středa 29. srpna 2018

Co z vás udělá závislost na koloběžce


Tak dlouho si kupujete zdánlivě neškodný věci, až nakonec zjistíte, že jste se stali jejich otrokem. A to se nebavíme o obvyklých podezřelých, jako je kokain, nebo kaštany s příchutí slaný karamel. Prostě se to stane i s tak nevinným a banálním předmětem, jako je koloběžka.

Já jsem tu svou na jaře přihodila do košíku k dvěma dětským primárně za účelem, abych za dětmi nemusela běhat jako asistenční pes. Vsuvka: Nedávno jsem v parku během potupného koloběžkového závodu zjistila, že už mě stejně předhoní oba dva.

Ten závod vůbec sklidil na můj vkus zbytečnou publicitu. Vtáhli jsme do děje i okolo posedávající babičky s háčkováním a rohlíkama pro holuby. Skandující senioři na lavičkách potom udělali při průjezdu dětí cílovou čárou mexickou vlnu a ještě jsem na jejich intervenci musela každýmu z našich vyděračských smradů vyplatit slíbenou padesátikorunu, o kterou jsme se předtím vsadili.

S nolstalgií vzpomínám, jak jsem na koloběžce začínala jezdit do práce. Bydlíme na kopci, takže jsem si elegantně sjela celou vinohradskou. Na to už jsem si vypracovala techniku: potřebujete na to jen lehce vysunout pravý bok, položit špičku nohy na brzdu a pochopitelně rudou matnou rtěnku, na kterou se nelepí mouchy. Pak už jen vítr ve vlasech, pár nabídek na focení, jednu k sňatku a za pět minut jste dole u metra. Vystoupíte a ještě jednou to samé, než srolujete kopeček do práce. A to všechno svěží a voňaví. Nejezdíte, vozíte se. To se mi  dost líbilo, ale postupně se to začalo vymykat kontrole.

Jako první začaly hejty v metru. Většina lidí si do metra bez skrupulí tahá desetikilový nákupy z Lidlu, hádavý zapařený příbuzný, zahradní nábytek, zmoklý psy a svůj vlastní dech těžký jako svědomí z prokalený noci v nonstopu, po který už na dvouminutovku s kartáčkem a pastou ráno nezbyl čas. A tímhle dechem na vás bolestně sykají, když se koloběžka octne metr od nich, protože morální právo používat MHD mají jen lidi bez dopravního prostředku.

Potom přichází fáze, kdy vám to metro začne být těsný a pomalý. I když si zvyknete na klubko sykajících prudičů okolo koloběžky, nepřestanete myslet na to, jak rychle byste se do práce dostali zkratkou a na čerstvém vzduchu. Jeden den to vyzkoušíte a už se vezete. Vlastně přesně naopak, právě jste se přestali vozit. Gratuluju, protože:

Jezdíte všude s předstihem a pak vysíráte lidi, kde pro-bo-ha jsou

Přestanete používat hřeben, protože na konci cesty je to jedno

Můžete si brát klidně mokré oblečení ze sušáku, protože na konci cesty je to jedno

Přestanete používat i tu matnou rtěnku, protože ve vyšších rychlostech se mušky lepí úplně na všechno

Kamarádi, kolegové a děti se vám sice posmívají, ale pak vám ji berou a zkouší si na ní akrobatické triky – tím většinou škaredě poškrábou lak, sebe, nebo obojí

Zpravidla si ji ale daleko víc zničíte sami, když se necháte vyhecovat, abyste ukázali svoje akrobatické triky

Jste v hledáčku městské Policie, protože do centra se na koloběžce nesmí

Policie se o vás přestane zajímat, když se naučíte před strážníky rychle ujet

Konečně pochopíte všechny ty pipiny na podpatcích, co nesnáší kočičí hlavy a nerovnou dlažbu!

Dejte mi maximálně měsíc!


23 komentářů:

  1. Byly doby, kdy jsem cestou ze zaměstnání vyluzoval iluzi sportu.
    To když mi léta páně 2013 jeblo, já se přihlásil na Spartan race a pak jsem - v rámci tréninku - z práce tak dvakrát týdně prejžeběhal. Nu trasa měla necelých šest kilometrů, které jsem uměl urazit za 45 minut. Taková rychlejší chůze no :-)
    Ale proč to zmiňuju - jednak jsem si na tom teda rozhodně žádnou závislost nevypěstoval a k běhání se dodnes musím nutit. Druhá věc je, že zpruzelý držky jsem vídal vzdor tomu, že moje činnost nezahrnovala přepravu dopravního prostředku v jiném dopravním prostředku. Tam v hvozdech na žižkovské straně Vítkova bývá k vidění pestrá směsice existencí, která si nepřeje být viděna. A ty všechny jsem viděl a často asi i při něčem vyrušil.
    Jakó...nic kvůli čemu by mě měl navštívit Viktor čistič, ale stejně - když jeden sere ve křoví, taky nepotřebuje, aby mu tam někdo okouněl, že jo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S během to mám úplně stejně. Běhám jen v akutních případech typu odjíždí mi tramvaj, děcko chce vlítnout pod náklaďák, udělala jsem na M. kanaďák a potřebuju se rychle schovat atd. Nedovedu si představit, že bych si šla zaběhat jen tak, a už vůbec ne, že bych jen tak mýrnyx týrnyx běhala hodinu. V běhu jsem víc gepard, co běží chvíli a pak se rozplácne, než vytrvalý maratonec - a pro mě je maraton i zmíných 6 km. Ale na koloběžce je to jiný, asi ta iluze, že se vlastně jen vezeš, i když jsi zpocenej až na zadku.
      Jinak tu žižkovskou stranu Vítkova znám a zrovna tam bych nasadila slušný tempo, zvlášť v tom tunelu:)

      Vymazat
    2. Ono s tim běhánim je to těžký. Jednak si lidi malujou, že běhánim zhubnou, což pravda spíš neni. Na to je lepší se jít na hodinu projít.
      Druhá věc pak je, že pokud to člověk nepojme jako skutečně sportovní aktivitu, ve který se chce nějak zlepšovat, je to děsivá nuda.

      Vymazat
    3. Jé, to jsem ráda, že to slyším. Že je běhání nuda mi ještě nikdo neřekl (nikdo z běžců). Pro mě běhání je poslední věc, co bych byla ochotná dělat. Běhám kupodivu nejčastěji zrovna s těžkým batohem, když honím vlak. Jinak nee.

      Vymazat
    4. Pro mě je motivační jen běhání za něčím. Kdysi jsme s Houbičem chtěli začít běhat a jako motivační cíl jsme si dali zahrádku na Vyšehradě, kde jsme se zprasili pivem a nakládaným hermelínem. To se pak hubne blbě. A ještě se nás obsluha vevnitř ptala, jestli venku prší:)

      Vymazat
  2. A nebyly ty koloběžkové závody náhodou v přilehlém Riegráku? Tam totiž za mého dětství bývaly. Start kousek za pláckem s kaštany (kde jsme hráli na krvavý koleno a teď tam hrajou petanque), se stadionem po levé ruce, směrem k zahr. restauraci po pravé ruce (linul se odtud Helekal s písní o špenátu), s cílem těsně před rododendronem (kterej už tam není).
    Byl tam vymýcen jen rododendron, nebo i ty závody?

    OdpovědětVymazat
  3. Liško, tak to jsi popsala skoro přesně naši trasu, jen nevím, kde byl rododendron. My jsme to dali jako kolečko od laviček u kaštanů s cílem taky u nich, on je tam i prasklej asfalt, co vypadá jako startovací a cílová čára:) Ale žádný ofiko závod to byl, jen jedna z mnoha sázek "Že mě nepředhoníš?". A staroušci nedělali mexickou vlnu, ale opravdu na lavičkách byl postarší pár, co fandil dětem a pak je pobízel, aby se přihlásili o svý vyhraný prachy:)

    OdpovědětVymazat
  4. Žmur byl poměrně jasnej, ale překvapilo mě, že mě předhoní i pětiletá holčička. Na první pohled se zdá, že to s těma hubenýma malýma nožičkama snad ani není fyzickyy možný. Ale je.

    OdpovědětVymazat
  5. Kaštany Slaný karamel! Jsem ráda, že ještě někdo sdílí moji závislost :D na koloběžce teda ne, máme celá rodina a ani jednoho nijak nenadchly...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žejo?! Jsou boží, ale myslím, že chybí na seznamu zakázaných návykových látek! U nás se chytly skoro u všech. Jen M. trvá na tom, že jestli koloběžku, tak elektrickou, ale to už je pro pravověrce prostě podvod;)

      Vymazat
    2. Kaštany dobrý. U nás víc jedou uzený mandle nebo kešu s rozmarýnem...
      Hlavně těch kešu bych mohl sežrat kamión :-)

      Vymazat
    3. Počkejte, oni fakt dělají kaštany se slaným karamelem?! Tak to musím koupit. Já zaznamenala jako novinku asi před 10 lety ty bílý kaštany a ty jsou dobrý, ale na mě moc sladký.

      Vymazat
    4. Ha, cestou z práce kaštany se slaným karamelem zakoupeny. Dám je matce na uvítanou z dovolené. To bude vhodný dárek.

      Vymazat
    5. Galahad: Jednou jsem ochutnala uzený mandle s rozmarýnem a byla to velká dobrota! A to jsem tý kombinaci pranic nevěřila.

      Liško, měla sis koupit ještě jedny pro sebe. Ačkoliv, ona tě máma stejně brzo pošle pro další:)

      Vymazat
    6. Koupila jsem samozřejmě dvoje :- )

      Vymazat
    7. Já jedu Marcipán.

      Vymazat
  6. Když jsem byl malý chlapec, velice jsem po koleběžce toužil. Leč marně.
    Později jsem aspoň dopřál koloběžky svým synům. A občas si je od nich půjčoval a zkoušel to. Ale dětský sen v dospělosti splnit prostě už nejde. Pupek překáží a plíce nestíhaj a tak...
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem taky zamlada koloběžku neměla. Rodičům myslím bohatě stačily silniční lišeje z kola a bruslí:)

      Vymazat
    2. Konečně parta, do který patřim!
      Já taky koloběžku neměl. Drandit jsem na ní mohl jen ve školce, kde jich bylo několik, každá jiná a co se pamatuju, byly v preferencích nás děcek dosti přesně seřazeny. Nejoblíbenější byla taková větší, žlutá, s velkýma kolama, co měly gumový obutí. Na tý se jezdilo jedna báseň. O flek na té temnější straně žebříčku se dělily dvě ségry. Jedna modrá, jedna zelená, obě kovové, otlučené, s ložisky v invalidnim důchodu. Jízda na nich poskytovala komfort srovnatelný tak asi s během po kolena v blátě.

      Vymazat
    3. Obdivuju tvou dětskou fotografickou paměť - já si ze školky pamatuju jen zelený závěsy a pak ty plastový hrnky s teplým mlíkem a škraloupama. Dva mé školkové milence a Leničku, co se vyblila při obědě rovnou do talíře, když jí nutili sníst aspoň maso (doufám, že jsem to nebyla já a můj mozek to jen milosrdně nepřeuložil, že se to stalo někomu úplně jinýmu:)

      Vymazat
  7. Kesu s rozmarynem! Jesteze se to nikde neprodava. Zatim jsrm mela kesu v medu a soli, tech by ten kamion padl, kdyby mohl.

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj, jakou přesně máš koleběžku? jako že jakou značku a typ :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, je to Oxelo Town. Těžší, ale skvěle drží a ta přední brzda se hodí:)

      Vymazat