čtvrtek 7. ledna 2021

Ze života staré infekční dámy

 

Minule jsme zašli tak daleko, že se na mou blogerskou mucholapku neoriginálního obsahu nalepila první haterská masařka. Covid je prý klišé a už o něm píše každej. A víte, co je nejhorší? Vlastně s tím souhlasím. Taky už jsem zažila pár zajímavějších věcí, než je covid, při kterým je nejnapínavější historkou dne, jak jsem šla vyhodit odpadky do popelnice. Ale přitom se o něm nedá nepsat.

Je to jako když vám přes noc na zádech vyraší odpudivá hlava siamskýho dvojčete. Ta zrůdička kuřácky kašle, a ještě je tak trochu násoska, ale hlava z toho bolí vás a ostudu z toho máte taky jen vy. Ven s ní chodit nesmíte, takže jste odkázaní na Rohlík a Dáme jídlo. To si pak nakrásně můžete zkoušet pracovat jako by se nic nedělo, ale když na vás šéf hodí úkol intelektuálně převyšující online objednávku potravin, stejně nezbyde, než to přiznat.

„Fuj! A dokdy? Já jen, že pospíchat do kanclu rozhodně nemusíš.“ odpověděl mi šéf a radši rychle zavěsil. Škoda, zrovna jsem měla v plánu vtrhnout do kanclu a nakýchat do kofeinovýho napajedla pro celý patro.

To stejný tady na blogu. Fakt bych vás ráda oslnila třeba takovou otužovací výzvou. Ale místo toho žiju svůj život ve spacáku a fakt, že do něj dosud zatím nevyměšuju, můžeme pokládat za otázku cti - anebo taky jen času.

„Musíš se na to dívat z té lepší stránky.“ radí mi máma na telefonu. Máma dostala k Vánocům motivační knížky, takže si je trénuje na mně, aby nemusela pozitivním myšlením prznit sama sebe. „Najdi si aspoň tři věci, za který můžeš být vděčná.“

Tak jo mami, jdeme na to.

1. Zažít si svý vlastní stáří

Strávila jsem Silvestra v kůži nerudné důchodkyně a vím, na co se připravit za 40 let. Myslím tím seniorní skautku, protože spacák u toho samozřejmě nemohl chybět. S dědkem jsme koukali na Nemocnici na kraji města a jak bylo o půlnoci se mě neptejte, protože jsme usnuli krátce poté, co doktor Štrosmajer u malé šachistky Oldřišky diagnostikoval akutní zánět apendixu.

Tohle bylo ultimátní zlo a vlastně nevím, proč jsme během covidu spořádali celých dvacet dílů. Teda vlastně vím. Je to stejný, jako když jíte rohlíky s pribiňákem, puding a piškoty. Nutriční balast, ale tak uklidňující, že můžete během konzumace kdykoliv usnout. A to je u covidu základ.

2. Nedělat z jídla vědu

Ztráta čichu a chuti přišla později, asi pátý den. A musela přijít zrovna, když jsme si objednali vietnamský jídlo.

„To kung pao není vůbec pálivý“, stěžuje si Em a chlístá do talíře dvoumilionovou kapsaicinovou omáčku s lehkostí mexického šampióna v pojídání chilli po transplantaci jícnu. A kam zmizela chuť mého oblíbeného tofu s rajskou?

Od té doby začalo být tak nějak jedno, co zrovna vařím. Nejspíš bylo všechno strašně přesolený, což naše děti solidárně popírají, ačkoliv o chuť podle svých slov nepřišly. Podle mě byly jen hrozně vyhládlý, protože nás s Emem přestalo bavit vařit a hnát se za jídlem obecně.

Žmur s Čičman si tak chystali svačiny sami a občas byli tak hodní, že vytvořili tác ze zbytků i pro nás.

„Jéje, oschlá mrkvička a starej chleba, přesně na to jsem si tajně myslel. To jsou takový jistoty, který mi nesebere už ani Chrudoš“ radoval se Em.

„My máme sušenky?“ zajímám jsem se o netradiční hnědé kousky na mé straně tácu.

„Jo, to jsou přece ty sušenky, co nám minule nabalila babička na cestu“ přisvědčuje Čičman a pak si vzpomenu. Máma mi přesypala do pytlíku kočičí granule pro Chrudoše. Aby nemusel čerpat živočišné proteiny z debrecínských párků, kterýma ho minule krmil Em a já ho přistihla.

Nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že by jako sušenky nechutnaly. Přesto si myslím, že popel, sušená krev a rozemletý kližky bylo asi to nejhorší, co jsem snědla od návratu z dovolené ve Vietnamu před osmi lety.

3. Splatit spánkový dluhy a dodržet novoroční předsevzetí

Spí se mi tak dobře, až se trochu bojím, že to bude do konce života. Novoroční předsevzetí mám splněný ještě před Silvestrem – nekouřím, nepiju, hubnu a cvičit stejně nemám kde. Takže odškrtnuto, jenom se tak obloukem vracím k prvnímu bodu: Žiju život starý infekční dámy, žeru kočičí granule a nutně bych potřebovala, aby byl už aspoň březen.





25 komentářů:

  1. Vzpomněla jsem si u toho na tenhle song - https://www.youtube.com/watch?v=TkbQYaWEzis :-)

    OdpovědětVymazat
  2. To s těmi motivačními knížkami je opravdu velmi přesné :-D Asi jako v seriálu Black books, když Manny vstřebal knížečku Little book of calm a pak z něj jenom padalo jedno moudro za druhým :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tedy držím palce, aby si siamské dvojče moc nevyskakovalo a brzy se vrátila chuť na vše včetně kočičích sušenek :-).

    OdpovědětVymazat
  4. Kofeinové napajedlo, to je bezva termín :D což mi připomíná, že bych mohla výjimečně mít i námět na blog...

    OdpovědětVymazat
  5. Pořád moc držím palce, ať je to už za vámi!
    Je fajn, že se Ti daří aspoň spát.
    Jinak prý fakt pomáhá ten Isoprinosin a už byl nedávno v lékárnách dostupný, může ho napsat i obvoďák...

    Tento týden jsem taky dostala dobrou radu - je třeba se radovat každý den aspoň z jedné či dvou maličkostí. Tak jsem se pak docela zaradovala, až konečně po několika hodinách zabral Ibalgin...

    OdpovědětVymazat
  6. Draha psice, vas covid je sice neoriginalni (at ma dusicka anonymniho hatera radost), ale vy teda original jste!

    Nebyt uz par let vdana, vyznam vam lasku. No sorry jako!

    Ps: muzem poslat posledni cukrovi a navdavkem lahudkove granule pes/ kocka po kastraci/ slepice. Tak co to bude?

    Pps: a na me pristi tyden vyjda rada s vakcinou! Jupijajou ty smejde!

    Iva

    OdpovědětVymazat
  7. Prezi, jojo, takovýho čápa mít ve spacáku!

    Marie veronika: Black books jsem dala první díl a nějak mi to dál nešlo. Stojí za to se přes první přenést? Asijo?!

    Čerf: Díky:)

    Quanti: Hurá, sem s ním!

    Nomi: No právě, že ty covidové radosti leží řekla bych skoro výhradně na území sarkasmu:) Jak jsi na tom teď ty?

    Ivčo, děkuju moc, za vyznání i nabídku cukroví a šlichty! Nevím, co si dřív vybrat - asi to nejvíc mastný a tekutý, ať to dobře klouže do žaludku, jinak je to fuk, když to chutná stejně:) A gratuluju k brzké vakcíně, ta se do toho covid marastu teď bude fakt hodit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi záleží, jaký dojem v tobě ten první díl zanechal. Jestli se ti nelíbil hodně, tak myslím, že pokračovat by nemělo cenu. Jestli to ale bylo takové pade na pade, tak klidně zkus koukat dál, některé momenty za to podle mě opravdu stojí :-)

      Vymazat
    2. Zkusím, Nemocnici máme dokoukanou, takže je prostor a laťka proklatě nízko:)

      Vymazat
  8. Já teda o chuť a čich nepřišla,ale jíst jsem moc nemusela, trvalo to asi týden... Má to asi ale následky. Opětovný návrat on-line výuky a dětí vědomostně vyprázdněných po prázdninách a nutnost vyplodit vysvědčení u mě vede k tomu,že už třikrát tento týden jsem se nestihla/zapomněla navečeřet... Jak říká Halina Pawlowská: Zapomenouti se dá ledacos, ale jak se může normální člověk ZAPOMENOUT nažrat???? Asi mi to přenastavilo DNA, nebo tak něco??:-) Ivča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, my jsme to měli takhle zase s několika obědy. Prostě ten den utekl tak rychle, že byl najednou čas k večeři, ani nevím jak. V běžným životě jsem obědovej skřivan, klidně na 11 a vážně nezapomínám:)

      Vymazat
  9. Krásný psaní. Díky. Chápu že ve spacáku není do skoku a preju dobré a brzké uzdravení. Ale co žádná WHO a university nepublikovaly. Tak se blbě zeptám. Ztráta chuti v ústech. Chili papričky nic. Jo. Chápu. A funguje ztráta citlivosti i na druhém konci zažívací soustavy? Je to blbý ale v Asii jsem sežrala leccos vybornyho. Ale pak druhý den.... Sakra.... 😁. Uzdravuje se dobře. Radka z P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :)) Tak já mám toleranci na papričky trochu jinde než Em a v jídle jsem je necítila jen do určité koncentrace. Když jsem tomu pomohla s chilli, tak jsem cítila spíš bolest, než chuť papriček. A na druhým konci bych to každopádně odreportovala jako zcela standardní pocit sedu na medúze;)

      Vymazat
  10. stará legenda říká, že kdo pozře kočičí granule, získá některé kočičí vlastnosti - spadne vždycky na všechny čtyři, bude mít lepší zrak a dokáže se olizovat i na vzdálenějších tělních lokalitách!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když čtu tu posledni superskill, mám chuť jít vyzvracet chomáček srsti a natrávených sýkořích těl pod gauč.

      Vymazat
  11. Jééé...mužu ti řikat "babičko"? :-D
    Přiznávám bez mučení, že možnost splatit spánkovej dluh ti dost závidim. Mně se to nedaří ani tehdy, když bych objektivně mohl...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná to souvisí s lobovou kletbou, ale nepotřebuješ olíznout? Jestli máš dost objektivního prostoru pro spánek, tak je skoro škoda zůstávat zdravej.

      Vymazat
    2. Měl jsem mezi svátkama a nedařilo se. Teď už to zas stojí za prd.
      Ovšem když si jde člověk lehnout v jedenáct a usne v půl druhý, v tom mezisvátčí to vadí tak nějak míň, než teď, když zas vstává v půl šestý :-D
      Nicméně pro zajímavost - to nabízené olíznutí by přišlo před, nebo až potom, co vyzvracíš chomáček srsti a natrávených sýkořích tělíček?

      Vymazat
    3. To olíznutí by bylo potom, co bych si očistila zadek po průjmu z té strávené poloviny sýkorčích těl. Asi už to snad dál ani nebudeme moc rozvíjet, co?;)

      Vymazat
    4. Představil jsem si to a vyšlo mi z toho porno pro fajnšmekry, mezi který nepatřim. :-D
      ...možná skutečně nastal ten správný okamžik pro návrat k otázce, jestli ti můžu říkat "babičko"...

      Vymazat
  12. Podle bodu číslo 1 a 3 jsi znova na mateřský. Gratuluju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na mateřský jsem dělala různý věci, ale když jde o spánkový dluhy a double shoty kávy, tak ty si sebou vláčím zrovna z téhle doby.

      Vymazat
    2. Myslela jsem to "nekouřím, nepiju, hubnu a cvičit stejně nemám kde".

      Vymazat