Kabátek

Když se tak dívám na naše děti, připomene mi to občas věci, které jsem měla a už je nemám. Nebo aspoň ne tak často. Plynatost. Ke snídani krajíc chleba se sýrem a marmeládou v druhé vrstvě. Nekontrolované záchvaty smíchu.

Nemyslím tím společenský smích ani smích, když eM bez rozmyslu utře rozlitý džus ze stolu nejbližším hadrem a potom zjistí, že je to jeho tričko. Myslím tím ten opravdový záchvat smíchu, při kterém se snažíte popadnout dech a něco říct, ale vydáte ze sebe jenom kňourání a spršku slin, která tu strašlivou křeč nastartuje ještě párkrát dokola. Většinou se to stává ve dvou a prvním impulsem nebývá zrovna intelektuální humor. Dalším specifikem je, že se bavíte jen vy. Mozek se válí ve vaně s pravým šampaňským a šumivou serotoninovou bombou do koupele, zatímco lidé okolo vás trpí.

Naše děti to v poslední době zažívají skoro pořád. Stačí, že Čičman u večeře srkne špagetu, která ji koncem švihne do čela a je to tady. „Vy- vy- vy-„ začne se svíjet Žmur a většinou se u toho zaboří loktem do vlastního talíře. „Vypadáš jako zombie“ vytlačí ze sebe a Čičman přebírá štafetu. Dáví se, hýká a nosem jí teče džus. „Co ti na tom jako připadá k smíchu?“ dožere se eM nebo já. 

Výhružky typu „Ten stůl si budeš po jídle uklízet sám!“ nebo „Teď se směješ, ale jsem fakt zvědavá, jak si osobně vypereš z ubrusu tu rajskou“ jsou funkční rozbušky, které mají schopnost celou tuhle nechutnou scénu roztáhnout třeba do pěti dlouhatánských minut, než jsou všichni kolem stolu znovu schopní resuscitovat základní životní funkce a dojíst svoji studenou porci plnou slin a soplů.

Samozřejmě něco úplně jiného je, když se to týká mně. To potom přízemní sobectví sestřelí empatii na lopatky jedinou dobře mířenou ranou. Kdysi jsem měla kolegu, který se jmenoval Kapitán. Rozhodně to nebyla první ani poslední věc z jeho arzenálu směšnosti, ale nepochybuji, že o mé důstojnosti neměl Kapitán ani o milimetr lepší mínění. Jednou jsme od šéfa oba slízli výtku ohledně klienta, právem dosraného pana Z., kterému jsme na střídačku s Kapitánem naslibovali něco, o čem jsme si naivně mysleli, že to s chutí zařídí ten druhý.

„Hned mu zavoláte a domluvíte se s ním. Osobně si to zkontroluju a chci od pana Z. slyšet, že vás to upřímně mrzelo a že je jeho služba funkční ještě dnes odpoledne“ dořval nás šéf a my se svěšeně odpoklonkovali do zasedačky pro konferenční hovory a tam se zhádali, kdo za to může víc, aby vytočil číslo a omluvil se jako první.

„Dobrý den pane Z.“ začala jsem ještě celkem normálně, ale potom se mi v mozku propojil Kapitánův pohled týraného kokršpaněla, jeho muškátový svetřík a vědomí, že v tuhle chvíli je absolutně nepřípustná snad jen jediná věc. Začít se smát. 

„Chtěli bychom se vám s kolegou omluvit za prů, tedy prů-tahy“ snažila jsem se o artikulaci během toho, co si Kapitán nacpal dálkový ovladač od projektoru do úst jako roubík, aby nebyl slyšet jeho kuní smích. „Opravdu nás to mrzí“ hýkal za chvíli a já si utírala smrkance do rukávu. Z pohledu pana Z. bych nás rozstřílela kulometem, ale místo toho na to dodnes vzpomínám jako na nejlepší obchodní telefonát ever.

Asi jde vážně o mindset, protože za celou hnusnou šedou zimu se mi to nestalo ani jednou. Ani dnešní ráno nevypadalo jako jedno z těch roztomilých jiter, kdy se na sebe lidi usmívají, v MHD se spontánně zpívají muzikálové hity a koluje sáček s maršmelouny.

Místo toho jsem nastoupila do přeplněného vagónu v metru a s knížkou v ruce se snažila proboxovat na jediné volné místo u vedlejších dveří. Bohužel ne sama. Vedle mě se na to stejné místo cpal další čtenář s rozečtenou publikací a aktovkou, kterou mě strategicky odrážel na druhou pozici. Myslela jsem si, že jako křehká a bezbranná žena mám větší právo sedět, ale ráno se v metru hraje spíš na feminismus, než tradiční hodnoty.

Chytla jsem tyč před sebou a snažila jsem se o svoje teplé místečko zabojovat, když jsem si konečně všimla, že sedadlo už je plné – možná to byla moč, možná krev a možná řídká stolice. Nebo všechno dohromady jako kdyby si tam ještě minulou zastávku hověla lidská kloaka. Kdo je z Prahy, ať si sáhne do svědomí a napíše správnou odpověď do komentářů. 

Já jen vím, že ta ženská v béžovým kabátku s očima pověšenýma na mobilu, která na to sedadlo rychle umístila svůj zadek, zatímco jsme s mým soupeřem na pár vteřin zaváhali, měla nejspíš i poruchu čichu.

Kabátku je mi líto, ale bylo to boží!