středa 23. února 2022

Pojďme si povídat o vnitřních pocitech

 

Víte, co je zvláštní? Když mi bylo deset, vůbec mi nebylo blbý před našima lhát. Lhaní rodičům patřilo mezi oblíbený zájmy všech mých vrstevníků. Lhali jsme skoro o všem, co jsme dělali venku. Taky o tom, kam zmizela čokoláda na vaření, o původu nový díry na teplácích a samozřejmě o školním prospěchu. Myslím, že už jsem vám tady jednou psala o tom, jak jsem mámě půl roku nalhávala, že chodím na balet, ale skutečný masterpiece byla lež o chození na obědy do školní jídelny. Za ty jsem inkasovala peníze od čtvrtý třídy až do posledního ročníku na gymplu a neprovalilo se to dodnes. Bůh chraň Psici, aby se máma nenaučila smysluplně používat internetové vyhledávače, amen.

V té době jsem si myslela, že mám na lhaní právo. V osmdesátkách se vás nikdo neptal, jestli se cítíte být jedním se sedmdesáti dvou pohlaví, na vaše postoje k veganské stravě ani na traumata z porodu. Tresty se pohybovaly na škále moralizujících přednášek odrecitovaných zvýšeným hlasem, poslechu mámina nesnesitelného ječáku, záhlavců až po domácí vězení. Případně všechno dohromady podle závažnosti odhaleného deliktu. Být rodičem v té době vyžadovalo zdánlivě neškodnou prostoduchost poručíka Colomba kombinovanou s rafinovaným sadismem Hannibala Lectera.

Ale žijeme ve dvacátým prvním století, žejo. Na všechno máme padesát mobilních aplikací, seberůstové vzdělávací skupiny a ostropestřec mariánský v tabletách. Proto si i Psice řekla, že bude své děti vychovávat úplně jinak, v respektu a vzájemném dialogu.

Což docela ujde s osmiletou holčičkou, ale s jedenáctiletým Žmurem hovory o svých vnitřních pocitech začaly narážet na barikádu houstnoucího odporu k pravdě a upřímnosti.

„Jo, vlastně. Potřebuju, abys mi podepsala, že se ve třídě vybírá šedesát korun na divadlo“, zmíní Žmur příhodně, zrovna když mám nejvíc práce s chytáním opět uprchlé Julie, toužící po prožrání tunelu k plukovníkovi Angreštovi kdesi pod náma.

„Ale klidně to stačí až ráno, když máš teď tolik práce“ nabízí ochotně.

„Nene, to je dobrý. Dej mi tu žákajdu na stůl“, odpovídám přidušeně ve snaze nacpat se za ní pod postel.

On mi ji vlastně nedal, uvědomím si v deset, když už Žmur spí spánkem spravedlivých. Zalovím v aktovce a nalistuji rubriku Sdělení rodičům:

„O přestávce hází mandarinkami.“

„O přestávce hází hruškami a zasáhl spolužáka do hlavy.“

„O přestávce hází jablky. Plýtvá v projektu Ovoce do škol.“ vysvětluje třetí poznámka původ létajícího ovoce.

„Chybí podpisy rodičů u poznámek!“ lakonicky oznamuje čtvrtá poznámka ukončení programu Ovoce do škol a Žmurovo nečestné a nesportovní odhodlání promlčet tuto kapitolu jednou provždy. U téhle poznámky je v kolonce pro podpis rodičů špinavým ukazováčkem připlácnutý papírový obdélníček s neobratnou napodobeninou mého podpisu. Aha, tak proto nutkavě potřeboval nový lepidlo.

Představte si to jako pokus Františka Ringo Čecha o falzifikát Mony Lisy.

Přičemž z podstaty věci musí být pod nalepeným čtverečkem původní verze. Natolik příšerná, že neprošla ani v očích tak zoufalého padělatele, jakým Žmur bezpochyby je.

A co je opravdu šokující: parafa třídní učitelky vedle falza spokojeně stvrzuje, že se paní Psicová konečně obtěžovala zajímat se o školní povinnosti svého syna. Evidentně mohou lidé trpět ještě horší roztržitostí nebo oční vadou, než kam jsem to dopracovala já.

„Pojďme si popovídat o svých pocitech“ vyzvu Žmura na druhý den a podle jeho vyvrácených očních bulv je to ještě horší trest, než když se moje máma rozpřáhla k fackovacímu odpalu.

„Já si teď připadám zaskočená a podvedená. A ty?“

„Mhm.“

„Ten podpis je strašnej.“

„Ehmum.

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Muhmum.“

Začínám nabývat přesvědčení, že mluví dialektem jihočínských Hmongů.

„Můžu už jít?“ ukončí Žmur náš deep talk o vnitřních pocitech překvapivou češtinou.

„To jsme si pěkně popovídali“ míchám lžičkou horký kafe, a pak si v něm opařím rty.

Poslední dobou se snažím najít každý den tři důvody k vděčnosti.

 1. Vypadá to, že budu celou pubertu oproštěna od celé komunikace se školou minimálně ze strany jednoho dítěte.

2. Pokud karma opravdu funguje, třeba se mi jednou vrátí i pár dobrých skutků.

3. Jaké štěstí, že dnešní děti neplatí školní obědy v hotovosti!



16 komentářů:

  1. Něco se mění ale pořád ještě zůstává hodně toho, co se asi nikdy nezmění. Pojďme si popovídat..., jsem řekla, když byly holky malé snad jen jednou, (nebo se mi už pak ostatní situace tak hluboce neotiskly v paměti). Tenkrát jsem usedla na gauč a řekla: ,,Pojďte si za mnou sednout, o něčem si popovídáme," a cítila se jako reinkarnace Komenského. Ale jen do té doby, než holky uviděly v mých rukách knihu O matce a dítěti, kterou jsem chtěla použít k názornému výkladu a svorně zasténaly: ,,Nééé, ty budeš mít další děcko..." Tím byl výklad ukončen a když jsem vysvětlila, že jsem chtěla mluvit o něčem trochu jiném, ujistily mě, že už stejně všechno ví ze školy a z Bravíčka.
    S kluky je asi zase trochu jiné, ale nechuť svěřovat se v určitém věku rodičům je zřejmě společná všem generacím a patrně i pohlavím. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :))) Tohle by mě v rukou matky asi taky vyděsilo, ať už by to znamenalo cokoliv! A asi jo, je to tak. Doufám, že si všechny ty zakázaný věci dopovíme později!

      Vymazat
    2. Taky jsem se k tomu hodně dlouho odhodlávala a vlastně se mi i docela ulevilo, že vlastně není o čem mluvit. :D

      Vymazat
  2. Mam dve dcery a tezkou divci koalici: takze se celkem casto zavirame v koupelne na holcici pindy! Teda kdyz si se mnou minule chtely povidat o MEM SEXUALNIM ZIVOTE, chtela jsem proskocit prickou… no ale kdo by to vysvetlil otci rodiny, ze.

    Takze si opakuju vsechny sve hrichy mladi vecer misto modlitbicky a rikam si ze na to maji narok.

    A jdu se seznamit s policajty s pulky okresu, at vim kdo mi je bude jednou vozit domu (to kdyby nahodou byly po tatinkovi)

    Ps: prestehovani? Kolik vam zbyva krabic? A jak se vam bydli?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, to bys měla vytěžit. Tyhle koupelnový rozhovory musí být hutným námětem na knihu!
      A díky za optání. Pomalu přestáváme škobrtat o krabice. Nicméně pořád mám dost mlhavo v tom, do jaké skříně co ukládáme, takže i banální hledání houbičky na nádobí se snadno zvrhne v detektivní práci plnou narážek na (ne)logické uspořádání bytu. Ale dobrá zpráva je, že se tam dobře spí. A že je tam balkon, který trpělivě čeká na všechny moje klíčící semínka, to bude úplná amazonská džungle!

      Vymazat
    2. No zatim jsou to takovy zahrivaci kola… te starsi je teprve deset!
      Coz jsem si rikala: “vybudujeme si vztah ve kterem budeme moct sdilet vsechno” Nic takoveho! Ja to ani nechci vedet!

      Vymazat
  3. Zasáhl spolužáka do hlavy :-D :-D :-D Kouzelný. Časy se zjevně nemění, nebo alespoň ne ve všem. Každopádně mi vrtá hlavou jedna věc: co jsi ve škole jedla, když ne školní obědy?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tím se obloukem dostáváme k záhadě, jak jsem vlastně přežila dětství a ještě vyrostla do lehce nadstandardní výšky. Protože moje vzpomínky na jídlo se sestávají hlavně z nepozorovaného zastrkávání svačin do vzrostlého tisu na naší zahradě, tajné vyškrabování talíře do koše a zmíněné nejedení obědů. Popravdě nevím. S apetitem se to v dospělosti rozhodně obrátilo, ale v pásmu podváhy jsem zůstala.

      Vymazat
  4. Tak tolik klidu nemám, ale taky to ještě chvilku potrvá, než budou moji v pubertě. Mám se bát?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nééé! U nás je to určitě ojedinělý příklad!:)

      Vymazat
  5. S těmi obědy a svačinami jsem to měl úplně stejně s tím, že jako dost účinný likvidátor na svačiny jsem mohl využít nenažraného spolužáka, který se díky skvělé svačinové inspiraci z dětství stal posléze kuchařem.

    OdpovědětVymazat
  6. Já si v první třídě vytrhl z notýsku stránku s poznámkou.
    Nezvolil jsem k tomu právě nejvhodnější moment, neb chvíli po poznámce bylo do notýsku vpisováno něco dalšího a pančelka si pochopitelně všimla, že předchozí zápis někam zmizel...

    OdpovědětVymazat
  7. Zatloukat, zatloukat, zatloukat :-D
    Jó, peníze na papírové stravenky a ten nápad jít si místo toho koupit něco do obchodu, moc dobře si to pamatuju... stejně jako dramatické scény při čistce mé aktovky. To se mi nelíbilo vůbec a brala jsem to jako hroznou křivdu a neoprávněný zásah do soukromí... možná proto jsem alergická na to, když mi někdo bez dovolení chmatá na mé věci.

    OdpovědětVymazat
  8. hm tak to mi připomnělo "plival mrkev po spolužácích" měl nedávno Kvítek zase. A s tím podpisem to je teda kolík :D.

    OdpovědětVymazat
  9. Skoro lituju, že naše děti nic jako žákajdu nemají. Teda něco jo, ale je to jen na omluvenky. Vlastně nemají ani známky, ani poznámky. A až teď mi dochází, jestli tím není jejich dětství ochuzeno...kecám, nelituju, jsem ráda, že to domů netahaj a já nemusím nějak "výchovně" reagovat :-)
    A taky jsem falšovala. Teda já. Kamarádka mi podepisovala omluvenky do baletu (do chvíle, než učitelka brzy ráno zazvonila u našich domovních dveří s dotazem na mé rodiče...kráva) a do výtvarky mi i zašla pro výzo.

    OdpovědětVymazat