Evoluce dětských pracovních schůzek - od prsou až k masturbaci

Protože s bloguje.cz vám naposled zamávala na rozloučenou i historie psice, už se nikdy nedovíte, jak to vypadá s frekvencí mé přítomnosti v korporátu, kde jsem aktuálně odstavena od koryta díky rodičovské dovolené. Vlastně vás to nemusí ani moc mrzet, protože formální návštěva zaměstnavatele se uskutečnila pouze jedinkrát a to byl Žmur ještě larvou, která z 24 hodin prospí 20 (dodnes nechápu, resp. dnes už nechápu, jak jsem si v té době mohla stěžovat na nedostatek času!).

Pamatuju si už jen pár klíčových momentů: jak jsem se hyperelegantně oblékla do černé halenky, úzké sukně a bot na podpatku, abych nepůsobila dojmem rozcuchané rozáry s náběhem na laktační psychózu. Že mi Žmur poblil ramena a tak byla halenka batikovaná mlékem rozetřeným pomocí vlhčeného kapesníčku až do půlky zad. Žmur tenkrát prospal meeting (tenkrát jsem ještě předávala práci nástupci) i oňuňávání kočárku kolegyněmi a řvát začal způsobně teprve cestou domů v metru.

Potom přišly divoké doby, kdy jsem si začerstva sehnala externí part time a chodila na pracovní schůzky, podotýkám dámské, aby jste si zase nepředstavovali bůhvíco, s kočárem a pytlem hraček jako Mikuláš. Žmura jsem kojila tu skrytého za notebookem během odklikávání slidů, tu při zapisování poznámek k novému projektu. To byla vývojová fáze, kdy se začal plazit, jeho nároky na zábavu byly na úrovni dospívajícího lemura a s chrastítkama a plným prsem si vystačil klidně na hodinu a půl bez toho, aniž by podstatněji nabořil koncept schůzky nebo probíraná témata.

Později už nebylo třeba úvodních schůzek, což můžeme nazývat bodem zlomu, protože jsem brzy nato ztratila odvahu přijet kdykoliv kamkoliv bez rozpaků a rozeplými knoflíčky ve výstřihu. Přinejmenším bez hysterického organizování složitých přesunů, časových oken a hlídání. 

Žmur už může utéct, může v kavárně krást lidem sušenky od kafe – a taky to dělá, pokud za zadkem nemá drába, nejde ucpat mu pusu prsem a hlavně už mluví. Ne že by dospěl do té fáze, která bude teprve noční můrou – že bude bezprostředně vyprávět intimní historky z rodinného prostředí, ale jakmile slyší konverzaci, nenechá si uniknout příležitost k nějakému tomu žvatlavému monologu s hlasitostí nastavenou na mafiánské vyřizování účtů. Necháte ho proběhnout v zahradní restauraci jen v tričku? Můžete si být jisti, že bude nalezlý u cizího stolu a onanovat, což dělá při každé druhé vzácné příležitosti, kdy je zbaven plíny.

Asi uznáte, že tohle zrovna nejsou atributy, kterými byste se rádi pochlubili na pracovním obědě se šéfem. Ale vzhledem k tomu, že teď hlídání jednoduše nemám, je nutno domluvit postatné záležitosti a šéf zcela bez známek přemýšlení o příčinách a následcích navrhl, abych vzala Žmura sebou, přijde zítra opět ten den, kdy si budu ráno kousat nehty a zkoušet elegantní oblečky. 

Tentokrát mi je nikdo nepozvrací, zato bez problémů katapultuje bramboru vidličkou na kravatu nebo bude oslovat šéfa „táto“. Dokonce šéfa konspirativně podezírám, že tohle aranžmá vybral schválně, aby mohl na konci oběda s patosem vykřiknout „Jak se chceš vrátit do práce a managovat produkty, když neumíš řídit jedno malé batole?!“ Ale nic takového vážení nenastane, resp. ne zítra, ale zítra za rok, když už. Ty podstatné záležitosti nesouvisí s ničím jiným než prodloužením rodičovské až do října 2013. Prázdniny teprve začínají!

Neviditelná

Od pondělí si užíváme luxusu skutečných rodičovských prázdnin – zatímco Žmur zůstal se svým ranečkem čistého spodního prádla u babičky a dědy v Brně, snažíme se v Praze navodit dokonalou simulaci bezdětného života. 

Původně jsem měla za to, že mým největším protivníkem se stane touha padnout do náruče ustlané postele a ukrojit dílek z nějakých svých nasbíraných patnáctiset hodin spánkového deficitu. Vzhledem k tomu, že hlídání je pro nás něco stejně nečekaného a výstředního jako když najdete pětikilo na chodníku nebo soukromý koncert Radiohead na narozeninové oslavě, je hibernace opravdu krajně nežádoucí.

Realita mě každé ráno překvapuje – vstávám už třetí den v 7:24, abych v 7:28 už čile pobíhala po koupelně a mačkala z tuby pastu kromě svého i na dětský žabákovský kartáček. A co víc, kromě výstavy, o které se budu vypisovat níže a dvou filmů v kině jsem zjistila, že vlastně děláme to stejné, co děláme i se Žmurem, jenom v širším okruhu našeho domu. A pokud má batole defaultně nastaveno, že na výběr, vyzkoušení a zakoupení trička v obchodě mám vyměřeno 8 minut, je to jediná správná časomíra, protože po hodince strávené v obchodech s Gábinou jsem otravovala já ji s žádostí o kávu a okamžité opuštění převlékací kabinky.

neviditelna.cz – speciální díky přítelkyni za tip

Jsem krátkozraká, nenosím brýle a na většinu lokalizačních otázek normálně vidoucích kamarádů už předem odpovídám „ale jasně, že přečtu ten plakát půl kilometru za zatáčkou vpravo úplně v pohodě!“, takže návštěvu výstavy v úplné tmě beru jako takovou praktickou průpravu do budoucna - nikdo mi nezaručí, že si z důchodu v roce 2060 našetřím kromě kloubních náhrad z fakultního second handu taky na umělý laserový zrak. Výstava běží už přes rok, takže se na danou hodinu scházíme pouze v malé čtyřčlenné skupince, já s Milým a dvě slečny našeho věku (později ve tmě to jenom kvituju, protože větší skupina by na mě o mnoho víc dezorientovala a rozložila).

Ve dveřích si nás převezme průvodce Jára, za dveřmi je naprostá tma a dusno, tajně doufám, že se nikde nesklátím a neudupe mě následující skupina. Už první úkol – najít dveře a zazvonit na zvonek – ze mě nedělá slepeckého favorita, i když jsem si jistá, že vidím po Járovi nejhůř.

Následuje obhlídka jednotlivých místností improvizovaného bytu, jako třetí chodec v pořadí stále osahávám záda a ruce slečny č.1 nebo se zaplétám do dlouhých vlasů slečny č.2 a v koupelně se vzájemně domlouváme, že se za to přestaneme omlouvat, protože to děláme pořád. Vzpomenu si bezděčně na Kyslu a na to, že by se mu taková výstava a složení skupiny určitě líbilo.

Následuje město, chodník, nešlapejte tou pravou nohou do hlíny – no vy jste úplně celá v záhonu!, výstava soch a nakonec bar. Jaké mají sny lidé, kteří se narodili slepí? ptáme se konečně usazeni na barových židličkách Járy za pultem, snažím si nevylít Birella do klína. Zjišťuju, že do pusy se bez problémů trefím čímkoliv, dobré znamení! No, zdají se jim jenom hmatové a sluchové dojmy, vysvětluje Jarda a snažím si to představit. Je to úplně jiný vesmír. Před očima mi po té hodině poletují pořád žluté šmouhy, absolutní tmu nevidím. Když si dám ruce před sebe, vidím dokonce zřetelné obrysy svých roztažených prstů, což údajně není nic jiného, než dokonalá projekce mozku.

Byla jsem bez očí v daleko menším stresu, než jsem očekávala. Žádné snahy utéct rychle na světlo a přerývaně funět při ručkování po zdi, určitě i kvůli tomu, že mé šance najít východ i cestu zpátky by byly nulové. Stejně ale doufám, že s tou krátkozrakostí ještě těch pár desítek let dožiju!

Nepij z kaluže, neolizuj cizí psy, nejez klacíky!

Momentka z rozhicovaného parku: Opírám se o pouliční lampu, chladím si krk a čelo oroseným půllitrem malinovky a mám chuť si ji vylít za výstřih celou bez ohledu na průhledný tričko, masařky a vlastně úplně všechno, co se na mě nalepí na cestě domů.

„Paní, to je váš chlapeček, co tamhle pije z kaluže?“ Odtrhnu se od malinového chladiče, Žmur dřepí na všech čtyřech před dírou v asfaltu a máchá si svorně jazyk v louži spolu se zlatým kokršpanělem.

Strašně jsem se těšila na druhé léto svých třech roků prázdnin. Jak už nebude ležák/lezák a takové ty prvorepublikové výjevy v pruhovaných plavkách na plovárně.

Pražská realita je taková, že mimoděk vyvracím oči jen při představě zavařování se na půlhodiny do tramvaje, kde většinou někomu začne strašně táhnout na nemocný kolena nebo zablokovanou krční páteř, jakmile pootevřu okénko, hledání volného metru čtverečního ve stínu a louhování dítěte v zelenkavém roztoku koncentrované močoviny a chlóru v brouzdališti. Jakmile se jen nahnu nad nějakou pražskou fontánu, mám už většinou za zadnicí správce a edukační výklad o zákazu kontaminovat vodu svými končetinami, takže se pokaždé zastydím a zpoceně odtáhnu s nepořízenou jako malomocná v Džibuti.

Ven z Prahy, ven – už příští týden, navštívit po půl roce brněnské známé, nechat děti padat ze židlí, demolovat nepotřebné vybavení bytu, rozmazávat po sobě jahody a konečně: podělit se o ten zázrak života s brněnskou babičkou a dědou a vrátit se do Prahy na pár dnů jako bezdětný pár. Taky v tom sousloví slyšíte cinkání skleniček? Bezstarostný pohled na budík o půl desáte ráno? Lístky na koncert? Plné talíře v restauraci bez dětského koutku, z nichž vám žádná malá ruka nevykrádá přílohu a necintá omastek do klína?

O dobrých skutcích

(O víkendu v kavárně)

Dívka X vchází a zacinká zvonečkem o futra. "Dobrý den. Mohla byste mně prosím ohřát dvakrát zeleninový boršč a panini s nivou, jablky a ořechy? A ještě ten margotkový koláč tamhle za sklem, vezmu si vše sebou."

Obsluhující slečna Y (podává čerstvý tisk): "Samozřejmě, na chvíli se posaďte prosím."

Nenápadná paní Z v ošoupaném tesilovém plášti se silným ukrajinským přízvukem vchází do kavárny: "Dóbry den, prósim vas, tady někdo na ulici ztratyl peněženku. Asi ten pan, co pravě vyšel ze vchodu odvedle, ale než jsem za ním styhla dójit, tak ujel. Tak mu to prósim předejte, kdyby se vrátyl..."

Obsluha: "Určitě předáme, počkejte,..."

Paní Z zazvoní zvonkem a ztratí se do deště na ulici.

Dívka X za štítem Lidových novin (k sobě): "Chudák chlápek, tak mu teda nezávidím. Vsadím se, že ho ani nenapadne hledat ji v kavárně, kde vůbec nebyl (Živě si vzpomíná na sled administrativních sranců, když jednou zapomněla peněženku v taxíku a následující týden běhala po služebnách a úřadech vyřizovat si novou identifikaci).

Obsluha: "Slečno, máte to tu připravené. Bude to 162 korun prosím."

Dívka X vysype na pult nejdřív obsah kabelky a potom klíče a posmrkaný kapesník z kapsy. "No to snad..." Oči ji zatěkají ke stolu, kam paní Z položila peněženku. "Ale to je MOJE peněženka" vykřikne v údivu a vzápětí ji dojde trapnost situace - no jasně, zrovna teď při placení je to najednou její peněženka, musí si o mě myslet ta číšnice. "Počkejte, vím, že to vypadá šíleně, ale ukážu vám doklady." Sází na stůl fullhouse z občanky, řidičáku a inkarty.

Obsluha: "No to se nám tady ještě nestalo. Máte tam všechno? A kde jste ji nechala?"

Dívka X: "Je tam všechno. Musela mi vypadnout na ulici...tu paní už asi nestihnu, co...?"

(Před týdnem před barem:)

Dívka X: "Máme všichni všechno? Mám já mobil?" (Vysypává obsah kapes a kabelky na římsu) "ZTRATILA JSEM MOBIL!"

Ostatní: "To známe. Nemáš nosit tu šílenou bachratou kabelu, která požírá věci" Kamarád Y: "Dej mi ji a já ti ho najdu do pěti vteřin."

Dívka X nenápadně zkontroluje počet a stupeň intimních předmětů v tašce, které přeskupí a potom bez nadšení: "No tak se podívej. Ale nedívej se do té pravé postranní kapsy!! Říkala jsem to, nemám ho!"

(Taška koluje po jednotlivých kamarádech, všichni nahlíží do pravé postranní kapsy). Dívka X: "Tak to stačilo, prozvoňte mě prosím někdo. Já se z toho poseru, samozřejmě zase nemám zálohu kontaktů. Za jak dlouho mi udělá Vodafone novou SIMku?"

Kamarád Y s mobilem na uchu: "No vidíš to, zvoní, to je pozitivní". Poslouchá kabelku. "Akorát nezvoní u tebe."

Dívka X sprintuje k předešlému baru, rozráží dveře, je to v háji - u stolu už sedí kolečko cizích lidí. Nestihne říct ani "prosímvás" a ten nejvyšší z nich už stojí a podává ji mobil. "My už ho tady pro vás máme připravenej. Akorát jsme nevěděli, jestli máme brát ten hovor..." Dívka X, sotva popadne dech. "Já, já... prostě děkuju strašně moc! Co pijete?"

Jestli se náhodou ještě ptáte, kdo byla ta zapomnětlivá dívka X, jestli nemá Alzheimera a nekouří na to moc marihuany, tak jsem to byla já. V posledních dvou týdnech jsem po delší pauze opět mohla být bez mobilu a bez peněženky. Díky všem anonymním nálezcům a ráda bych ten endorfinový pocit, že to ještě není úplně v hajzlu a dobří lidé nevymřeli, vrátila. Takže kdybyste náhodou přede mnou něco ztratili nebo zapomněli, byla bych moc ráda. Vrátí se vám to převázané růžovou stužkou a s kelímkem zmrzliny Haagen-Dazs...

Bonbonárnictví

sacharidový zen: jak omládnout a přibrat o 25 let a kilo

Jestli vám někdy bylo pět, často jste si přistavovali židli ve snaze dosáhnout na mamčinu nugetu v horní poličce špajzu nebo měli chronicky rozežrané horní patro od lízání Vitacitu, asi mě pochopíte. A to nejsem moc na čokoládu a obligátní sladké dezerty, o mnoho radši si dám octové chipsy nebo sojový řízek s hořčicí. Jakmile ale vidím žoužel cukru nadupanou dvaceti éčkama s amoniakem k dosažení odstínu "neonová žluť", prostě se regresí vyřadím z provozu a sliním, dokud to nedostanu.

A takhle jsem vlastně přišla i do Candy store kousek od Štěpánské. Svým běžným tempem závodního chrta jsem se hnala kolem výlohy a za pět vteřin zacouvala. A vybírala.  Personál tvoří učesaní hoši, kteří jsou tak usměvaví, voňaví a měkkoučtí, jakoby dnes začali podnikat už i marshmallows. 

U lednice s pitím jsem se opravdu zapotila, než jsem si vybrala tři favourite kousky: root beer, vanilkovou colu a A&W šlehačkovou limonádu. A po letmé prohlídce zbývajících produktů, jako jsou strawberry syrupy, borůvkové muffiny nebo lavory burákového másla tak nějak poděkujete pánu bohu za sójové tyčinky a hnusný kakaový figurky z rostlinnýho tuku v akci, protože je vám jasné, že v Americe byste svoji váhu nedali, pokud jste slaboši jako já a necháte se nachytat ještě před desátou večer na vnitřní rozhovory "Co si rychle skočit do večerky, dokud mají otevříno. Však si vlastně nemusíš nic kupovat nic nezdravého, mají tam i banány a jogurt...Zavírají za 5 minut! Když vezmeš schody po dvou, stihneš to!"

Psice se řízkuje

Vzhledem ke konci bloguje.cz odhazuju nové větve. Takže nový, barevný, mazlivý a přítulný blogísek najdete ode dneška na adrese www.upsice.blogspot.com (a teď máte poslední šanci přiznat se, kdo mi na blogspotu sežral nickname psice a píše jen pozvaným čtenářům, co...?!) Prozatím se budou příspěvky dublovat – do doby, než rakev s bloguje.cz zapluje do smetiště jedniček a nul. Možná přibydou další řízky na blokuje.cz a po krátké rešerši lokálních blogovacích zdrojů naopak můžete jistojistotně spoléhat na to, že po mně nemusíte vůbec pátrat na fotce s přičinlivě zadumaným výrazem na idnes blogu, ani nebudu snaživě vyťukávat pravým ukazováčkem písemku na téma Incest, které je aktuálně vyvěšené na blogu.cz.

Kromě psice mi ještě zbývá přestěhovat poltergeista, který vtrhnul bezdůvodně do naší domácnosti zhruba před měsícem. Začalo to nevinně – rozflákala jsem já (čti poltergeist) svůj půllitr a stejně jako vy bych nad tou banální příhodou mávla rukou, i když na rozdíl od vás jsem k němu měla jisté citové vazby (darovaný, z hospody pašovaný, památka na příjemný večírek). Hlavně byl velký a dokonale splňoval mé představy o vhodné nádobě na pití citronády a ne stydlivého usrkávání zakrslého králíka (nenávidím dvoudecové skleničky, ze kterých si třikrát loknu a mastím si udělat další drink, doma se uběhám a v hospodě platím účet za další dva neexistující společníky u stolu).

Půllitr byl jen takový betatest, od té doby bych mohla vystavit fakturaci na polovinu našeho skleničkového servisu a jednu cizí a bezejmennou sklenku v restauraci, zato s číšníkem nenávidícím děti a nesnažícím se svoji intoleranci jakkoliv skrývat. Aby to dál nebylo stereotypní, zmíním jen krátce, že explodovala také skleněná poklice naší polní velkopánve, což byla podívaná ve velkém stylu jako ohňostroje na Letné – představte si kuchyni plnou horkých střepů od rajské omáčky a kousky cuketek na bačkorách.

Uklízet střepy je donebevolající puntičkářská otrava, pokud žijete v bezdětné domácnosti. S batoletem ale získá ještě další kreativní level, kdy jeden z partnerů levou rukou v pokleku vysbírává střepy, zatímco se mu drobné střípky zapíchavají do kolen a pravou se snaží otevřít sevřenou pěstičku třímající obvykle ten největší a nejostřejší úlomek. Druhý googluje statistiku, kolik dětí na světě snědlo střepy a přitom nezemřelo následkem vnitřního krvácení.

Co už není do nebe, ale dozasranýchpekelvolající otrava je situace, kdy dítě spí, takže automaticky vypnete polovinu mozkových center zodpovědnosti do režimu sleep a během toho, co si trochu přihřejete večeři, si odskočíte napsat maila. A mrknout na zprávy. A když jsem na aukru přihazovala na nový skleněný servis, pohoršovala jsem se ještě u otevřeného okna na bezohledné kuřáky, kteří člověku dýmou přímo do oken. Ten pražský vzduch! Nebo....?! Proběhnu mlhou a na plotně vydatně čoudí společná urna obézního manželského páru, ve svých lepších podobách na tomto světě to byl hrnec a zrovna jsem si musela ohřívat maso! Jako v krematoriu to u nás páchlo ještě další týden, z toho posledních pár dnů už jen jako v obřadní síni.

Začali jsme pít ze Žmurových plastových kelímků a já vážně přemýšlet o své vnitřní tenzi a možnostech její ventilace. Dokonce jsem byla na buddhistické přednášce a chtěla jsem o tom napsat duchovní post, ale potom se mi nechtělo – což výjimečně nemůžu zařadit mezi příznaky psychického napětí, ale všeobecného úpadku, povalečství a darmovyužívání internetu k pasivní zábavě. Někdy příště.

Dlouho se nic nerozbilo ani neshořelo a tak jsem poltergeista s potěšením vytěsnila z paměti a zakoupila malebné a okulahodivé skleničky. Stalo se tak poté, co mi moje moje nové pítko (0,7l odměrka na mouku) zplesnivělo a zprotivilo se mi. Milému O. nová sklenička praskla ve dřezu, když se z ní snažil odmýt výrobní nálepku. Vrátili jsme se k plastu a na další přednášku si zajdu k vesmírným lidem. Vlastně jsem stejně duchovní cesty chtěla zahrnout do svých dvou roků rodičovských prázdnin. Třeba se smět ukrýt na rok do jeskyně, ach!