky prozradil, že cereálie ke snídani si nabíral ešusem jako naběračkou. Em zavrávoral, že si bude muset najít druhou práci, abychom pokryli novou kalorickou spotřebu naší rodiny. Já jsem zavrávorala, když jsem zjistila, že většinu táborového týmu tvořily holky a že způsob trávení večerů Žmur odmítá komentovat až na mnohoznačný „hráli jsme hry“ (s lišáckým úsměvem, bez dalšího upřesnění).

V Emovi to vyvolalo vzpomínky na jeho dětský táborový léta, který jsem si pro sebe pracovně nazvala „Mé dětství v Treblince“ a jsou uloženy v tragickým kastlíku mé paměti hned vedle dědova malého bratříčka, co umíral v dlouhých bolestech, když na sebe převrhl necky plný horký vody. 

Emův tábor byl totiž někde na jihu Čech, asi 8 kiláků od hraničního pásma. Ten tábor vedli lampasáci. Mimo drsný tresty kluci museli spát v botách, protože když se zařvalo „nástup“, museli být na apelplatzu do 13 sekund, jinak museli udělat asi 100 kliků, dokud nezkolabovali. Jejich nepřátelé byli diverzanti (v noci se tam prý často ozývalo dunění samopalů) – a tábor Skaláků, druhej příhraniční dětskej gulag. Pokud byli Lesáci něco jako Černí baroni, byli Skaláci bratři Mašínové, schopní vás při krádeži vlajky podříznout.

Když jsme si teď o víkendu vyzvedávali děti v Brně a šli večer na jedno, přišly na přetřes právě historky z dnešních táborů (které mezi "opravdovými muži" budily pohrdání). Když Em přiložil historkama z Treblinky o tom, jak 2 dny nejedl, kontroval Smolík odvážným tvrzením, že nejdrsnější tábory zažíval on, protože je vedoucí nutili běhat nahý přes les až do mastňáckýho tábora házenkářů v chatkách a vyřvávat na ně posměšky a protistátní hesla.

Em vybral smeč kopřivovou uličkou, kdy provinilce jen v trenclích potrestal zbytek kamarádů sešleháním kopřivama, což zažil i Smolík, a pak došlo k šokujícímu odhalení: Smolík byl členem Skaláků a Em Lesáků ve stejných letech. Takže si navzájem kradli vlajku, vyhrožovali násilím a brečeli v koutě, že už dál nemůžou.

Bylo to stejný, jako když se na pietním odhalení pomníku holocaustu sejdou dva dědové s tetováním na předloktí: celej zbytek večera se s nima už nedalo mluvit o ničem normálním, co nevyžaduje akutní psychoterapeutickou pomoc. Smolík se pak s Emem loučil jako soulmate, připraven za něj a rodinu vykonat 100 kliků kdykoliv to bude potřeba.

Což klade dvě otázky na večerní chvilku, až můj přehřátý a roztékající se mozek zase nabere podobu rosolu jako puding v lednici: Bude Žmur na svůj Woodstock vzpomínat se stejnou úpěnlivostí? Potřebujeme ke svému životu trauma, abychom mohli tvrdit, že nás formovalo?

Jo a co si budem: Kdybychom byly u Skaláků a Lesáků my, ženy, vypadá 
to pochopitelně úplně jinak/ Giphy.com a můj oblíbenej film Až vyjde měsíc.