Kultivace násilím

 

V rámci divadelní improvizaci si čuchnete kde k čemu. Je to jako labyrint – otevřete jedny dveře a stojíte v pokoji, kde je pět dalších. V rámci improvizace potřebujete všechno. Nejsou scénáře a zkoušky, u kterých byste měli čas ze sebe dojit falešný slzy při vzpomínce na křečka Péťu, kterýho sežrala kočka když vám bylo devět. Je to fakt rychlý-někdy tak, že celý představení odřídíte na autopilota a na závěrečný reflexi vám ostatní říkaj, co jste dělali a vy se upřímně divíte nebo omlouváte jako poctivej schizofrenik.

Je celkem snadný v sobě během vteřiny nastartovat příjemný emoce. Radost, péče, euforie, to všechno se hraje samo, protože váš mozek v tu prchavou chvíli „tady a teď“ nerozlišuje, že je to jen jako. Hází tam lopaty serotoninu a oxytocinu jako topič na Titanicu. Horší je to s negativníma emocema. Protože pokud jste vyrůstali v sedmdesátkách, osmdesátkách a devadesátkách, tak tohle byl docela tenkej led. Kluci nebrečej a holčičky se neperou. Bulíš kvůli takový blbosti? Tady máš facku, ať máš důvod. Nemám na tebe čas. Na to si najdi kamarády. Ve škole o tobě učitelka říkala, že se straníš a mluvíš nmoc potichu. Jsi jak leklá ryba. Nikdy jsem mámě ani úče neřekla o šikaně, protože vím, jaká by byla odpověď: To si zasloužíš za to, že se s nima nebavíš.

Celkem logicky se mi to pak seplo s tím, když jeden lektor herectví vyprávěl, že kluci mají větší problém v sobě najít upřímnej smutek a holky zase vztek. Hrozně dlouho jsem uměla ten vztek hrát. Precizně, ale hrát. Jenom jako. A pak jsme měli předminulej týden naši malou skupinu divnolidí, co trénujou Meisnerovu techniku. Děláme to v čajovně, protože sály na pronájem jsou drahý a nikdy nevíme, kolik se nás sejde. Vůbec se mi tam tenkrát nechtělo, protože jsem měla svoji tradiční podzimní depku, menstruaci a chuť spoustu lidí odprásknout svou mentální virtuální sniperskou puškou, aby se teatrálně rozlítli na krvavou kaši jako ve Squid game.

První půlka odsýpala jako vždycky. A pak to přišlo. Octla jsem se ve scéně s Kubou, kterej šel mýmu vnitřnímu schovanýmu vzteku dost naproti. V tý scéně byl brácha, kterej vás jen dojí o peníze. Oportunismus, konzum a nezájem. Bylo pro mě zevnitř docela silný, jak se to přecvaklo. Známá poloha „takhle asi vypadám, když se vztekám“ se během vteřiny najednou přepla do podoby, kdy jsem pustila všechno. Je to jako strčit dráty do zásuvky. Vřískala jsem a házela židlí a měla v očích slzy. Ticho. Potlesk. Někdo opatrně zmíní, že bychom si na tohle měli konečně najít odhlučněný prostor dřív nás ofiko vyrazej.

Nějakým přirozeným flow se začalo násilí víc přenášet i na naše klasický impro tréningy, až jsme si říkali, jestli to trochu nesmrdí fight clubem. Hádky, slow motion rvačky a wannabe facky. Je to návykový. Cítíte se potom jak znovuzrozený: sice vám buší srdce, ale v hlavě máte uklizenej pokojíček jak od Marie Kondo. Violence zen.

Zrovna když jsme včera před tréningem laborovali nad tím klubem rváčů, jestli už nejsme moc, tak se k nám do skupinky na ulici přidal nějakej nafetovanej týpek. Takovej ten, co vypadá jako potulnej přátelskej pes: docela smrdí a nemá zuby, ale dobromyslně u vás stojí a vrtí ocasem. Chvilku somruje cigára a chce za to klečet a dělat artistický kousky, o který nestojíme. Mája s ním vymění cigaretu za to, že vysmahne pryč. Jenže to se nestane: týpek po nás začne koulet rozšířenýma zornicema a boxovat nám před očima.

„Pojď ty to rozdat jako chlap s chlapem, kundo nevděčná!“ vykřikne potom na Honzu a afektovaně ze sebe strhne bundu a tričko. A je to impro, je to rychlý a není čas přemýšlet. Kluci zkouší deeskalovat napětí. Nějakej chlápek otvírá vchodový dveře. „Tyvole, tenhle borec tady včera šermoval nožem, pojďte všichni na dvorek, honem, holky první“ zahání nás jako hejno slepic. „Včera jsem na něj volal policii.“

Proběhneme poslušně vraty. „Ještě nezavírejte, ještě nám jeden chybí!“ Petr. Vykukujeme do tmavýho průchodu. Ti dva tam spolu stojí a něco řeší. Pak přijde Petr jakoby nic. „Jsem mu dal ten nedojedenej kebab. Asi měl chudák blbý dětství“. Tomu říkám umlátit někoho vlastní roztomilostí. Vlastníci chytrých hodinek si vyměňují hodnoty tepové frekvence. Myslím, že v mý sociální bublině se toho aplikovanýho násilí bát ještě dlouho nemusíme.

Kraťas

Víte co? Už jsem dost stará na to, abych mohla rozdávat rozumy. Třeba svýmu mladšímu já. Zeptala bych se na prvním rande s Emem, jak to měl za mlada s pubertou. Em by se krátce zamyslel a pak by mi řekl o svým experimentátorským období nebo jak utekl do Anglie a srazilo ho tam auto. Já bych na to řekla dlouhý „hmmmmm“ a po vybídnutí bych mu řekla o tom, jak jsem zasadila sazeničku trávy tátovi mezi rajčata a myslela si, že je úplně blbej (nebyl) nebo jak jsem přišla domů na LSD a povídala si s kočkou.

Pak bychom moudře pokrčili ramena a řekli si, že s touhle genetickou výbavou je jednoznačně výhodnější pořídit si dva retrívry, abychom jednou nemuseli řešit komplikovaný sociální situace s výchovou dětí.

Ale to ne. Radši jsme si pořídili děti se skoro 100 % zárukou, že jejich puberta bude karma zdarma.

Čičman se zatím drží hodně při zdi. Ale možná je to jen zákeřná taktika, protože já jsem byla ve 12 taky jen hodná holka a změnila se v démona až v 15.

Žmurovi je 14 a o našich pravidelných pochůzkách do ředitelny už víte. Tenhle školní rok byl s ředitelem a jeho neutuchajícím zájmem o nás podezřelej klid. Zato mi v pátek ráno pípla od Ema zpráva „tohle je tvoje?“ a fotka pytlíku se zeleným práškem. Naleziště: záchod.

Jako jasně. Určitě sebou tahám matchu v pytlíku na WC. Nebo hennu, kdybych si náhodou chtěla omočit culík do záchoda a obarvit si vlasy během ranní stolice. Zároveň jsme poučený rodiče, takže máme poměrně jasno brzo: kratom.

Tenhle rostlinnej prášek je k mání ve většině večerek a je to ultimátní deepshit. Hlavně teda díky tomu, že si to může koupit úplně kdokoliv včetně dětí. V malejch dávkách působí jako stimulant, ve větším naopak jako tlumič. Váže se na opiodní receptory stejně jako heroin, závislost vzniká už za pár týdnů a dokonce i absťák je podobnej: bolesti celýho těla, třes, zácpa, craving. Proti heroinu to bude přece jen asi čajíček, ale stejně: chtěli byste, aby to zažívalo vaše dítě ve 14 spolu s možným neuropoškozením a zničenejma ledvinama?

Bylo obvious, že na tohle se bude muset trochu jinak, než vlítnout ke Žmurovi do pokoje jako URNA a začít ječet, že bere drogy a máme na to důkazy. Zároveň to nejde odkládat dlouho.

„Žmure, neztratil jsi něco na záchodě?“ zeptal se Em Žmura, když si pročesával čupřinu na čele (dělá to stokrát denně a stejný květáky nosej i jeho kámoši).

„Co?“ ztuhl Žmur asi na desetinu sekundy, než nabral znova sebejistotu.

„Tohle je kratom, že jo?“ poukázala jsem na sáček.

A pak došlo k rozhodovací paralýze dítěte z generace, která proti nám vyrostla v době, kdy se můžete s rodičema bavit asi tak o milion % otevřeněji-ale pořád ne o tom, že berete drogy a zasloužíte si za to poplácání po ramenou, jakej jste nigga gangsta.

„Jsem to našel ve škole na záchodě a chtěl jsem to prodat Tadeášovi, protože vím, že to bere,“ vysmahl Žmur první verzi, ve který ze sebe udělal ještě navíc dealera. Jsem to na tom záchodě fotil a posílal mu to, jestli to chce…“

„No a šla by teda ukázat ta zpráva,“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi svíjí mozek v nový roli Colomba a jak strašně na hovno je vyšetřovat vlastní děcko. Nešla, no. Protože žádná neexistuje. „No, tak mi to dal kámoš na fotbale, já jsem to jednou zkusil a teď jsem se toho chtěl zbavit“, iteroval Žmur další verzi a u toho se tvářil tak, že by mu nevěřila ani moje máma bez brejlí. Zkusila jsem večer upřímnej talk, ve kterým se přiznalo mnohem víc z mýho mládí než z jeho.

Takže jsme se nakonec dohodli na náhodným testování na kratom sadou domácích testíků z Alzy a je to na prd. Nějak jsme za celejch 14 let zaspali se sháněním manuálu na puberťáka-a karma je zdarma. Někdo nějaký tipy?

Extrovýzva

 

Už se tady dlouho neobjevila výzva, která by mě vykopla hladinu stresových hormonů na úroveň popcornu v mikrovlnce nebo mýho Excelu s 23 otevřenýma záložkama. Tak dlouho jsem přemýšlela, čím bych se mohla zranit víc než tenkrát na open class MMA, až mě napadlo, že řešení je v prostých věcech: žít jako normální člověk s bohatým sociálním životem.

Em odjel na pár dnů pryč, takže se otevřelo úplně skvělý okno, jak si všechno natrénovat. Pravidlo bylo jen jedno: žádný večer nebýt doma a s tím spojená spánková deprivace. Challenge accepted!

Den první: Pohodinda

Důležitý je nepřepálit začátek, to vám potvrdí každej zkušenej jogger nebo nitrožilní uživatel heroinu. Lucka je taky intro a vídáme se zhruba jednou za půl roku. To setkání bylo naslouchající, bez tlaku a s velkou mírou naděje, že to bude v pohodě i na další dny. Možná už nejsem takovej introš, jako jsem si myslela. Každopádně je pozdě a spánkovou deprivaci tak zachovám přesně jako v zadání experimentu. 6,5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 90 %.

Den druhý: Staří známí nerezaví

Sraz s členy bývalý improskupiny. I tady bylo velký překvapení z návratu ztraceý dcery, nicméně musím večer zhodnotit se subjektivní jistotou, že se mi dařilo cítit se úplně přirozeně bez bolesti v čelisti z nucenýho úsměvu a výmluv, že musím zdrhnout dřív. Do půlnoci doma na Popelku. 6.5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 50 %.

Den třetí: Tréning

Další den mám tréning s naší improskupinou, se kterou se potom chodí do hospody (na čemž tentokrát v rámci experimentu pochopitelně lpím). Jako co si budem. Jsem docela unavená, ale no pain, no gain. Začínám se přistihovat při odpovědích „jo, ne, haha“ a po cestě domů mi najednou začínaj být protivný i sluchátka. Mám chuť si do nich pustit ticho, protože i zpěv velryb na mě působí sociálně naléhavě. 6 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 20 %.

Den čtvrtej: Hromadnej sraz

Ráno se málem pozvracím u podcastu, protože jde o mluvené slovo. Tenhle sraz jsme původně plánovali s kamarádem, a nakonec jsme ho rozšířili na celou spřízněnou sociální bublinu s tím, že stejně určitě nikdo nepřijde. Přišlo 10 lidí. Do narvaný hospody. Všichni mají strašně moc plánů a historek. Všichni řvou, abychom se u velkýho stolu slyšeli. Přistihla jsem se na záchodě, jak si hraju s ruličkou papíru a u toho odpočívám. Neopovažuju se zavřít oči, abych se tady za pár hodin neprobudila zamčená ve zhasnutý hospodě. 5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 3 %.

Den pátý a šestý: Zombifikace

Hledám si na netu soukromý jeskyně a pobyty ve tmě, ale možná by stačila poctivá studená hrobka, ve který budu sama a bude tam ticho. Už někdo umřel na předávkování lidma? Bojím se gpt chata zeptat, protože jestli jo, budou ze mě při následujícím třídenním hereckým workshopu obloukem stříkat potoky krve jako na Tarantinovi. Dneska zazvonil kurýr a předávání balíčku mi připadalo jako neúnosný zapojování se cizejch lidí do mýho života.

Jsou tady nějaký extroverti? Potřebovala bych nějakej tip, jak tohle dáváte a u toho jste schopný zářit, jak to byl super tejden?!

...a nejhorší na tom všem je, když k vám pak začne mluvit i vnitřní hlas

Dermadetox

 

Už od 15 jsem měla hnusnou pleť. Fakt. Zvyknete si na to jako na všechno, ale do za celej život vás to stojí spoustu peněz za nový výkřiky dermokosmetiky a bio ezo esence z grónskýho lišejníku.

Jediný období, kdy jsem měla pleť jako běžná korejka v katalogu k-beauty, bylo těhotenství. Jenže tím si zářivej vzhled taky nemůžete udržovat věčně.

Takže jsem si na svý pubertální akné minimálně přes menses zvykla a krmila svůj mozek útěchami, že jsem sice zrůdička, ale na mastný pleti je míň vrásek a že jebáky vizuálně omlazují, ale pak se mi někdy před měsícem udělala. Periorální dermatitida. Představte si to jako když bojujete proti krtkům, ale pak vám na zahradu vjede hydraulickej bagr, kterej vám do pár dnů udělá z ksichtu kolem pusy něco jako demoliční suť po hloubení tunelu Blanka. Jakože cože?

To už mi připadalo fakt docela nespravedlivý a vyžadující profi zásah. Doktorka mi na to poradila Jarishův roztok a zinkovou mast. Obojí úplně na nic. Ponořila jsem se do internetů a zjistila, že tímhle pahnusem lidi trpívaj měsíce a dlouhý roky. Normálně maj svý skupiny jako modeláři a ukazujou si tam svý pěstěný ekzémy.

Na čem se bohužel skoro všichni periorálkáři shodnou, je změna stravovacích návyků. Skoro to vypadá, že si můžete vybrat, čeho se vzdáte: někdo nejí bílou mouku, někdo cukr, někdo nepije alkohol a peripoustevníci (a není jich málo) nejedí a nepijí skoro nic. Každej vám přitom přísahá na vlastní jebáky, že zrovna ta jeho dieta a krémíky jsou to pravý.

Já jsem se rozhodla vyřadit cukr, protože mi to ze všeho připadlo jako nejmenší zlo. Zkoušeli jste to někdy? Je to asi tak snadný, jako když se Kurt Cobain rozhodne seknout s herákem.

První dny jsem měla jen chutě. Vidíte ten zkaženě lákavej cukr úplně všude. Všímáte si. Třeba toho, že úplně všichni lidi kolem vás do sebe jakoby nic hází koláčky, čokošky, perníčky, tyčinky, limošky a coly, zatímco vy si nedáte ani blbej ochucenej jogurt. Jíte kila mandarinek a tváříte se osvíceně jako Helena Houdová u vaginálního mappingu, jenže vevnitř cítíte jen bolest. Periorální dermatitis se tváří naprosto nezúčastněně.

Tohle odeznělo zhruba po týdnu. To už se na lidi s pusou od čokolády tváříte jako Helena Houdová, která zjistila, že se může vaginálně mapovat i za pomocí vibračního vajíčka. Je to vlastně o kousek svobody víc: dlouhý odpoledne v práci už vás najednou nenutí postávat před automatem v rozhodovací paralýze, jestli si za vydělaný drobáky koupíte plechovku RC coly nebo kofilu. Uděláte si zelenej čaj v kuchyňce zadax. Dermatitis se lepší!

Čtrnáctej den byste se měli tvářit jako Helena, která si v Zásilkovně vyzvedává půlmetrový balíček ze sexshopu, ale je tu zvrat: na ksichtě se vám vyseje nová generace obzvlášť hnusný dermatitidy. Máte náladu tak akorát na to, abyste vtrhli do cukrárny s hysterickým výkřikem „tohle je přepadení“ a zabořili si hlavu do toho největšího máslovýho šlehačkáče ve vitríně. Všichni lidi, co žerou sušenky namazaný nutelou maj hezčí pleť než vy a život je nespravedlivá svině.

V takovýmhle rozpoložení jsem vtrhla do lékárny a ignorujíc předraženou francouzskou dermokosmetiku jsem si nechala od lékárnice poradit prostředek na bázi ropy za pár korun s obsahem ichtyolu. Je to game changer.

Už jsem vám vyprávěla o svý posedlosti na vůně. Tohle voní přesně jako když šlápnete do čerstvýho asfaltu, kterej se roztéká v prachu silnice za horkýho srpnovýho podvečeru, když zapadá slunce a vedle v křoví cvrčí cikády. Je vyrobenej z pravěkých ryb vyčiněných kyselinou sírovou a zneutralizovaných amoniakem. Možná je prudce toxickej a způsobuje neplodnost vodních živočichů, ale víte co? Já se ho už nikdy nevzdám. Vytáhl mě z nejhoršího do tří dnů. Nechci tady dělat reklamu zadax (a taky nejsem přesvědčená, jestli to fakt není overkill), ale jestli máte někdo seriózní problém jít s kůží nejen na trh, ale vůbec ven, tak si pište o název na mail.

No a ten cukr pořád držím. Chat gpt další milník slibuje až za další 3 týdny, kdy se můžeme všichni zaradovat z mé zvýšené neuroplasticity a sníženého prahu na dopamin. Stay tuned a uzavírejme sázky!

Fight club 1: Sekta

 

Jestli si myslíte, že život improvizátorky je jen tleskání do rytmu na tréninzích a na vystoupení s šišlavýma dětma, tak se škaredě mýlíte.

Zrovna teď vyšíváme na novým představení, který potřebuje mít ve svým settingu nějakou komunitu. Dobrovolnej hasičskej sbor, policejní služebnu v sudetským zapadákově, maloměstskou nemocnici, nebo třeba (wait for it) sektu.

Sekta nás dost zaujala. Spousta z nás totiž zná osobně nějakýho hasiče, doktora i policajta a víceméně šlo o normální lidi. Ale kamarádi-sektáři jsou stejně nedostupný, jako se nikdo nekámoší s Taylor Swift. Jaký teda jsou? Psychopati, ovečky, mesiáši, anebo (wait for it) taky úplně normální lidi?

Na rozdíl od backstage, kam vás Taylořini bodyguardi prostě nepustí (a ne, fakt si vás ani nevybere v hledišti), třeba k takovým jehovistům se můžete snadno infiltrovat.

S Markem a Tomem od nás ze skupiny jsme si pro tyhle experimentální účely vybrali pravidelný náboženský shromáždění Svědků Jehovových. „To už jste třetí, co tenhle týden volá, přijďte, přijďte,“ neskrývá své radostné překvapení kazatel Míťa, kterýho později přejmenujeme na Vymíťače. Nedivím se-celej rok honíte ovečky po ulicích a dolejzáte za nima domů jak zoufalej fanoušek Taylor Swift a pak vám tři ovce vlezou přímo do nory? Hallelujah!

Na tyhle srazy je důležitý nepodcenit přípravu. Z tréninkových důvodů jsme se rozhodli, že tam půjdeme v rolích. Já jsem šla za Marii Singerovou (podobnost s Marlou Singer z Fight clubu je čistě záměrná). Vzala jsem si dlouhou černou sukni, průsvitnou černou halenku, všechny svý prsteny a pentagram jako ochranu před Jehovou. Jako protiklad vizuálního dojmu kněžny z horoucích pekel posloužila Mariina povaha: byla jsem připravená být naivní, submisivní, osamělá, excitovaná, zvýšeně haptilní a za všech okolností prudce pobožná.

Poslechla jsem si pár podcastů a sjela si tvrdý data. Tady máte směs nudných čísel a funny facts:

-Podle posledního sčítání lidí na našem území operuje zhruba 13.000 jehovistů, svědkové sami ale uvádí mnohem vyšší číslo (včetně sympatizantů okolo 30.000 lidí).

-Mezi členy je vysoký podíl agenturních pracovníků v manuálních pozicích. Kariéra uklízečky nebo nočního hlídače se dá totiž skvěle skloubit s dostatkem času na službu (chození po bytech a nabízení Strážné věže na ulicích).

-Od února 2025 čelí možné ztrátě církevní licence kvůli separaci členů a kontroverzním praktikám, což interně zvyšuje paniku – od roku 2020 dochází k odlivu členů a tím i financí.

-Svědkové mají rozdělené rajóny „svých“ ulic a bytových jednotek. Víte, proč u vás zvoní opakovaně? Doufají, že se vaše situace od poslední návštěvy zhorší a přijmete je.

-Nejvíc kontroverzí způsobuje odmítání krevních transfuzí, neslavení svátků (narozeniny, Vánoce, Velikonoce…), odmítání účasti na politickém životě (včetně voleb).

-Jsou přesvědčení, že od roku 1914 žijeme v posledních dnech, současný svět bude zničený a nahrazen božím královstvím pro 144.000 vyvolených. Aktuálně už se ale nedávají přesné termíny zániku-a to potom, co sekta v roce 1975 oznámila konec světa, na který se všechny její ovečky poctivě připravily. Nestalo se vůbec nic-kromě bolestného vystřízlivění a masivního odlivu členů.

-Pokud jste přirozený talent (třeba na prodej hrnců) a dobrý headhunter můžete si u Svědků sáhnout na manažerskou pozici se služebákem a prémiemi. MLM baby!

--- 

V 18.15 nervózně postávám před Sálem Královstvím. Zatímco mi ještě v metru připadal můj outfit poměrně výstřední, tady se házím do klidu: skoro každej svědek je tady oblečenej jak do opery. Ženy šaty, muži kvádra. Malí kluci kvádra!

V sálu už je Marek a Tom, podle instrukcí se neznáme. Každej z nich má ale svého přidělenýho guarda stejnýho pohlaví, aby se náhodou neděly nějaký nepředloženosti.

Já vyfasuju paní Lenku. Což je super, protože paní Lenka je protřelá harcovnice. Kope v dresu Jehovy už od divokých devadesátek, kdy tady probíhaly masový křty v bazénech a být u jehovistů bylo hrozně sexy už jen kvůli tomu, že se to dřív nesmělo.

Kecáme s Lenkou o dětech. Taky o počasí a konci světa. „Volila jsi Leni?“ ptám se. „Nevolila,“ říká Lenka. „Ono je úplně jedno, koho tady zvolíš (což je bohužel čím dál častější názor i běžného aktivního voliče). Stejně přijde konec světa (doplňte si vysilující popis všech apokalyptických znamení od covidu po ukrajinskou válku) a bude nám vládnout Bůh.

Snažím se nenápadně propašovat otázku ohledně transfuzí. Jasně, že by ji vnoučatům nenechala dát. Nikdy. V současný době přece máme na výběr ze spousty krevních náhražek. (nahradit lze krev jen dočasně a objemově např. fyziologickým roztokem v rámci dočasné první pomoci, dodnes neexistuje náhrada červených a bílých krvinek, destiček a dalších funkčních složek, poznámka Psice).

Začíná kázání, naštěstí krátký. Pak píseň, při které se excitovaně držím za hrudník a prodýchávám. „Občas omdlívám, když je toho na mě emočně moc,“ špitnu k Lence vedle, abych nevypadala jen jako úchyl. Nechcete bonbonek na cucání? Ozve se nějaká ženská za mnou. Je to skvělý řešení hned na dvě věci: abych přestala zpívat a ohrožovat důstojnost shromáždění nepovoleným omdlíváním. Tom zdrhá z druhýho konce sálu. Vím, že už nepřijde.

Následují scénky, což je pro improvizátory vždycky vděčný téma. Bohužel se nemůžu zúčastnit, protože tyhle scénky nacvičujete s bratrem nebo sestrou týden, abyste se pak mohli blýsknout.

Sestra 1 hraje rozdávání Strážné věže a Sestra 2 kolemjdoucí. „Dobrý den, věříte v Ježíše?“ A pak spousta neforemných hereckých výkonů z obou stran, ale happy end: ovečka přijme časopis a dojde na shromáždění. Marek se plíží ze sálu s výrazem týraný čivavy z množírny.

Já zvládnu ještě scénu dvou kluků kolem 8 let. Jeden hraje malýho jehovistu a druhej běžnýho spolužáka.

„Víš, že svět brzo skončí?“ ptá se malej jehovista.

„A co se s náma stane?“ drží se za hlavu běžný spolužák.

„Když budeš věřit ve správnýho boha, tak se nemusíš bát. Budeš ležet pod stromem v novým světě a hladit si nějaký zvířátko. Jaký máš rád zvířátka?“

„Lvy třeba.“

„Tak budeš ležet pod stromem a hladit si lva. Tady máš zatím časopis, kde je spoustu obrázků. Já ti to všechno rád vysvětlím.“

Tady už jako matka rozdýchávám celkem nefalšovaně a při následující písni už jsem Marie Singer v životní roli. „Je ti dobře?“ ptá se Lenka. „Není, odpovím popravdě. Já se dojdu ven vydýchat na čerstvej vzduch, jo?“ Popadnu kabát a vyběhnu. Vysrabeně se nevrátím, i když jsme si slíbili, že si s nimi dáme ještě kolečko otázek a odpovědí.

Kluci kouří u metra. „Tak za tohle příště jedině na prostitutky,“ slíbíme si nad jehobiblí, kterou Tom dostal jako dárek pro nový ovce.

 

Už brzy i ve vašem konci světa

Jsou to jen věci

 

„Jsou to jen věci, ty nemaj duši,“ říkala babička, když jsem machrovala na kole a ohnula si vidlici nebo když jsem jí rozbila broušenou skleněnou vázu z rodnejch Tyrol. Babička byla mistr zenu a v určitý míře jsem to zdědila po ní.

Jsem totiž díkybohu šupák a nevlastním nic věcnýho, co by mě jako ztráta jakkoliv (a natož přehnaně) mrzelo. Jako fakt ne, protože moje nejdražší věc byly rovnátka, který mi v puse nikdo zničit ani nemohl a 98 % mýho neznačkovýho oblečení má černou barvu a můžete to libovolně polívat čímkoliv, aniž by to zanechalo stopy.

Pod pojmem moje osobní elektronika se skrývaj sluchátka za pětibábu a mobil zadax. Pod pojmem moje osobní šperky si představte pentagramy z chirurgický oceli.

Jediný, co mě může nasrat, je ztráta mýho času. A přesně na tuhle slabinu vesmír zaútočil.

Pamatujete na válku s Větrákem?

Jedna bitva nerozhoduje válku, ale předminulý týden došlo ze strany našeho IT supportu k zásadnímu posunu, srovnatelnýmu snad jen k tažení na Stalingrad.

Větrák mi napsal, že pro mě má ready TU klávesnici za vypadlý písmenko N a účty jdou na korpoš. Takže moje nový písmenko N za 3500 CZK dostanu od korpoše k narozkám, abych mohla dál psát slova jako „ne, nepřeji si, nuda nebo netopýr“ Prý se mám stavit. Bude to maximálně hoďka práce a notebook bude zas jak novej.

Z opravy mi ho vrátil za 3 hodiny. Nestihla jsem meeting. Fungovalo N a nefungovalo číslo 1, který jsem vyhodnotila na klávesnici jako klíčový-už vzhledem k tomu, že je součástí hesla, jak se vůbec přihlásit do domény. Větrák si noťas převzal s tak strašlivým úšklebkem, že jsem přes svý doutnající nesympatie měla strach, aby si nevykloubil čelist. Začíná to smrdět tím, že budu muset dokončit projekt mimo můj pracovní čas, kterej už třetí den trávím válením se na židli s mobilem. Nikomu to tady nepřijde divný.

No a při opravě čísla 1 Větrák zničil základní desku. Bylo to stejně překvapivý, jako když jdete k doktorce na přeočkování tetanu a domů vás vrátěj napojený na hadičky ve vegetativním koma.

Byla jsem v takovým šoku nad Větrákovou profesní zoufalostí, že jsem se v jeho IT skladu rozesmála nahlas, což si Větrák přeložil, že jsem ještě hloupější, než doufal a rychle mi podstrčil předávák na náhradní notebook. Náhradník musel patřit nějakýmu bývalýmu zaměstnanci, co s ním skočil z okna-jinak totiž nevysvětlíte prasklinu přes celý jeho tělo. Bohužel to bylo z nízkýho patra, takže drobky a chlupy se z něj vysypaly až na mým stole.

Jestli si myslíte, že je to všechno, tak není. Začala jsem se už zaobírat i zápletkou, jestli mě Větrák tajně nemiluje, protože mi na náhradníkovi nejela další hromada esenciálních programů, se kterýma jsem Větráka navštěvovala jeden po druhým. Ne, nemiluje. Nesnáší mě, stejně jako zástup dalších zoufalých kolegů, protože jsem si všimla, že jeho pracovní stůl je komplet posázenej hřbitovem poblikávajících nefunkčních noťasů nebo mrtvých těl zakopaných pod stolem.

Donutil mě nastavit si heslo do domény „Vetrakjedebil1234567“, donutil mě pracovat přes čas a donutil mě-wait for it-chovat se k náhradnímu notebooku jako k šestitýdennímu kojenci se syndromem motýlích křídel. Přestala jsem bušit do klávesnice. Pokud totiž ještě jednou přijdu o jakýkoliv písmeno, půjdu si hledat novou práci.

Změna!

 

Musím víc psát.

Je to fitko pro mozek. A funguje to úplně stejně, jak když dlouho nepáchnu na silovej tréning. Nechce se mi. Úplně cejtím, jak se ty moje rosolový struktury v mozku třesou, jak potřebujou vzít do ruky mobil a proscrollovat socky, nebo jak na mě mozek spiklenecky mrká „dáme si ten pistáciovej košíček dole z kantýny a pak uvidíme, jo. Můžem a nemusíme, žejo. Nebudem se k ničemu nutit.“

Tak jsem svůj rosolnatej mozek proti jeho vůli oblíkla do trenek a cvičební podprdy, protože takhle ne, přátelé. A těch věcí, co kolem profrčelo. Skoro až těžký vybrat, čemu tenhle post věnovat, ale vyhraje hraní v důchoďáku.

To nám jednou na náš týmovej divadelní chat dorazila poptávka na představení, který mělo být toho času ukotvený v daleký budoucnosti. „No jasně, počítejte s námi,“ odepsala jsem za všechny, protože být součástí zahradní slavnosti vonělo po neomezené konzumaci chlebíčků, miniřízečků a piva zdarma.

Pak se to limitně přiblížilo a ukázalo se jako obvykle, že jsme zcela nepřipravení. To je u improvizačního souboru ještě celkem v pořádku, ale my jsme zjistili, že máme hrát v domově seniorů pro jejich vnuky a vnučky neurčitýho věku, který jsme měli teprve zjistit na místě. „Ale taky tam bude cukrová vata, Alexandr Hemala a mažoretky“, psala jsem do interního chatu pro pozvednutí morálky.

Začali jsme poctivě. V rámci zahradní slavnosti se nabízely tours po domově seniorů, kam jsme se přihlásili spolu se skupinkou korejských turistů. Znáte tu kultovní scénu ze Samotářů, kdy vtrhne do domácnosti skupinka japonských turistů s foťákama? Tak takhle jsme přesně obcházeli jídelny a pokojíky seniorů a všichni jsme si připadali jak ve filmu.

Byla to ale jen předzvěst toho, co mělo následovat. Kontrolujeme obsazenost divadelního sálu špehýrkou z backstage. „Je tam plno. Panebože, ty děti jsou snad ještě kojenci!“ informoval nás Petr za oponou a když se rozhrnula, nastala velká divadelní challenge, přátelé. Něco si představte (a na tohle nepotřebujete ani žádnou divadelní nebo jinou performerskou zkušenost), že máte na hodinu zabavit děti ve věkovém mediánu od 2 do 4 let.

Tohle je drsná challenge i pro protřelé divadelní soubory, který maj  hromadu rekvizit a pohádku o lakomý Barce by vám odříkali i o půlnoci. Ne pro partu lidí, který si berou inspiraci z aktuálních témat a z nichž 80 % žádný děti nevlastní a zbývajících 20 % horlivě loví z hlavy, čím se takový malý děti vlastně baví.

Zjistili jsme to brzo. Baví se hodně tím, že když jim dovolíte řvát, tak řvou. Fakt hodně řvou. Taky je dost baví, když můžou každou vteřinu řvát „změna!“, čímž se dění na scéně mění až v psychedelický zážitek, kdy nic nedává smysl, ale všichni se smějou. Taky pro nás byla výrazná změna přijímat návrhy z publika, který neumí artikulovat a který má takový mezery v mléčným chrupu, že jim většinu věcí nerozumí ani jejich matka.

"Tak kdopak bude hlavní hrdina, děti?" ptá se Honza. „Nyna žogó!“ křičí ten nejhlasitější chlapeček v sále a mlátí přitom po hlavě svou sestru, což přehlednosti a zvukové pohodě v sálu moc nepřidává. „Nina? No, tohle by měl být asi jméno pro kluka, ne pro holčičku…“

„Šajó! Nynažojogó,“ vysvětluje nám chlapeček a tváří se, že jsme úplný idioti. „Jako Ninja go, ten panáček z lega,“ prozradí nám jeho matka, když už to dál nevydrží.

Celkově to bylo skvělý. Ještě nikdy jsme neodcházeli za tak mocnýho aplausu a řvaní „Eště není konec! Nikam!“ Myslím, že jsme pokřivili dobré divácké návyky (sedět a tiše poslouchat) celé nové generaci, za což bych se chtěla upřímně omluvit všem divadelním souborům, které objíždí školky.

Ale jinak samý pozitiva. Fakt jsem si myslela, že vám přinesu svědectví o bezútěšnosti toho místa. Ale nebylo to tak-pokoje byly zařízený s maximálním ohledem na soukromí a možnost vlastního vybavení. Personál působil lidsky a nevyhořele. Jo, v jídelně smrděla nějaká děsivá omáčka-ale to je běžnej folklor i v naší korpo jídelně a můj život kvůli tomu není výrazně k nesnesení.

V kuřáckým koutku jsme se seznámili i s devadesátiletou paní Hankou, která tady u popelníku čeká na svou friend in crime. Paní Hanka kouří („na něco se umřít musí,“ zapaluje si cigárko), ale vzhledem k jejím devadesátinám se dá říct, že ani chronické kuřáctví není jistota. Z kontextu jsme pochopili i nějakou další drobnou revoltu, ale jediný, co ji tu schází, je Vltava, kam se chodila ještě nedávno otužovat. Takže já mám jasno-doufám, že se tady jednou potkáme!

Nina Žagó! giphy.com

Adoptováni Moldavskem

Je to nejchudší a nejnudnější země v Evropě, říkali.

80 % zabíraj pole a zbytek kláštery a socíkovský paneláky, říkali.

Měli byste jet jako normální lidi na Lago di Garda a nevymýšlet blbosti, říkali.

Ale my si řekli ne! Dokážeme všem, že v Moldavsku neumřeme nudou (maximálně na tetanus, dodává truchlivě Em, ale nebudeme předbíhat).

Tohle je náš poslední prázdninovej vejlet. Děti jsou u babičky a my dva fakt nemáme vysokou laťku na večeře v michelinských restoškách a labutě z ručníků. 

Naši první moldavskou noc přespíme v bytě, kterej je metaforou celýho Kišiněvu. 

V otřískaným paneláku, ve kterým jsou vevnitř díry ve zdech, plíseň a elektrický dráty se tu houpou ze stropu jako liány. Vstupujeme do bytu v okázalým wannabe luxury style. Kuchyň je sice smontovaná tak, že musíte otevřít pračku, aby šla otevřít skříňka, aby šel otevřít odpadkový koš, ale to neva. Na zdi jsou new age citáty z internetu a rámečky na fotky, v nichž jsou původní ikejácký rozesmátý rodiny. V koupelně vyvedený v mramoru neteče teplá a smrdí hajzl. Ale VYPADÁ to, chápete. Je to fancy závan zápaďáctví.

Fanoušci panelů si tu přijdou na svý

Celej Kišiněv je jak na tripu. Klimatizovaný obrovský obchoďáky s mnohem lepší nabídkou než u nás, před kterýma sedí babky v silonových šatech ze sedmdesátek se šátky na hlavě a prodávaj brambory. Mladý holky mají umělý řasy a přifouklý rty a chodí na lattéčka do Andy´s, zatímco do sebe chlapi před trafikou lijou vodku. Kdo tu nemá jizvy, není chlap.

Když vyjedeme z Kišiněva, máme po cestě les. Les je tady fakt úkaz, většinu území tady zabírají nekonečný lány. Na začátku příjezdovky nás zastaví zavalitej chlápek s krochnou a začne na nás pálit tvrdou ruštinou: 

Kam jdem? Odkud jdem? Do lesa? Jako vážně? Proč? Nikdo tady nechodí do lesa. 

(K tomu je ještě potřeba dodat, že anglicky tu nemluví vůbec nikdo. Jde to většinou ruku v ruce s nikdy nekončící ochotou se s námi bavit rumunsky a rusky, kde to většinou skončí – protože Em na základce stihl absolvovat jeden rok ruštiny a to z něj dělá našeho mluvčího). 

Z toho přísnýho chlapa se nakonec vyklube pohostinnej místní hajnej. Neochvějně trvá na tom, že nás musí vzít na prohlídku do hájovny. „Tady jím, tady spím, tadytoho kance jsem zastřelil a snědl, tadytoho vlka jsem zastřelil a nesnědl, ukazuje nám hrdě vycpaniny na zdi. "Tady máte vodu a tady je můj telefon, kdybyste v lese narazili na vlka, je tu spousta vlků“, nadiktuje Emovi svý číslo a pak se ho vyptává, čím jezděj hajný v Česku. On jezdí Ladou, kterou nám taky ukáže, aby to bylo komplet. Dovedete si představit, že byste takhle přitáhli k sobě domů korejský turisty, který odchytnete na Kampě?

Jeden z nejšílenějších zážitků adopce místníma jsme ale zažili ve vesnici poblíž kláštera. Mimochodem, kláštery jsou tady všude a místo povozů s koňma na silnici občas předjíždíte náboženský procesí. Kromě Boha ale místní věří i ve vrajitoare, čarodějnice. Ještě nedávno vedle v Rumunsku chtěla vláda zdanit výdělky čarodějnic. Vrajitoare se vzbouřily a začaly vyhrožovat, že svý magický schopnosti obrátěj proti parlamentu – a tak zůstávají jejich výdělky nezdaněný dosud. Na Boha a čarodějnice se prostě nesahá.

Dopravní prostředek, který vás vezme rovnou k Bohu: procesí

Malej rodinnej penzion vedle kláštera má úzký stlučený schody do části pro hosty, na kterých bychom si byli schopný zlomit vaz, ale to se nestalo. Místo toho si 192cm vysokej Em zakrouhl do lebky zrezlej konec okapu ze střechy. Stihl z těch schodů civilizovaně sejít a začal chlístat potoky krve až spořádaně dole na kachličky verandy.

Přibíhá křižující se majitelka s kapesníčky. Přibíhá její manžel s lahví vodky. Přibíhají zvědavé děti. Přibíhá syn majitelů, který odněkud vytáhl chirurgický rukavice  a profi obvaz. Později se dozvíme, že se jmenuje Kristian a pracuje jako neurochirurg v kišiněvským špitálu. Em si umí vybrat, kde si zranit hlavu!

Kristian efektivně zarazí chlístání krve, ale trvá na tom, že to je na šití. Volá sanitku, má tu být za 20 minut. Odběhne. Přiběhne k nám jeho matka s talíři naloženými dorty – ať si pán vezme, potřebuje sílu! A kafe, musí si dát kafe! Kafe je nejlepší s dortem (a úrazem hlavy). „Dorty, co dorty, potřebuje stakana, tvrdí její manžel. Skočí pro koňak? 

Naštěstí se vrátí Kristian, zakáže do Ema cokoliv lít a soukat, kvůli čemuž musím později sníst oba dorty a zapít je dvěmi šálky kávy. Dva stakany jsou mi naštěstí odpuštěny.

Sanitka nakonec přijede za hodinu a půl, což posílí mou vděčnost, že měl Em jen úrázek, protože věřím, že s tímhle závodním časem část pacientů jednoduše zemře-nebo si zavolá radši čarodějnici. Manžel jede s námi, trvá na tom. Rozloučit se přitom přijde celá rodina včetně příbuzných, co jsou tu na návštěvě.

Špitál vypadá přesně jako Nemocnice na kraji města, fakt. Nábytek z dřevokližky, zamračené sestry a lékaři na cigáru. Jsem dost ráda, že s námi Manžel jel, protože ani tady nikdo nemluví anglicky, takže za nás všechno vyřídí rumunsky a nejspíš za úplatek v sesterně, protože po Emovi nikdo nechce pojištění ani pas. 

Výsledkem je šest stehů, který se budou tahat až v Praze. A to celý jen za velkou flašku koňaku a kafe, protože tady si od vás peníze nevezme vůbec nikdo, kdo má špetku moldavský cti. 

A příště možná o tom, jak nás včera večer na pivu adoptoval proruský Ivan, před kterým se dnes schováváme, protože trval na tom, že nás zaveze do svýho rodnýho Podněsteří ("dodnes starý dobrý socialistický kolchoz! Dáš dvacet dolarů úplatek a uvidíš tanky i KGB!"). Anebo z Podněsteří, jestli nás fakt s kámošema z KGB vypátrá a uletí nám kvůli tomu letadlo...)

Řbitůvky...vy víte, že to mám ráda a tady jsou trochu speciální

Válka s Větrákem

 

Mám jeden divnej pracovní návyk, kterýho se nedovedu zbavit. Když píšu něco na klávesnici, fakt do ní buším. Něco jako ten gif s opičákem. Prostě čím důležitější je to sdělení, tím víc je potřeba zatlačit na písmena, aby to se stejnou prioritou dolítlo i na druhou stranu. To přece dává smysl, žejo?

Giphy.com

Bych se skoro vsadila, že to i funguje, ale má to pár technických nedostatků. Jedním z nich jsou přecitlivělý kolegové na zvukový vjemy, takže uprostřed mýho epickýho sdělení a naprosto soustředěnýho flow začne většinou někdo hulákat „zase do toho mlátííííííš!“. Druhým nedostatkem je HW. Je to něco podobnýho jako když po týdnu reklamujete žraloka na botě a prodavačka vám řekne, že to nejde, protože „tohle je společenská obuv, se kterou se nesmí chodit venku.“ Jako na co tyhle boty teda konkrétně jsou? Na nošení ve značkových kabelkách? Na vození v kočárku?

A stejný je to s klávesnicí mýho noťasu. Empiricky jsem si ověřila, že používám nejčastěji písmeno „N“ (to jsou ty moje důrazný zápory…) protože se mi z tý notebookový klávesnice normálně vylomilo a zůstala po nich smutná díra jak po zubu pacienta s počínající parodontózou.

takže zadám novej miliontej service desk do našeho help desku, kterej mě pokaždý jen nasere, což bezpochyby platí vice versa. Normálně začínám mít taky podezření, že na mě dedikovali za trest nejhoršího ajťáka z celýho korpoše, kterej se jmenuje Marek Větrovský. 

Mr. Větrovský je podle mě nějakej hacker puštěnej z kriminálu na podmínku, ale bohužel rozhodně nevykazuje nějakou známku podřízený ochoty a empatie. Přičtěte k tomu, že jsem zdrojem nejbanálnějších a nejzákeřnějších chyb systému – při jednoduchých operacích jako je změna hesla mi většinou naskočí tovární nastavení, implodují Windowsy, na černý obrazovce začne blikat pentagram a v Africe vypukne epidemie eboly.

Když tohle všechno poctivě zaznamenám do chybovýho ticketu, Větrák mi na to napíše, že jsem zadala špatně login. Je vychcanej, žádný zkoušela jste vypnout a zapnout. Dobře ví, že nezkoušela, ale napíšu, že mám zrestartováno. 

Tohle mě ale ještě dovede zabavit, takže se znova přihlásím pod stejným loginem, udělám z toho print screen a pošlu to zpátky.  Větrák mi mezitím vygeneruje tři nový hesla, který nefungujou. Tím oba zabijeme hodinu drahýho času placenýho korpošem a jdem s kolegy na obídek si na sebe navzájem postěžovat. 

Od tý doby, co v service desku přibylo tlačítko „urgovat u nadřízeného“ mám možnost zapnout v týhle mikrohře režim TURBO a jen těžko byste u nás v korpoši pohledali někoho, kdo má u Větráka v šuplíku woodoo panenku s mou fotkou staženou z intranetu. Fakt myslím, že ji tam má. Jinak by mi to Nko možná ani nevypadlo.

Ale vypadlo, takže jsem zadala novej ticket a jen se děsila, že tenhle typ chyby si vyžádá naši první fyzickou interakci, až mi tam bude Větrák fyzicky vkládat nový písmeno a u toho mbě polije ksicht kyselinou. Větrák měl z mý osobní návštěvy na IT oddělení asi stejně pohostinný pocity, protože přehodil můj požadavek na zpracování externí firmě.

Uběhly krásný dva týdny, kdy jsem dvakrát neodolala tlačítku TURBO, protože Větrák zarputile nereagoval na zprávy v helpdesku ani maily. „Čekám na nabídku dodavatele“ napsal mi pak suše na jednu obzvlášť emoční intervenci o vypadlém centimetrovém kousku plastu.

V pátek mi Větrák poslal nabídku dodavatele. Po třech týdnech. Náhrada za moje vypadlý písmenko by byla z platiny nebo možná z klu jednorožce, protože externí dodavatel za něj chce 3.500 CZK. 1:0 pro Větráka, ale víte co? Jedna prohraná bitva ještě nedělá prohranou válku. Psice strikes back!

Seberozvojový krávy

 

Další ročník rodinný chaty na samotě u lesa je za náma. Tentokrát se odehrával v území nikoho v Rychlebách. Většinu času tam nechytáte žádnej signál a když už, tak ten od Poláků. Majitel chaty se v popisku eufemisticky rozepsal o „wifi“. Realita byla něco na způsob starýho dobrýho dial-up připojení, kde si můžete jednou za den stáhnout textový zprávy na whappu bez fotek.

Zasaďte do toho prostředí bandu děcek v různých fázích puberty-a teď přeskočím očekávanou pointu-ale poradili si s tím úplně hladce. Částečně jde určitě i o iluzi pozorovatele, protože většinu času se aktivně snažili nebýt. Nebýt s náma a možná i nebýt úplně, jak prozradí další řádky.

Kousek od chalupy je fakt velká pastvina se stádem krav. Ne krav z nejbližšího družstva, který choděj spát do kravína a jsou zvyklý na automatizovaný dojící linky Mám na mysli ty opravdový, starý dobrý, krávy. Stádo s býkem a houfem telátek, který jsou něžným důkazem, že býk tu není na okrasu ani za trest. Tyhle krávy tu žijou celej rok a nejspíš se dost nudí-zvlášť pokud většina turistů není línejch a výběh obejdou v bezpečný vzdálenosti.

My jsme taky ze začátku drželi distanc, ale pak se ukázalo, že jít přes výběh je slušná zkratka k zajímavým cílům v okolí. Mimochodem, věděli jste, že krávy mají skvělou paměť a čich až na 8 km?

Pro první porušení hranic je zásadní dělat jako že nic. To je prostě taktika, která se osvědčila v politice i ve sbližování s opačným pohlaví. Fakt jsme vám přelítli do vzdušnýho prostoru? Jak se ta ruka octla v podprsence? Jejda, jak se to mohlo stát?

Na první překročení hranic krávy reagovaly jen s asertivním „děláte si prdel“? Stádo přestalo žvýkat a krávy se tázavě podívaly na býka. Býk vycítil společenský tlak, že by nás měl zabít a zajistit si tak nehynoucí obdiv zbytku stáda, ale rozhodně se mu nechtělo do rizika ztrapnění. Co kdybychom disponovali jateční pistolí? Nebo snad vystřelovací injekcí s ketaminem? Nakonec se zmohl na divoké škubání hlavou a rytí kopytem do drnů, což psychicky slabší jedince z naší skupiny přimělo ke klusu. Obě strany se bavily.

Další den se tyhle hry stupňovaly. Krávy za námi začaly běhat jak hlídací psi a býk začal s corida tanečky, což dědu motivovalo k úplnýmu zákazu chození do ohrady.

Pár dnů se geopolitická situace stabilizovala, dokud babička neposlala Žmura na borůvky do bublaniny. Ne že by se pubertální Žmur za každých okolností přetrhl ochotou, ale pro buchtu udělá fakt hodně, zvlášť když se nemůže válet s mobilem na sockách a messangerech. Všechno. Včetně sběru lesních plodů před bouřkou.

Když začaly lítat první blesky a hromy, měl Žmur dvě možnosti. Buď si dát velkorysou obcházečku ohrady, nebo spoléhat na to, že se krávy bojí bouřky stejně jako většina normálních savců.

Po kravách nebylo ani památky zhruba do půlky pastviny. „Pak se najednou za kopcem objevilo pět hrozně nasupenejch krav“ vyprávěl nám v chalupě Žmur a děda k tomu dodal, že to bylo pět jezdců apokalypsy a že nám to všem řikal.

„No, tak jsem běžel doprava, ale tam se najednou objevil ten druhej tým krav a tvářily se, že přecházej na masitou stravu a že zrovna na mě se pomstí za všechny mekdonaldy na světě. Tak jsem běžel dopředu a za svahem stál býk a na obzoru za ním lítaly blesky.“

Podle Žmura to vlastně nebyl ani tak moc býk, jako mýtický stvoření, velký asi 6 metrů na výšku a 12 na šířku. Býk viděl Žmura asi v podobných velikostech, protože chvilku trvalo, než se navzájem podívali do očí.

Když ten okamžik nastal, Žmur prý hrozně zařval. Býk tenhle tah nečekal, takže překvapeně ustoupil a krávy se na sebe podívaly s despektem ke svýmu polyamory vůdci. Žmur proklouzl pod drátem ohrady a doběhl na chalupu jako totální vítěz. Tyhle minirituály dospělosti na wifině prostě nenajdeš!