Časem to sleze

 

Klidně mě berte za zpovykanýho Pražáka, ale už dlouhá léta pro mě sdělení: „není tam signál“ uvozuje wannabe divočinu, kde máte 1 čárku. Což v praxi znamená, že se vám na whatsappu nenačte obrázek a budete muset vstávat s frustrací, že si ráno nepustíte oblíbenou písničku na Youtube.

Jubilejní desátý ročník naší rodinné chaty s 6 dětmi pomalu atakujícími pubertu byl speciální: šlo o samotu tak samotnou a utopenou v kopcích, že tam nedosáhl signál. Jako fakt žádnej signál, ani na blbou esemesku. Můj osobní tip je, že za absenci signálu ty kopce okolo nemůžou, protože šlo o pitoreskní objekt, kterej pronajímá farář ve výslužbě.

Podle mých výpočtů na tý chatě strávil celý dlouhý měsíce exorcismem, kdy na jaře vylítla oknem stará oběšená čarodějnice a na konci léta se odplazil chlap, co tady sekerou zabil svou ženu a šest nevinnejch dětí. Okolo Vánoc se podařilo vyhnat i 5G signál a byl konečně klid.

Samozřejmě se pak musíte postarat taky o to, aby se démoni a technologie, vykopnutý dveřma, nevrátili oknem – což obě entity dělají běžně. Takže farář do každý místnosti natloukl aspoň pět křížů a letní bezstarostný vibes do naší ložnice nevnáší ani ručně vyšívaný obraz panny Marie s krvácejícím srdcem.

Čekala jsem, že šestice screenagerů se vzbouří nebo pomalu zvadne a uschne nejpozději třetí den po příjezdu. Že budou chodit bosky 8 kiláků do nejbližší vísky jako Barunka od Boženy Němcové, aby se mohli připojit na Instáč a poprosit ostatní online vrstevníky o pomoc, ale to ne. Všechny děti jsou naštěstí tak líný kůže, že se začaly bavit jako o generaci starší dinosauři (čti my): mastit karty a zavírat se do strašidelných pokojů, kde hrají oficiálně Městečko Palermo a neoficiálně Flašku.

Pro deštivé večery jim navíc ségra od Ema přivezla kreativní set sestávající se z epoxidový pryskyřice, formiček a miliardy třpytek na ozdobení. Namíchanou průhlednou pryskyřici nalijete do forem spolu s pomněnkou, kouskem kamínku nebo mrtvou masařkou a vytvoříte si tak efektní přívěšek na klíče.

„Hlavně se tím nesmíte v žádným případě polít,“ kladli jsme jim na srdce. „Je to strašně silný lepidlo a nebudeme vám moc přivolat pomoc!“ A máme všichni hrozně šikovný děti, protože těch přívěšků vygenerovaly víc než průměrná čínská fabrika a neukápl nikdo.

Což je pochopitelně jen část pravdy, protože se bavíme o kapání a dětech. Pak jsem si ke stolu sedla já a převrhla si na ruku celou velkou formu zasychající pryskyřice. Neptejte se mě jak – podle mě to udělala nějaká drobná entita na způsob hada hospodaříčka, který už byl pod rozlišovací schopnost exorcisty v penzi.

Sprostě jsem zaklela, za což se podle mě ty kříže začaly houpat jak u Toufarů v kostele a švihala jsem to umýt do dřezu. Myla jsem to 16x mýdlem, 4x jarem a 2x práškem na připečený hrnce. Myla jsem to olejem, šampónem a v naprostým zoufalství i kondicionérem a zubní pastou.

Přísahám, že takhle jsem si nemyla ruce ani na vrcholu covidový epidemie, nebo když jsem po dětech uklízela blití. Všechno marný. Moje ruce byly lepkavý a plný třpytek, takže jsem se lepila ke klikám, stolům i k vlastním rukávům.

„To si musíš oválet ruce v hlíně,“ poradil mi děda, když už jsem vystřídala všechny prostředky na mytí, které mi ostatní horlivě doporučovali. Mohla jsem o tom chvíli popřemýšlet. Tenkrát mi ale jen blesklo hlavou, že pokud má někdo pravdu, je to boomer, kterej se za svůj život zasvinil snad všema možnýma chemikáliemi, z nichž už je většina v EU přísně zakázaná.

Takže jsem moje lepkavý třpytivý ruce vkleče ponořila do prachu příjezdové cesty, což muselo zdálky vypadat jako příchod do Jeruzaléma, protože děti v oknech se hýkavě smály a moje ruce konečně přestaly lepkat.

Já sama jsem se přestala smát ve chvíli, kdy jsem si šla umýt ruce od prašného elixíru. Schválně si to zkuste doma – smíchejte hlínu z uježděný cesty, třpytky a kvalitní epoxid a výsledkem budou temně skvrnité ruce bangladéšskýho textilního dělníka, kterej barví látky v neředěným formaldehydu.

„Časem to sleze,“ mávne rukou děda, ale zapomněla jsem se zeptat, jestli myslí tu špínu nebo fakt, že si svlíknu kůži z rukou jako sklípkan. Ale víte, co se místo toho stalo první den v kanclu? Tyhle venkovský úrazy sbírají tak velkou vlnu zájmu, že se z toho dost možná stane novej trend!

Prudce třpytivé áčko od Čičman