Činky pro holky

 

Taky jste si všimli, jak jsou ty reklamní algoritmy vyčůraný? U nás v práci se zase změnil zasedací pořádek (za to teda algoritmy nemůžou). Už nesedím u ajťáků (bylo to s váma krásný, kluci!), ale u okna obklopená holkama a jedním kolegou. Ten si bere sluchátka pokaždý, když se rozbíhá diskuze na téma PMS, vaječníky a crotchlessky, ale myslím, že se mu TO objevuje v prohlížečích taky.

Stejně jako mu zákonitě s rostoucí hladinou sdílenýho estrogenu rostou prsa, a ještě se jednou rád zapojí do vášnivýho beefu na téma push-up versus bralettky.

Tím TO myslím reklamy na všechny věci, který potřebujete jako žena po 40: Mořskej kolagen, kterej chutná jak voda z akvárka. Železo. Mrtě železa! Menstruační kalíšky, kalhotky, legíny, čaje a antistresový pomůcky. Nikotinamid mononukleotid (řekněte to 3x po sobě a odněkud se připotácí golem, kterýho oživíte Venušinýma kuličkama místo šému). Vaginální činky! Zatímco na předchozím výčtu bannerů jsem rezistentně klikala ty mrňavý křížečky na vypnutí, tady jsem to nevydržela.

To jako jak si mám představovat? Mám mít FOMO, že to ještě nemám?

No jasně, že jo. Protože jestli jsi holka po 40 a dvou dětech, tvý pánevní dno je něco jako vypuštěnej rybník, kde se pleská pár kaprů v mělkým bahně.

No jasně, že jo, protože jako fakt nechceš mít na za pár let na krku inkontinenci a prolaps vagíny, která se ti bude smutně bimbat u kolen, ještě o pár centimetrů níž než prsa.

No jasně, že jo, jestli ti vadí, že sex s tebou je jako návštěva největší jeskyně na světě, kde si musíš svítit baterkou, abys viděl, že vůbec někde začíná a končí. Že má vůbec nějaký stěny!

O tomhle všem se vás aspoň snaží přesvědčit vychcaný marketéři – jo, jsou to podle mě ty samý, který nám podstrkávaj to krásný krajkový spodní prádlo, ale hned vedle prášky na hubnutí. Taková bys mohla být, ale…

Já jsem v tomhle každopádně snadná oběť a vaginální posilovací činky jsem objednala v komplet setu. Však víte, Em je 14 dnů pryč, a tak je spousta času na dlouhý sprchy a experimenty na svým vlastním těle, zrovna jako na příjemný překvápka na uvítanou. Přišly obratem. A decentně, což v naší Zásilkovně, kde vydávaj balíky dvě podezřívavý lesby, člověk vždycky kvituje. I když…oni už asi věděj, co znamená diskrétní balíček v černým, že jo?

Činka číslo jedna má 80 gramů a je pro začátečníky. Podle informací výrobce je to stejný jako s během – hlavně nepřepálit začátek. 15 minut stačí. Já si na ní vzpomněla asi po 2 hodinách psaní článků, vaření a vysvětlování měrných fyzikálních jednotek. Držela fest. Sice se s ní nekonala žádná vzrušující extáze, ale tu mi bohatě vynahradila satisfakce, že na tom nejsem zas až TAK zle, jak se mi implicitně snažili vnutit prodejci. Což byl vlastně pocit, který mi za to pětikilo se slevovým kupónkem SINGLES DAY stál.

Hned v druhým kole jsem tedy nasadila laťku na činku pro pokročilý, se kterou jsem byla i nakoupit. Člověk by nevěřil, jak to posilování jde rychle, i tahle činka držela přesně tam, kde to od ní člověk očekával. Což mi dodalo falešný sebevědomí thajských prostitutek, který v klubech v Bangkoku umí střílet pingpongáče na cíl, jak nám nadšeně vyprávěl jeden kamarád jako nejlepší zážitek z celý Asie.

Nadnášená pocitem ženy ocelovější než je Věra Mikulcová jsem si vzala třetí oříšek pro Popelku z mý posilovací sady a šla s ní na večerní jógu. 150 gramů pro profesionálky. Abyste rozuměli – večerní jóga u nás znamená, že se sejde okolo 10 unavených žen. Chcete začínat vleže? Zeptá se lektorka a my jednohlasně souhlasně zamručíme. Lektorka zhasne a pak se hodinu válíme na podložkách a občas do toho střihneme kobru nebo psa hlavou dolů. Měla jsem pocit, že tohle bych zvládla, i kdybych si do sebe aplikovala šicí stroj nebo součástku do letadla.

Jenže tentokrát se nezhaslo a začátek proběhl nezvykle dynamicky. Prudce vydechujeme do břicha, ponouká nás lektorka. A když jsme potom všechny zamířily v pozici bohyně a širokým dřepu k podlaze, stalo se, co se bohyním prostě nestává: činka opustila svůj bezpečný prostor a odvážně si klestila svou vlastní trajektorii skrz moje spodní prádlo. A legíny. V tom fitku musíte jít okolo recepce, kde postávaj hloučky svalovců cestou do posilovny, a taky musíte vyběhnout jedny a druhý schody, a taky jít kolem solárka, než se proklestíte svou uličkou hanby na záchod, protože tohle nikde po cestě prostě nevyřešíš.

Dneska se mi zobrazují reklamy na yoni vajíčka. A říkám jim, že ne. Vajíčka za sebou prostě odmítám trousit dokonce i já, člověk, který už nemá žádnou důstojnost.

Přesně taková pocitově byla, fakt!/ Giphy

Manifest krátkozrakosti: Nejsme slepouši, ale aristokratický jednorožci

 

Jsem krátkozraká. Jste taky krátkozraký a stydíte se za to? Necháváte si od mafie očařů a optik namluvit, že jde o refrakční VADU? Tak takhle s náma zametat nebudou, kámové v mlze! Dneska si vysvětlíme, proč je krátkozrakost novej bitcoin nebo změna pohlaví. Jestli krátkozraký ještě nejste, na konci tohoto textu uděláte všechno proto, abyste ostře neviděli dál než na dva metry.

Krátkozrakost je z evolučního pohledu stejně vzácná jako 6 prstů a jednorožci. Všichni normální lidi pořád vysrabeně checkovali obzor, jestli se někde kilák před váma náhodou neobjeví silueta predátora. Nám, krátkozrakým lidem, musí šavlozubej tygr nejdřív zaklepat na rameno, abychom na chvilku odložili pazourek. Vidíte, a stejně jsme přežili! Stačí jeden mžouravej pohled do jantarových očí a tygr pochopí, kdo je tady pánem. A ještě u toho vypadáte zatraceně sexy!

Krátkozrakost je matkou fantazie. Vysvětlim. Em má oči jako sokol a i skoro po 20 letech furt občas zapomene, že něco nemám šanci never ever vidět. Koukej, sova, ukazuje nadšeně Em a je to asi půl kiláku a ještě za rohem. Dřív jsem se ptala: a jakej strom? Jaký větve? Myslíš za tou černou rozmazanou tečkou? Teď říkám: Jééé, ta je krásnáááá. Em vidí sovu, ale můj mozek si tam dopočítá třeba sedícího mrože s fajfkou a toho prostě v lese s normálníma očima fakt nepotkáte. Taky never ever.

V Japonsku je krátkozrakých 80 % lidí v populaci. A přesně díky tomu tahle země umí nejostřejší meče, kaligrafii, ze kterým dalekozrakým národům padá čelist, hranatý melouny, humanoidní roboty a automaty na použitý kalhotky. Nejsme krátkozraký, jsme jen od přírody dokonalý jako Japonci!

Krátkozrakost tříbí intuici. V improvizaci je spousta disciplín, na který potřebujete držet oční kontakt. A tohle se nedá jen tak v tichosti vošulit jako když děláte, že vidíte sovu v lese. Ten oční kontakt může totiž přijít od kohokoliv z 10 lidí v celý místnosti, a když si nevšimnete, tak dostanete do ksichtu třeba taky pecku míčkem. A víte co? Nedostávám pecku míčkem. Nevím, čím to je, ale já tu snahu navázat kontakt vidím prostě něčím jiným než očima.

Když máte krátkozrakost, tak nemáte dalekozrakost: Žádný luštění titěrných písmenek na složení žvejkaček: na všechno blízko vidím skvěle. A když to není blízko, mám nohy, ne?

Krátkozrakost z vás dělá aristokraty o level výš nad všemi plebs. A jsme u cíle dnešního sdělení. Jak už všichni víme, Em odjel do Argentiny a tenhle post, jak jste jistě pochopili, opět není o strhujících dobrodružstvích, co zažívá. Sorry jako, napište si mu sami do komentářů, ať si založí blog. Já to do něj hučím už pěkných pár let, vždycky, když se mu nelíbí, co o něm píšu (takže pořád).

Někdo jezdí na druhou stranu zeměkoule a někdo jede do rodnýho maloměsta, který vám teď chci ilustrovat, protože tohle je moje ABSOLUT maloměsto. Něco, co nepochopí Em z Brna, kterýmu přijdou malý města a vesnice KOMUNITNÍ, protože se moc dívá na seriály.

To si tak sedím v místní hospodě, kam jsem vzala děti na oběd a jak už jsme si řekli o té intuici, nemůže mi ujít, že mě asi od 3 metry vzdáleného stolu griluje pohledem nějaká šílená ženská, co vypadá jak vylisovaná záložka z Erbenovy Kytice.

Zaostřím a chvilku v mozku prohledávám katalog známých tváří. Ale protože mi hází jen výsledky jako je Polednice nebo Zemřela matka, do hrobu dána, tak tenhle prohledávací algoritmus shodím a radši si vyrábím levnej dopamin pohledem do meníčka, když ta ženská vezme telefon a začne do něj agresivně vyřvávat:

„No, Pavlínko, seš to ty! Představ si, je tady ta Psice Psicová a dělá, že mě nevidí! To Je co?!

Jo, i děti tady má. Kluka a holku. Ty taky nezdravěj. A jak je vychrtlá! Vona prej bydlí v Praze, říkala paní Jedličková. No nemá tady chlapa, esi není rozvedená?!”

Nevíte, proč si lidi myslej, že jsme my krátkozraký taky hluchý jak polena? Díky tomuhle dialogu se mi ale v mozku přece jen sepnuly ty správný neurony: tohle je přece matka mý bývalý nej kamarádky z puberty! Ta stejná, co mě nenáviděla už dávno. 

Tím se vysvětluje i to, proč se jí tak dotklo, že jsem nepozdravila: nemohla mi totiž pozdrav neoplatit zpátky. Vidíte-a tohle by se vám v normálním zrakovým spektru taky nestalo.

giphy.com

Co mě to popadlo?!

 

Začneme dobrýma zprávama. Přibyde sem postů. Pravděpodobně značně labilních, syrových a rozkolísaných, prostě jak to máte nejradši. Em totiž už za chvíli odjede na víc než 2 týdny do Argentiny. Bod jeho odjezdu je pro mě vždycky něco jako velký třesk a následný rozpínání vesmíru, doprovázený nejrůznějšíma katastrofama, který dopředu nevymyslíš:

Pravděpodobně se podělá nějaký extrémně důležitý spotřebič. Statisticky to bude něco s přirozenou slabinou v nekontrolovaným odtékání. Vzhledem k tomu, že nemáme kotel, to bude tenkrát pračka.

Nejspíš mě jedno z děcek vyděsí k smrti tím, že nepřijde do večera domů a nebude brát mobil. A k tomu v mezičase obvykle přichází zpráva od Ema: „Kolem stanu se potulují medvědi. Tady je číslo mý cestovní pojistky.“ Umře křeček a na všech stropech budou kolečka od raketek z coly a mentosek.

Ale zatím je to všechno zalitý sluncem, mrkněte z okna. O víkendu jsme byli za Emovou rodinou na Lipně, kde to v tomhle počasí vypadá trochu jako v Hallstadtu.

Emova rodina je velká jak mléčná dráha, pokud mám zůstat v intergalaktickým slangu. Ze začátku jsem si v ní připadala méněcenně, protože nás bylo v celý mojí rozšířený rodině pět. Tyhle nízký počty ale moje rodina kompenzovala dysfunkčností, takže jsem v dětství považovala všechny filmy o velkých rodinách včetně Kmotra za pohádky pro malý naivní děti. Protože rodina je přece to, když se dva hádaj, někdo se nechtěně narodí a zbytek prarodičů se s poloviční úspěšností snaží předčasně zemřít, ne?

Takže když mě Em v určitý etapě vztahu vzal do svý hřejivě italský rodiny, připadala jsem si nejdřív jako divokej potkan od popelnic, kterýho si přinesl jako mazlíčka. Emova rodina mu to ale kupodivu nerozmluvila a to i přesto, že jsem se s jeho mámou seznámila v tričku naruby a rozcuchaná, protože se vrátili domů dřív než nahlásili.

Časem se tahle galaxie nafoukla o 6 dětí. Každý z nich je speciální, ale jedno je úplnej unikát: Tom v autistickým spektru. Nemám žádný ambice vám tady psát o tom, jak náročný to s ním umí bejt. O tom prostě žádná. Ale mám ambice napsat vám, že umí být okouzlující:

Na stole leží mísa asi s kilem čokoládových preclíků, protože jak už víte, je nás moc. Ty čokoládový preclíky jsou jak tvrdá droga, slaný a sladký. Dáte si dva a jste vyřízený do konce dne.

„Vy jste někam přesypali ty preclíky?“, ptá se asi za 5 minut babička, „byly tady v tý prázdný míse.“

Nikdo nic, jen Tom zoufale vykřikne. Vykřikne proto, že neumí lhát. I kdyby uměl, jako jedinej má pusu od čokolády: „To jsem byl já!“

„A proč jsi to snědl celý, vždyť já bych ti dala. Aby ti z toho nebylo špatně,“ obává se babička.

„Já nevím, jak se to stalo.“ lamentuje nad preclíkovým fantomem Tom. „Co mě to popadlo? Jen jsem se koukal a najednou jsem se přistihl, jak to do sebe hážu. To vůbec nešlo ukončit, babi!“

„Co mě to popadlo“ se stalo univerzální hláškou na celej víkend – od rozhodnutí zkrátit si cestu přes hospodu s ultra nepříjemnou obsluhou až po nestydatý podvádění při hraní deskovek. 

Mimochodem, jen za dnešek jsem všímavě napočítala hned několik dalších momentů, kdy jsem neučinila úplně správný rozhodnutí, ale rozhodně to nejpříjemnější. A jaký jsou vaše nejoblíbenější přepadovky ve svý vlastní hlavě?

Houby jsou závod, kterej může vyhrát každej. I ty!

 

Je jedno, že je důchodová krize, je párek, že nemáme rychlovlaky ani digitalizovaný stavební řízení. Jsme velkorysí, protože rostou houby. Socky přetékají koši a ustaranými emotikony. „Kam to mám dávat?“ „Dvě hodiny jsem čistil ty klouzky.“ „Pomoc, další smaženici už nezvládnu!“

Em je naštvanej, protože chodí do lesa celej rok a přes celej rok se tam můžete potkat maximálně s vrahama, co tam zakopávaj svý oběti. Teď jsou lesy plný normálních lidí a Em se bojí vyčůrat za stromem, protože tam vtrhnou ječící houbařky s košíkama a za úchyla bude on.

Myslela jsem, že přehání, ale nakonec vyhrála moje vrozená zvědavost a co si budem – zištnost a musela jsem na houby taky. Proč se mám trápit sama s rychlovlaky, když můžu jíst zadarmiko a bez vstupnýho smaženici jako většina republiky?

Navíc máme v rodině silnou houbařskou větev. Můj prastrýc Jožka byl třeba s drancováním lesů proslulej i v rámci širšího příbuzenstva. Kromě tloušťky vynikal slabozrakostí a jak vás už nepřekvapí, naší typickou rodinnou lakotou. Strýc měl ženu Ivanu, která svým vzezřením naprosto odpovídala jeho zrakovému handicapu, a jako bonus byla hrozně hádavá a líná. V tomhle genetickým složení, který by zamotalo hlavu i rodičům Hitlera, dorazili vždycky na podzim s obříma košíkama za babičkou mý mámy. Na sudeťáckej venkov, obklopenej hustým lesem.

Ivana zůstávala ve svým fajnovým městským oblečení u babičky v chalupě, kde se nalívala kafem a urážela zbytek rodiny, zatímco Jožka chodil po lese a sbíral. Sbíral všechno. Vysypal to potom babičce na stůl, která se chytla za hlavu a za rouhavých výkřiků k panence Marii sedmibolestný vyházela všechny muchomůrky a satany. Původní kupa hub se zcvrkla asi tak na desetinu, babička jim k tomu přibalila domácí vajíčka a s úlevou sledovala, jak jejich auto odprdělo zpátky na maloměsto. Babička byla bohyně promarněný příležitosti: Jožka umřel brzo. Ale na infarkt, ne na otravu.

Ale zpátky do lesa: je jedno, kam vlezete. Všude natrefíte na:

Rodiny

Český rodinný sport na 5? Houby. Typický soutěžní oddíl zahrnuje 2 dospělý a 2 děti ve stejných šusťákových dresech. Matka rodu nosí koš, otec se snaží zamachrovat a najít největší naleziště, děti rozkopávaj muchomůrky a řvou. Když se tahle archetypální smečka potká s jinou rodinou, všichni ztichnou a jen si chamtivě přeměřujou velikost tašek a košíků. Sotva konkurenční skupina zmizí za pasekou, hodí se na ní veškerý neúspěchy. VONI nám to vysbírali!

Mykologové

Nenápadný týpci v podzimních barvách, který splývaj s lesem. Hnědý kalhoty, šedá bunda, jejíž hrudní vybouleninu tvoří ukrytá publikace „Chráněné houby v českých lesích“. Poznáte je podle toho, že jim z košíku trčí fialový a azurový houby, po jejichž konzumaci byste vy osobně umřeli v krutých halucinacích a promluvách ke svatý Tereze. Oni ne. Nasbíraj si vždycky, v jakýmkoliv ročním období. Právě proto je na podzim v lesích moc nepotkáte, protože jsou z normálních hub znuděný.

Ztracení senioři

Na první pohled zaměnitelní s mykology, na rozdíl od nich jsou ale v lesích (doslova) k nalezení jenom na podzim. Vděčný druh, za kterým se až do okolních lesů často táhnou rojnice dobrovolníků a policejní psi.

Tripaři

Někdy vypadají podobně zmateně a ušmudlaně jako senioři po pár dnech toulání po lesech. Tripaři se ale dokážou zrasit už po pár hodinách pojídání lysohlávek a válení v listí.

Vrazi a klíšťata

Podzim není žádnej důvod k tomu, aby lidi nepáchali trestný činy. Nikdo nestojí o publicitu, ale jinak to prostě nejde. Mají nám snad házet svý oběti do kontejnerů měst, to chcete? Nemyslim si.

Média kromě nálezu metrových hřibů tedy plní i titulky o tom, jak rozvášnění houbaři, co za suchohřiba zalezou i do nejhoršího roští, nachází mrtvoly, který si tam v klidu tlejí už od konce minulý sezóny. Kdo to od vraha s lopatou neschytá jako nežádoucí přihlížející, toho setne klíšťová encefalitida o pár týdnů dál.

Ale dycky to stojí za to: vaši pozůstalí můžou návštěvám ukazovat metry zavařovaček hřibů naložených v octě nebo pytle sušených hub, který voní jak packy štěněte. Houby jsou prostě závod, kterej může vyhrát každej z nás. Milionář z chatrče po česku!

Giphy.com

 

Tohle můžou vyhrát jen ti úplně výjimečný

 

O lidech, který jsou dobrý ve všem. A pak o těch druhých, co vynikají ve s*aní do vlastního hnízda

 

Asi všichni máme z minulýho týdne představu toho, jak zpívám – ano, je to ten tón spojený s netopýrem v ohni, vyjící čivavou a faktem, že jsem z hudebky dostávala vždycky dvojku.

Pokud je nějaká další paralela, s čím se dá přirovnat můj zpěv, byl by to Emův tanec. Em tvrdí, že nebyl 20 let na parketu, protože nechodil do tanečních. Já si tajně myslím, že ho z tanečních normálně vyrazili hned v průběhu první lakce. Prostě ho vzal taneční mistr za flígr a táhl ho po naleštěných parketách až k východu, kde si odplivl a vyměnil si bílý rukavičky za nový.

Jediným svědkem Emova tance byla jeho máma a ségry, když odjeli hluboko do polskýho vnitrozemí na svatbu nějakýho vzdálenýho příbuznýho. Emova poslední vzpomínka na tu událost se týká asi stovky Poláků, jejichž nesrozumitelnost výrazně přihoršoval zvyk prásknout každému hostu vedle jeho talíře flašku vodky. Em to pít nechtěl, ale z bodrých spolustolovníků okolo pochopil, že když si s nima nedá panáka, tak bude nevěsta přinejlepším prokletá a v nejhorším od nich dostane na hubu před kulturákem, kde se ta celá hrůza konala. Druhá věc, kterou od polskýho strýce pochopil jako národní povinnost, byl tanec s nevěstou.

Nesrozumitelně drmolící lidi, kterých aspoň podle Ema neustále přibývalo a v tomto okamžiku už jich muselo být aspoň 500, se rozestoupili a udělali kruh. Virbl. Em nastupuje s nevěstou. Hudba začala hrát. Asi to měla být mazurka, ale Em znal ze Sissi, mladé císařovny, jen rakousko-uherský valčík. Emova máma není dodneška schopná tu historku dopovědět s vážným výrazem na tváři a v polský větvi se prý dodnes šušká, že to je tím, že se nemodlíme.

Druhá věc je Emovo lehký pohrdání mýma zálibama, konkrétně divadelní improvizací. Chápete to, teče z vás pot a slzy, umíte ze sebe v jedný sekundě udělat mluvící lajku na orbitální dráze a pak Miss World s vadou řeči, ale Em si jen odfrkne, že divadlo je přehrávaný a že jsou mnohem lepší filmy s počítačovou simulací.

Takže, tramtadadá, moje volba byla jasná: lekce taneční improvizace. V uzavřený skupině, kam jsem Ema protlačila přes e-mail, že je tanec jeho život a rád by se mu věnoval profesionálně, ale bohužel nemůže kvůli kloubům. Em to na mě vyškemral už v pondělí a dva dny se moc nebavil.

V o to víc povznesený náladě se vrátil ve středu večer. „Většina z nich byly ženský, v legínách a upnutých topech,“ zasní se Em a pokračuje: „V první části byla rozcvička, kde jsme se vzájemně dotýkali. Pak jsem měl sólo, kdy jsem měl taneční sólo v roli housenky a všechny holky z toho byly unešený, takže se mnou pak chtěla tančit ještě lektorka. Přemýšlím, že tam začnu chodit na kurz,“ a nadutě dodal, že tuhle skupinu si zabírá on a kdybych to někdy chtěla zkoušet, tak ať si najdu nějakou jinou. „Ale nevím, jestli by tam měli zájem o lehce nadprůměrně pohybově nadaný lidi,“ neodpustil si na konec. „Tohle totiž můžou vyhrát jen ti úplně výjimečný.“

giphy.com

Diskomfortní výzva 2: Hrdelní zpěv

 

Pár věcí se tu dlouho neukázalo – třeba pocit, že se chovám dospěle a diskomfortní výzva. Pamatujete, jak mě zalehl úplně cizí chlap na rodinných konstelacích a Em se s úplně cizím chlapem popral na playfightu? Tyhle zážitky je potřeba pravidelně retraumatizovat, a tak jsme se začátkem nového školního roku s Emem odbouchli další semestr vzájemného týrání.

Konkrétně u téhle výzvy jsem věděla, že něco na tenhle způsob dřív nebo pozdějc přijde. Je to totiž jedna z mých největších slabostí. Je to záležitost, která je daň za dlouhý nohy, rychločtení, schopnost magicky ohýbat prsty, Ema a další věci, o který jsem se nijak nezasloužila a přesto je mám.

„Tady máš ještě schopnost se tvářit, že jsi profesionál a přesně víš, o čem je řeč, i když víš kulový,“ stihla nad moji postýlkou ještě doříct ta poslední hodná sudička, ale pak přišla ta zlá s obličejem odlíčený sedmdesátiletý Madonny a zaskřehotala: „Nebudeš umět zpívat. Nikdy, Ani v koupelně!“

Možná patříte mezi lidi, který o sobě ze skromnosti říkají to samý. Můžu vás ujistit, že jsem u táboráků a hudebních improvizací zažila mraky těhle skromných lidí, který pak otevřou pusu a lezou z nich tři oktávy.

Tak abychom si rozuměli – já nejsem falešně skromná. Em mě chodí prosit do sprchy, ať to přestanu dělat, protože v bytě pod náma pak vyje čivava. Když se přidám ke Stánkům u ohně, v lepším případě začne okamžitě kolovat placatka s rumem a v horším se někdo začne živě zajímat, jestli nevlétl do ohně netopýr. Vím jen o jednom člověku, kterej je na tom stejně a je to Petr z naší impro skupiny. Kdysi jsme měli lekci zpěvu s profesionálním hudebníkem, kterej na začátku bezstarostně mával rukama, že zažil úplně všechno. Za dvacet minut nám dvěma u základní stupnice řekl, že bude pro všechny lepší, když si najdeme jinou zálibu.

S tímhle prokletím mě Em přihlásil na lekci hrdelního mongolského zpěvu. Ještě ke všemu mě tam nemůže přihlásit normálně. Připisuje pod mým jménem do přihlášky: „Zpívání je můj život. Ráda vystupuji i na veřejnosti a doufám, že hrdelním zpěvem obohatím svůj rejstřík,“ aby lektor pochopil, že mám laťku fakt nahoře. Nebo ještě lépe, že jsem úplná kráva.

Tohle opatření výrazně přispělo k tomu, že jsem se před akcí vysrabila. „Představ se pod svým psacím pseudonymem, jako že jsi hodná a pokorná sestra, náhrada zlý a namyšlený Psice, která náhle onemocněla,“ šeptá mi mý zbabělý podvědomí.

„Jmenuju se Dora a vůbec neumím zpívat“ představuju se plaše v kolečku lidí, kde jsou přede mnou samý lektorky zpěvu, muzikanti, nebo aspoň lidi, co žili deset let v Tibetu a naučili se od mnichů kargyru. Tak. Ať se od týhle chvíle stane cokoliv, nemůže mě nikdo obviňovat z toho, že jsem je včas nevarovala. Odznáček nejotravnějšího člověka v sále si mezitím převzala ukecaná ženská, co hraje někde v kapele, všemu se směje a řekla bych až skoro obscénně podlézá lektorovi při všem, co řekne a udělá.

Celkově je to v pohodě, protože nejvíc věcí nám v první části ukazuje lektor bez našeho přičinění. Fakt jsou na světě lidi, který umí vydávat svým krkem zvuk jako fujara, bublající potok a mručení pantera. „Ježiš, to je neuvěřitelný, vy jste tak dokonalej,“ máchá sebou ta ženská a otírá se o zeď, aby se jí nenápadně rozepla podprsenka.

Zkouším si mručení ve skupině a zcela nepřekvapivě moje mručení nezní jako potůček, ale jako porouchanej kompresor. Naštěstí je nás hodně, takže můžu otvírat pusu, tvářit se soustředěně-a u toho mlčet. Na závěr nás čeká půlhodinovej jam. „Umí hrát někdo na didgeridoo, že by nás doprovodil?“ ptá se lektor. „Ježiš, to jsem nikdy nedržela v ruce, to je dlouhý, hihi. Můžu to zkusit?“ ptá se Podlejzačka a všechny potěší, když lektor chladně odsekne „Ne“ a zhasne.

Následujících 30 minut poslouchám v anonymitě tmy mručení, hučení, mňoukání a krkání a připadám si jako na svý první ayahuasce. „To by sis mohla i lehnout, to by bylo pohodlíčko,“ nasměruje mě zase mý komfortně připosraný podvědomí, takže se vyvalím na záda s rukama pod hlavou a přemýšlím si o svým. Po svým.

Kdo rozsvítil tak rychle? Fakt jsem spala, nebo to byla ta hluboká meditace, o který se na začátku mluvilo? Každopádně si sbalím svých pár švestek, poděkuju za skvělej zážitek, pustím si do sluchátek Mutanti hledaj východisko a letím na metro. Až tam mi došlo, že jsem tam něco zapomněla – balíček se Žmurovýma džínama, vyzvednutej cestou z práce. Balíček, na kterým se velkým tiskacím písmem skví moje skutečný jméno.

„Já jsem tady asi něco zapomněla,“ přibíhám do sálu a už je tam jen lektor. „Jo, to jste VY,“ zírá na mě lektor a v očích se mu nezračí, že by měl laťku vysoko, ale to druhý: že jsem ta namyšlená kráva, co se ještě navíc představuje pod falešným jménem.

„Tak nashledanou,“ popadnu svůj balíček mateřsky do náruče a vybíhám do deště. Lhát se nemá. Ale mstít se může. Kdyby to tady nečetl Em, hned bych vám napsala, kam jde příští středu a co jsem mu připsala do přihlášky já!

Giphy.com

Pipiris

 

Abych vám mohla říct o tom, jak hanebnou mám rodinu a jak blbej nápad je objednávat se k jednomu lékaři s nima všema, musím začít trochu zeširoka.

Emovi se udělal na krku fibrom. Je to taková malá konfederace kožních buněk a chlupů, která ničemu výrazně neškodí, ale taky ani vyloženě nepomáhá. Ten Emův si ještě vybral přesně to místo, kde může odírat o tričko a vysílat do mozku neustálý signály svý pasívně-agresivní podrážděnosti.

Normální člověk by se s tím objednal na kožní, kde vám nafrněnýho fibroma ušmiknou za 2 vteřiny, ale to evidentně není Emův styl: Emův styl je objednat si drahej speciální kryo přípravek pro domácí použití.

„Tenhle přípravek je průlom v domácí auto-chirurgii“ ukazuje mi Em tu drahou flaštičku, která na mě úplně od začátku dělá dojem jako když vám dávno zemřelej Kellner na Facebooku dělá díry do hlavy, ať nacpete celý svý úspory do kryptoměn.

Ale říkejte to Emovi, kterej je celej natěšenej, až se budou v lékárnách prodávat sady na operaci slepáku s QR kódem na videomanuál na Youtube. Blbý je, že si tam nedosáhne, takže jsem odstraněním fibromu pověřená já.

Je to samozřejmě komplikovaný jak ovládání jaderný elektrárny, takže musíte třikrát něco odjistit, pak z toho začne unikat pára a Em vříská, ať přiložím hlavici, nebo to bouchne. Po exekuci vypadá fibrom jako když na křesle rozsednete muffin, kterej tam zůstal po dětský oslavě. Em je spokojenej, protože v příručce píšou, že se má do 2 týdnů rozpadnout a zmizet.

Za 14 dnů splasklej fibrom dobobtná do původní velikosti a Em zuří. „To je tím, žes to špatně odjistila.“ „To musíš přitisknout hned, ne na to koukat a smát se.“ „Přečetla sis vůbec ten manuál?“ Jo, na mě je jednoduchý svést úplně všechno, jak vidíte.

Procedura se tedy ještě několikrát opakuje s pramalým úspěchem. Po tý poslední vypadal fibrom jak děrovanej knoflík, a pak už jsem to odmítla dál vykonávat, protože mi připadalo jako přirozenej vývoj, že si s tím Em užene obzvlášť agresivní melanom a já zůstanu s dětma a tou jeho posranou kryolahvičkou úplně sama.

Každej rok chodíme na kožní na kontrolu znamínek, všichni. Seřadíme se v ordinaci ve spodním prádle, a kožní nás přejede jeden po druhým dermatoskopem. „Jo a tohle je asi fibrom, viďte,“ ohlásí Em nenápadně ten svůj zmasakrovanej výrustek. Neasi. „No, máte ho nějakej zatrhnutej, ne? Já vám ho vedle odstraním, to budou 2 vteřiny,“ řekne kožní a já to nijak nekomentuju, i když mám morální právo si postěžovat. Mohla bych se třeba zeptat na to, jestli jako lékař souhlasí s tím, aby si lidi pižlali svý znamínka sami doma a obtěžovali s tím svý okolí. Ale taková já nejsem.

A pak jdu na řadu já. „No znamínka dobrý, ale tady máte pytyriasis,“ vrtí doktor znepokojeně hlavou.“ „Pipirisis co? Je to vážný?“ ptám se.

„Ne, to je plíseň,“ mávne rukou doktor.

„To má z toho, že jí sladký“, nenechává si svý rozumy pro sebe Em.

„Ne, to má spíš z toho, že se potí,“ nabízí lékař svůj odborný pohled.

„No, ale sladký teď docela jedla,“ zamýšlí se Čičman.

„Však není tlustá, může jíst sladký,“ odpovídá doktor a doteď nebyla ani jedna malá pauzička k tomu, abych se mohla nadechnout a říct všem, ať si komentujou svý vlastní těla a stravovací návyky.

„Pijete hodně alkohol?“ ptá se doktor a to už otvírají zobáky všichni jako hladový malý vlaštovky, takže ho hrozně nevěrohodně ujišťuju, že skoro vůbec nepiju, i když je to pravda. Doktor potřese hlavou a jen dodá „možná bude lepší sírová voda, tady máte recept a noste bavlněné prádlo,“ který nosím a stejně mám pipiris a jako bonus rodinu, která by si ji zasloužila víc než já.

Ale slibuju vám – až Em přitáhne sadu na odstranění křečových žil, amputuju mu s tím nohu a budu to celý natáčet.

Všechny depky světa i ta má

 

Je tu podzim, je tu podzim, je tu podzim, chce se mi třískat hlavou do klávesnice, protože začíná období, kterýmu pracovně říkám „přilítli havrani“ a cyklicky se opakuje vždycky na konci léta. Člověk by se tím pádem měl všímavě podívat do kalendáře a všímavě poznamenat „aha, destruktivní myšlenky, přesný jako hodinky“ a prostě tu hrůzu dál neřešit.

Ale víte co? Podzim je stejně plíživej a zákeřnej jako PMS, nutí vás hádat se s lidma, cítit se osaměle a staře, vybírat si v katalogu sebevražedných pomůcek a kupovat si košíčky plněný nutelou, abyste se už brzy mohli k tomu všemu cítit ještě hnusný a tlustý. Ale z toho všeho mi podzim vždycky připadal jako ekvivalent stáří – pomalého nachylování se do hrobu, ze kterýho vás vytrhne až zubatej zimní mráz, kdy to utrpení skončí.

Tak si to pojďme sepsat. Protože jestli si tohle všechno budu myslet ještě na jaře, tak… jsem fakt stará. A to bude v hajzlu-mnohem víc, než když jsem si tenhle fakt připustila poprvé ve 25.

Jsem stará a brzo umřu protože:

1. Si to myslí i moje děti:

„Tak jaká je ta nová úča?,“ ptám se Čičman, když se chystám na třídní schůzky. „Je mladší než ta minulá? A hodnější?“

„Mnó, to ani ne. Je starší jako ty. Ale ty jsi hodnější“ (aspoň něco. Můj mozek mě v tom okamžiku vykreslil jako starou babičku, která je navíc dementní, takže nevyžaduje disciplínu).

2. To vidím, ne:

Nevím, jestli má tenhle optickej jev nějakej název, ale já ještě včera v poslední slunečnej den vypadala celkem normálně. Ale hned dneska ráno jsem se vzbudila do 13 stupňů s nechutnýma vráskama kolem koutků úst a vylezlou stařeckou pigmentovou skvrnou pod okem. I tohle s váma udělá podzim – změníte barvu, zkrabatíte a zplesnivíte jako spadlej list.

3. Moji rodiče jsou starý:

Tátovi se před pár lety zdálo o andělu smrti, kterej mu řekl, že se nedožije Vánoc. Myslím, že to ze strany nadpřirozených entit byl typickej phishing, podobnej africkejm princům a celkem se divím, že z něj tenhle přízrak netahal prachy, protože táta by mu je s radostí vysolil, jen aby nemusel zůstávat na Zemi s mojí matkou.

Místo toho se táta teda nachystal a nekupoval ani dárky. Vánoc se pochopitelně dožil, stejně jako výčitek mý mámy, že nedostala ani rychlovarku jako každej rok. 

Osobně doufám, že to bylo dostatečný poučení se příště na nějaký sliby-chyby shora vysrat. Stejně se ale nedá ignorovat, že jsou k tomu oba blíž – zvlášť když je vidím každý měsíc jednou a ne kontinuálně. „Čičman je zase větší a Žmurovi se mění hlas,“ žasne a raduje se máma nad drobnýma změnama, nepostřehnutelnými v rámci každodenní reality. Podobný změny vidím i já na svých rodičích – jen je radostně nehlásím.

4. Jsem advokátkou zralých šílených žen:

V rámci zkvalitňování našich pracovních vztahů máme whatsapp skupinu, do který si posíláme fotky z dovolených, zpravidla zarámovaných do výkřiků „Můj hrad z písku na pláži na Bali, co jste dneska udělali vy?“ a následných hejtů na flákače, za který musíme dřít na společný HDP, aby si naše republika mohla dovolit pár metrů dálnic. Výjimkou je naše kolegyně Vlaďka 60+, která jako jediná publikuje hanbaté fotky ve vyzývavých pózách a v bikinách tak miniaturních, že by se vešly do kindervajíčka a ještě by zbylo dost místa na skládacího dinosaura.

„No a co jako,“ okřikuju kolegy z mravnostního, kteří se tady vždycky najdou a začnou se bouřit, že to Vlaďka posílá kolem oběda NASCHVÁL a povzbudím Vlaďku, ať nám pošle ještě nějakýho svlečenýho beachboye. „Proč by se nemohla fotit klidně nahá? Já v 60 letech taky nehodlám sedět doma a luštit křížovky.“ A u toho mi vždycky dojde, že si jen připravuju půdu pro to, aby později osazenstvo našeho kanclu při mých budoucích výstřednostech…ani NECEKLO.

Jak to máte vy? Jste taky starý na podzim nebo celoročně? Máte nějaký pozitivní výhledy, kterýma bychom se mohli společně ukolíbat?

Giphy.com

Lesáci versus Skaláci: Lov traumíků

 

Tak a je po prázdninách, koťátka. I když tomu venkovní teploty moc nenasvědčují, což je pro nás lidi bez termoregulace otravný jako Despacito. To hráli jednu dobu úplně všude a mělo to stejně nelineární nástup vedlejších účinků jako to aktuální vedro.

To se totiž nejdřív zaradujete, protože teplý večery, krátký šaty, sandálky. A když někam jedete, stačí na to malej batůžek, kde jsou navíc jen plavky a ručník. Časem zjistíte, že vás ty zpocený trička a přecpaný zahrádky vlastně už tas tak moc nebaví A fáze 3 je, když se tohle všechno nakumuluje. Posledních pár dnů mám prostě omezenou provozní dobu někdy do 10 dopoledne, a pak od 17 dál. Mezitím se mi chce spát, pobolívá mě hlava a vyvracím bělmo při kontrole předpovědi počasí, kterou provádím asi desetkrát za hodinu. Ruku na srdce, není to úplně povzbuzující zpráva pro mého zaměstnavatele, co mi platí stejný výpalný bez ohledu na roční období.

Žmur se nám vrátil z tábora. Po strastech military campu s Karlíkem jsem mu letos našla respektující tábor s flat strukturou, kde vedoucí nejsou veteráni z Afghánistánu na antidepresivech, ale kamarádi. Organizátoři čas od času umísťovali na socky fotky a videa. Na jednom z nich byl tábor zachycenej po bouřce a vypadalo to jako Woodstock: hlavní cesta se proměnila v klouzačku, po který jezdí děcka po břiše a s rozběhem. Holky mávají jen v plavkách z bahnivýho jezírka. Další dva kluci s hroudama bahna na hlavách mávají na kameru. Make love, not war. (Vsaďte se, že v tom samým oblečení chodili všichni zbytek týdne, a že do várnice s čajem kuchařka každý ráno nasypala lžičku LSD.)

Žmur se vrátil vyšší než já. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, ale kvóta 175 cm padla fakt během jedinýho týdne. Začalo mi svítat, když se Žmur pochlubil, že tam jeden den sežral 26 krajíců chleba (mám editorský nutkání tohle číslo upravit, protože je tak nereálný, že mi to nebudete věřit. Žmur na tom ale trvá, prý si to počítal). Druhej den spořádal k večeři 7 párků v rohlíku a taky prozradil, že cereálie ke snídani si nabíral ešusem jako naběračkou. Em zavrávoral, že si bude muset najít druhou práci, abychom pokryli novou kalorickou spotřebu naší rodiny. Já jsem zavrávorala, když jsem zjistila, že většinu táborového týmu tvořily holky a že způsob trávení večerů Žmur odmítá komentovat až na mnohoznačný „hráli jsme hry“ (s lišáckým úsměvem, bez dalšího upřesnění).

V Emovi to vyvolalo vzpomínky na jeho dětský táborový léta, který jsem si pro sebe pracovně nazvala „Mé dětství v Treblince“ a jsou uloženy v tragickým kastlíku mé paměti hned vedle dědova malého bratříčka, co umíral v dlouhých bolestech, když na sebe převrhl necky plný horký vody. 

Emův tábor byl totiž někde na jihu Čech, asi 8 kiláků od hraničního pásma. Ten tábor vedli lampasáci. Mimo drsný tresty kluci museli spát v botách, protože když se zařvalo „nástup“, museli být na apelplatzu do 13 sekund, jinak museli udělat asi 100 kliků, dokud nezkolabovali. Jejich nepřátelé byli diverzanti (v noci se tam prý často ozývalo dunění samopalů) – a tábor Skaláků, druhej příhraniční dětskej gulag. Pokud byli Lesáci něco jako Černí baroni, byli Skaláci bratři Mašínové, schopní vás při krádeži vlajky podříznout.

Když jsme si teď o víkendu vyzvedávali děti v Brně a šli večer na jedno, přišly na přetřes právě historky z dnešních táborů (které mezi "opravdovými muži" budily pohrdání). Když Em přiložil historkama z Treblinky o tom, jak 2 dny nejedl, kontroval Smolík odvážným tvrzením, že nejdrsnější tábory zažíval on, protože je vedoucí nutili běhat nahý přes les až do mastňáckýho tábora házenkářů v chatkách a vyřvávat na ně posměšky a protistátní hesla.

Em vybral smeč kopřivovou uličkou, kdy provinilce jen v trenclích potrestal zbytek kamarádů sešleháním kopřivama, což zažil i Smolík, a pak došlo k šokujícímu odhalení: Smolík byl členem Skaláků a Em Lesáků ve stejných letech. Takže si navzájem kradli vlajku, vyhrožovali násilím a brečeli v koutě, že už dál nemůžou.

Bylo to stejný, jako když se na pietním odhalení pomníku holocaustu sejdou dva dědové s tetováním na předloktí: celej zbytek večera se s nima už nedalo mluvit o ničem normálním, co nevyžaduje akutní psychoterapeutickou pomoc. Smolík se pak s Emem loučil jako soulmate, připraven za něj a rodinu vykonat 100 kliků kdykoliv to bude potřeba.

Což klade dvě otázky na večerní chvilku, až můj přehřátý a roztékající se mozek zase nabere podobu rosolu jako puding v lednici: Bude Žmur na svůj Woodstock vzpomínat se stejnou úpěnlivostí? Potřebujeme ke svému životu trauma, abychom mohli tvrdit, že nás formovalo?

Jo a co si budem: Kdybychom byly u Skaláků a Lesáků my, ženy, vypadá 
to pochopitelně úplně jinak/ Giphy.com a můj oblíbenej film Až vyjde měsíc.

Městskej hromadnej úchyl

 

Něco vám povím: jezdit pražskou městskou hromadnou a potkat úchyláka jen fakt jen otázka času a statistiky. Tak dlouho chodíš se džbánem pro vodu… až vedle tebe někdo masturbuje.

Musím teda říct, že jsem si ve svým věku připadala na úchyláckou zkušenost trochu jako zapomenutá stará panna, protože Olga mi říkala, že se tenhle akt nechutnosti stal v metru už i její její 10letý dceři.

Já jsem viděla pořádnýho úchyláka jen v Brně, a to jedno obyčejný pracovní ráno. Čekala jsem na tramvajový zastávce a v nedalekým baráku stál na vnitřním parapetu okna tlustej nahej chlápek a držel si ho v ruce. Vzhledem k jeho váze to byl stejně bizarní výjev, jako kdyby tam byl vystavenej vzrušenej kapustňák, takže to ve mně zanechalo údiv spíš nad ocelovou pevností jeho parapetu než erekce. Prostě Brno.

Že se takový věci dějou i v Praze jsem ale vlastně pochopila celkem brzy po nastěhování, kdy jsme s Houbičem a pár novými kamarády byli v létě na koupališti na Podolí. „Co jsou ty světýlka tam na skále?" ptala jsem se zvědavě. „Jó, to jsou odrazy slunce z dalekohledů“ vysvětlila mi pohotově Jana se stejnou samozřejmostí, jako když někomu v novým městě ukazujete večerku na konci ulice. „Jakože si tam honěj,“ dodala na vysvětlenou, když viděla můj udivený výraz. Později se Houbič vrátil z pánských šaten se zážitkem, že si ho tam ve sprchách vyhlídl cizí chlápek se zavařovačkou. Představil se jako pracovník Krajské hygienické služby a poprosil ho o vzorek moči. Prostě Praha.

No a od tý doby uteklo skoro 20 let a o úchýlácích jen čtu a slyším. Třeba od kolegy, co bydlí na Pražským povstání. Dřív jsem tam bydlela taky, asi 20 metrů od něj a stejně daleko od hřiště, kde se našla radioaktivní součástka. Tenhle kolega mě neustále zásobuje důvody, proč bych se měla přestěhovat zpátky: za poslední měsíc se tam v nějakým bytě málem podpálil chlap a řval u toho aláh akbar. Někomu utekla krajta a schovala se do auta před barákem. „A už jsi četla zprávy? Na naší ulici stál chlap, kterej hodinu onanoval, pil u toho kafe a kouřil!“ hlásil mi nedávno u ranní fronty na kávovar kolega se stejnou hrdostí, jakoby tam vystupoval světoznámej iluzionista.

Pokud bych teda měla na úchyláky spadeno, vím, kde mají svoji rezervaci. Přesto jsem toho svýho potkala úplně jinde, i když to bylo taky ráno. Představte si poklidný ráno v tom mým oblíbeným korpoš busu. Lidi se tváří poklidně a zhnuseně a jsou zahloubaný do displejů svých telefonů stejně jako já. Klink, klink, cinká mi spokojeně Duolingo.

Člověk by si skoro myslel, že v takovýmhle soustředění by vám musel někdo strčit penis přímo pod nos, abyste si vůbec nějaký ilegální úchylácký činnosti všimli. Ale přesně od toho jsme vybavení paralelním viděním, díky kterýmu mi začla blikat kontrolka přes uličku vpravo. Sedí tam rozvalenej starší týpek, pupek z ven trída a….třeba je stiženej nějakým hrozným svědivým ekzémem zrovna v intimních partiích? nabízí vysvětlení ta stejně naivní část hemisféry, co je vám schopná tvrdit, že čokoláda bez cukru se může v jakýmkoliv množství i v 10 večer. No není, normálně si ho honí!, koriguje to ta druhá hemisféra, díky které nemám přehnaně růžová očekávání třeba ohledně puberty mých děti.

A teď co. Pořád je to takovej divnej šok – vidím to teda správně? Jako vážně? Má se to jít hlásit řidiči, fotit, nebo strhnout mexickou vlnu mezi cestujícíma? Než jsem si stihla na tyto otázky odpovědět, byla tu zastávka, na který milej pan úchyl bleskurychle vystoupil.

Pfff – prej, že jsou improvizátoři pohotoví. Třeba příště. Do tý doby dávejte pozor vy a hlavně na vaše děti. Já se tomu směju, i když dost nakřivo. Ale z pomyšlení, že se to stane v autobuse, kterým jezdí Čičman do školy, mi do úsměvu fakt moc není.