Postřik na kuny

Odmala jsem zažívala nevinné dětské orgasmy ve dvou kšeftech: papírnictví vonící rozlitým Kanagonem, kde byly k dostání propisky s tekutou náplní s přelívajícími  autíčky (máma ji měla a půjčovala jen za dozoru) a komunistická drogérka, kde bylo k dostání všechno – od dámských vložek Hygema po arzen na trávení nepohodlných krys a záletných manželů.

A protože podzimní prázdniny v malém městě byl pro Čičman zřejmě takový opruz, až se jí psychosomaticky rozlezl po celém zadku a okolí, vydala jsem se do městečka prozkoumat drogistické příležitosti roku 2014. Centrum už je pochopitelně osázené výsledky práce agilních regionálních manažerů známých brandů, ale zrovna dnes a tady se nechci stát člověkem. Kousek od náměstí zahlédnu totiž starý známý nápis a školní tabuli s akční nabídkou, která stojí fikaně uprostřed chodníku, aby se o ní mohli přerážet důchodci a lidé zahledění do mobilu. Moje komunistická drogérka!

Na tabuli je kaligraficky vyvedená dnešní nabídka. Želatina do zavařenin, rašelinový substrát a postřik na kuny, do kteréhož sousloví nějaký uličník umně vepsal písmeno „D“. Nechtíc se při vstupu směju při představě toho pičifuku, když vtom dostanu nepřipravena do nosu přímý úder těžkotonážním odérem pracího prášku, guána a ředidla, s doznívajícím buketem laciných parfémů, takže málem zavrávorám do hromady motyk u dveří. Interiér a systém prodeje zůstává zachován od padesátých let. Na začátku sáhodlouhého pultu nafasujete růžový vikslajvantový košíček z NDR a pomalu postupujete frontou, přičemž své požadavky musíte na prodavačky hulákat jako vojenský oficír ze tří metrů. Takže pěkně stručně a jasně, tady není čas na žádné vystávání před regálem a váhání mezi odstíny tvářenky.

Stařenka přede mnou tady buď už těch dobrých padesát let nakupuje, nebo je nahluchlá, každopádně objednávky zvládá s lehkostí mistra. „Jednu alpu!“ zařve prodavačce do tváře, až se jí zatřepotá umělohmotná krajková čelenka ve vlasech. A postupuje dál ke kase. Za námi se už vytvořila fronta a začínají mi vlhnout dlaně. Takový ten potivý reflex, když na vás má na meetingu přijít řada. Musím to dát napoprvé a zbytečně to neprodlužovat. 

„Krém proti opruzeninám“, zařvu po vzoru mé předchůdkyně, prodavačka kývne a houkne zpátky: „Jako na vlka?“

„Krém na vlka“, chytá si Pižmič hlavu do dlaní a dusí se smíchy. „A máte ještě krém na lišku“, vysouká ze sebe ještě v křeči a náš povolený pětisekundový limit na nákup je rázem vyčerpán. 

„Víte, ne na vlka“, snažím se asertivně pokračovat a naskakuje mi okamžitě krém na kuny, možná i s tou hvězdičkou po en, „já myslela dětskou mast na opruzeniny, jako na ni“, ukazuju na spící Čičman v kočárku. Ten je však pod pultem a hradbou ze zlevněného Persilu, takže ji prodavačka neregistruje. „Jakou mastičku na ni?“ dožírá se pomalu a já musím pokorně uznat, že spravedlivě. Výrostci ve frontě, co si přišli pro kondomy a pleťovou vodu na jebáky už nevydrží dál mlčet. „Pani, máte muchu na ni!“ Což přivádí už téměř civilního Pižmiče do další agónie smíchu.

Žena za pultem se dovtípí a práskne mi do košíku lahvičku s modravým obsahem a dětský pudr. Aviril! Končím tichým přáním, ať mi tohle retro žádné vyvoněné frenčízy neseberou!