Fight club 1: Sekta

 

Jestli si myslíte, že život improvizátorky je jen tleskání do rytmu na tréninzích a na vystoupení s šišlavýma dětma, tak se škaredě mýlíte.

Zrovna teď vyšíváme na novým představení, který potřebuje mít ve svým settingu nějakou komunitu. Dobrovolnej hasičskej sbor, policejní služebnu v sudetským zapadákově, maloměstskou nemocnici, nebo třeba (wait for it) sektu.

Sekta nás dost zaujala. Spousta z nás totiž zná osobně nějakýho hasiče, doktora i policajta a víceméně šlo o normální lidi. Ale kamarádi-sektáři jsou stejně nedostupný, jako se nikdo nekámoší s Taylor Swift. Jaký teda jsou? Psychopati, ovečky, mesiáši, anebo (wait for it) taky úplně normální lidi?

Na rozdíl od backstage, kam vás Taylořini bodyguardi prostě nepustí (a ne, fakt si vás ani nevybere v hledišti), třeba k takovým jehovistům se můžete snadno infiltrovat.

S Markem a Tomem od nás ze skupiny jsme si pro tyhle experimentální účely vybrali pravidelný náboženský shromáždění Svědků Jehovových. „To už jste třetí, co tenhle týden volá, přijďte, přijďte,“ neskrývá své radostné překvapení kazatel Míťa, kterýho později přejmenujeme na Vymíťače. Nedivím se-celej rok honíte ovečky po ulicích a dolejzáte za nima domů jak zoufalej fanoušek Taylor Swift a pak vám tři ovce vlezou přímo do nory? Hallelujah!

Na tyhle srazy je důležitý nepodcenit přípravu. Z tréninkových důvodů jsme se rozhodli, že tam půjdeme v rolích. Já jsem šla za Marii Singerovou (podobnost s Marlou Singer z Fight clubu je čistě záměrná). Vzala jsem si dlouhou černou sukni, průsvitnou černou halenku, všechny svý prsteny a pentagram jako ochranu před Jehovou. Jako protiklad vizuálního dojmu kněžny z horoucích pekel posloužila Mariina povaha: byla jsem připravená být naivní, submisivní, osamělá, excitovaná, zvýšeně haptilní a za všech okolností prudce pobožná.

Poslechla jsem si pár podcastů a sjela si tvrdý data. Tady máte směs nudných čísel a funny facts:

-Podle posledního sčítání lidí na našem území operuje zhruba 13.000 jehovistů, svědkové sami ale uvádí mnohem vyšší číslo (včetně sympatizantů okolo 30.000 lidí).

-Mezi členy je vysoký podíl agenturních pracovníků v manuálních pozicích. Kariéra uklízečky nebo nočního hlídače se dá totiž skvěle skloubit s dostatkem času na službu (chození po bytech a nabízení Strážné věže na ulicích).

-Od února 2025 čelí možné ztrátě církevní licence kvůli separaci členů a kontroverzním praktikám, což interně zvyšuje paniku – od roku 2020 dochází k odlivu členů a tím i financí.

-Svědkové mají rozdělené rajóny „svých“ ulic a bytových jednotek. Víte, proč u vás zvoní opakovaně? Doufají, že se vaše situace od poslední návštěvy zhorší a přijmete je.

-Nejvíc kontroverzí způsobuje odmítání krevních transfuzí, neslavení svátků (narozeniny, Vánoce, Velikonoce…), odmítání účasti na politickém životě (včetně voleb).

-Jsou přesvědčení, že od roku 1914 žijeme v posledních dnech, současný svět bude zničený a nahrazen božím královstvím pro 144.000 vyvolených. Aktuálně už se ale nedávají přesné termíny zániku-a to potom, co sekta v roce 1975 oznámila konec světa, na který se všechny její ovečky poctivě připravily. Nestalo se vůbec nic-kromě bolestného vystřízlivění a masivního odlivu členů.

-Pokud jste přirozený talent (třeba na prodej hrnců) a dobrý headhunter můžete si u Svědků sáhnout na manažerskou pozici se služebákem a prémiemi. MLM baby!

--- 

V 18.15 nervózně postávám před Sálem Královstvím. Zatímco mi ještě v metru připadal můj outfit poměrně výstřední, tady se házím do klidu: skoro každej svědek je tady oblečenej jak do opery. Ženy šaty, muži kvádra. Malí kluci kvádra!

V sálu už je Marek a Tom, podle instrukcí se neznáme. Každej z nich má ale svého přidělenýho guarda stejnýho pohlaví, aby se náhodou neděly nějaký nepředloženosti.

Já vyfasuju paní Lenku. Což je super, protože paní Lenka je protřelá harcovnice. Kope v dresu Jehovy už od divokých devadesátek, kdy tady probíhaly masový křty v bazénech a být u jehovistů bylo hrozně sexy už jen kvůli tomu, že se to dřív nesmělo.

Kecáme s Lenkou o dětech. Taky o počasí a konci světa. „Volila jsi Leni?“ ptám se. „Nevolila,“ říká Lenka. „Ono je úplně jedno, koho tady zvolíš (což je bohužel čím dál častější názor i běžného aktivního voliče). Stejně přijde konec světa (doplňte si vysilující popis všech apokalyptických znamení od covidu po ukrajinskou válku) a bude nám vládnout Bůh.

Snažím se nenápadně propašovat otázku ohledně transfuzí. Jasně, že by ji vnoučatům nenechala dát. Nikdy. V současný době přece máme na výběr ze spousty krevních náhražek. (nahradit lze krev jen dočasně a objemově např. fyziologickým roztokem v rámci dočasné první pomoci, dodnes neexistuje náhrada červených a bílých krvinek, destiček a dalších funkčních složek, poznámka Psice).

Začíná kázání, naštěstí krátký. Pak píseň, při které se excitovaně držím za hrudník a prodýchávám. „Občas omdlívám, když je toho na mě emočně moc,“ špitnu k Lence vedle, abych nevypadala jen jako úchyl. Nechcete bonbonek na cucání? Ozve se nějaká ženská za mnou. Je to skvělý řešení hned na dvě věci: abych přestala zpívat a ohrožovat důstojnost shromáždění nepovoleným omdlíváním. Tom zdrhá z druhýho konce sálu. Vím, že už nepřijde.

Následují scénky, což je pro improvizátory vždycky vděčný téma. Bohužel se nemůžu zúčastnit, protože tyhle scénky nacvičujete s bratrem nebo sestrou týden, abyste se pak mohli blýsknout.

Sestra 1 hraje rozdávání Strážné věže a Sestra 2 kolemjdoucí. „Dobrý den, věříte v Ježíše?“ A pak spousta neforemných hereckých výkonů z obou stran, ale happy end: ovečka přijme časopis a dojde na shromáždění. Marek se plíží ze sálu s výrazem týraný čivavy z množírny.

Já zvládnu ještě scénu dvou kluků kolem 8 let. Jeden hraje malýho jehovistu a druhej běžnýho spolužáka.

„Víš, že svět brzo skončí?“ ptá se malej jehovista.

„A co se s náma stane?“ drží se za hlavu běžný spolužák.

„Když budeš věřit ve správnýho boha, tak se nemusíš bát. Budeš ležet pod stromem v novým světě a hladit si nějaký zvířátko. Jaký máš rád zvířátka?“

„Lvy třeba.“

„Tak budeš ležet pod stromem a hladit si lva. Tady máš zatím časopis, kde je spoustu obrázků. Já ti to všechno rád vysvětlím.“

Tady už jako matka rozdýchávám celkem nefalšovaně a při následující písni už jsem Marie Singer v životní roli. „Je ti dobře?“ ptá se Lenka. „Není, odpovím popravdě. Já se dojdu ven vydýchat na čerstvej vzduch, jo?“ Popadnu kabát a vyběhnu. Vysrabeně se nevrátím, i když jsme si slíbili, že si s nimi dáme ještě kolečko otázek a odpovědí.

Kluci kouří u metra. „Tak za tohle příště jedině na prostitutky,“ slíbíme si nad jehobiblí, kterou Tom dostal jako dárek pro nový ovce.

 

Už brzy i ve vašem konci světa

Jsou to jen věci

 

„Jsou to jen věci, ty nemaj duši,“ říkala babička, když jsem machrovala na kole a ohnula si vidlici nebo když jsem jí rozbila broušenou skleněnou vázu z rodnejch Tyrol. Babička byla mistr zenu a v určitý míře jsem to zdědila po ní.

Jsem totiž díkybohu šupák a nevlastním nic věcnýho, co by mě jako ztráta jakkoliv (a natož přehnaně) mrzelo. Jako fakt ne, protože moje nejdražší věc byly rovnátka, který mi v puse nikdo zničit ani nemohl a 98 % mýho neznačkovýho oblečení má černou barvu a můžete to libovolně polívat čímkoliv, aniž by to zanechalo stopy.

Pod pojmem moje osobní elektronika se skrývaj sluchátka za pětibábu a mobil zadax. Pod pojmem moje osobní šperky si představte pentagramy z chirurgický oceli.

Jediný, co mě může nasrat, je ztráta mýho času. A přesně na tuhle slabinu vesmír zaútočil.

Pamatujete na válku s Větrákem?

Jedna bitva nerozhoduje válku, ale předminulý týden došlo ze strany našeho IT supportu k zásadnímu posunu, srovnatelnýmu snad jen k tažení na Stalingrad.

Větrák mi napsal, že pro mě má ready TU klávesnici za vypadlý písmenko N a účty jdou na korpoš. Takže moje nový písmenko N za 3500 CZK dostanu od korpoše k narozkám, abych mohla dál psát slova jako „ne, nepřeji si, nuda nebo netopýr“ Prý se mám stavit. Bude to maximálně hoďka práce a notebook bude zas jak novej.

Z opravy mi ho vrátil za 3 hodiny. Nestihla jsem meeting. Fungovalo N a nefungovalo číslo 1, který jsem vyhodnotila na klávesnici jako klíčový-už vzhledem k tomu, že je součástí hesla, jak se vůbec přihlásit do domény. Větrák si noťas převzal s tak strašlivým úšklebkem, že jsem přes svý doutnající nesympatie měla strach, aby si nevykloubil čelist. Začíná to smrdět tím, že budu muset dokončit projekt mimo můj pracovní čas, kterej už třetí den trávím válením se na židli s mobilem. Nikomu to tady nepřijde divný.

No a při opravě čísla 1 Větrák zničil základní desku. Bylo to stejně překvapivý, jako když jdete k doktorce na přeočkování tetanu a domů vás vrátěj napojený na hadičky ve vegetativním koma.

Byla jsem v takovým šoku nad Větrákovou profesní zoufalostí, že jsem se v jeho IT skladu rozesmála nahlas, což si Větrák přeložil, že jsem ještě hloupější, než doufal a rychle mi podstrčil předávák na náhradní notebook. Náhradník musel patřit nějakýmu bývalýmu zaměstnanci, co s ním skočil z okna-jinak totiž nevysvětlíte prasklinu přes celý jeho tělo. Bohužel to bylo z nízkýho patra, takže drobky a chlupy se z něj vysypaly až na mým stole.

Jestli si myslíte, že je to všechno, tak není. Začala jsem se už zaobírat i zápletkou, jestli mě Větrák tajně nemiluje, protože mi na náhradníkovi nejela další hromada esenciálních programů, se kterýma jsem Větráka navštěvovala jeden po druhým. Ne, nemiluje. Nesnáší mě, stejně jako zástup dalších zoufalých kolegů, protože jsem si všimla, že jeho pracovní stůl je komplet posázenej hřbitovem poblikávajících nefunkčních noťasů nebo mrtvých těl zakopaných pod stolem.

Donutil mě nastavit si heslo do domény „Vetrakjedebil1234567“, donutil mě pracovat přes čas a donutil mě-wait for it-chovat se k náhradnímu notebooku jako k šestitýdennímu kojenci se syndromem motýlích křídel. Přestala jsem bušit do klávesnice. Pokud totiž ještě jednou přijdu o jakýkoliv písmeno, půjdu si hledat novou práci.

Změna!

 

Musím víc psát.

Je to fitko pro mozek. A funguje to úplně stejně, jak když dlouho nepáchnu na silovej tréning. Nechce se mi. Úplně cejtím, jak se ty moje rosolový struktury v mozku třesou, jak potřebujou vzít do ruky mobil a proscrollovat socky, nebo jak na mě mozek spiklenecky mrká „dáme si ten pistáciovej košíček dole z kantýny a pak uvidíme, jo. Můžem a nemusíme, žejo. Nebudem se k ničemu nutit.“

Tak jsem svůj rosolnatej mozek proti jeho vůli oblíkla do trenek a cvičební podprdy, protože takhle ne, přátelé. A těch věcí, co kolem profrčelo. Skoro až těžký vybrat, čemu tenhle post věnovat, ale vyhraje hraní v důchoďáku.

To nám jednou na náš týmovej divadelní chat dorazila poptávka na představení, který mělo být toho času ukotvený v daleký budoucnosti. „No jasně, počítejte s námi,“ odepsala jsem za všechny, protože být součástí zahradní slavnosti vonělo po neomezené konzumaci chlebíčků, miniřízečků a piva zdarma.

Pak se to limitně přiblížilo a ukázalo se jako obvykle, že jsme zcela nepřipravení. To je u improvizačního souboru ještě celkem v pořádku, ale my jsme zjistili, že máme hrát v domově seniorů pro jejich vnuky a vnučky neurčitýho věku, který jsme měli teprve zjistit na místě. „Ale taky tam bude cukrová vata, Alexandr Hemala a mažoretky“, psala jsem do interního chatu pro pozvednutí morálky.

Začali jsme poctivě. V rámci zahradní slavnosti se nabízely tours po domově seniorů, kam jsme se přihlásili spolu se skupinkou korejských turistů. Znáte tu kultovní scénu ze Samotářů, kdy vtrhne do domácnosti skupinka japonských turistů s foťákama? Tak takhle jsme přesně obcházeli jídelny a pokojíky seniorů a všichni jsme si připadali jak ve filmu.

Byla to ale jen předzvěst toho, co mělo následovat. Kontrolujeme obsazenost divadelního sálu špehýrkou z backstage. „Je tam plno. Panebože, ty děti jsou snad ještě kojenci!“ informoval nás Petr za oponou a když se rozhrnula, nastala velká divadelní challenge, přátelé. Něco si představte (a na tohle nepotřebujete ani žádnou divadelní nebo jinou performerskou zkušenost), že máte na hodinu zabavit děti ve věkovém mediánu od 2 do 4 let.

Tohle je drsná challenge i pro protřelé divadelní soubory, který maj  hromadu rekvizit a pohádku o lakomý Barce by vám odříkali i o půlnoci. Ne pro partu lidí, který si berou inspiraci z aktuálních témat a z nichž 80 % žádný děti nevlastní a zbývajících 20 % horlivě loví z hlavy, čím se takový malý děti vlastně baví.

Zjistili jsme to brzo. Baví se hodně tím, že když jim dovolíte řvát, tak řvou. Fakt hodně řvou. Taky je dost baví, když můžou každou vteřinu řvát „změna!“, čímž se dění na scéně mění až v psychedelický zážitek, kdy nic nedává smysl, ale všichni se smějou. Taky pro nás byla výrazná změna přijímat návrhy z publika, který neumí artikulovat a který má takový mezery v mléčným chrupu, že jim většinu věcí nerozumí ani jejich matka.

"Tak kdopak bude hlavní hrdina, děti?" ptá se Honza. „Nyna žogó!“ křičí ten nejhlasitější chlapeček v sále a mlátí přitom po hlavě svou sestru, což přehlednosti a zvukové pohodě v sálu moc nepřidává. „Nina? No, tohle by měl být asi jméno pro kluka, ne pro holčičku…“

„Šajó! Nynažojogó,“ vysvětluje nám chlapeček a tváří se, že jsme úplný idioti. „Jako Ninja go, ten panáček z lega,“ prozradí nám jeho matka, když už to dál nevydrží.

Celkově to bylo skvělý. Ještě nikdy jsme neodcházeli za tak mocnýho aplausu a řvaní „Eště není konec! Nikam!“ Myslím, že jsme pokřivili dobré divácké návyky (sedět a tiše poslouchat) celé nové generaci, za což bych se chtěla upřímně omluvit všem divadelním souborům, které objíždí školky.

Ale jinak samý pozitiva. Fakt jsem si myslela, že vám přinesu svědectví o bezútěšnosti toho místa. Ale nebylo to tak-pokoje byly zařízený s maximálním ohledem na soukromí a možnost vlastního vybavení. Personál působil lidsky a nevyhořele. Jo, v jídelně smrděla nějaká děsivá omáčka-ale to je běžnej folklor i v naší korpo jídelně a můj život kvůli tomu není výrazně k nesnesení.

V kuřáckým koutku jsme se seznámili i s devadesátiletou paní Hankou, která tady u popelníku čeká na svou friend in crime. Paní Hanka kouří („na něco se umřít musí,“ zapaluje si cigárko), ale vzhledem k jejím devadesátinám se dá říct, že ani chronické kuřáctví není jistota. Z kontextu jsme pochopili i nějakou další drobnou revoltu, ale jediný, co ji tu schází, je Vltava, kam se chodila ještě nedávno otužovat. Takže já mám jasno-doufám, že se tady jednou potkáme!

Nina Žagó! giphy.com

Adoptováni Moldavskem

Je to nejchudší a nejnudnější země v Evropě, říkali.

80 % zabíraj pole a zbytek kláštery a socíkovský paneláky, říkali.

Měli byste jet jako normální lidi na Lago di Garda a nevymýšlet blbosti, říkali.

Ale my si řekli ne! Dokážeme všem, že v Moldavsku neumřeme nudou (maximálně na tetanus, dodává truchlivě Em, ale nebudeme předbíhat).

Tohle je náš poslední prázdninovej vejlet. Děti jsou u babičky a my dva fakt nemáme vysokou laťku na večeře v michelinských restoškách a labutě z ručníků. 

Naši první moldavskou noc přespíme v bytě, kterej je metaforou celýho Kišiněvu. 

V otřískaným paneláku, ve kterým jsou vevnitř díry ve zdech, plíseň a elektrický dráty se tu houpou ze stropu jako liány. Vstupujeme do bytu v okázalým wannabe luxury style. Kuchyň je sice smontovaná tak, že musíte otevřít pračku, aby šla otevřít skříňka, aby šel otevřít odpadkový koš, ale to neva. Na zdi jsou new age citáty z internetu a rámečky na fotky, v nichž jsou původní ikejácký rozesmátý rodiny. V koupelně vyvedený v mramoru neteče teplá a smrdí hajzl. Ale VYPADÁ to, chápete. Je to fancy závan zápaďáctví.

Fanoušci panelů si tu přijdou na svý

Celej Kišiněv je jak na tripu. Klimatizovaný obrovský obchoďáky s mnohem lepší nabídkou než u nás, před kterýma sedí babky v silonových šatech ze sedmdesátek se šátky na hlavě a prodávaj brambory. Mladý holky mají umělý řasy a přifouklý rty a chodí na lattéčka do Andy´s, zatímco do sebe chlapi před trafikou lijou vodku. Kdo tu nemá jizvy, není chlap.

Když vyjedeme z Kišiněva, máme po cestě les. Les je tady fakt úkaz, většinu území tady zabírají nekonečný lány. Na začátku příjezdovky nás zastaví zavalitej chlápek s krochnou a začne na nás pálit tvrdou ruštinou: 

Kam jdem? Odkud jdem? Do lesa? Jako vážně? Proč? Nikdo tady nechodí do lesa. 

(K tomu je ještě potřeba dodat, že anglicky tu nemluví vůbec nikdo. Jde to většinou ruku v ruce s nikdy nekončící ochotou se s námi bavit rumunsky a rusky, kde to většinou skončí – protože Em na základce stihl absolvovat jeden rok ruštiny a to z něj dělá našeho mluvčího). 

Z toho přísnýho chlapa se nakonec vyklube pohostinnej místní hajnej. Neochvějně trvá na tom, že nás musí vzít na prohlídku do hájovny. „Tady jím, tady spím, tadytoho kance jsem zastřelil a snědl, tadytoho vlka jsem zastřelil a nesnědl, ukazuje nám hrdě vycpaniny na zdi. "Tady máte vodu a tady je můj telefon, kdybyste v lese narazili na vlka, je tu spousta vlků“, nadiktuje Emovi svý číslo a pak se ho vyptává, čím jezděj hajný v Česku. On jezdí Ladou, kterou nám taky ukáže, aby to bylo komplet. Dovedete si představit, že byste takhle přitáhli k sobě domů korejský turisty, který odchytnete na Kampě?

Jeden z nejšílenějších zážitků adopce místníma jsme ale zažili ve vesnici poblíž kláštera. Mimochodem, kláštery jsou tady všude a místo povozů s koňma na silnici občas předjíždíte náboženský procesí. Kromě Boha ale místní věří i ve vrajitoare, čarodějnice. Ještě nedávno vedle v Rumunsku chtěla vláda zdanit výdělky čarodějnic. Vrajitoare se vzbouřily a začaly vyhrožovat, že svý magický schopnosti obrátěj proti parlamentu – a tak zůstávají jejich výdělky nezdaněný dosud. Na Boha a čarodějnice se prostě nesahá.

Dopravní prostředek, který vás vezme rovnou k Bohu: procesí

Malej rodinnej penzion vedle kláštera má úzký stlučený schody do části pro hosty, na kterých bychom si byli schopný zlomit vaz, ale to se nestalo. Místo toho si 192cm vysokej Em zakrouhl do lebky zrezlej konec okapu ze střechy. Stihl z těch schodů civilizovaně sejít a začal chlístat potoky krve až spořádaně dole na kachličky verandy.

Přibíhá křižující se majitelka s kapesníčky. Přibíhá její manžel s lahví vodky. Přibíhají zvědavé děti. Přibíhá syn majitelů, který odněkud vytáhl chirurgický rukavice  a profi obvaz. Později se dozvíme, že se jmenuje Kristian a pracuje jako neurochirurg v kišiněvským špitálu. Em si umí vybrat, kde si zranit hlavu!

Kristian efektivně zarazí chlístání krve, ale trvá na tom, že to je na šití. Volá sanitku, má tu být za 20 minut. Odběhne. Přiběhne k nám jeho matka s talíři naloženými dorty – ať si pán vezme, potřebuje sílu! A kafe, musí si dát kafe! Kafe je nejlepší s dortem (a úrazem hlavy). „Dorty, co dorty, potřebuje stakana, tvrdí její manžel. Skočí pro koňak? 

Naštěstí se vrátí Kristian, zakáže do Ema cokoliv lít a soukat, kvůli čemuž musím později sníst oba dorty a zapít je dvěmi šálky kávy. Dva stakany jsou mi naštěstí odpuštěny.

Sanitka nakonec přijede za hodinu a půl, což posílí mou vděčnost, že měl Em jen úrázek, protože věřím, že s tímhle závodním časem část pacientů jednoduše zemře-nebo si zavolá radši čarodějnici. Manžel jede s námi, trvá na tom. Rozloučit se přitom přijde celá rodina včetně příbuzných, co jsou tu na návštěvě.

Špitál vypadá přesně jako Nemocnice na kraji města, fakt. Nábytek z dřevokližky, zamračené sestry a lékaři na cigáru. Jsem dost ráda, že s námi Manžel jel, protože ani tady nikdo nemluví anglicky, takže za nás všechno vyřídí rumunsky a nejspíš za úplatek v sesterně, protože po Emovi nikdo nechce pojištění ani pas. 

Výsledkem je šest stehů, který se budou tahat až v Praze. A to celý jen za velkou flašku koňaku a kafe, protože tady si od vás peníze nevezme vůbec nikdo, kdo má špetku moldavský cti. 

A příště možná o tom, jak nás včera večer na pivu adoptoval proruský Ivan, před kterým se dnes schováváme, protože trval na tom, že nás zaveze do svýho rodnýho Podněsteří ("dodnes starý dobrý socialistický kolchoz! Dáš dvacet dolarů úplatek a uvidíš tanky i KGB!"). Anebo z Podněsteří, jestli nás fakt s kámošema z KGB vypátrá a uletí nám kvůli tomu letadlo...)

Řbitůvky...vy víte, že to mám ráda a tady jsou trochu speciální

Válka s Větrákem

 

Mám jeden divnej pracovní návyk, kterýho se nedovedu zbavit. Když píšu něco na klávesnici, fakt do ní buším. Něco jako ten gif s opičákem. Prostě čím důležitější je to sdělení, tím víc je potřeba zatlačit na písmena, aby to se stejnou prioritou dolítlo i na druhou stranu. To přece dává smysl, žejo?

Giphy.com

Bych se skoro vsadila, že to i funguje, ale má to pár technických nedostatků. Jedním z nich jsou přecitlivělý kolegové na zvukový vjemy, takže uprostřed mýho epickýho sdělení a naprosto soustředěnýho flow začne většinou někdo hulákat „zase do toho mlátííííííš!“. Druhým nedostatkem je HW. Je to něco podobnýho jako když po týdnu reklamujete žraloka na botě a prodavačka vám řekne, že to nejde, protože „tohle je společenská obuv, se kterou se nesmí chodit venku.“ Jako na co tyhle boty teda konkrétně jsou? Na nošení ve značkových kabelkách? Na vození v kočárku?

A stejný je to s klávesnicí mýho noťasu. Empiricky jsem si ověřila, že používám nejčastěji písmeno „N“ (to jsou ty moje důrazný zápory…) protože se mi z tý notebookový klávesnice normálně vylomilo a zůstala po nich smutná díra jak po zubu pacienta s počínající parodontózou.

takže zadám novej miliontej service desk do našeho help desku, kterej mě pokaždý jen nasere, což bezpochyby platí vice versa. Normálně začínám mít taky podezření, že na mě dedikovali za trest nejhoršího ajťáka z celýho korpoše, kterej se jmenuje Marek Větrovský. 

Mr. Větrovský je podle mě nějakej hacker puštěnej z kriminálu na podmínku, ale bohužel rozhodně nevykazuje nějakou známku podřízený ochoty a empatie. Přičtěte k tomu, že jsem zdrojem nejbanálnějších a nejzákeřnějších chyb systému – při jednoduchých operacích jako je změna hesla mi většinou naskočí tovární nastavení, implodují Windowsy, na černý obrazovce začne blikat pentagram a v Africe vypukne epidemie eboly.

Když tohle všechno poctivě zaznamenám do chybovýho ticketu, Větrák mi na to napíše, že jsem zadala špatně login. Je vychcanej, žádný zkoušela jste vypnout a zapnout. Dobře ví, že nezkoušela, ale napíšu, že mám zrestartováno. 

Tohle mě ale ještě dovede zabavit, takže se znova přihlásím pod stejným loginem, udělám z toho print screen a pošlu to zpátky.  Větrák mi mezitím vygeneruje tři nový hesla, který nefungujou. Tím oba zabijeme hodinu drahýho času placenýho korpošem a jdem s kolegy na obídek si na sebe navzájem postěžovat. 

Od tý doby, co v service desku přibylo tlačítko „urgovat u nadřízeného“ mám možnost zapnout v týhle mikrohře režim TURBO a jen těžko byste u nás v korpoši pohledali někoho, kdo má u Větráka v šuplíku woodoo panenku s mou fotkou staženou z intranetu. Fakt myslím, že ji tam má. Jinak by mi to Nko možná ani nevypadlo.

Ale vypadlo, takže jsem zadala novej ticket a jen se děsila, že tenhle typ chyby si vyžádá naši první fyzickou interakci, až mi tam bude Větrák fyzicky vkládat nový písmeno a u toho mbě polije ksicht kyselinou. Větrák měl z mý osobní návštěvy na IT oddělení asi stejně pohostinný pocity, protože přehodil můj požadavek na zpracování externí firmě.

Uběhly krásný dva týdny, kdy jsem dvakrát neodolala tlačítku TURBO, protože Větrák zarputile nereagoval na zprávy v helpdesku ani maily. „Čekám na nabídku dodavatele“ napsal mi pak suše na jednu obzvlášť emoční intervenci o vypadlém centimetrovém kousku plastu.

V pátek mi Větrák poslal nabídku dodavatele. Po třech týdnech. Náhrada za moje vypadlý písmenko by byla z platiny nebo možná z klu jednorožce, protože externí dodavatel za něj chce 3.500 CZK. 1:0 pro Větráka, ale víte co? Jedna prohraná bitva ještě nedělá prohranou válku. Psice strikes back!

Seberozvojový krávy

 

Další ročník rodinný chaty na samotě u lesa je za náma. Tentokrát se odehrával v území nikoho v Rychlebách. Většinu času tam nechytáte žádnej signál a když už, tak ten od Poláků. Majitel chaty se v popisku eufemisticky rozepsal o „wifi“. Realita byla něco na způsob starýho dobrýho dial-up připojení, kde si můžete jednou za den stáhnout textový zprávy na whappu bez fotek.

Zasaďte do toho prostředí bandu děcek v různých fázích puberty-a teď přeskočím očekávanou pointu-ale poradili si s tím úplně hladce. Částečně jde určitě i o iluzi pozorovatele, protože většinu času se aktivně snažili nebýt. Nebýt s náma a možná i nebýt úplně, jak prozradí další řádky.

Kousek od chalupy je fakt velká pastvina se stádem krav. Ne krav z nejbližšího družstva, který choděj spát do kravína a jsou zvyklý na automatizovaný dojící linky Mám na mysli ty opravdový, starý dobrý, krávy. Stádo s býkem a houfem telátek, který jsou něžným důkazem, že býk tu není na okrasu ani za trest. Tyhle krávy tu žijou celej rok a nejspíš se dost nudí-zvlášť pokud většina turistů není línejch a výběh obejdou v bezpečný vzdálenosti.

My jsme taky ze začátku drželi distanc, ale pak se ukázalo, že jít přes výběh je slušná zkratka k zajímavým cílům v okolí. Mimochodem, věděli jste, že krávy mají skvělou paměť a čich až na 8 km?

Pro první porušení hranic je zásadní dělat jako že nic. To je prostě taktika, která se osvědčila v politice i ve sbližování s opačným pohlaví. Fakt jsme vám přelítli do vzdušnýho prostoru? Jak se ta ruka octla v podprsence? Jejda, jak se to mohlo stát?

Na první překročení hranic krávy reagovaly jen s asertivním „děláte si prdel“? Stádo přestalo žvýkat a krávy se tázavě podívaly na býka. Býk vycítil společenský tlak, že by nás měl zabít a zajistit si tak nehynoucí obdiv zbytku stáda, ale rozhodně se mu nechtělo do rizika ztrapnění. Co kdybychom disponovali jateční pistolí? Nebo snad vystřelovací injekcí s ketaminem? Nakonec se zmohl na divoké škubání hlavou a rytí kopytem do drnů, což psychicky slabší jedince z naší skupiny přimělo ke klusu. Obě strany se bavily.

Další den se tyhle hry stupňovaly. Krávy za námi začaly běhat jak hlídací psi a býk začal s corida tanečky, což dědu motivovalo k úplnýmu zákazu chození do ohrady.

Pár dnů se geopolitická situace stabilizovala, dokud babička neposlala Žmura na borůvky do bublaniny. Ne že by se pubertální Žmur za každých okolností přetrhl ochotou, ale pro buchtu udělá fakt hodně, zvlášť když se nemůže válet s mobilem na sockách a messangerech. Všechno. Včetně sběru lesních plodů před bouřkou.

Když začaly lítat první blesky a hromy, měl Žmur dvě možnosti. Buď si dát velkorysou obcházečku ohrady, nebo spoléhat na to, že se krávy bojí bouřky stejně jako většina normálních savců.

Po kravách nebylo ani památky zhruba do půlky pastviny. „Pak se najednou za kopcem objevilo pět hrozně nasupenejch krav“ vyprávěl nám v chalupě Žmur a děda k tomu dodal, že to bylo pět jezdců apokalypsy a že nám to všem řikal.

„No, tak jsem běžel doprava, ale tam se najednou objevil ten druhej tým krav a tvářily se, že přecházej na masitou stravu a že zrovna na mě se pomstí za všechny mekdonaldy na světě. Tak jsem běžel dopředu a za svahem stál býk a na obzoru za ním lítaly blesky.“

Podle Žmura to vlastně nebyl ani tak moc býk, jako mýtický stvoření, velký asi 6 metrů na výšku a 12 na šířku. Býk viděl Žmura asi v podobných velikostech, protože chvilku trvalo, než se navzájem podívali do očí.

Když ten okamžik nastal, Žmur prý hrozně zařval. Býk tenhle tah nečekal, takže překvapeně ustoupil a krávy se na sebe podívaly s despektem ke svýmu polyamory vůdci. Žmur proklouzl pod drátem ohrady a doběhl na chalupu jako totální vítěz. Tyhle minirituály dospělosti na wifině prostě nenajdeš!

Dvousetkunďák

 

V naší domácnosti byly odjakživa dva stany. Ten první stan si představte jako opečovávanou sportovní holku, co má přirozeně vlnitý vlasy, perfektně padnoucí pushup minišortky a sportovní podprsenku. Za noc s touhle holkou platíte minimálně sedmičku, zato má vodní sloupec 2 metry, neodnese vám ji hurikán a po týdnu sopečné erupce na Islandu bude vypadat pořád jako z fancy katalogu výrobce na křídovým papíře. Tenhle stan má nárok s Emem vyrážet do Norska a na všechny zajímavý expedice, kde může zazářit svými high-tech materiály a karbonovými tyčkami.

A pak si představte ten druhej stan. Je to taková ta archetypální ošklivá ségra. Kdysi taky mohla nosit sportovní topy dokonce i bez integrovaný podprdy, ale dneska už má vyvěšený plachty, urvanou předsíň a podlážku samou díru. Tenhle stan Em milostivě dedikoval mně a dětem. Na donošení.

Žmur jel na konci roku na školní výlet pod stan. Takže vám je jasný, že nafasoval bez dalšího vyjednávání ošklivou ségru, ve který s kámošema mohl drobit chipsy, hrát flašku a pohazovat smradlavý ponožky. Osobně mám podezření, že Žmur  stan č.2 během toho výletu naplnil pyrotechnikou a podpálil, ale on tvrdí, že ho tam jen ztratil.

Ať už je to jakkoliv, reálně tady hrozila možnost, že se Em bude muset začít dělit o svůj classy stan. A to poměrně brzo, protože jsem potřebovala stan na svůj první divadelní festival, kde jsme hráli.

Em se pokoušel saturovat mou potřebu levnější kámoškou svýho stanu. Ale já řekla ne. Nechtěla jsem důstojnej stan, ve kterým stejně musíte šaškovat s tyčkama, kolíkama a stavět to hodinu. Chtěla jsem stan, kterej o sobě tvrdí, že je postavenej za 2 sekundy. Dvousekunďák!

Em dostal závrať, protože údajně nic víc mastňáckýho ve světě outdooru už není k mání, když do toho nebudete počítat kempovací stolky i s květovaným ubrusem. Já ho chtěla. Věděla jsem, že ho budu pravděpodobně stavět až ve tmě-a že to v nejhorším dopadne stejně jako stavění standardního stanu. Tedy, že budu ležet uvnitř zhroucené konstrukce a proklínat se.

Podmínky uživatelskýho testu na „dvousetkunďák“, jak ho mezitím přejmenoval zbytek naší divadelní grupy, jsem nastavila na heavy usera. Stan se stavěl někdy kolem 2 ráno, po pár pivech, štamprli domácí slivky, po noční koupačce a za zvukového podkresu Wabi Daňka, protože v tu hodinu už se prostě nic jinýho nepouštělo.

A byl to zázrak, přátelé outdooru. Stačilo vybalit, povolit dvě koncovky a pak už jen stan vyhodíte do vzduchu a on přistane složenej na zemi. Tadá! Vhodíte si do svýho novýho apartmá spacák s karimatkou a můžete se rovnou odebrat do říše snů a blahozpěvů o tom, jak žijeme v době nejlepších vynálezů ever. Nepršelo. Vlahý vánek občas něžně pocuchal šusťák. Ráno jsem vylezla jako vítěz.

giphy.com

Jenže pak to přišlo. Experimentálně jsem si ověřila, že „dvousetkunďák“ je přiléhavý název, protože minimálně tolikrát byl do oněch míst poslanej během skládání. 

Vystřídali jsme se na něm všichni-zkoušeli jsme na něj zakleknout, zalehnout i skočit na něj zákeřně zezadu a překvapit ho. Nejhorší byl usměvavej chlap z instruktážního videa, kterej s obzvlášť namachrovaným klidným výrazem předvádí, že máte do 5 minut hotovo i s předváděním tricáku. Nemáte! 

Máte hotovo tak za půl hodiny a dost pochybuju, že při dalším otevření obalu stan vyskočí stejně ochotně a dokonale. Spíš zůstane ležet ve tvaru uraženě zkroucenýho embrya, do kterýho jsme ho násilím uvedli. 

Protože dvousekunďák úplně nejlíp vystihuje TOHLE:

https://www.instagram.com/reel/DL4mMiUt1To/?igsh=MTdzeHg0aHJydTl2aA%3D%3D

Letecké katastrofy

 

To jste mě na blogu snad ještě ani neznali, ale byly časy, kdy jsem se nebála v letadle. Pak jsme se poznali s Emem, zaníceným příznivcem výšek a strojů, co se v nich pohybují. Emův zájem o letadla bohužel nezahrnuje jen technické parametry a oblíbené aroma kerosinu, ale obsahuje i určitý patologický prvky jako je třeba obsedantní sledování seriálu Letecké katastrofy. Ty jsem s ním viděla všechny, a právě díky tomu seroši mi docvaklo, proč mám závratě z výšek a miluju jeskyně. Došlo mi, že vzduch je ultimátně nestabilní prostředí pro život, ve kterým nemáš co pohledávat. Pokud nejsi kondor. Nebo kokot.

Žít s Emem ale obnáší lítat docela často, takže začala vtipná epizoda panických atak téměř během každýho letu. Letecké katastrofy mě naučily, že většina průserů se stává hned po vzletu, takže jsem si časem vybudovala účinnou strategii – upadla jsem do hlubokého spánku (nebo spíš bezvědomí) už během bezpečnostní instruktáže (omlouvám se personálu, myslím, že i tak musí být frustrující ukazovat lidem, jak se nafukuje vesta, když u toho žerou, hádají se nebo rovnou spí. Mimochodem při opravdový poruše musí letušky zažívat obrovskou satisfakci, když se lidi dusí, protože neumí nasadit ani blbou dýchací masku).

Zkoušela jsem lítat s Neurolem a málem jsem si u toho překousla jazyk. Zkoušela jsem lítat po KBT a výsledky odpovídaly po KBT: pocit totální ztráty kontroly musíte zažívat často, aby to fungovalo.

Díky našemu jarnímu vejletu do Malagy byla tahle podmínka splněna, takže mě let do Soluně nechával ledově klidnou. I když byl levnej a ještě s přestupem, takže fakticky s dvojitou šancí spadnout hned po odlepení z letiště, nebála jsem jsem se ani na gate. Ani v průchodu chobotem. Ani když mě zdravily letušky a pátravě kontrolovaly, jestli jsem TEN pasažér, co bude dělat problémy.

A víte co? Dokonce jsem ani neupadla do bezvědomí při odletu. Mohla za to napínavá knížka a spolucestující s miminem před námi, který vřískalo tak, že bylo mnohem snadnější zemřít na í vykrvácení z uší.

Mimochodem, ta knížka je o gulagu a doporučovala bych ji všem, kdo lítá s nízkonákladovkama. Protože pak vás nebude srát, že dostanete zadax jen vyčpělou vodu od stejně vyčpělýho stewarda-jste rádi, že můžete jít na záchod, a ne do kýble jako cestující po transsibiřské magistrále a skličující hlad pociťujete jen 2 hodiny.

Když hlad a vřískot batolete dosahují svého nového dna, začínáme klesat nad Soluní. „Už jen 15-20 minut tě dělí od mousaky a vychlazenýho pomerančovýho freshe“, šeptá si chlácholivě plánovací centrum mýho mozku. Ale vtom se zapne můj plazí mozek s jasnou zprávou: „Všichni tady zemřeme! Zařvi to, ať to slyší všichni! To máš z toho, že jsi zapomněla upadnout do bezvědomí při vzletu!“

Turbulence s námi smýkají čím dál víc a brzy už se přestane smát i partička ožralých Švýcarů, pro který to byla vítaná jízda na horský dráze po aperolový smršti. Všichni tady zemřeme si myslí už celý letadlo. Včetně Ema, kterej se pokusí o uklidňující úsměv, ale naposled se přesně takhle usmíval, když jsem mu na jedný oslavě narozenin řekla, že mám kontrakce a potřebuju čistý ručníky.

Letadlo leti strmě nahoru. Doleva. Zpátky. „Tohle bude druhý pokus o přistání a tato situace je naprosto normální,“ ječí nepřirozeným hlasem do sluchátka palubního rozhlasu steward. Po letadle se ozývá nespokojený hučení. Je to přesně ten zvuk, když vám dojde, že jste tady na palubě jen hmyzí larva ukotvená do sedačky, která nemá a nikdy nebude mít žádnou kontrolu ani právo rozhodovat o dalším dění.

Druhý pokus je ještě marnější než první. Švýcaři blijou do pytlíků jak o závod, celý letadlo se klepe a já přemýšlím, kdy to říct? Že jsem měla děti a Ema ráda, i když jsem byla příšerná matka a manželka. Zatím se nikdo neloučí-ale takhle to přesně dopadá. Nechcete být za blba a pak umřete úplně sami a ještě z toho máte před branou Ráje popotahování. „Aspoň omluvit se za všechny hříchy, ale to ne, žejo? Radši jste zírala do bezpečnostních pokynů!“

Boeing se propadne o pár desítek metrů a pak začne prudce stoupat. Doleva. Zpátky. Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán. Kapitán se sice hodně snaží, aby působil jako vychillovanej DJ slibující písničky a panáky zdarma, ale na to už mu nikdo neskočí. Kvůli silnému větru nemůžeme přistát. Zkusíme to na jiném letišti, kde zároveň nabereme palivo. Aha, takže nám dochází i palivo, implicitně si domyslí ti podezřívavější z nás.

Když šťastně přistaneme o 200 kiláků dál, vypukne vzpoura na lodi Bounty. Fakt, že jsme neumřeli, vrátí spoustě z nás zdravou nasranost do žil.  „Ne, nepustíme vás ven! Ano, zavoláme policii, pokud se budete chovat jako TI PROBLÉMOVÍ z vás,“ ječí steward do rozhlasu a jako úlitbu nám Swiss Air daruje třetinkové lahvičky vody. Což jen zapříčiní další vlnu neslušných doporučení, kam si to má personál strčit.

„Dobře, otevřeme dveře,“ souhlasí kapitán po menším vydírání, kdy se ti problémoví z nás začínají demonstrativně dusit. Letadlo okamžitě zavalí horký řecký vzduch a hejno komárů. Přijíždí policie-hlídat nás, abychom neutekli, protože letadlo musí nejdřív proclít celníci. Kteří v noci přijedou, hm, no tak za hodinku, dvě.

Zkrátím to. Celníci přijeli, ale nikoho nezkontrolovali. Prostě jen stáli a dívali se na nás. Jelo se náhradníma busama a na apartmánu jsme byli v krásný tři hodiny ráno místo v půl 9. Jo, jsme živí, i když to tak na první pohled nevypadá, protože jsme nasytili moskyty z celýho Řecka. A teď ta horší zpráva: budeme se muset dostat i nějak ZPÁTKY.  

 

Příště si nebudu číst, slibuju/ Giphy

Sporťáci a chcípáci

Jsou věci, který nejsou příjemný a přicházejí periodicky. Některý nemůžete ovlivnit, jako třeba menstruaci a fakt, že se každej rok opakuje nějakej depresívní měsíc typu listopad.

Pak jsou věci, který můžete v pohodě odkládat několik let. Třeba rekonstrukci koupelny a účast na firemním teambuildingu. Argumenty jsou přitom stejný: Moc práce. Zrovna jedem na dovču, to mě fakt mrzí, že to zas nejde. Nebo přijde depresívní listopad.

Jenže poločas odkladu teambuildingu se za ty roky u korpoše nemilosrdně vyšplhal k hranici, kterou už nešlo jednoduše okecávat. A tak jsem řekla jo.

Pro ilustraci, v naší divizi dělá asi 50 lidí. Možná sto, to už je totiž úplně jedno. V každým případě to znamená, že tolik lidí neznáte (ani nechcete znát) a že se pokaždý musí brát nějakej psychohotel, kterej pojme kromě nás už jen školy v přírodě nebo čínský zájezdy.

Součástí divize je tým v Ostravě. Ty lidi jsou jako brouk nosorožík, kterej se mi v úterý málem zapletl do vlasů na jedný zahrádce. Nikdy předtím jste o nich neslyšeli, ale když je vidíte na vlastní oči, už je bohužel nikdy nevymažete z paměti.

Kromě geo měřítka můžeme náš tým rozdělit i podle fyzický kondice:

Sporťáci jsou vymakaný lidi, co mají na instáči profilovku z Formfactory, sypou si protein i do kafe a vsadila bych pětikilo na to, že na meetinzích pod stolem dělaj nohama nůžky, aby měli vyrýsovaný břišáky. Všichni sporťáci maj kola a ambice jet s nima do nejbližších hor. Tam si pak navzájem závistivě ohmátavaj karbonový rámy a soutěží, kdo se rychlejc rozmázne pod svahem.

Chcípáci mívaj v povinný výbavě nadváhu, skoliózu, operovaný menisky a odpor ke sporťákům, ačkoliv (anebo právě proto), že se hodně chcípáků rekrutuje právě z jejich řad. Jejich hlavní ekosystémy jsou office, Globus a gauč a každej správnej chcípák se mezi nimi dopravuje vychystrale autem, aby nemusel udělat ani jeden zbytečný krok navíc.

Takže když se mě asistentka Simča nadšeně zeptala „Do které sportovní skupiny tě zařadíme?“, Chcípáci byla srdeční volba. Jednak nemám kolo a jednak jsem se zamilovala do jejich diskuze na Teams, kde společně žbrblali, že plánovaná pětikilometrová trasa je pobuřujícím pokusem, jak se jich zbavit bez odstupnýho.

V 10 ráno se s Chcípáky scházíme v basecampu, ve výchozím bodě naší nebezpečné výpravy do Českýho Švýcarska. Ten název sedí, protože vypadáme, jako partička pacientů ze švýcarskýho sanatoria, který sem korporát poslal důstojně zemřít.

Máme tu agilní asistentku Simču. Máme tu Mirka a Toma z Ostravy, kterým v batohu cinkají flašky, ale dělaj, že ne. Máme tu křehkého Františka, kterej je už 10 let v důchodu, ale pořád maká. Máme tu Helgu po hysterektomii a umělohmotnou Dášu, pro kterou je výsadek do přírody podobně šokující a nehostinný jako teambuilding v kaňonu smrti. Zbytek chcípáků je rozmanitý, ale nedůležitý.

První větší zklamání našeho pochodu smrti na sebe nenechalo dlouho čekat. Konkrétně jsme zdatně a vesele sešli kopec dolů od hotelu a doslova se před námi vyjevila nečekaná komplikace související se zakřivením terénu: kopec NAHORU.

„No tak to ne,“ začala Helga vyjednávat. „Se říkalo 5 kiláků, ale ne s TAKOVÝM převýšením.“

Mně navíc mě neposlali ty Reeboky a v crocsech teda nevím, jak tohle zvládnu.“ Postěžovala si Dáša a rozhlédla se po nás. Asi očekávala, že vyběhnou dva dobrovolníci, kteří jí darují po své pravé a levé tenisce. Ale nám je taky neposlali, Dášo.

„Teď vyjdem ten kopeček a pak by to mělo vést po vrstevnici,“ snažila se agilní Simča potlačit vzpouru. Teď se mi zrovna nedaří načíst mapu…“, což vyvolalo hromadnou paniku. Není signál! Jak si přivoláme vrtulník, až si tady někdo kvůli korporátu vymkne kotník, aha?

Skupinka si znepokojeně sedá na lavičky na odpočívadle. Mirek a Tom zmizí za skalním útvarem. „Psssst,“ otočím se na jejich nenápadný signál. „Nemáš cígo? A nedáš si slivku? Domácí od taty…“

Mezitím Simča postaví skupinku na nohy slibem, že bude po cestě turistická chata s občerstvením. Slibem nezarmoutíš.

Při průchodu turistickou stezkou mezi skálama začali lidi padat jak mouchy. Fakt jsem ještě nikdy nebyla svědky podivuhodnějších pádů, kdy náš dream team teatrálně padal na znak nebo zůstával viset na zábradlích s ladností mandrila rýholícého. Situace dospěla do bodu, kdy na jedné skalní vyhlídce František s klackem v ruce nasadil tvář lakotského náčelníka a prohlásil, že dnes je krásný den zemřít a že můžeme dál pokračovat bez něj.

Na vyhlídce Mirek s Tomem chytli signál. „Když bysme šli tady zkratkou, tak dojdem zpátky na penzion za 500 metrů.“ řekl Mirek, co si vysomroval cigárko od skupinky Poláků a fakticky tím převzal velení.

„Můžete tam někdo zavolat a rezervovat vířivku?“ ptá se Helga. „Tak dem, pojďte,“ rozmyslel si svou smrt i František. Naše skupina slimáků na útěku nabrala opačný směr a Simča se nezmohla na odpor.

Přesně za hodinu a půl byla naše expedice v přístavu bezpečí – v místě, kde je pípa, splachovací toalety a raut za firemní prašule. Jestli se chcete zeptat, co se dělalo po zbytek dne, tak nic. V devět večer jsem si šla číst a ráno jsem tak byla z obliga při vyšetřování, kdo z nás nablil v noci do vířivky. Krásný to bylo a na dalších pět let to budu jako čistokrevnej chcípák rozdýchávat a omlouvat tak svý absence!

Reebok: Love brand? NE, raději hejty

Jednou za čas se v marketingovým světě dějou zázraky a přilétají černý labutě. Jedna taková přiletěla na českej rybníček zrovna tenhle víkend.

„Mami, mami, honem utíkej k tátovi, něco se stalo!“ přivítaly mě doma děti a jako každýho správnýho panikáře mě napadlo, že přišel ten okamžik, kdy budu muset dělat Emovi tracheostomii kuchyňským nožíkem a brčkem podle doktora House. Ale ne, stalo se něco ještě mnohem excitovanějšího: na webu Reeboku někdo v sekci Letní slevy zapomněl na konverzi měn, takže vás nový boty vyšly v korunách úplně na stejnou částku jako v eurech.

Je libo značkový boty za 30, nebo dokonce ultimátně přepíčený běžecký tenisky za 90 korun? Pro naše děti to bylo jako jeskyně plná zlata a drahokamů, která se otevírá jednou za rok a pouze dobrým lidem. Takže si naklikaly boty na ven a boty na tělák a já jsem si musela na základě jejich urgence objednat ty úplně nejdražší tenisky, co stály přes kilo, protože tohle prostě MUSÍŠ mami.

Stejnýmu šílenství podlehla o víkendu asi většina Česka. Protože se pak začalo nenápadně prosakovat, že si někteří koumáci nenakoupili jen za pár stovek jako my, ale taky za 200.000. Že nakoupili svým novorozencům boty od 1 roku až do 18 let. Že si vlastně založili externí sklady a filiálky Reebok.

Znáte ten vtip o tom, jak pes chytí zlatou rybku a rybka se ho při třetím přání zeptá, jestli fakt chce jen potřetí hodit tenisák jako aport? Tak přesně takhle se se svou usmrkanou objednávkou cítíte ve srovnání se svými českými sousedy. I tohle je part of the game, který jste najednou součástí.

Letní slevy Reebok ale spustily mnohem víc. Je to jako Nagano, najednou tím žijou skoro všichni. Vznikají memy a videa, z nichž je podle mě jedna z nejlepších verzí je podle mě „starej dobrej Adolf“ tady.

Máte falešnej pocit solidarity s lidma, který vůbec neznáte, ale odteď jsme na stejný lodi. A budem se bít za to, aby naše děti mohli nosit boty za 30 kaček, neasi.

Popravdě, nejdřív jsem si byla skoro jistá, že zpackanej web Reeboku žádná náhoda není. Že nás prostě nechá nakoupit a roztroubit to všude a v pondělí ráno přijde mail: „Jejda, jsme to ale parta dementů. Bohužel vám samozřejmě nemůžeme prodat boty za 30 korun. Nebylo by to etický k bangladéšským dětem, co je pro nás lepí za dolar. Ale líběj se vám, že jo? Tady máte kupónek na 25 % slevu a jděte si je koupit znova, ať nežerem. Máte dobrý vkus!“

Reebok místo toho strčil hlavu pod zem. Během zoufalé interní čistky, kdy se šéf IT oddělení demonstrativně oběsil na tkaničce, přišel jen trapnej mail „your order has been cancelled.“

Jakože cože? Je to něco jako když vám do klína spadne šance stát se love brandem – v těžký konkurenci Adidas, Under Armour, Nike, Puma a dalšího bambilionu sportovních značek. A vy se k tomu postavíte tak, že „se vlastně nic nestalo a už vůbec ne nám a už vůbec nebudeme někomu něco posílat. Radši si za stejný a větší prachy koupíme Kendricka Lamara a Gigi Hadid, který budou nosit naše hadry taky a tvářit se u toho důležitě. Rozhodně důležitějc než VY“. Pfffff. Taky vám to připadá jako ručník v ringu? Nebo máte nějakou konspirační teorii? Sem s nima!