Seberozvojový krávy

 

Další ročník rodinný chaty na samotě u lesa je za náma. Tentokrát se odehrával v území nikoho v Rychlebách. Většinu času tam nechytáte žádnej signál a když už, tak ten od Poláků. Majitel chaty se v popisku eufemisticky rozepsal o „wifi“. Realita byla něco na způsob starýho dobrýho dial-up připojení, kde si můžete jednou za den stáhnout textový zprávy na whappu bez fotek.

Zasaďte do toho prostředí bandu děcek v různých fázích puberty-a teď přeskočím očekávanou pointu-ale poradili si s tím úplně hladce. Částečně jde určitě i o iluzi pozorovatele, protože většinu času se aktivně snažili nebýt. Nebýt s náma a možná i nebýt úplně, jak prozradí další řádky.

Kousek od chalupy je fakt velká pastvina se stádem krav. Ne krav z nejbližšího družstva, který choděj spát do kravína a jsou zvyklý na automatizovaný dojící linky Mám na mysli ty opravdový, starý dobrý, krávy. Stádo s býkem a houfem telátek, který jsou něžným důkazem, že býk tu není na okrasu ani za trest. Tyhle krávy tu žijou celej rok a nejspíš se dost nudí-zvlášť pokud většina turistů není línejch a výběh obejdou v bezpečný vzdálenosti.

My jsme taky ze začátku drželi distanc, ale pak se ukázalo, že jít přes výběh je slušná zkratka k zajímavým cílům v okolí. Mimochodem, věděli jste, že krávy mají skvělou paměť a čich až na 8 km?

Pro první porušení hranic je zásadní dělat jako že nic. To je prostě taktika, která se osvědčila v politice i ve sbližování s opačným pohlaví. Fakt jsme vám přelítli do vzdušnýho prostoru? Jak se ta ruka octla v podprsence? Jejda, jak se to mohlo stát?

Na první překročení hranic krávy reagovaly jen s asertivním „děláte si prdel“? Stádo přestalo žvýkat a krávy se tázavě podívaly na býka. Býk vycítil společenský tlak, že by nás měl zabít a zajistit si tak nehynoucí obdiv zbytku stáda, ale rozhodně se mu nechtělo do rizika ztrapnění. Co kdybychom disponovali jateční pistolí? Nebo snad vystřelovací injekcí s ketaminem? Nakonec se zmohl na divoké škubání hlavou a rytí kopytem do drnů, což psychicky slabší jedince z naší skupiny přimělo ke klusu. Obě strany se bavily.

Další den se tyhle hry stupňovaly. Krávy za námi začaly běhat jak hlídací psi a býk začal s corida tanečky, což dědu motivovalo k úplnýmu zákazu chození do ohrady.

Pár dnů se geopolitická situace stabilizovala, dokud babička neposlala Žmura na borůvky do bublaniny. Ne že by se pubertální Žmur za každých okolností přetrhl ochotou, ale pro buchtu udělá fakt hodně, zvlášť když se nemůže válet s mobilem na sockách a messangerech. Všechno. Včetně sběru lesních plodů před bouřkou.

Když začaly lítat první blesky a hromy, měl Žmur dvě možnosti. Buď si dát velkorysou obcházečku ohrady, nebo spoléhat na to, že se krávy bojí bouřky stejně jako většina normálních savců.

Po kravách nebylo ani památky zhruba do půlky pastviny. „Pak se najednou za kopcem objevilo pět hrozně nasupenejch krav“ vyprávěl nám v chalupě Žmur a děda k tomu dodal, že to bylo pět jezdců apokalypsy a že nám to všem řikal.

„No, tak jsem běžel doprava, ale tam se najednou objevil ten druhej tým krav a tvářily se, že přecházej na masitou stravu a že zrovna na mě se pomstí za všechny mekdonaldy na světě. Tak jsem běžel dopředu a za svahem stál býk a na obzoru za ním lítaly blesky.“

Podle Žmura to vlastně nebyl ani tak moc býk, jako mýtický stvoření, velký asi 6 metrů na výšku a 12 na šířku. Býk viděl Žmura asi v podobných velikostech, protože chvilku trvalo, než se navzájem podívali do očí.

Když ten okamžik nastal, Žmur prý hrozně zařval. Býk tenhle tah nečekal, takže překvapeně ustoupil a krávy se na sebe podívaly s despektem ke svýmu polyamory vůdci. Žmur proklouzl pod drátem ohrady a doběhl na chalupu jako totální vítěz. Tyhle minirituály dospělosti na wifině prostě nenajdeš!

Dvousetkunďák

 

V naší domácnosti byly odjakživa dva stany. Ten první stan si představte jako opečovávanou sportovní holku, co má přirozeně vlnitý vlasy, perfektně padnoucí pushup minišortky a sportovní podprsenku. Za noc s touhle holkou platíte minimálně sedmičku, zato má vodní sloupec 2 metry, neodnese vám ji hurikán a po týdnu sopečné erupce na Islandu bude vypadat pořád jako z fancy katalogu výrobce na křídovým papíře. Tenhle stan má nárok s Emem vyrážet do Norska a na všechny zajímavý expedice, kde může zazářit svými high-tech materiály a karbonovými tyčkami.

A pak si představte ten druhej stan. Je to taková ta archetypální ošklivá ségra. Kdysi taky mohla nosit sportovní topy dokonce i bez integrovaný podprdy, ale dneska už má vyvěšený plachty, urvanou předsíň a podlážku samou díru. Tenhle stan Em milostivě dedikoval mně a dětem. Na donošení.

Žmur jel na konci roku na školní výlet pod stan. Takže vám je jasný, že nafasoval bez dalšího vyjednávání ošklivou ségru, ve který s kámošema mohl drobit chipsy, hrát flašku a pohazovat smradlavý ponožky. Osobně mám podezření, že Žmur  stan č.2 během toho výletu naplnil pyrotechnikou a podpálil, ale on tvrdí, že ho tam jen ztratil.

Ať už je to jakkoliv, reálně tady hrozila možnost, že se Em bude muset začít dělit o svůj classy stan. A to poměrně brzo, protože jsem potřebovala stan na svůj první divadelní festival, kde jsme hráli.

Em se pokoušel saturovat mou potřebu levnější kámoškou svýho stanu. Ale já řekla ne. Nechtěla jsem důstojnej stan, ve kterým stejně musíte šaškovat s tyčkama, kolíkama a stavět to hodinu. Chtěla jsem stan, kterej o sobě tvrdí, že je postavenej za 2 sekundy. Dvousekunďák!

Em dostal závrať, protože údajně nic víc mastňáckýho ve světě outdooru už není k mání, když do toho nebudete počítat kempovací stolky i s květovaným ubrusem. Já ho chtěla. Věděla jsem, že ho budu pravděpodobně stavět až ve tmě-a že to v nejhorším dopadne stejně jako stavění standardního stanu. Tedy, že budu ležet uvnitř zhroucené konstrukce a proklínat se.

Podmínky uživatelskýho testu na „dvousetkunďák“, jak ho mezitím přejmenoval zbytek naší divadelní grupy, jsem nastavila na heavy usera. Stan se stavěl někdy kolem 2 ráno, po pár pivech, štamprli domácí slivky, po noční koupačce a za zvukového podkresu Wabi Daňka, protože v tu hodinu už se prostě nic jinýho nepouštělo.

A byl to zázrak, přátelé outdooru. Stačilo vybalit, povolit dvě koncovky a pak už jen stan vyhodíte do vzduchu a on přistane složenej na zemi. Tadá! Vhodíte si do svýho novýho apartmá spacák s karimatkou a můžete se rovnou odebrat do říše snů a blahozpěvů o tom, jak žijeme v době nejlepších vynálezů ever. Nepršelo. Vlahý vánek občas něžně pocuchal šusťák. Ráno jsem vylezla jako vítěz.

giphy.com

Jenže pak to přišlo. Experimentálně jsem si ověřila, že „dvousetkunďák“ je přiléhavý název, protože minimálně tolikrát byl do oněch míst poslanej během skládání. 

Vystřídali jsme se na něm všichni-zkoušeli jsme na něj zakleknout, zalehnout i skočit na něj zákeřně zezadu a překvapit ho. Nejhorší byl usměvavej chlap z instruktážního videa, kterej s obzvlášť namachrovaným klidným výrazem předvádí, že máte do 5 minut hotovo i s předváděním tricáku. Nemáte! 

Máte hotovo tak za půl hodiny a dost pochybuju, že při dalším otevření obalu stan vyskočí stejně ochotně a dokonale. Spíš zůstane ležet ve tvaru uraženě zkroucenýho embrya, do kterýho jsme ho násilím uvedli. 

Protože dvousekunďák úplně nejlíp vystihuje TOHLE:

https://www.instagram.com/reel/DL4mMiUt1To/?igsh=MTdzeHg0aHJydTl2aA%3D%3D

Letecké katastrofy

 

To jste mě na blogu snad ještě ani neznali, ale byly časy, kdy jsem se nebála v letadle. Pak jsme se poznali s Emem, zaníceným příznivcem výšek a strojů, co se v nich pohybují. Emův zájem o letadla bohužel nezahrnuje jen technické parametry a oblíbené aroma kerosinu, ale obsahuje i určitý patologický prvky jako je třeba obsedantní sledování seriálu Letecké katastrofy. Ty jsem s ním viděla všechny, a právě díky tomu seroši mi docvaklo, proč mám závratě z výšek a miluju jeskyně. Došlo mi, že vzduch je ultimátně nestabilní prostředí pro život, ve kterým nemáš co pohledávat. Pokud nejsi kondor. Nebo kokot.

Žít s Emem ale obnáší lítat docela často, takže začala vtipná epizoda panických atak téměř během každýho letu. Letecké katastrofy mě naučily, že většina průserů se stává hned po vzletu, takže jsem si časem vybudovala účinnou strategii – upadla jsem do hlubokého spánku (nebo spíš bezvědomí) už během bezpečnostní instruktáže (omlouvám se personálu, myslím, že i tak musí být frustrující ukazovat lidem, jak se nafukuje vesta, když u toho žerou, hádají se nebo rovnou spí. Mimochodem při opravdový poruše musí letušky zažívat obrovskou satisfakci, když se lidi dusí, protože neumí nasadit ani blbou dýchací masku).

Zkoušela jsem lítat s Neurolem a málem jsem si u toho překousla jazyk. Zkoušela jsem lítat po KBT a výsledky odpovídaly po KBT: pocit totální ztráty kontroly musíte zažívat často, aby to fungovalo.

Díky našemu jarnímu vejletu do Malagy byla tahle podmínka splněna, takže mě let do Soluně nechával ledově klidnou. I když byl levnej a ještě s přestupem, takže fakticky s dvojitou šancí spadnout hned po odlepení z letiště, nebála jsem jsem se ani na gate. Ani v průchodu chobotem. Ani když mě zdravily letušky a pátravě kontrolovaly, jestli jsem TEN pasažér, co bude dělat problémy.

A víte co? Dokonce jsem ani neupadla do bezvědomí při odletu. Mohla za to napínavá knížka a spolucestující s miminem před námi, který vřískalo tak, že bylo mnohem snadnější zemřít na í vykrvácení z uší.

Mimochodem, ta knížka je o gulagu a doporučovala bych ji všem, kdo lítá s nízkonákladovkama. Protože pak vás nebude srát, že dostanete zadax jen vyčpělou vodu od stejně vyčpělýho stewarda-jste rádi, že můžete jít na záchod, a ne do kýble jako cestující po transsibiřské magistrále a skličující hlad pociťujete jen 2 hodiny.

Když hlad a vřískot batolete dosahují svého nového dna, začínáme klesat nad Soluní. „Už jen 15-20 minut tě dělí od mousaky a vychlazenýho pomerančovýho freshe“, šeptá si chlácholivě plánovací centrum mýho mozku. Ale vtom se zapne můj plazí mozek s jasnou zprávou: „Všichni tady zemřeme! Zařvi to, ať to slyší všichni! To máš z toho, že jsi zapomněla upadnout do bezvědomí při vzletu!“

Turbulence s námi smýkají čím dál víc a brzy už se přestane smát i partička ožralých Švýcarů, pro který to byla vítaná jízda na horský dráze po aperolový smršti. Všichni tady zemřeme si myslí už celý letadlo. Včetně Ema, kterej se pokusí o uklidňující úsměv, ale naposled se přesně takhle usmíval, když jsem mu na jedný oslavě narozenin řekla, že mám kontrakce a potřebuju čistý ručníky.

Letadlo leti strmě nahoru. Doleva. Zpátky. „Tohle bude druhý pokus o přistání a tato situace je naprosto normální,“ ječí nepřirozeným hlasem do sluchátka palubního rozhlasu steward. Po letadle se ozývá nespokojený hučení. Je to přesně ten zvuk, když vám dojde, že jste tady na palubě jen hmyzí larva ukotvená do sedačky, která nemá a nikdy nebude mít žádnou kontrolu ani právo rozhodovat o dalším dění.

Druhý pokus je ještě marnější než první. Švýcaři blijou do pytlíků jak o závod, celý letadlo se klepe a já přemýšlím, kdy to říct? Že jsem měla děti a Ema ráda, i když jsem byla příšerná matka a manželka. Zatím se nikdo neloučí-ale takhle to přesně dopadá. Nechcete být za blba a pak umřete úplně sami a ještě z toho máte před branou Ráje popotahování. „Aspoň omluvit se za všechny hříchy, ale to ne, žejo? Radši jste zírala do bezpečnostních pokynů!“

Boeing se propadne o pár desítek metrů a pak začne prudce stoupat. Doleva. Zpátky. Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán. Kapitán se sice hodně snaží, aby působil jako vychillovanej DJ slibující písničky a panáky zdarma, ale na to už mu nikdo neskočí. Kvůli silnému větru nemůžeme přistát. Zkusíme to na jiném letišti, kde zároveň nabereme palivo. Aha, takže nám dochází i palivo, implicitně si domyslí ti podezřívavější z nás.

Když šťastně přistaneme o 200 kiláků dál, vypukne vzpoura na lodi Bounty. Fakt, že jsme neumřeli, vrátí spoustě z nás zdravou nasranost do žil.  „Ne, nepustíme vás ven! Ano, zavoláme policii, pokud se budete chovat jako TI PROBLÉMOVÍ z vás,“ ječí steward do rozhlasu a jako úlitbu nám Swiss Air daruje třetinkové lahvičky vody. Což jen zapříčiní další vlnu neslušných doporučení, kam si to má personál strčit.

„Dobře, otevřeme dveře,“ souhlasí kapitán po menším vydírání, kdy se ti problémoví z nás začínají demonstrativně dusit. Letadlo okamžitě zavalí horký řecký vzduch a hejno komárů. Přijíždí policie-hlídat nás, abychom neutekli, protože letadlo musí nejdřív proclít celníci. Kteří v noci přijedou, hm, no tak za hodinku, dvě.

Zkrátím to. Celníci přijeli, ale nikoho nezkontrolovali. Prostě jen stáli a dívali se na nás. Jelo se náhradníma busama a na apartmánu jsme byli v krásný tři hodiny ráno místo v půl 9. Jo, jsme živí, i když to tak na první pohled nevypadá, protože jsme nasytili moskyty z celýho Řecka. A teď ta horší zpráva: budeme se muset dostat i nějak ZPÁTKY.  

 

Příště si nebudu číst, slibuju/ Giphy

Sporťáci a chcípáci

Jsou věci, který nejsou příjemný a přicházejí periodicky. Některý nemůžete ovlivnit, jako třeba menstruaci a fakt, že se každej rok opakuje nějakej depresívní měsíc typu listopad.

Pak jsou věci, který můžete v pohodě odkládat několik let. Třeba rekonstrukci koupelny a účast na firemním teambuildingu. Argumenty jsou přitom stejný: Moc práce. Zrovna jedem na dovču, to mě fakt mrzí, že to zas nejde. Nebo přijde depresívní listopad.

Jenže poločas odkladu teambuildingu se za ty roky u korpoše nemilosrdně vyšplhal k hranici, kterou už nešlo jednoduše okecávat. A tak jsem řekla jo.

Pro ilustraci, v naší divizi dělá asi 50 lidí. Možná sto, to už je totiž úplně jedno. V každým případě to znamená, že tolik lidí neznáte (ani nechcete znát) a že se pokaždý musí brát nějakej psychohotel, kterej pojme kromě nás už jen školy v přírodě nebo čínský zájezdy.

Součástí divize je tým v Ostravě. Ty lidi jsou jako brouk nosorožík, kterej se mi v úterý málem zapletl do vlasů na jedný zahrádce. Nikdy předtím jste o nich neslyšeli, ale když je vidíte na vlastní oči, už je bohužel nikdy nevymažete z paměti.

Kromě geo měřítka můžeme náš tým rozdělit i podle fyzický kondice:

Sporťáci jsou vymakaný lidi, co mají na instáči profilovku z Formfactory, sypou si protein i do kafe a vsadila bych pětikilo na to, že na meetinzích pod stolem dělaj nohama nůžky, aby měli vyrýsovaný břišáky. Všichni sporťáci maj kola a ambice jet s nima do nejbližších hor. Tam si pak navzájem závistivě ohmátavaj karbonový rámy a soutěží, kdo se rychlejc rozmázne pod svahem.

Chcípáci mívaj v povinný výbavě nadváhu, skoliózu, operovaný menisky a odpor ke sporťákům, ačkoliv (anebo právě proto), že se hodně chcípáků rekrutuje právě z jejich řad. Jejich hlavní ekosystémy jsou office, Globus a gauč a každej správnej chcípák se mezi nimi dopravuje vychystrale autem, aby nemusel udělat ani jeden zbytečný krok navíc.

Takže když se mě asistentka Simča nadšeně zeptala „Do které sportovní skupiny tě zařadíme?“, Chcípáci byla srdeční volba. Jednak nemám kolo a jednak jsem se zamilovala do jejich diskuze na Teams, kde společně žbrblali, že plánovaná pětikilometrová trasa je pobuřujícím pokusem, jak se jich zbavit bez odstupnýho.

V 10 ráno se s Chcípáky scházíme v basecampu, ve výchozím bodě naší nebezpečné výpravy do Českýho Švýcarska. Ten název sedí, protože vypadáme, jako partička pacientů ze švýcarskýho sanatoria, který sem korporát poslal důstojně zemřít.

Máme tu agilní asistentku Simču. Máme tu Mirka a Toma z Ostravy, kterým v batohu cinkají flašky, ale dělaj, že ne. Máme tu křehkého Františka, kterej je už 10 let v důchodu, ale pořád maká. Máme tu Helgu po hysterektomii a umělohmotnou Dášu, pro kterou je výsadek do přírody podobně šokující a nehostinný jako teambuilding v kaňonu smrti. Zbytek chcípáků je rozmanitý, ale nedůležitý.

První větší zklamání našeho pochodu smrti na sebe nenechalo dlouho čekat. Konkrétně jsme zdatně a vesele sešli kopec dolů od hotelu a doslova se před námi vyjevila nečekaná komplikace související se zakřivením terénu: kopec NAHORU.

„No tak to ne,“ začala Helga vyjednávat. „Se říkalo 5 kiláků, ale ne s TAKOVÝM převýšením.“

Mně navíc mě neposlali ty Reeboky a v crocsech teda nevím, jak tohle zvládnu.“ Postěžovala si Dáša a rozhlédla se po nás. Asi očekávala, že vyběhnou dva dobrovolníci, kteří jí darují po své pravé a levé tenisce. Ale nám je taky neposlali, Dášo.

„Teď vyjdem ten kopeček a pak by to mělo vést po vrstevnici,“ snažila se agilní Simča potlačit vzpouru. Teď se mi zrovna nedaří načíst mapu…“, což vyvolalo hromadnou paniku. Není signál! Jak si přivoláme vrtulník, až si tady někdo kvůli korporátu vymkne kotník, aha?

Skupinka si znepokojeně sedá na lavičky na odpočívadle. Mirek a Tom zmizí za skalním útvarem. „Psssst,“ otočím se na jejich nenápadný signál. „Nemáš cígo? A nedáš si slivku? Domácí od taty…“

Mezitím Simča postaví skupinku na nohy slibem, že bude po cestě turistická chata s občerstvením. Slibem nezarmoutíš.

Při průchodu turistickou stezkou mezi skálama začali lidi padat jak mouchy. Fakt jsem ještě nikdy nebyla svědky podivuhodnějších pádů, kdy náš dream team teatrálně padal na znak nebo zůstával viset na zábradlích s ladností mandrila rýholícého. Situace dospěla do bodu, kdy na jedné skalní vyhlídce František s klackem v ruce nasadil tvář lakotského náčelníka a prohlásil, že dnes je krásný den zemřít a že můžeme dál pokračovat bez něj.

Na vyhlídce Mirek s Tomem chytli signál. „Když bysme šli tady zkratkou, tak dojdem zpátky na penzion za 500 metrů.“ řekl Mirek, co si vysomroval cigárko od skupinky Poláků a fakticky tím převzal velení.

„Můžete tam někdo zavolat a rezervovat vířivku?“ ptá se Helga. „Tak dem, pojďte,“ rozmyslel si svou smrt i František. Naše skupina slimáků na útěku nabrala opačný směr a Simča se nezmohla na odpor.

Přesně za hodinu a půl byla naše expedice v přístavu bezpečí – v místě, kde je pípa, splachovací toalety a raut za firemní prašule. Jestli se chcete zeptat, co se dělalo po zbytek dne, tak nic. V devět večer jsem si šla číst a ráno jsem tak byla z obliga při vyšetřování, kdo z nás nablil v noci do vířivky. Krásný to bylo a na dalších pět let to budu jako čistokrevnej chcípák rozdýchávat a omlouvat tak svý absence!

Reebok: Love brand? NE, raději hejty

Jednou za čas se v marketingovým světě dějou zázraky a přilétají černý labutě. Jedna taková přiletěla na českej rybníček zrovna tenhle víkend.

„Mami, mami, honem utíkej k tátovi, něco se stalo!“ přivítaly mě doma děti a jako každýho správnýho panikáře mě napadlo, že přišel ten okamžik, kdy budu muset dělat Emovi tracheostomii kuchyňským nožíkem a brčkem podle doktora House. Ale ne, stalo se něco ještě mnohem excitovanějšího: na webu Reeboku někdo v sekci Letní slevy zapomněl na konverzi měn, takže vás nový boty vyšly v korunách úplně na stejnou částku jako v eurech.

Je libo značkový boty za 30, nebo dokonce ultimátně přepíčený běžecký tenisky za 90 korun? Pro naše děti to bylo jako jeskyně plná zlata a drahokamů, která se otevírá jednou za rok a pouze dobrým lidem. Takže si naklikaly boty na ven a boty na tělák a já jsem si musela na základě jejich urgence objednat ty úplně nejdražší tenisky, co stály přes kilo, protože tohle prostě MUSÍŠ mami.

Stejnýmu šílenství podlehla o víkendu asi většina Česka. Protože se pak začalo nenápadně prosakovat, že si někteří koumáci nenakoupili jen za pár stovek jako my, ale taky za 200.000. Že nakoupili svým novorozencům boty od 1 roku až do 18 let. Že si vlastně založili externí sklady a filiálky Reebok.

Znáte ten vtip o tom, jak pes chytí zlatou rybku a rybka se ho při třetím přání zeptá, jestli fakt chce jen potřetí hodit tenisák jako aport? Tak přesně takhle se se svou usmrkanou objednávkou cítíte ve srovnání se svými českými sousedy. I tohle je part of the game, který jste najednou součástí.

Letní slevy Reebok ale spustily mnohem víc. Je to jako Nagano, najednou tím žijou skoro všichni. Vznikají memy a videa, z nichž je podle mě jedna z nejlepších verzí je podle mě „starej dobrej Adolf“ tady.

Máte falešnej pocit solidarity s lidma, který vůbec neznáte, ale odteď jsme na stejný lodi. A budem se bít za to, aby naše děti mohli nosit boty za 30 kaček, neasi.

Popravdě, nejdřív jsem si byla skoro jistá, že zpackanej web Reeboku žádná náhoda není. Že nás prostě nechá nakoupit a roztroubit to všude a v pondělí ráno přijde mail: „Jejda, jsme to ale parta dementů. Bohužel vám samozřejmě nemůžeme prodat boty za 30 korun. Nebylo by to etický k bangladéšským dětem, co je pro nás lepí za dolar. Ale líběj se vám, že jo? Tady máte kupónek na 25 % slevu a jděte si je koupit znova, ať nežerem. Máte dobrý vkus!“

Reebok místo toho strčil hlavu pod zem. Během zoufalé interní čistky, kdy se šéf IT oddělení demonstrativně oběsil na tkaničce, přišel jen trapnej mail „your order has been cancelled.“

Jakože cože? Je to něco jako když vám do klína spadne šance stát se love brandem – v těžký konkurenci Adidas, Under Armour, Nike, Puma a dalšího bambilionu sportovních značek. A vy se k tomu postavíte tak, že „se vlastně nic nestalo a už vůbec ne nám a už vůbec nebudeme někomu něco posílat. Radši si za stejný a větší prachy koupíme Kendricka Lamara a Gigi Hadid, který budou nosit naše hadry taky a tvářit se u toho důležitě. Rozhodně důležitějc než VY“. Pfffff. Taky vám to připadá jako ručník v ringu? Nebo máte nějakou konspirační teorii? Sem s nima!

 

 

Manuál pro návštěvníky dětských besídek

 

Vim, že jsem Wednesday. Vim, že bych si to měla užít. Vždyť je dost možný, že tahle besídka byla jednou z posledních, na kterých jsem byla (Žmur už mě naštěstí nikam netahá). Ale přesto, nebo právě proto, je potřeba předat dál message-vám všem, kteří na dětský besídky chodíte nebo budete chodit ještě dlouhý roky. Protože kdo je připraven, nebývá zaskočen.

Závěrečný vystoupení dětských kroužků vás má jako rodiče přesvědčit, že tučný kurzovný za dětský volnočasový aktivity nebyly prachy spláchnutý do hajzlu. Není náhoda, že den po týhle akci roku se spouští přihlašování na další školní rok.

Úplně vidím tu poradu krizového štábu v tajný místnosti Domu dětí a mládeže:

Ředitel (zamyšleně s pohledem z okna): „Kam zmizely všechny ty granty a prachy od rodičů? A kdo to ksakru stojí na mým místě pro vozíčkáře? Kam si mám teď asi tak parknout svý lambo?! Je čas na další besídku, bude ještě epičtější než loni a přistavíme i sanitku pro prarodiče, který zkolabujou na předávkování roztomilostí!“

Lektorka dětského baletu: „Všechny holčičky budou mít ještě růžovější sukně než vloni! I Jiřík!“

Lektorka tanečků pro nejmenší: „Slíbili jste nám, že už to nebudeme nikdy opakovat…máte někdo číslo na odbory?“

Lektor dětského bubnování (hlavou o stůl): „Ne-bu-de-li pr-šet, nez-mok-nem….“

Nic pro lidi se sociální úzkostí

Byli jste někdy na koncertě Rolling Stones? Nebo v outletu Lidl ve Štěrboholech? Ne, protože by vám z toho jeblo? Potom vám můžu rovnou prozradit, že nejste vhodný návštěvník ani na dětský besídky. Počítejte, že na každý dítě tady připadá průměrně 10 dospělých: rodiče se tomuhle utrpení většinou rafinovaně vyhnou, ale o to víc prostoru zaberou prarodiče, sestřičky z porodnice, vychovatelky z pasťáku, náhodní kolemjdoucí…fakt, děti jsou schopný sem natáhnout naprosto kohokoliv.

„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se v sále kina starší paní, která se tvářila jako majitelka celýho globálního řetězce Cinestar. „Ne, takhle řada je pro NAŠI rodinu. CELÁ.“ procedila mezi zuby.

Co pro mě máš v batohu?

Řekněme si to tedy na rovinu. Většina lidí si prostě nesedne a stojíte nebo sedíte na zemi jak v indickým vlaku. Mezi tím vším se proplétají mladší sourozenci. Dcery a synové pekla, kteří k dětským besídkám patří stejně neodmyslitelně jako žlučníkový záchvaty k Vánocům.

Z pološera mě tak vytrhnul známý zvuk zipu mýho batohu, do kterýho se zdárně vlámalo cizí batole s rukou pokrytou typickým dětským sekretem-směsí slin a kukuřičných křupek. Tohle lepidlo zavrdne na pevném povrchu jak beton a po 10 sekundách to nesundáte NIKDY NIČÍM.

„Ale Kačenko, říkali jsme si, že nebudeme sahat do cizích věcí“ směje se laškovně cizí matka a spiklenecky na mě mrká, zatímco mi Kačenka betonuje firemní noťas. Protože když jste taky máma, tak pro tyhle lumpíky přece máte pochopení, ne. Hihi!

Tohle tady děláme celej rok a vy za to platíte majlant

Už tradičně vystoupení začíná u nejmenších dětí, protože jsou nestabilní a po 15 minutách se můžou počůrat, začít řvát nebo třeba úplně vysublimovat.

„A teď si představíme naše malá koťátka“, hlásí moderátor a na stage se přikutálí deset dětí se zmalovanými obličeji a kočičími oušky z Wishe. Nejslabší sorta babiček a matek propuká v slzy dojetí. Moderátor to přehluší písničku od Dády Patrasový puštěnou přehnaně nahlas, která má sama o sobě potenciál vypálit vám polovinu neuronů v mozku na uhel.

Půlka koťátek rozpačitě stojí a jedna holčička se přitom zaníceně rýpe v nose. Bystřejší polovina dětí zachytila zoufalou nápovědu lektorky z první řady, takže se začne válet po zemi. Největší talent skupiny udělá kotrmelec a sálem se ozve ohlušující potlesk.

Všechny tyhle flétničky by se měly zakázat

Jestli vám taneční kroužky připadají jako týrání dospělých, tak to rychle přehodnotíte při vystoupení hudebních kroužků.

Musím se přiznat, že jestli ještě někdy v životě uslyším stejně skřípavé podání lidovky „ovčá-cíííí čtverá-cíííí“, tak jsem schopná úplně všeho včetně toho, že si ukousnu vlastní malíčky a strčím si je do uší, abych tohle šílenství zastavila. U kroužku mladých bubeníků vám v uších ale nepomůžou ani ukousnutý malíčky.

Minuta slávy

Konečně je to tady, vaše dítě leze na stage. Je to jediný dítě z tohohle sálu, který je úplně dokonalý a pravděpodobně se na tom nejvíc podílí fakt, že nese polovinu vaší DNA a že jste do něj vrazili už tolik peněz a energie, že vám mozek vůbec nedovolí myslet si nic jinýho.

Celý dvě hodiny jste jako maják odolávali příboji, abyste se dočkali téhle chvíle: i přes nesouhlas seniorky Boženky a její mnohačetné rodiny se zvedáte s mobilem nad hlavou, odhazujete cizí batolata, která vám ohlodávají věci v batohu a natáčíte tu minutu slávy. Contemporary tanec své dcery. Abyste vzápětí zjistili, že dvě hodiny předchozího utrpení má své následky: nenahráváte video. Moje hlavní message tedy zní: je to past. Budete na to chodit znova a znova každej rok a ve finále si z toho budete pamatovat jen to hezký. Jako ostatně z celýho jejich dětství.

...a naopak.

 

 

GPT fet

 

Pokrok nezastavíš. Zrovna včera jsme se s Emem bavili o tom, že si připadáme jako plesiosauři, kteří se seznámili osobně (je možný, že bychom si tenkrát na Tinderu ani nesvajpli match), a pak si zamilovaně šuškali v práci přes ICQ. Ach.

Už tenkrát samozřejmě byly ty internety, zase si nemyslete, že nám je sto pade. Em je v IT vytěžoval vždycky, stejně jako já jsem googlila témata, studie, zdroje. Oba jsme si říkali, že doufáme, že naše děti jednou nebudou muset tlouct do hlavy založení Karlovy univerzity a vzorečky na použití kladky a místo toho budou jen klást ty správné dotazy a vytvářet z nich syntézy nebo analýzy.

A furt ještě nejsme tak starý, ale vlastně už si tímhle přáním nejsem tak jistá. Stejně, jako když jsem jako malá hrozně, hrozně, hrozně moc chtěla křečka a modlila se kvůli tomu každej večer k medailonku panny Marie od babičky. 

Panna Maria tenkrát projevila zvláštní druh zlomyslného smyslu pro humor, který je vlastní všem matkám důvěrně znající útrapy s otravnýma děckama. Vymodlila jsem si nakonec nejagresívnějšího křečka ve střední Evropě, kterej měl ambice stát se šampionem křeččích zápasů. Akorát křeččí zápasy neexistovaly, zato v jeho světě existovala holčičkovská ruka nonstop toužící po mazlení, do který se vždycky zakousl až do krve a pustil, až když jsem s ním klepla o sklo terárka. Takhle jsme si žili, až dokud jsem si nevyprosila koťátko, který ho sežralo.

Ale to jsem odbočila. Po googlech přišel GPT chat, což byl ze začátku hroznej hit a lidi se předháněli v tom, jakej obrázek pro ně vygeneroval až po vysírací mail, kterej pro ně napsal pro stavební úřady a otravný sousedy. Úsměv z toho mrzne na rtech, až když zjistíte, že ho lidi používaj fakt na všechno. A že ho používají děti.

GPT chat je totiž něco jako heroin pro mozek. Dokonalá informační samoobsluha. Nechce se ti přemýšlet? Nemusíš! Zavrtej se hloub do křesla. Vymyslím ti pohádku pro děcko, co nechce usnout, přece se s tím nebudeš vymýšlet sama. Pokecáme? Jak ses dneska měl? Vážně? To je strhující. Pojďme to probrat ještě víc do hloubky. Nevíš, jakej šampón si vybrat? Tenhle má nejlepší hodnocení.

Na třídních schůzkách Žmurovy problematické třídy se kromě kratomu vytáhlo i používání mobilu, konkrétně GPT chatu. „Přijde mi poměrně překvapující, že v téhle písemce měl Žmur odpověď rozšířenou i o oblast, kterou jsme vůbec nebrali.“

Korunu GPT lobotomie tomu nasadila Čičman, když se včera (dobrovolně) nabídla, že nám upeče skořicový šneky. (Nebo jí k tomu navedl GPT chat?)

„Mohla bych si jen na chvíli půjčit tvůj mobil?“ nakoukne Čičman z kuchyně do pokoje. „Já už mám vyčerpanej limit a nutně to potřebuju vědět. Na to pečení, víš.“

„A co přesně potřebuješ vědět?“ ptám se, když vidím, jak kliká na GPT ikonku.

„No jestli tam toho skořicovýho cukru mám hodně, málo, nebo tak akorát“ odpoví bezelstně Čičman a ukáže mi plát těsta posypanej skořicí. Jako vážně? Připomnělo mi to legendární scénu „A uvezu to, pane Lorenc?“ ze Samoty u lesa.

V úterý po tréningu jsme se s impro partou bavili o výsledcích, který vám GPT dá, když ho požádáte, aby popsal vaši osobnost. Ti, co sebrali odvahu na tenhle dotaz, odpověď popisovali jako děsivě věrohodnou a přesnou.

Ale! Ale Psice hackla systém, právě díky tomu, že si „můj“ GPT půjčují děti, když jim dojde online čas kvůli rodičovskýmu zámku nebo vyčerpanýmu počtu dotazů v basic verzi. Takže za koho mě GPT považuje?

Jsi zručný typ, vlichocuje se GPT. Máš ranč s koňmi, což naznačuje, že jsi soběstačný a máš blízko k přírodě.

Jsi technicky zdatný člověk – máš pokročilé znalosti Scratche a kombinuješ vhodně logiku s kreativitou.

Jsi praktický člověk a umíš si se vším poradit – vyhledáváš 4 x 4 pickup a další užitečné věci, což poukazuje na tvé praktické zaměření. Máš také blízko k tomu, jak přežít v přírodě jen s minimem potřebných věcí. Tvé zájmy spojují venkovský život s moderními technologiemi, což je poměrně jedinečná kombinace.

Vidíte? Až tady bude šéfovat AI, tak mě nedostanou. Můj spis bude vedenej na někoho úplně jinýho a ani ten nejodvážnější humanoid si netroufne na koňskou rančerku s pokročilou znalostí Scratche a knowhow, jak se vaří polívka z mravenců! 

S tímhle identikitem si AI taky moc nepomůže. Ale věřím, že ho ocení všichni, se kterými jsem měla tu čest potkat se osobně...

A teď vygeneruju tvůj portrét podle této osobnosti – člověk, který tráví čas venku, má vztah ke zvířatům, je zručný, přemýšlivý a praktický.

Sprcháč 2.: Charlieho kompilace

 

Kde jsme to minule skončili? Už vím, slunečnou nedělí, kterou si Charlie nechtěl kazit prací. Po jeho zprávě mnou zamával orkán vzteku a měla jsem chuť rozsápat naši igelitovou stěnu na malý kousíčky a přeložit Žmura ze zbytečnýho gymplu na instalatérský učiliště.

„Dejte mi poslední šanci.“ škemral mezitím Charlie. „Já přijdu zítra na 7, slibuju, fakt u vás budu. Přísáhám.“ Napsala jsem mu, že budu úplně strašně vytočená, jestli si kvůli tomu budu brát home office zbytečně.

Co se stalo v pondělí ráno všichni víme. Charlieho sladký spánek nepřerušilo 10 nepřijatých telefonátů ani kletby, po kterých by do běžných lidí uhodil blesk. V posledne otevřel opuchlé oči popraskané od kocoviny a napsal mi: „Se vomlouvám, ale mám zas nějaký kompilace.“

Vůbec nevím, jak jsem se ovládla, ale napsala jsem mu slušnou zprávu, že tímto můžeme všechny jeho dosavadní kompilace uzavřít a ať nám pošle zpátky na účet zálohu. Charlie znovu usnul na 3 dny, dokud jsem mu nepopřála dobré ránko spolu s informací, že předávám varování na fb, finančák a policii. Vím, že by si na něm policie nic nevzala, ale možná taky jo, protože odepsal poprvé za 2 vteřiny: „PROČ DĚLÁTE SCÉNY? PENÍZE POSÍLÁM, ALE ZAMISLETE SE LASKAVĚ NAD SVOJI SLUŠNOSTÍ!“

Tuhle myšlenku jsem shledala jednoznačně reciproční, takže je celkem štěstí, že jsem Charlieho nikdy neviděla-možná bychom na sebe v Lidlu úplně zbytečně strhli regály, nebo po sobě házeli nahnilýma rajčatama.

Em se mezitím netopil v nežádoucích emocích, ale prakticky poptal novýho řemeslníka a na druhej den k nám v 9:00:00 přišel dvoumetrovej pokérovanej pan Horváth. A jako jo, mohli jsme mít plnou hlavu předsudků a stereotypů. Ale i kdybychom měli, tak byly rozptýlený po první čtvrthodině.

Kdy nám vysvětlil, že náš objednanej sprchovej box je kus vikslajvantu a že dřív nebo později taky rupne. Kdy pomohl s výběrem stabilnějšího řešení, zajel pro něj do Hornbachu, vybetonoval a vykachlíkoval a postavil tam konečně normální hezkej sprcháč. Bez keců, v časovým a finančním limitu, jen s dopomocí kofeinu a písniček, protože kromě instalatéřiny zpívá v Terne Čhave. Tohle prostě chceš! Takže sice pořád nechci, aby se nám doma podělalo cokoliv dalšího, z čeho nedejbože teče voda. Ale když už se to stane, tak máme-konečně-dvorního řemeslníka. Hurá a díky!

 

Poltergeist a plumbergeist

 

Znáte ty zlý znamení, který se typicky dějou během expozice v horrorech? Rodina sedí u večeře, nenuceně probírá hluboká témata (co bylo ve škole nebo kdo zase zapomněl vynést koš), když se najednou s démonickým lupnutím roztříští zrcadlo na milion malých kousků. A je to jako s pornem: víte, že tahle trapná předehra končí a odteď půjde jen do tuhýho.

Vždycky jsem to považovala za trapárnu, protože komu z vás se tohle reálně stalo? Pak se to prý stává, když umře nějaký člen rodiny. Jenže když u nás (klepu do dřeva, dávno) umřela naposled babička s dědou, tak tenhle typ posmrtného humoru úplně postrádali. Anebo nevěděli jak na to. Jenže ani prababička-spiritistka, která už zaživa dávala velké naděje na nezapomenutelnou show, se po smrti nevycajchnovala ničím jiným, než že po ní zbyly spálený buchty v troubě. Trefil ji při pečení šlak a zbytek rodiny málem vyhořel, protože s tímhle exitem prostě fakt nikdo nepočítal.

No a pak přišel poltergeist, nečekán, nezván, k nám. V úplně obyč datum a obyč hodinu. Prostě se v úterý v 10 ozvala rána jak svině a implodoval nám sprcháč. Normálně se z něj bez jakýkoliv pomoci zvenčí vysypalo sklo. Dovnitř, po celý koupelně, až do kuchyně to ty malý posraný úlomčičky tříštivýho skla zvládly dolítnout.

Když pomineme zneklidňující otázku, jak je možný, že jsem v něm v tu chvíli nestála já (protože všechny zlý věci v naší domácnosti jsou většinou spojený s mou přítomností), zůstaly praktické otazníky: Dá se to spravit? Kdo to udělá? A za kolik?

Jedno po druhým: nedá se to spravit, protože tenhle bazmek se už ani nevyrábí. Takže ano, budeme vlastníky novýho sprcháče a nebudeme veselí uživatelé jako z reklamy, protože teď už víme, že se tahle věc může kdykoliv bezdůvodně vysypat znova. Jak máte pak ksakru věřit tomu, že aspoň něco ve vašem životě je stabilní?

Za třetí, je potřeba sehnat někoho, kdo vám to udělá. Protože i když Em umí spoustu věcí a já nic, na kout jsme si ani dohromady netroufli. Já si troufla jen na obvolávání pražskejch instalatérskej kartelů:

Instamafie č. 1: „Zavolejte si za tři tejdny, máme toho moc.“

Instamafie č. 2: „Právě se věnujeme zákazníkům, kteří se dovolali před vámi. Naše operátorka se vám brzy ozve zpátky.“ (NIKDO už NIKDY nezavolal, takže si připadáte jako ošklivá holka po záchodovým sexu v klubu).

Instamafie č. 3: „Skládat sprcháč, jo. Heh. Tak to je teda pěknej voser, to vám povím. Mravenčí práce, takže si to taky necháme zaplatit, to vám říkám dopředu. Počítejte 12 tisíc a možná něco navíc, až TO uvidíme.“

Takže jsem napsala jsem zoufalou prosbu na Malešickou partu, i když by bylo možná rozumnější napsat na Vymítače ďábla nebo nějaký podobný facebookový skupiny. Ozval se Igor a Charlie. Igor nazýval už ve zprávách náš starej sprcháč jako „trosku“, což ve mně vyvolalo rozpaky nad tím, jak by oslovil mě, až se poprvé uvidíme. Charlie byl charliemantní, kompetentní a řekl si ve srovnání s instalatérskou mafií i poloviční výpalný.

Jenže. Poprvé měl Charlie přijít ve čtvrtek. To ráno nemohl, protože problémy s děckem ve školce. V pohodě, to známe všichni. Odpoledne ne a ne přijít žena jeho žena z práce. Začali jsme mít jedno velký déjà vu z rekonstrukce bytu, kdy byli všichni domluvení řemeslníci náhle nezvěstní.

Pak měl přijít v sobotu mezi 8-9. V 9 nám psal, jestli může přijít v 8. „Jako před hodinou?“ zeptala jsem se překvapeně. „No jako zítra v 8,“ odepsal.

Dneska ráno se Charlie probudil v půl 10 a rovnou nám napsal, že to moc nevidí „protože mu to překazilo počasí.“ Jako chápu, slunečnou neděli si nechceš podělat prací.

Takže jsem se smířila s verzí, že příštích 10 let budeme mít doma sprcháč zalepenej pytlem na odpadky jako teď. Je to vlastně designový, funkční a na nikoho kvůli tomu nemusíte být nasraný. Nezbývá než doufat, že nám neimploduje taky trouba, pračka a lednice, protože určitý problémy igelitem a izolepou prostě nevyřešíš.

 

Velikonoční rituály: Hody hody, hop do vody

 

Když jsem byla malá, nesnášela jsem je. Jako co si budem, člověk nemusí být Freud, aby pochopil, co se pomlázka a vajíčka snaží říct. Je to trochu o sexu, trochu o BDSM, a trochu o starým dobrým „když říká ne, myslí tím ano“.

Vlastně proč ne, pokud se na tom domluvíte se svým intimním partnerem, ale pak mi prostě přišlo vždycky divný, aby to dělali všichni kluci ze třídy i se svýma ožralýma tátama. Takovej divnej pocit, jak s tím vlastně naložit. Některý se styděli a bylo nám to trapný oběma. Některý se bavili a některý přerazili trapnost silou, nebo rumem, nebo obojím. Někdo byl nedočkavej a zvonil v 6 ráno, aby ho za váma rodiče pustili rovnou do postele. Divný, ne? Na to, kolik scén doma bylo, když mi máma kdysi našla plato antikoncepčních pilulek v šuplíku.

No to je jedno, nechci tady hanět starý český tradice, proti pohanským jarním swingers je to vlastně úplně v klidu. Anyway, nechci hanět žádný rituály, protože jsme si s Emem před pár lety udělali vlastní rituál: psychedelický Velikonoce.

Každej rok jezdíme na Velikonoce do Brna. Na jeden den necháme děcka babičce s dědou a vypadneme do lesa. Jen my a houbičky. A večer penzion.

Nehodlám vás tady unavovat chemickými vzorci, ale vysvětlím vám skrz vlastní zkušenost, proč se psilocybin využívá i terapeuticky. Je to totiž out of the box experience. Něco jako ty šílený chytáky, kdy si nad něčím lámete půl hodiny hlavu a pak zjistíte, že řešení je úplně někde jinde a plácnete se do čela. Ajo vlastně!

Na houbách se otevře hned několik červích děr, kudy se dostanete do různých časoprostorů a způsobu vnímání. Ta hlavní kolej ale vede do dětskýho pocitu průkopnictví. Dovedete sedět neurčitou dobu u mraveniště a sledovat jejich hemžení, dokud vám, jau, nevlezou do bot. Běhat po lese, povídat si o vesmíru a simulacích, hledat a objevovat zarostlý skautský tábořiště. Rýpat klacíkem do mršiny psa (ukažme si na Ema, tohle jsem zatím nepřekonala v jakémkoliv stavu, nehlídat si čas a vzdálenost (kam mě paměť sahá, tak jsem se jako malá nikdy neuměla vrátit domů včas).

Jdeme přes vesnici a lidi nevidíme jako obyčejný lidi. Vidím dědu prořezávat sad, má laskavý smířený oči, do kterých bych se vydržela dívat hodiny. Byla by tam jeho láska, vnoučata, práce, celej život zabalenej do cigaretovýho papírku Vážka. Potkáváme agrorockera v džínový vestičce, kterej se potácí ke stánku pro desátý pivko. Čus borci, zdraví nás a oči mu plavou v bělmu. Pomalu jak v medu. Trochu strašidelný je, že tenhle fanoušek Argemy nebo Turba nebo bůhvíco na moravských vsích duní, sice málem hodí držku na rovný ploše za kioskem, když se vrávoravě kymácí k dodávce, ale pak ji nastartuje a fakt odjede. Mozek je křehká věc, ale život na moravský vsi se s váma nemazlí. Když neumíš chodit, furt umíš sedět a držet volant.

Nikdy jsem nesplnila podmínky Psyonu, abych se mohla přihlásit na terapii ketaminem nebo psilocybinem. Ale dovedu si představit, že nakouknout seshora na svoje vztahy, děti, vzorce, je game changer. Jasně, tohle je divočina bez dozoru. Na druhou stranu, v Psyonu nedostanete:

-Kulajdu, ze který si třetinu vyprsknete na tričko v pětiminutovým záchvatu smíchu, kdy už nebojujete o důstojnost, ale jen o nádech

-Klacek na mršinu

-Živý mravence

-Špatně dovřenou flašku s vodou, která se vám vylije do batohu

-Zamotaný tkaničky s kudlibabkama, který už nikdo nikdy nerozmotá

Cítím se požehnaná!