Samoobslužný pokladny jsou ZLO

 

Některý posty na FB mají podivuhodnou gravitační schopnost přiblížit mě k cíli (dát si 40-denní digi detox). To si myslíte, že už máte svý králičí nory vykopaný a bubláte si spokojeně ve svý socbublině a pak na vás zaútočí nějakej granát ze skupiny Plochozemci. Nebo právě příspěvek o tom, že jsou samoobslužný pokladny zlo. Proč? Sami si vyberete zboží, sami si ho nascanujete, sami si ho sbalíte a sami zaplatíte. Zatímco zlolajnej obchodní řetězec má tu drzost po vás u východu chtít účtenku, jestli náhodou nekradete.

Tohle spadá prostě do základních dovedností, o kterých si myslíte, že to lidi dělaj stejně. Prostě elementární habit ve stylu, že si po velký utřete zadek toaleťákem odspoda nahoru. Jenže pak zjistíte, že to lidi dělaj naopak, nebo používají dezinfekci ve spreji, nebo na to maj vycvičený lízací čivavy.

Podobný je to totiž s těma pokladnama. Já jsem to dodneška brala jako úsporu času. Proč stát ve velký frontě, když můžu zajít k sámošce, naklikat si tam věci, zaplatit, u východu mávnout účtenkou na terminál a jít domů. Jenže to jen dokazuje nedostatek mých kognitivních schopností pojímat zásadní věci jako celek. V daný diskuzi se totiž odpírači samoobslužných pokladen rozdělili do několika charakterových tipů, podle toho jak moc mají pod čepicí.

Revoluční bojovníci proti modernímu otrokářství

„Já samoobslužný pokladny NIKDY nepoužívám,“ tvrdí pan Roman. „Maximálně když jsou všude opravdu dlouhé fronty, tak zvonkem přivolám prodavačku a nechám ji celý nákup napípat na samooblužné a dát do tašky. Přece nedopustím, aby se mnou Tesco jednalo jako se svým zaměstnancem. To by bylo fakt ponižující!“ Pokud vám tahle taktika přijde, ehm, mírně ponižující vůči přivolanému personálu, dělejte to jako paní Mirka: „Na konci nákupu tý prodavačce vysvětlím, že to je pro její dobro. Lepší, než aby ji vyhodili pro nadbytečnost.“ Doufám, že Mirce přijde za svou záchranu osobně poděkovat celý tým Billy včetně brigošů a skladníka.

Odborníci z odborů

Subvarianta revolučních popíračů otrokářství. Tihle zákoši jsou ochotní udělat ústupek, dokonce za ně nemusí jejich nákup naklikávat vybuzerovaný personál. Považují ale za samozřejmost, že se k nim bude supermarket chovat jako ke svým zaměstnancům včetně adekvátní mzdy. Paní Věra: „Máte pravdu. Samooblslužné pokladny bych použila jen v případě, že mi za to Lidl patřičně zaplatí. Třeba stovku nebo aspoň 10 % z nákupu za moji námahu, že jsem si to všechno MUSELA udělat SAMA.“ Tak určitě, paní Věro. A sociální a zdravotní k tomu.

Tajný židozednářský spolek proti technologické revoluci

Třetí kapitolou jsou lidi, který mají vyhýbání se samoobslužným kasám jako poslání. Pan Honza třeba všem vysvětluje: „Chodím jen na normální pokladny. Lidi, v počtu je síla. Když budeme všichni chodit na pokladny s lidmi, tak samoobslužné nebude nikdo využívat a zruší je. Zabráníme tak zbytečnému propouštění chudáků prodavaček, co jinak nebudou mít co žrát.“ Tohle je univerzální pravda. Mohli bychom zároveň přestat využívat internety a AI nás nikdy nedostane.

Jak to máte se samoobluslužnýma pokladnama vy? Uraží vás? Vykořisťují? Nutí vás tohle zlo k demonstrativním činům? Zeď nářků je v komentářích.

Nejlepší dárky

 

Už to klepe na dveře-jediný dny v roce, kdy i od původně škudlivých a příčetných lidi dostanete věci, nad kterým váš mozek vybuchne jako atomovej hřib. Já si stejně nemyslím, že to je spravedlivý.

Vánoce jsou svátky pro lidi jako je Čičman. Původně jsem doufala, že z toho vyroste, ale s věkem se to zhoršuje: Čičman miluje věci a věci milují Čičman. Dvanáctiletý holčičky jsou něco jako chodící obří magnety na nejzbytečnější věci na naší planetě: třpytky, figurky kočiček, sněžítka, mikromýdlíčka a voňavý minisvíčičky.

Ale celkem by mě zajímalo, jestli Ježíš u příležitosti svých přehnaně vyhajpovaných narozenin myslel i na minimalisty: na lidi, který jsou v komfortu jen s věcma, který používáš. A v tom případě je jasný, že si je vybereš sám. Protože ti už není deset, a protože po svý rodině ani nechceš, aby ti četli myšlenky a věděli, jaký je tvý číslo podprsenky, jestli potřebuješ novou flašku na pití a že ti všechny citrusový parfémy páchnou jako přípravek na mytí nádobí.

Nemyslel, že jo, Ježíši. Takže pro nás minimalisty jsou Vánoce jako Velikonoce pro bigotně věřící. Některým z nás dokonce naskakují vyrážky a krvácející stigmata z kosmetiky, která se celej rok válela v regálu a pak někoho napadlo zabalit to jako vánoční sadu se Santou a PF 2026. Štědrej den je pro nás něco jako ukřižování ponožkama a pak toužíme ležet tři dny v tmavý, TICHÝ a PRÁZDNÝ jeskyni.

Některý lidi vám říkaj, že to na vyzráli a dávaj obálky. Ale pro mě je to další struggle vánoční soutěž, ve který se snažíte uhodnout hodnotu bankovek protihráče a dát mu tu samou bankovku. Když to podstřelíte, tak jste za lakomce a když přestřelíte, tak za blbečka.

Nebo se můžete v rámci rodiny domluvit, že si dospělí dávat nic nebudou (jaká úleva!), jenže pak pod stromkem s hrůzou zjistíte, že se to říkalo obviously jako vtip, kterej jste nepochopili jen vy. Vánoce jsou hrozně sociálně komplikovaný.

Navíc je v nich zakázáno být o samotě. Jakmile se o to pokusíte, tak se někdo chytne za hlavu, že je nutný vás navštívit a dokrmit cukrovím. Výsledkem je nejvíc sebevražd z celýho roku, protože pro některý z nás je to poslední způsob, jak uniknout novým ponožkám a třem oříškům pro Popelku.

Vánoce u nás jsou natřikrát: jednou komorní s Emem a dětma, podruhý italský velký s Emovou rodinou a potřetí komorní s dětma a našima. Z těch posledních se už vracívám vyflusaná jako citrón a těším se i na tak šílený věci jako je chození do práce.

Letošní komorní Vánoce ale byly skvělý:

-S Emem jsme si navzájem dali oboustranně souznělý NIC. Krásný materiální vakuum, zato nápady na cestování a výlety na příští rok

-Od velkýho Žmura jsem letos poprvé dostala kupovaný dárky. Za peníze, který si musel odtrhnout od huby z kapesnýho, pokud si nepřipustím možnost, že je pro nás ukradl. Dostala jsem asijskou omáčku, na který se sice píše „carbonara“, ale je hnědočervená a podle vůně má potenciál propálit jícen až někam do tenkýho střeva. Druhým dárkem jsou plátky, který google lens přeložil z korejštiny jako „influncerův sen senzace“ a jsou složený z gumy, glycerínu a glutamátu. Oba balíčky mě svou výstředností pozitivně šokovaly a daj se sníst. Ze Žmura vyroste skvělej minimalista.

-Od Čičman jsem dostala asi 7 pytlíčků holčičí něhy. Na jednom z nich je třeba „přívěšek letní noci“ a v něm třpytkové korálky na nitce, do který fouknete a přetrhne se. Nebo „chomáček radostné mlhy“ s duhovým vatovým tampónem napuštěným mým oblíbeným parfémem.

Přesně v těhle momentech ve mně Grinch hází ručník do ringu a už vím, co bych si přála: velkou prázdnou krabici, do který si tohle všechno můžu nandat. Protože s dětma tomu stejně neunikneš a kdo si bude pamatovat všechny ty Vánoce, který byly magic hlavně kvůli jejich nadšení? Nikdo. Děti maj prostě výjimku i u Grinchů mýho kalibru.

Stejně ale trvám na tom, že by tahle výjimka měla být časově omezená a dospělí by si měli dávat jako dárek svou dobrovolnou fyzickou a mentální přítomnost. Představte si ty poukazy – Čtyřhodinová procházka lesem, při který vám bude někdo opravdu naslouchat. Dvě hodiny čistý vylejvárny, kdy někomu můžete říct všechny svý struggly a pochybení a nebudete za to souzení. Explorativně objevný výlet, kdy si s někým koupíte letenku na divný místo. Možnost někomu v případě nouze zavolat kdykoliv.

Jaký dárky by udělaly největší radost vám?

Typologie taxikářů

Jsem holka z malýho města. U nás se taxíkem vůbec nejezdilo. Jezdilo se všude na kole a alternativou taxíku bylo, když tě máma nebo tvůj kluk vzali na štangli, ale za to se neplatilo. Mámě nikdy a klukovi jen způsobem, o kterým se nesměla dozvědět máma.

V devadesátkách se u nás objevil první taxikář. Měl koženou bundu, digtálky, vozil turisty do novýho bordelu za městem a prodával pervitin. Jezdit s takovýmhle taxikářem bylo jako cejch a signifikantní znamení, že šlapete, šňupete nebo kombinujete víc hříchů najednou. To už vás máma viděla radši s Kobrákem na štangli zajíždět do lesa.

Když jsem se pak odstěhovala chvíli po přelomu milénia do Prahy, tak byli taxikáři mnohem míň hříšný, ale o to víc vás okradli. Na krátký trase a cesta na letiště stála jak půlka letenky. To jsem si radši počkala na 22ku a jela s ní domů hodinu. Jenže pak jsme se přestěhovali do Malešic, kde po půlnoci autobusy skoro nejezdí a když jo, tak předtím na Želivárně uhýbáte před blitkama bezďáků a kudlama ožralejch Bělorusů, takže mi Em nainstaloval Liftago. Blbý je, že na dobrý si vždycky zvykáte rychle. Zvlášť, když váš první řidič spadne do kategorie Dream Driver:

Dream driver

Voňavej usměvavej chlápek, jednorožec mezi taxikářema. Když ho někdy potkáte, pevně se připoutejte a zaryjte si do hlavy každej detail. Je totiž vysoce pravděpodobný, že ho nezažijete už nikdy. Dream driver nemá nikdy blbou náladu ani povrchní znalosti filozofie. Můj dream driver psal knihu, otužoval se a hrál divadlo. „Nevstupuješ do díry v ledu, ale do okamžiku tady a teď, kde není nic předtím ani potom.“ Že není nic potom, to vám dojde už u druhý jízdy s Vekslákem.

Vekslák

Ukřivděnej boomer, pamětník starejch dobrejch časů, kdy bylo možný ultimátně okrádat zákoše. „Dneska je to vo hovně. Jo, to dřív, slečno, to byly časy. Jsem vozil Jonáka s jeho polonahejma buchtama, Amíky na letiště, mafiány na schůzky. Dneska může řídit každá cvičená vopice s google maps, to my jsme ještě museli poctivě naučit místopis. Dáte mi pět hvězdiček za jízdu? Jo a pak vám to nabídne spropitný. Za to, že počkám, než zajdete do baráku.“

Petrolhead

Chlápek posedlej autama tak, že z nich nemůže vystoupit. „Zavřete ty dveře opatrně,“ sykne bolestivě ještě než si sednete. „Voni to lidi neuměj-prásknou rozhoděj mi vibrace v karoserii. A já pak jak debil furt kalibruju zvukovou diagnostiku.“ Potom dostanere nalejvárnu. Napětí lambda sondy, optimální teplota oleje a palivový korekce. Tenhle typ řidiče má v hlavě zabudovanej intuitivní detektor na alkohol. Pokud máte víc než půlku promile, tak dostanete důrazný varování ještě před jízdou: „Kdyžtak poprosim blít jen z vokýnka. Mám sedadla v kůži.“

Žena

Vítaný feminní zpestření. Kupodivu jsem nikdy nanarazila na řidičky vizuálně odpovídající obsluze kamiónu. Jedna byla něžná subtilní blondýna a prý si na ní žádnej chlap nic nedovolil. „Vono teda, co si budem, na druhej úvazek tancuju latinskoamerický tance a eště učím taekwondo. Asi to zákazníci podvědomě vycítí a nic si nedovolí.“ Chvíli jsem pak přemýšlela, co z toho muže děsí víc.

Freak

„Tuhle práci nesnášim, ale nevim, co bych měl dělat jinýho. Já nic jinýho neumim,“ obohatil mi naposled rejstřík taxikářů chlápek, kterej vypadal, že přijel dírou v časoprostoru. „Všude mě vykopnou, no. Třeba teď jsem se vrátil z Německa, tam jsem vozil drogy z Amstru. Pak jsem se vrátil do Prahy, tady jsem akorát lítal s igelitkama jak bezďák a spal tady v autě. Taky jsem dělal maséra v Thajským ráji, ale co myslíte?“ „Vykopli vás,“ dopovím za něj. „Přesně tak,“ odpoví Freak a dá mi vizitku. „Ale vás bych namasíroval i se slevou. A hele-na zadní straně jsou prací prášky, co si přes mě můžete objednat. Z Německa!“

A jo, je mi jasný, že na druhý straně internetu existuje blog o tom,
jak šílený jsou taxi zákazníci...

Kultivace násilím

 

V rámci divadelní improvizaci si čuchnete kde k čemu. Je to jako labyrint – otevřete jedny dveře a stojíte v pokoji, kde je pět dalších. V rámci improvizace potřebujete všechno. Nejsou scénáře a zkoušky, u kterých byste měli čas ze sebe dojit falešný slzy při vzpomínce na křečka Péťu, kterýho sežrala kočka když vám bylo devět. Je to fakt rychlý-někdy tak, že celý představení odřídíte na autopilota a na závěrečný reflexi vám ostatní říkaj, co jste dělali a vy se upřímně divíte nebo omlouváte jako poctivej schizofrenik.

Je celkem snadný v sobě během vteřiny nastartovat příjemný emoce. Radost, péče, euforie, to všechno se hraje samo, protože váš mozek v tu prchavou chvíli „tady a teď“ nerozlišuje, že je to jen jako. Hází tam lopaty serotoninu a oxytocinu jako topič na Titanicu. Horší je to s negativníma emocema. Protože pokud jste vyrůstali v sedmdesátkách, osmdesátkách a devadesátkách, tak tohle byl docela tenkej led. Kluci nebrečej a holčičky se neperou. Bulíš kvůli takový blbosti? Tady máš facku, ať máš důvod. Nemám na tebe čas. Na to si najdi kamarády. Ve škole o tobě učitelka říkala, že se straníš a mluvíš nmoc potichu. Jsi jak leklá ryba. Nikdy jsem mámě ani úče neřekla o šikaně, protože vím, jaká by byla odpověď: To si zasloužíš za to, že se s nima nebavíš.

Celkem logicky se mi to pak seplo s tím, když jeden lektor herectví vyprávěl, že kluci mají větší problém v sobě najít upřímnej smutek a holky zase vztek. Hrozně dlouho jsem uměla ten vztek hrát. Precizně, ale hrát. Jenom jako. A pak jsme měli předminulej týden naši malou skupinu divnolidí, co trénujou Meisnerovu techniku. Děláme to v čajovně, protože sály na pronájem jsou drahý a nikdy nevíme, kolik se nás sejde. Vůbec se mi tam tenkrát nechtělo, protože jsem měla svoji tradiční podzimní depku, menstruaci a chuť spoustu lidí odprásknout svou mentální virtuální sniperskou puškou, aby se teatrálně rozlítli na krvavou kaši jako ve Squid game.

První půlka odsýpala jako vždycky. A pak to přišlo. Octla jsem se ve scéně s Kubou, kterej šel mýmu vnitřnímu schovanýmu vzteku dost naproti. V tý scéně byl brácha, kterej vás jen dojí o peníze. Oportunismus, konzum a nezájem. Bylo pro mě zevnitř docela silný, jak se to přecvaklo. Známá poloha „takhle asi vypadám, když se vztekám“ se během vteřiny najednou přepla do podoby, kdy jsem pustila všechno. Je to jako strčit dráty do zásuvky. Vřískala jsem a házela židlí a měla v očích slzy. Ticho. Potlesk. Někdo opatrně zmíní, že bychom si na tohle měli konečně najít odhlučněný prostor dřív nás ofiko vyrazej.

Nějakým přirozeným flow se začalo násilí víc přenášet i na naše klasický impro tréningy, až jsme si říkali, jestli to trochu nesmrdí fight clubem. Hádky, slow motion rvačky a wannabe facky. Je to návykový. Cítíte se potom jak znovuzrozený: sice vám buší srdce, ale v hlavě máte uklizenej pokojíček jak od Marie Kondo. Violence zen.

Zrovna když jsme včera před tréningem laborovali nad tím klubem rváčů, jestli už nejsme moc, tak se k nám do skupinky na ulici přidal nějakej nafetovanej týpek. Takovej ten, co vypadá jako potulnej přátelskej pes: docela smrdí a nemá zuby, ale dobromyslně u vás stojí a vrtí ocasem. Chvilku somruje cigára a chce za to klečet a dělat artistický kousky, o který nestojíme. Mája s ním vymění cigaretu za to, že vysmahne pryč. Jenže to se nestane: týpek po nás začne koulet rozšířenýma zornicema a boxovat nám před očima.

„Pojď ty to rozdat jako chlap s chlapem, kundo nevděčná!“ vykřikne potom na Honzu a afektovaně ze sebe strhne bundu a tričko. A je to impro, je to rychlý a není čas přemýšlet. Kluci zkouší deeskalovat napětí. Nějakej chlápek otvírá vchodový dveře. „Tyvole, tenhle borec tady včera šermoval nožem, pojďte všichni na dvorek, honem, holky první“ zahání nás jako hejno slepic. „Včera jsem na něj volal policii.“

Proběhneme poslušně vraty. „Ještě nezavírejte, ještě nám jeden chybí!“ Petr. Vykukujeme do tmavýho průchodu. Ti dva tam spolu stojí a něco řeší. Pak přijde Petr jakoby nic. „Jsem mu dal ten nedojedenej kebab. Asi měl chudák blbý dětství“. Tomu říkám umlátit někoho vlastní roztomilostí. Vlastníci chytrých hodinek si vyměňují hodnoty tepové frekvence. Myslím, že v mý sociální bublině se toho aplikovanýho násilí bát ještě dlouho nemusíme.

Kraťas

Víte co? Už jsem dost stará na to, abych mohla rozdávat rozumy. Třeba svýmu mladšímu já. Zeptala bych se na prvním rande s Emem, jak to měl za mlada s pubertou. Em by se krátce zamyslel a pak by mi řekl o svým experimentátorským období nebo jak utekl do Anglie a srazilo ho tam auto. Já bych na to řekla dlouhý „hmmmmm“ a po vybídnutí bych mu řekla o tom, jak jsem zasadila sazeničku trávy tátovi mezi rajčata a myslela si, že je úplně blbej (nebyl) nebo jak jsem přišla domů na LSD a povídala si s kočkou.

Pak bychom moudře pokrčili ramena a řekli si, že s touhle genetickou výbavou je jednoznačně výhodnější pořídit si dva retrívry, abychom jednou nemuseli řešit komplikovaný sociální situace s výchovou dětí.

Ale to ne. Radši jsme si pořídili děti se skoro 100 % zárukou, že jejich puberta bude karma zdarma.

Čičman se zatím drží hodně při zdi. Ale možná je to jen zákeřná taktika, protože já jsem byla ve 12 taky jen hodná holka a změnila se v démona až v 15.

Žmurovi je 14 a o našich pravidelných pochůzkách do ředitelny už víte. Tenhle školní rok byl s ředitelem a jeho neutuchajícím zájmem o nás podezřelej klid. Zato mi v pátek ráno pípla od Ema zpráva „tohle je tvoje?“ a fotka pytlíku se zeleným práškem. Naleziště: záchod.

Jako jasně. Určitě sebou tahám matchu v pytlíku na WC. Nebo hennu, kdybych si náhodou chtěla omočit culík do záchoda a obarvit si vlasy během ranní stolice. Zároveň jsme poučený rodiče, takže máme poměrně jasno brzo: kratom.

Tenhle rostlinnej prášek je k mání ve většině večerek a je to ultimátní deepshit. Hlavně teda díky tomu, že si to může koupit úplně kdokoliv včetně dětí. V malejch dávkách působí jako stimulant, ve větším naopak jako tlumič. Váže se na opiodní receptory stejně jako heroin, závislost vzniká už za pár týdnů a dokonce i absťák je podobnej: bolesti celýho těla, třes, zácpa, craving. Proti heroinu to bude přece jen asi čajíček, ale stejně: chtěli byste, aby to zažívalo vaše dítě ve 14 spolu s možným neuropoškozením a zničenejma ledvinama?

Bylo obvious, že na tohle se bude muset trochu jinak, než vlítnout ke Žmurovi do pokoje jako URNA a začít ječet, že bere drogy a máme na to důkazy. Zároveň to nejde odkládat dlouho.

„Žmure, neztratil jsi něco na záchodě?“ zeptal se Em Žmura, když si pročesával čupřinu na čele (dělá to stokrát denně a stejný květáky nosej i jeho kámoši).

„Co?“ ztuhl Žmur asi na desetinu sekundy, než nabral znova sebejistotu.

„Tohle je kratom, že jo?“ poukázala jsem na sáček.

A pak došlo k rozhodovací paralýze dítěte z generace, která proti nám vyrostla v době, kdy se můžete s rodičema bavit asi tak o milion % otevřeněji-ale pořád ne o tom, že berete drogy a zasloužíte si za to poplácání po ramenou, jakej jste nigga gangsta.

„Jsem to našel ve škole na záchodě a chtěl jsem to prodat Tadeášovi, protože vím, že to bere,“ vysmahl Žmur první verzi, ve který ze sebe udělal ještě navíc dealera. Jsem to na tom záchodě fotil a posílal mu to, jestli to chce…“

„No a šla by teda ukázat ta zpráva,“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi svíjí mozek v nový roli Colomba a jak strašně na hovno je vyšetřovat vlastní děcko. Nešla, no. Protože žádná neexistuje. „No, tak mi to dal kámoš na fotbale, já jsem to jednou zkusil a teď jsem se toho chtěl zbavit“, iteroval Žmur další verzi a u toho se tvářil tak, že by mu nevěřila ani moje máma bez brejlí. Zkusila jsem večer upřímnej talk, ve kterým se přiznalo mnohem víc z mýho mládí než z jeho.

Takže jsme se nakonec dohodli na náhodným testování na kratom sadou domácích testíků z Alzy a je to na prd. Nějak jsme za celejch 14 let zaspali se sháněním manuálu na puberťáka-a karma je zdarma. Někdo nějaký tipy?

Extrovýzva

 

Už se tady dlouho neobjevila výzva, která by mě vykopla hladinu stresových hormonů na úroveň popcornu v mikrovlnce nebo mýho Excelu s 23 otevřenýma záložkama. Tak dlouho jsem přemýšlela, čím bych se mohla zranit víc než tenkrát na open class MMA, až mě napadlo, že řešení je v prostých věcech: žít jako normální člověk s bohatým sociálním životem.

Em odjel na pár dnů pryč, takže se otevřelo úplně skvělý okno, jak si všechno natrénovat. Pravidlo bylo jen jedno: žádný večer nebýt doma a s tím spojená spánková deprivace. Challenge accepted!

Den první: Pohodinda

Důležitý je nepřepálit začátek, to vám potvrdí každej zkušenej jogger nebo nitrožilní uživatel heroinu. Lucka je taky intro a vídáme se zhruba jednou za půl roku. To setkání bylo naslouchající, bez tlaku a s velkou mírou naděje, že to bude v pohodě i na další dny. Možná už nejsem takovej introš, jako jsem si myslela. Každopádně je pozdě a spánkovou deprivaci tak zachovám přesně jako v zadání experimentu. 6,5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 90 %.

Den druhý: Staří známí nerezaví

Sraz s členy bývalý improskupiny. I tady bylo velký překvapení z návratu ztraceý dcery, nicméně musím večer zhodnotit se subjektivní jistotou, že se mi dařilo cítit se úplně přirozeně bez bolesti v čelisti z nucenýho úsměvu a výmluv, že musím zdrhnout dřív. Do půlnoci doma na Popelku. 6.5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 50 %.

Den třetí: Tréning

Další den mám tréning s naší improskupinou, se kterou se potom chodí do hospody (na čemž tentokrát v rámci experimentu pochopitelně lpím). Jako co si budem. Jsem docela unavená, ale no pain, no gain. Začínám se přistihovat při odpovědích „jo, ne, haha“ a po cestě domů mi najednou začínaj být protivný i sluchátka. Mám chuť si do nich pustit ticho, protože i zpěv velryb na mě působí sociálně naléhavě. 6 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 20 %.

Den čtvrtej: Hromadnej sraz

Ráno se málem pozvracím u podcastu, protože jde o mluvené slovo. Tenhle sraz jsme původně plánovali s kamarádem, a nakonec jsme ho rozšířili na celou spřízněnou sociální bublinu s tím, že stejně určitě nikdo nepřijde. Přišlo 10 lidí. Do narvaný hospody. Všichni mají strašně moc plánů a historek. Všichni řvou, abychom se u velkýho stolu slyšeli. Přistihla jsem se na záchodě, jak si hraju s ruličkou papíru a u toho odpočívám. Neopovažuju se zavřít oči, abych se tady za pár hodin neprobudila zamčená ve zhasnutý hospodě. 5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 3 %.

Den pátý a šestý: Zombifikace

Hledám si na netu soukromý jeskyně a pobyty ve tmě, ale možná by stačila poctivá studená hrobka, ve který budu sama a bude tam ticho. Už někdo umřel na předávkování lidma? Bojím se gpt chata zeptat, protože jestli jo, budou ze mě při následujícím třídenním hereckým workshopu obloukem stříkat potoky krve jako na Tarantinovi. Dneska zazvonil kurýr a předávání balíčku mi připadalo jako neúnosný zapojování se cizejch lidí do mýho života.

Jsou tady nějaký extroverti? Potřebovala bych nějakej tip, jak tohle dáváte a u toho jste schopný zářit, jak to byl super tejden?!

...a nejhorší na tom všem je, když k vám pak začne mluvit i vnitřní hlas

Dermadetox

 

Už od 15 jsem měla hnusnou pleť. Fakt. Zvyknete si na to jako na všechno, ale do za celej život vás to stojí spoustu peněz za nový výkřiky dermokosmetiky a bio ezo esence z grónskýho lišejníku.

Jediný období, kdy jsem měla pleť jako běžná korejka v katalogu k-beauty, bylo těhotenství. Jenže tím si zářivej vzhled taky nemůžete udržovat věčně.

Takže jsem si na svý pubertální akné minimálně přes menses zvykla a krmila svůj mozek útěchami, že jsem sice zrůdička, ale na mastný pleti je míň vrásek a že jebáky vizuálně omlazují, ale pak se mi někdy před měsícem udělala. Periorální dermatitida. Představte si to jako když bojujete proti krtkům, ale pak vám na zahradu vjede hydraulickej bagr, kterej vám do pár dnů udělá z ksichtu kolem pusy něco jako demoliční suť po hloubení tunelu Blanka. Jakože cože?

To už mi připadalo fakt docela nespravedlivý a vyžadující profi zásah. Doktorka mi na to poradila Jarishův roztok a zinkovou mast. Obojí úplně na nic. Ponořila jsem se do internetů a zjistila, že tímhle pahnusem lidi trpívaj měsíce a dlouhý roky. Normálně maj svý skupiny jako modeláři a ukazujou si tam svý pěstěný ekzémy.

Na čem se bohužel skoro všichni periorálkáři shodnou, je změna stravovacích návyků. Skoro to vypadá, že si můžete vybrat, čeho se vzdáte: někdo nejí bílou mouku, někdo cukr, někdo nepije alkohol a peripoustevníci (a není jich málo) nejedí a nepijí skoro nic. Každej vám přitom přísahá na vlastní jebáky, že zrovna ta jeho dieta a krémíky jsou to pravý.

Já jsem se rozhodla vyřadit cukr, protože mi to ze všeho připadlo jako nejmenší zlo. Zkoušeli jste to někdy? Je to asi tak snadný, jako když se Kurt Cobain rozhodne seknout s herákem.

První dny jsem měla jen chutě. Vidíte ten zkaženě lákavej cukr úplně všude. Všímáte si. Třeba toho, že úplně všichni lidi kolem vás do sebe jakoby nic hází koláčky, čokošky, perníčky, tyčinky, limošky a coly, zatímco vy si nedáte ani blbej ochucenej jogurt. Jíte kila mandarinek a tváříte se osvíceně jako Helena Houdová u vaginálního mappingu, jenže vevnitř cítíte jen bolest. Periorální dermatitis se tváří naprosto nezúčastněně.

Tohle odeznělo zhruba po týdnu. To už se na lidi s pusou od čokolády tváříte jako Helena Houdová, která zjistila, že se může vaginálně mapovat i za pomocí vibračního vajíčka. Je to vlastně o kousek svobody víc: dlouhý odpoledne v práci už vás najednou nenutí postávat před automatem v rozhodovací paralýze, jestli si za vydělaný drobáky koupíte plechovku RC coly nebo kofilu. Uděláte si zelenej čaj v kuchyňce zadax. Dermatitis se lepší!

Čtrnáctej den byste se měli tvářit jako Helena, která si v Zásilkovně vyzvedává půlmetrový balíček ze sexshopu, ale je tu zvrat: na ksichtě se vám vyseje nová generace obzvlášť hnusný dermatitidy. Máte náladu tak akorát na to, abyste vtrhli do cukrárny s hysterickým výkřikem „tohle je přepadení“ a zabořili si hlavu do toho největšího máslovýho šlehačkáče ve vitríně. Všichni lidi, co žerou sušenky namazaný nutelou maj hezčí pleť než vy a život je nespravedlivá svině.

V takovýmhle rozpoložení jsem vtrhla do lékárny a ignorujíc předraženou francouzskou dermokosmetiku jsem si nechala od lékárnice poradit prostředek na bázi ropy za pár korun s obsahem ichtyolu. Je to game changer.

Už jsem vám vyprávěla o svý posedlosti na vůně. Tohle voní přesně jako když šlápnete do čerstvýho asfaltu, kterej se roztéká v prachu silnice za horkýho srpnovýho podvečeru, když zapadá slunce a vedle v křoví cvrčí cikády. Je vyrobenej z pravěkých ryb vyčiněných kyselinou sírovou a zneutralizovaných amoniakem. Možná je prudce toxickej a způsobuje neplodnost vodních živočichů, ale víte co? Já se ho už nikdy nevzdám. Vytáhl mě z nejhoršího do tří dnů. Nechci tady dělat reklamu zadax (a taky nejsem přesvědčená, jestli to fakt není overkill), ale jestli máte někdo seriózní problém jít s kůží nejen na trh, ale vůbec ven, tak si pište o název na mail.

No a ten cukr pořád držím. Chat gpt další milník slibuje až za další 3 týdny, kdy se můžeme všichni zaradovat z mé zvýšené neuroplasticity a sníženého prahu na dopamin. Stay tuned a uzavírejme sázky!

Fight club 1: Sekta

 

Jestli si myslíte, že život improvizátorky je jen tleskání do rytmu na tréninzích a na vystoupení s šišlavýma dětma, tak se škaredě mýlíte.

Zrovna teď vyšíváme na novým představení, který potřebuje mít ve svým settingu nějakou komunitu. Dobrovolnej hasičskej sbor, policejní služebnu v sudetským zapadákově, maloměstskou nemocnici, nebo třeba (wait for it) sektu.

Sekta nás dost zaujala. Spousta z nás totiž zná osobně nějakýho hasiče, doktora i policajta a víceméně šlo o normální lidi. Ale kamarádi-sektáři jsou stejně nedostupný, jako se nikdo nekámoší s Taylor Swift. Jaký teda jsou? Psychopati, ovečky, mesiáši, anebo (wait for it) taky úplně normální lidi?

Na rozdíl od backstage, kam vás Taylořini bodyguardi prostě nepustí (a ne, fakt si vás ani nevybere v hledišti), třeba k takovým jehovistům se můžete snadno infiltrovat.

S Markem a Tomem od nás ze skupiny jsme si pro tyhle experimentální účely vybrali pravidelný náboženský shromáždění Svědků Jehovových. „To už jste třetí, co tenhle týden volá, přijďte, přijďte,“ neskrývá své radostné překvapení kazatel Míťa, kterýho později přejmenujeme na Vymíťače. Nedivím se-celej rok honíte ovečky po ulicích a dolejzáte za nima domů jak zoufalej fanoušek Taylor Swift a pak vám tři ovce vlezou přímo do nory? Hallelujah!

Na tyhle srazy je důležitý nepodcenit přípravu. Z tréninkových důvodů jsme se rozhodli, že tam půjdeme v rolích. Já jsem šla za Marii Singerovou (podobnost s Marlou Singer z Fight clubu je čistě záměrná). Vzala jsem si dlouhou černou sukni, průsvitnou černou halenku, všechny svý prsteny a pentagram jako ochranu před Jehovou. Jako protiklad vizuálního dojmu kněžny z horoucích pekel posloužila Mariina povaha: byla jsem připravená být naivní, submisivní, osamělá, excitovaná, zvýšeně haptilní a za všech okolností prudce pobožná.

Poslechla jsem si pár podcastů a sjela si tvrdý data. Tady máte směs nudných čísel a funny facts:

-Podle posledního sčítání lidí na našem území operuje zhruba 13.000 jehovistů, svědkové sami ale uvádí mnohem vyšší číslo (včetně sympatizantů okolo 30.000 lidí).

-Mezi členy je vysoký podíl agenturních pracovníků v manuálních pozicích. Kariéra uklízečky nebo nočního hlídače se dá totiž skvěle skloubit s dostatkem času na službu (chození po bytech a nabízení Strážné věže na ulicích).

-Od února 2025 čelí možné ztrátě církevní licence kvůli separaci členů a kontroverzním praktikám, což interně zvyšuje paniku – od roku 2020 dochází k odlivu členů a tím i financí.

-Svědkové mají rozdělené rajóny „svých“ ulic a bytových jednotek. Víte, proč u vás zvoní opakovaně? Doufají, že se vaše situace od poslední návštěvy zhorší a přijmete je.

-Nejvíc kontroverzí způsobuje odmítání krevních transfuzí, neslavení svátků (narozeniny, Vánoce, Velikonoce…), odmítání účasti na politickém životě (včetně voleb).

-Jsou přesvědčení, že od roku 1914 žijeme v posledních dnech, současný svět bude zničený a nahrazen božím královstvím pro 144.000 vyvolených. Aktuálně už se ale nedávají přesné termíny zániku-a to potom, co sekta v roce 1975 oznámila konec světa, na který se všechny její ovečky poctivě připravily. Nestalo se vůbec nic-kromě bolestného vystřízlivění a masivního odlivu členů.

-Pokud jste přirozený talent (třeba na prodej hrnců) a dobrý headhunter můžete si u Svědků sáhnout na manažerskou pozici se služebákem a prémiemi. MLM baby!

--- 

V 18.15 nervózně postávám před Sálem Královstvím. Zatímco mi ještě v metru připadal můj outfit poměrně výstřední, tady se házím do klidu: skoro každej svědek je tady oblečenej jak do opery. Ženy šaty, muži kvádra. Malí kluci kvádra!

V sálu už je Marek a Tom, podle instrukcí se neznáme. Každej z nich má ale svého přidělenýho guarda stejnýho pohlaví, aby se náhodou neděly nějaký nepředloženosti.

Já vyfasuju paní Lenku. Což je super, protože paní Lenka je protřelá harcovnice. Kope v dresu Jehovy už od divokých devadesátek, kdy tady probíhaly masový křty v bazénech a být u jehovistů bylo hrozně sexy už jen kvůli tomu, že se to dřív nesmělo.

Kecáme s Lenkou o dětech. Taky o počasí a konci světa. „Volila jsi Leni?“ ptám se. „Nevolila,“ říká Lenka. „Ono je úplně jedno, koho tady zvolíš (což je bohužel čím dál častější názor i běžného aktivního voliče). Stejně přijde konec světa (doplňte si vysilující popis všech apokalyptických znamení od covidu po ukrajinskou válku) a bude nám vládnout Bůh.

Snažím se nenápadně propašovat otázku ohledně transfuzí. Jasně, že by ji vnoučatům nenechala dát. Nikdy. V současný době přece máme na výběr ze spousty krevních náhražek. (nahradit lze krev jen dočasně a objemově např. fyziologickým roztokem v rámci dočasné první pomoci, dodnes neexistuje náhrada červených a bílých krvinek, destiček a dalších funkčních složek, poznámka Psice).

Začíná kázání, naštěstí krátký. Pak píseň, při které se excitovaně držím za hrudník a prodýchávám. „Občas omdlívám, když je toho na mě emočně moc,“ špitnu k Lence vedle, abych nevypadala jen jako úchyl. Nechcete bonbonek na cucání? Ozve se nějaká ženská za mnou. Je to skvělý řešení hned na dvě věci: abych přestala zpívat a ohrožovat důstojnost shromáždění nepovoleným omdlíváním. Tom zdrhá z druhýho konce sálu. Vím, že už nepřijde.

Následují scénky, což je pro improvizátory vždycky vděčný téma. Bohužel se nemůžu zúčastnit, protože tyhle scénky nacvičujete s bratrem nebo sestrou týden, abyste se pak mohli blýsknout.

Sestra 1 hraje rozdávání Strážné věže a Sestra 2 kolemjdoucí. „Dobrý den, věříte v Ježíše?“ A pak spousta neforemných hereckých výkonů z obou stran, ale happy end: ovečka přijme časopis a dojde na shromáždění. Marek se plíží ze sálu s výrazem týraný čivavy z množírny.

Já zvládnu ještě scénu dvou kluků kolem 8 let. Jeden hraje malýho jehovistu a druhej běžnýho spolužáka.

„Víš, že svět brzo skončí?“ ptá se malej jehovista.

„A co se s náma stane?“ drží se za hlavu běžný spolužák.

„Když budeš věřit ve správnýho boha, tak se nemusíš bát. Budeš ležet pod stromem v novým světě a hladit si nějaký zvířátko. Jaký máš rád zvířátka?“

„Lvy třeba.“

„Tak budeš ležet pod stromem a hladit si lva. Tady máš zatím časopis, kde je spoustu obrázků. Já ti to všechno rád vysvětlím.“

Tady už jako matka rozdýchávám celkem nefalšovaně a při následující písni už jsem Marie Singer v životní roli. „Je ti dobře?“ ptá se Lenka. „Není, odpovím popravdě. Já se dojdu ven vydýchat na čerstvej vzduch, jo?“ Popadnu kabát a vyběhnu. Vysrabeně se nevrátím, i když jsme si slíbili, že si s nimi dáme ještě kolečko otázek a odpovědí.

Kluci kouří u metra. „Tak za tohle příště jedině na prostitutky,“ slíbíme si nad jehobiblí, kterou Tom dostal jako dárek pro nový ovce.

 

Už brzy i ve vašem konci světa

Jsou to jen věci

 

„Jsou to jen věci, ty nemaj duši,“ říkala babička, když jsem machrovala na kole a ohnula si vidlici nebo když jsem jí rozbila broušenou skleněnou vázu z rodnejch Tyrol. Babička byla mistr zenu a v určitý míře jsem to zdědila po ní.

Jsem totiž díkybohu šupák a nevlastním nic věcnýho, co by mě jako ztráta jakkoliv (a natož přehnaně) mrzelo. Jako fakt ne, protože moje nejdražší věc byly rovnátka, který mi v puse nikdo zničit ani nemohl a 98 % mýho neznačkovýho oblečení má černou barvu a můžete to libovolně polívat čímkoliv, aniž by to zanechalo stopy.

Pod pojmem moje osobní elektronika se skrývaj sluchátka za pětibábu a mobil zadax. Pod pojmem moje osobní šperky si představte pentagramy z chirurgický oceli.

Jediný, co mě může nasrat, je ztráta mýho času. A přesně na tuhle slabinu vesmír zaútočil.

Pamatujete na válku s Větrákem?

Jedna bitva nerozhoduje válku, ale předminulý týden došlo ze strany našeho IT supportu k zásadnímu posunu, srovnatelnýmu snad jen k tažení na Stalingrad.

Větrák mi napsal, že pro mě má ready TU klávesnici za vypadlý písmenko N a účty jdou na korpoš. Takže moje nový písmenko N za 3500 CZK dostanu od korpoše k narozkám, abych mohla dál psát slova jako „ne, nepřeji si, nuda nebo netopýr“ Prý se mám stavit. Bude to maximálně hoďka práce a notebook bude zas jak novej.

Z opravy mi ho vrátil za 3 hodiny. Nestihla jsem meeting. Fungovalo N a nefungovalo číslo 1, který jsem vyhodnotila na klávesnici jako klíčový-už vzhledem k tomu, že je součástí hesla, jak se vůbec přihlásit do domény. Větrák si noťas převzal s tak strašlivým úšklebkem, že jsem přes svý doutnající nesympatie měla strach, aby si nevykloubil čelist. Začíná to smrdět tím, že budu muset dokončit projekt mimo můj pracovní čas, kterej už třetí den trávím válením se na židli s mobilem. Nikomu to tady nepřijde divný.

No a při opravě čísla 1 Větrák zničil základní desku. Bylo to stejně překvapivý, jako když jdete k doktorce na přeočkování tetanu a domů vás vrátěj napojený na hadičky ve vegetativním koma.

Byla jsem v takovým šoku nad Větrákovou profesní zoufalostí, že jsem se v jeho IT skladu rozesmála nahlas, což si Větrák přeložil, že jsem ještě hloupější, než doufal a rychle mi podstrčil předávák na náhradní notebook. Náhradník musel patřit nějakýmu bývalýmu zaměstnanci, co s ním skočil z okna-jinak totiž nevysvětlíte prasklinu přes celý jeho tělo. Bohužel to bylo z nízkýho patra, takže drobky a chlupy se z něj vysypaly až na mým stole.

Jestli si myslíte, že je to všechno, tak není. Začala jsem se už zaobírat i zápletkou, jestli mě Větrák tajně nemiluje, protože mi na náhradníkovi nejela další hromada esenciálních programů, se kterýma jsem Větráka navštěvovala jeden po druhým. Ne, nemiluje. Nesnáší mě, stejně jako zástup dalších zoufalých kolegů, protože jsem si všimla, že jeho pracovní stůl je komplet posázenej hřbitovem poblikávajících nefunkčních noťasů nebo mrtvých těl zakopaných pod stolem.

Donutil mě nastavit si heslo do domény „Vetrakjedebil1234567“, donutil mě pracovat přes čas a donutil mě-wait for it-chovat se k náhradnímu notebooku jako k šestitýdennímu kojenci se syndromem motýlích křídel. Přestala jsem bušit do klávesnice. Pokud totiž ještě jednou přijdu o jakýkoliv písmeno, půjdu si hledat novou práci.

Změna!

 

Musím víc psát.

Je to fitko pro mozek. A funguje to úplně stejně, jak když dlouho nepáchnu na silovej tréning. Nechce se mi. Úplně cejtím, jak se ty moje rosolový struktury v mozku třesou, jak potřebujou vzít do ruky mobil a proscrollovat socky, nebo jak na mě mozek spiklenecky mrká „dáme si ten pistáciovej košíček dole z kantýny a pak uvidíme, jo. Můžem a nemusíme, žejo. Nebudem se k ničemu nutit.“

Tak jsem svůj rosolnatej mozek proti jeho vůli oblíkla do trenek a cvičební podprdy, protože takhle ne, přátelé. A těch věcí, co kolem profrčelo. Skoro až těžký vybrat, čemu tenhle post věnovat, ale vyhraje hraní v důchoďáku.

To nám jednou na náš týmovej divadelní chat dorazila poptávka na představení, který mělo být toho času ukotvený v daleký budoucnosti. „No jasně, počítejte s námi,“ odepsala jsem za všechny, protože být součástí zahradní slavnosti vonělo po neomezené konzumaci chlebíčků, miniřízečků a piva zdarma.

Pak se to limitně přiblížilo a ukázalo se jako obvykle, že jsme zcela nepřipravení. To je u improvizačního souboru ještě celkem v pořádku, ale my jsme zjistili, že máme hrát v domově seniorů pro jejich vnuky a vnučky neurčitýho věku, který jsme měli teprve zjistit na místě. „Ale taky tam bude cukrová vata, Alexandr Hemala a mažoretky“, psala jsem do interního chatu pro pozvednutí morálky.

Začali jsme poctivě. V rámci zahradní slavnosti se nabízely tours po domově seniorů, kam jsme se přihlásili spolu se skupinkou korejských turistů. Znáte tu kultovní scénu ze Samotářů, kdy vtrhne do domácnosti skupinka japonských turistů s foťákama? Tak takhle jsme přesně obcházeli jídelny a pokojíky seniorů a všichni jsme si připadali jak ve filmu.

Byla to ale jen předzvěst toho, co mělo následovat. Kontrolujeme obsazenost divadelního sálu špehýrkou z backstage. „Je tam plno. Panebože, ty děti jsou snad ještě kojenci!“ informoval nás Petr za oponou a když se rozhrnula, nastala velká divadelní challenge, přátelé. Něco si představte (a na tohle nepotřebujete ani žádnou divadelní nebo jinou performerskou zkušenost), že máte na hodinu zabavit děti ve věkovém mediánu od 2 do 4 let.

Tohle je drsná challenge i pro protřelé divadelní soubory, který maj  hromadu rekvizit a pohádku o lakomý Barce by vám odříkali i o půlnoci. Ne pro partu lidí, který si berou inspiraci z aktuálních témat a z nichž 80 % žádný děti nevlastní a zbývajících 20 % horlivě loví z hlavy, čím se takový malý děti vlastně baví.

Zjistili jsme to brzo. Baví se hodně tím, že když jim dovolíte řvát, tak řvou. Fakt hodně řvou. Taky je dost baví, když můžou každou vteřinu řvát „změna!“, čímž se dění na scéně mění až v psychedelický zážitek, kdy nic nedává smysl, ale všichni se smějou. Taky pro nás byla výrazná změna přijímat návrhy z publika, který neumí artikulovat a který má takový mezery v mléčným chrupu, že jim většinu věcí nerozumí ani jejich matka.

"Tak kdopak bude hlavní hrdina, děti?" ptá se Honza. „Nyna žogó!“ křičí ten nejhlasitější chlapeček v sále a mlátí přitom po hlavě svou sestru, což přehlednosti a zvukové pohodě v sálu moc nepřidává. „Nina? No, tohle by měl být asi jméno pro kluka, ne pro holčičku…“

„Šajó! Nynažojogó,“ vysvětluje nám chlapeček a tváří se, že jsme úplný idioti. „Jako Ninja go, ten panáček z lega,“ prozradí nám jeho matka, když už to dál nevydrží.

Celkově to bylo skvělý. Ještě nikdy jsme neodcházeli za tak mocnýho aplausu a řvaní „Eště není konec! Nikam!“ Myslím, že jsme pokřivili dobré divácké návyky (sedět a tiše poslouchat) celé nové generaci, za což bych se chtěla upřímně omluvit všem divadelním souborům, které objíždí školky.

Ale jinak samý pozitiva. Fakt jsem si myslela, že vám přinesu svědectví o bezútěšnosti toho místa. Ale nebylo to tak-pokoje byly zařízený s maximálním ohledem na soukromí a možnost vlastního vybavení. Personál působil lidsky a nevyhořele. Jo, v jídelně smrděla nějaká děsivá omáčka-ale to je běžnej folklor i v naší korpo jídelně a můj život kvůli tomu není výrazně k nesnesení.

V kuřáckým koutku jsme se seznámili i s devadesátiletou paní Hankou, která tady u popelníku čeká na svou friend in crime. Paní Hanka kouří („na něco se umřít musí,“ zapaluje si cigárko), ale vzhledem k jejím devadesátinám se dá říct, že ani chronické kuřáctví není jistota. Z kontextu jsme pochopili i nějakou další drobnou revoltu, ale jediný, co ji tu schází, je Vltava, kam se chodila ještě nedávno otužovat. Takže já mám jasno-doufám, že se tady jednou potkáme!

Nina Žagó! giphy.com