Sovy nejsou tím, čím se zdají být

Emův táta je ornitolog a eM od něj tuhle zvláštní zálibu zdědil. Je to bez debat jedna z lepších věcí, co se dá dědit -  v naší rodině se napříč generacemi z koníčků předává hlavně hypochondrie, alkoholismus a chov domácích mazlíčků s obskurními vadami charakteru. 

Proti tomu je úplně v pohodě, když se eM zastaví na výletě v lese, ukáže na půl kilometru vzdálenou špičku borovice a zpraží vás za to, že dýcháte schválně hlasitě. 

„Psst. Vyplašíš ho. Tenhle pták je hrozně vzácný“ řekne eM a plácne Žmura za to, že se šťourá v nose. 

„Kdo ví, jak se jmenuje?“ Žmur ho vždycky vidí a nikdy nezná. Potom nastane fáze úmorného vysvětlování Čičman. Kde je ta borovice? Na jaké větvi? Má borovice žaludy? 

„Ajo“ plácne se pak Čičman do čela a přeostří na stožár elektrického vedení. „Už ho vidím. Vždyť je to ledňáček!“ zvolá, protože má ráda ledňáčky. „Podle mě to musí být žluna.“ řeknu bez mrknutí oka já, protože vím, že eM má žluny nejradši. „Už se můžu nadechnout?“

Já bych nad takovou sebrankou ignorantů dávno zlomila hůl, ale eM je schopen za pár metrů zastavit a zopakovat si s námi celou tu bolestivou proceduru od začátku.

Musím ale říct, že mě i tak překvapilo, když přištrachal z pošty velkou lepenkovou krabici, nechal nás shromáždit v kuchyni, a pak z ní slavnostně vysypal hromadu polystyrenových kuliček a sovu na klacku. Sýčka v životní velikosti.

„Sova? Jsme si jistí, že náš byt postrádal zrovna sovu?“ zeptala jsem se a žasla. Vrah nevinných hrabošů se tváří vyloženě nepřátelsky a agresivně zarývá drátěné pařátky do stojanu. 

„Je to dárek pro tátu. Bude tu s námi měsíc do jeho narozenin.“ vysvětlil eM. „Podívej se, je celá z plsti. Ta paní, co ji vyrobila, umí z plsti úplně cokoliv. A její kamarádka zase dělá umělé oči. Klidně by ti mohla na zakázku vytvořit třeba vycpanou Čičman!“

„Mně se náhodou líbí“ prohlásil Žmur během toho, co se Čičman horečnatě rozhodovala, jestli by byla dvojnice z plsti se zubama a skleněnýma očima víc cool, nebo creepy. „Můžu si ji půjčit na pokusy na křečkovi?“

Jsou věci, který vám připadají zbytečný jen do doby, než si je pořídíte. A po týdnu s plstěnou sovou musím eMovi dát za pravdu, i když se mu následující řádky nebudou líbit.

Sova je ochranný štít při venčení křečka. Když jsme dřív pouštěli Chlupinu na svobodu, odměnou za naši velkorysost bývala snaha prožrat se do matrace. Alternativně prožrat se do dekorativních polštářů a v panice se oběsit na překousaných nitích, když jste ji nečekaně vyrušili. Oboustranně vyčerpávající chvilky, kdy jsem pištícího hlodavce vystříhávala nůžtičkami na nehty z polštáře, jsou minulostí. Když jde Chlupina ven z klece, v inkriminovaném koutě stojí sýček.

Vytřeštěný pohled sovy vedle budíku výrazně snižuje riziko, že člověk po probuzení znovu usne.

Sova je hřejivý pomocník při večerním uspávání dětí. Cyklickému camrání přes kuchyň ještě v půl desátý (napít se-vyčůrat-napít se-vyčůrat) učinila přítrž jediná pohádka o sově posedlé démony a hnízdu plném vyklovaných očiček (pro názornost uvažuji o dokoupení hrsti očí od kamarádky paní plstenice).

Sova zásadně zvyšuje vaši osobní prestiž mezi sousedy. V Praze už nikoho neohromíte bezsrstou kočkou, co vypadá jako když vrazíte critters do mikrovlnky. Ani psem v péřovce, který umře, když jde do parku bez čepice. Ale sýček za oknem, ten budí respekt. Sousedi si to s vámi nebudou chtít rozházet, protože nechtějí přijít o svý drahý teriéry. Ani najít vývržky v poštovní schránce, pokud by se vám znelíbili.

Po týdnu používání můžu jen potvrdit: Sovu do každé rodiny!

Nesýčkuj, používej sýčka